Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Skoupá (* 1920)

• narodila se 27. prosince 1920 v Kamenici nad Lipou

• ve svých patnácti letech odešla žít za strýcem a tetou do srbské Ćuprije

• pracovala v místním českém cukrovaru, pohybovala se v krajanské komunitě a chodila do Sokola

• v letech 1939 a 1940 pomáhala Čechoslovákům, kteří přes Balkán odcházeli bojovat do Anglie a Francie

• zažila obsazení i osvobození Jugoslávie během druhé světové války a také boje mezi partyzány

• po osvobození jejího strýce chvíli věznili, protože za války tlumočil pro Němce

• v roce 1945 se vrátili ze Srbska do Československa, při cestě zpět se pamětnice nakazila tyfem

• krátce žila v Kamenici nad Lipou, poté odešla do Karlových Varů, kde se usadila a založila rodinu

• manžel musel po roce 1948 zavřít klempířskou firmu a platit komunistům pokutu

• pamětnice s manželem přesto vstoupili do KSČ, po invazi vojsk Varšavské smlouvy z ní vystoupili

• v roce 2023 žila v Dalovicích

Františka Skoupá čerstvě ve svých patnácti letech sedla jednoho dne v Kamenici nad Lipou na vlak a v roce 1935 odjela žít za svým strýcem a tetou do Jugoslávie. Své rodiče a sourozence během následujících deseti let neviděla, protože do všeho vstoupily události druhé světové války.

„Měla jsem o rodiče strach za války, sem tam se ke mně dostaly nějaké zprávy,“ přiznává pamětnice. Dobrým znamením pro ni nemohly být ani skupinky Čechoslováků, kteří po německé okupaci v březnu 1939 přes Balkán odcházeli bojovat do Anglie a Francie a dostalo se jim pomoci od české menšiny žijící v Srbsku. Během druhé světové války čítala necelých sedm tisíc lidí.

Nacisté nedlouho poté v dubnu 1941 napochodovali i do Jugoslávie a mnohem větší strach by tehdy měli mít rodiče pamětnice. Na území Srbska totiž začaly působit různé odbojové skupiny, které mezi sebou bojovaly a více ohrožovaly i civilní obyvatelstvo, zvlášť národnostní menšiny.

Františka Skoupá válku nakonec přečkala a podařilo se i osvobodit jejího strýce, kterého věznili kvůli domnělé kolaboraci s nacisty. Další nástrahy čekaly na pamětnici během její cesty do Československa, kdy se domů vracela válkou zpustošenou Evropou.

Hned po škole šla do světa

Pamětnice Františka Skoupá se narodila 27. prosince 1920 v Kamenici nad Lipou jako jedno z devíti dětí manželů Davidových. Oba rodiče pocházeli z okolí, otec se živil jako krejčí a rodina udržovala také vlastní hospodářství se třemi polnostmi, dobytkem a drobnou zvěří.

Těžké práce na poli obstarával otec, matka se starala hlavně o zvěř a o zpracování jídla. Do hospodaření se zapojovaly také děti, po návratu ze školy se musela pamětnice hned zase vrhnout do práce v domácnosti. Postupně ale někteří sourozenci statek opouštěli a vyráželi do světa, nejstarší bratr nastoupil k armádě, druhý nejstarší se zase stal strojníkem na lodi Republika.

Zatímco někteří sourozenci zůstali na rodné Vysočině, Františka Skoupá se připojila k těm, kteří domov opustili, a to v poměrně mladém věku. Nedlouho po skončení základní školy odešla Františka Skoupá do Jugoslávie. Vzešlo to z popudu jejího strýce, který tam už nějaký čas žil poté, co se ještě za Rakouska-Uherska vyučil ve Vídni.

„Rodiče mě pustili, já taky chtěla. Jela jsem sama vlakem z Kamenice na Jihlavu, poté do Brna a v Brně mě čekal nějaký známý strejdy, přebral mě tam a posadil na rychlík směr Bělehrad, kde mě už vyzvedl strejda. V prosinci mi bylo patnáct let a v lednu už jsem sama odcestovala do Jugoslávie,“ vypráví pamětnice.

Na sokolském sletu byla až v Sofii

Společně s tetou i strýcem bydleli ve městě Ćuprija a pracovali v místním cukrovaru společně s dalšími Čechy, kteří zde žili a tvořili součást národnostní menšiny na území Srbska. Ta se zde začala formovat v 18. a nejvíce v 19. století, kdy ještě v rámci území habsburské monarchie Češi kolonizovali především území Banátu, část se jich ale rozptýlila i v Bělehradě a jiných městech.

Někde žila česká menšina více izolovaně a udržovala své tradice, někde docházelo k většímu sbližování s Jugoslávci, v rámci něhož například přijímali Češi i pravoslavnou víru, což se týkalo i Františky Skoupé. Současně však právě ve 20. a 30. letech 20. století krajanská komunita v tehdejším Království Jugoslávie zažívala svou kulturní a spolkovou emancipaci.

„Chodila jsem v Jugoslávii do Sokola a můj poslední slet se konal v Sofii. To bylo těsně před válkou, Sudety už byly zabrané. Sešli se tam všichni Češi, konal se večírek, zpívali jsme národní písničky a přáli si, ať naše slovanská krev žije,“ popisuje pamětnice emotivní zážitek.

Nosili jsme jim jídlo do vlaků

Nedlouho po záboru Sudet obsadilo Německo i zbytek území Čech. To přimělo některé obyvatele uprchnout do zahraničí a tam pod československou vlajkou bojovat proti nacistům, kteří záhy rozpoutali druhou světovou válku. Jedna z cest na západ Evropy vedla pro prchající Čechy také přes Balkán, během ní se mohli opřít o pomoc svých krajanů v Jugoslávii.

„Dostávali jsme z Bělehradu instrukce, že máme projíždějícím Čechům pomoct. Věděli jsme, kdy odtamtud měl vyjíždět vlak s uprchlíky a ve kterém vagónu jsou, chodili jsme za nimi a nosili jim jídlo, teta pekla sekanou, peklo se jehně a sele. Někteří také na nějaký čas přebývali poblíž nás v klášteru Tomić, poté,  co si odpočinuli, šli zase na vlak a odjeli směr Bejrút a odtud do Anglie nebo Francie, kde ještě nebylo nic okupované,“ líčí Františka Skoupá.

Uprchlíci přijížděli vždy v menších skupinkách po deseti až patnácti lidech, ilegálně překračovali hranice Slovenska a Maďarska. Kromě materiální podpory pak získávali v Bělehradě na francouzské ambasádě také potřebné doklady. Balkánskou cestou se jich na západ dostalo přes dva tisíce.

Na noc jsme se museli zavírat

Českoslovenští vojáci ale při bojích na západní frontě museli brzy znovu ustupovat a prchat, protože wehrmacht v prvních letech války postupoval všemi směry a podmanil si většinu Evropy. V dubnu 1941 Němci obsadili bez výraznějších bojů Jugoslávii a chystali se dál.

„Chodívali jsme na výhled v lese, kam se za války už nesmělo. Jeli jsme tam a opékali kuřata a najednou se vyrojila německá patrola. Přišli k nám a ptali se, co tam děláme. Pak nám důstojně řekli, že právě dnes napadli SSSR,“ vzpomíná pamětnice.

Území Jugoslávie se po obsazení rozdělilo, některé části připadly jiným státům Osy jako Itálii, Maďarsku či Bulharsku, například Chorvatsko se osamostatnilo a vládlo zde fašistické hnutí ustašovců. Srbsko zůstalo pod německou vojenskou správou a vznikla zde kolaborační vláda, která ovšem moc silnou kontrolu v zemi neměla. Působily zde totiž různé partyzánské skupiny, na jedné straně komunističtí partyzáni vedení pozdějším prezidentem Jugoslávie Josipem Titem, na druhé straně četníci, kteří se později napojili na ustašovce a bojovali právě proti komunistům.

Boje mezi jednotlivými partyzánskými skupinami ohrožovaly nejvíce civilní obyvatelstvo. „Museli jsme se na noc zavírat, protože chodili z kopců a občas někoho odvedli. Co vím, tak dva Čechy zastřelili. Jednoho, když se v deset hodin večer vracel ze směny z cukrovaru a nesl si v podpaží krabičku s cukrem, kvůli ní ho partyzáni zastřelili,“ říká Františka Skoupá.

Strýce zavřeli pro kolaboraci

K osvobození srbského území došlo na podzim 1944 a společně s Rudou armádou se na něm podíleli i Titovi partyzáni. Františka Skoupá vzpomíná, jak se jedné noci ukrývala u českého souseda ve sklepě, a když vyšla ven, všude kvůli nepřetržitým explozím a požárům viděla jako za denního světla.

Po osvobození se do úzkých dostal strýc pamětnice, jehož zavřeli kvůli tomu, že během okupace působil pro Němce jako tlumočník. „Teta odjela okamžitě do Bělehradu na československou vojenskou misi, strejda byl zavřený, chodila jsem za ním a prosila je, že není vinen, jen dělal tlumočníka ve fabrice a nutili ho do toho. Nakonec ho pak propustili.“

Když se Františka Skoupá s tetou a strýcem znovu shledali a když už druhá světová válka skončila i ve zbytku Evropy, rozhodli se po deseti letech vrátit do rodného Československa. Vyřizování dokladů a cesty zabralo několik měsíců, své poslední chvíle před odjezdem trávila pamětnice v Bělehradě procházkami u soutoku Dunaje se Sávou.

Cesta domů se protáhla

„Bylo nám řečeno, že do Bratislavy pojedeme tři dny, ale cesta trvala dvakrát tolik. Mašina některými úseky nemohla projet, museli jsme vystoupit a nějaký úsek přejít pěšky, zbavovali jsme se svých zavazadel. Docházelo nám jídlo i pití, tak jsme se vrhali třeba na vinice, co rostly podél. Projížděli jsme Budapeští, která byla vybombardovaná. Jak Němci na konci války prchali, vyhazovali do vzduchu všechny mosty, a tak často přes Dunaj stály jen dřevěné sloupy a na nich vedla trať,“ popisuje svůj návrat ze Srbska pamětnice.

Hned po příjezdu do Prahy dostali navrátilci do vlasti krátkodobé ubytování v Lobkowiczkém paláci. Františka Skoupá si z cesty a z pití špinavé vody ve vlaku přivezla tyfus a musela na nějaký čas do nemocnice. Poté šla opět za strýcem a tetou, kteří mezitím získali bydlení na Malé Straně. Záhy se však vrátila do rodné Kamenice nad Lipou za rodiči, s nimiž se deset let neviděla a o nichž například během války získávala jen málo informací.

„Když jsem přijela do Kamenice, zdálo se mi najednou vše nicotné a malé, byla jsem zvyklá na něco úplně jiného. Rodiče už mě nechtěli pustit do Prahy, chtěli, abych zůstala tam. V zámku po baronu Geymüllerovi zřídili dětskou ozdravovnu, tam jsem nastoupila jako sestra.“

Manžel musel svůj podnik zavřít

Dlouho nicméně Františka Skoupá doma nevydržela a vyslyšela tentokrát volání svého staršího bratra Ladislava, který ji přivedl v roce 1946 do Karlových Varů. V pohraničí tou dobou ještě probíhal odsun sudetských Němců, současně se jej vláda snažila doosidlovat, a tak sem hodně lidí přicházelo za prací a za majetkem.

V Karlových Varech se pamětnice konečně usadila, poznala zde svého manžela, který se živil jako soukromník klempířstvím, podnikání převzal po jednom z odsunutých Němců. V roce 1948 moc v Československu přebrali komunisté a jakékoliv soukromé podnikání plánovali zrušit.

„Menší živnostníky ještě po roce 1948 nechávali dělat, pak jim to sebrali. Muž přestal dostávat příděly materiálu a musel zavřít. Pak mu přišlo z Prahy, že za tu svoji firmu musí zaplatit pokutu patnáct tisíc, tehdy už jsme měli čtyři děti a bylo to těžké, protože peníze vydělával pouze muž. Bylo to kolem roku 1953, kolem měnové reformy, museli jsme pokutu platit už v nových penězích,“ vysvětluje pamětnice.

Ani tyto těžkosti Františku Skoupou a jejího muže neodradily od členství v KSČ, k němuž je naverboval jeden ze sousedů. Po mateřské dovolené pamětnice začala pracovat v dětské družině, poté v porcelánce ve Dvorech. Finanční situace rodiny se tak v průběhu padesátých let už zlepšila.

Vždycky jsem byla Češka

Stranické průkazy manželé Skoupí přesto nakonec vyhodili do koše, a to po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Do žádných problémů se kvůli tomu podle slov pamětnice nedostali, ani její zeť, který během protestů proti okupaci v Karlových Varech shazoval sochu rudoarmějců do řeky.

Františka Skoupá v roce 1970 ovdověla. Zůstala však v blízkém a pravidelném kontaktu s rodinami svých dětí i svých sourozenců, pravidelně se scházeli i v rodném domě v Kamenici nad Lipou.

Všichni sourozenci Davidovi se dožívali vysokého věku, pamětnici Františce Skoupé bylo v době natáčení jejího příběhu 102 let a stále se zajímala o dění ve světě. Zúčastnila se tehdy začátkem roku 2023 volby nového prezidenta České republiky, ona sama tak zažila všechny dosavadní české prezidenty.

„Vždycky, když mi chodí přát starostové a hejtmani k narozeninám, říkám, že si přeji, aby to vedli dobře, aby se lidi měli rádi a táhli to dohromady. To jsme si tenkrát říkali i na sokolském sletu v Sofii. Moc přeji českému lidu hodně zdraví, bojovnosti, aby Česko vzkvétalo…vždycky jsem byla Češka,“ hodnotí pamětnice na závěr.