Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Škrabálková (* 1928)

• Bohuslava Škrabálková se narodila 14. února 1928 v Liptále na Valašsku

• rodiče Františka a Jan Uličníkovi měli malé políčko a tatínek pracoval jako minér v kamenolomu

• zhruba v letech 1942 až 1945 se jako nejstarší z dětí vyučila na Vsetíně dámskou krejčovou, ale následkem úrazu a poškození zraku nemohla práci vykonávat

• v roce 1947 se vdala, s manželem Cyrilem Škrabálkem ze Sušice u Uherského Hradiště měli čtyři děti

• pracovala u Bati v továrně ve Zlíně jako dělnice při výrobě bot , také v továrně Barum v Otrokovicích

• v době natáčení bydlela v domově důchodců Senior Otrokovice

Povodně se na území České republiky poměrně často dotýkají Moravy, naposledy roce 2024 oblasti Jeseníků. Paní Škrabálková své vyprávění začíná povzdechem: „Ta náhlá povodeň sebrala celou chalupu, teď se to stalo. Byla to stará dřevěná chalupa s pěknou zahrádkou u potoka. Teď jsem tady, nemám kam jít.“ Natáčíme v domově důchodců Senior Otrokovice.

Dnes jsou víry pospojované

Bohuslava Škrabálková, za svobodna Uličníková, se narodila 14. února 1928 v Liptále u Vsetína na Valašsku. Vypráví o tom, že rodiny mívaly pět až šest dětí, doktorů bylo málo, ale nemocí hodně. „Však děti umíraly, to tak bylo.“ Maminka Františka pocházela z vesnice Ublo mezi Bratřejovem a Vizovicemi. Byla pracovitá, sama byla ze šesti dětí. Přivdala se tam a na žně jezdila na Hanou, pomáhala sklízet pšenici, všude, kde bylo potřeba. Maminka si přála, aby byly děti vystudované, aby se jim vedlo v životě líp. Tatínek Jan Uličník se vyučil minérem v dolech v Ostravě a celý život pracoval v kamenolomu. „To se zapálila šňůra, rozbuškou se rozbila skála a všeci museli pryč, do pozoru, až to dohoří. Bylo to nebezpečné, tatínek byl školený.“ Otec pamětnice měl hodně práce. Když sousedi stavěli dům, potřebovali kameny na základy, bez rozbušky a jeho pomoci to nešlo. Rodiče nebyli hospodáři, zemědělci, ale chalupáři, jak zdůrazňuje Bohuslava Škrabálková, chovali králíky a dvě slepice.

Uličníkovi byli evangelíci, jako tradičně většina obyvatel tehdejšího Valašska, ale v dalších generacích se to všechno promíchalo – děti si vzali katolíky, ona sama se provdala za katolíka do Sušice u Uherského Hradiště. „Já nedělám žádný rozdíl. Jako děti chodívaly jsme do kostela, rodiče spíš. Byl to zvyk v neděli se obléct a jít do kostela. „Bohuslava je jméno biblické, včil není rozdíl,“ říká a dodává: „Farář tenkrát znamenal nejvíc, víc jako prezident.“

Ono je už všechno dávno pryč

Odmalička ráda cvičila, nejdřív do začátku druhé světové války v Sokole, za protektorátu v Kuratoriu, nevnímala ten rozdíl: „Pro nás to byl furt Sokol.“ Vzpomíná na dobu, kdy za protektorátu chodila do školy: „Hitler si ty školy připravil, jak to potřeboval. Všecko směr Německo. To bylo utrpení a soudy. Maďarům to nevadilo, šli za Hitlerem, přežili to. Mají jiné povahy, nejsou hloupí.“ Ve škole museli žáci povinně začerňovat české texty v učebnicích a učili se německy. To jí potíže nedělalo, ale po válce se učili zase rusky. „Němčina se učí dobře, však my máme hodně německých slov.“

S kamarádkami hodně zpívaly, chodily často do lesa sbírat hřiby, jahody, maliny, ale vždycky chodily ve skupinkách, nikdy samy nebo po dvou. Kvůli bezpečnosti. V blízkém klášteře měla sídlo německá armáda, ale nikdy k nějakým konfliktům nedošlo. „Němečtí kluci měli i svoje rodiny, ne všichni chtěli…“ Bohuslava chodila do kláštera do školy, k jeptiškám, ještě než se šla učit do Vsetína. V klášteře byly dívky z bohatých rodin, ale i chudých, aby se naučily dobrému chování.

Jako mladá dívka, zřejmě až když válka skončila v roce 1945, se vyučila dámskou krejčovou. Po tři roky jezdila do Vsetína. Moc se jí líbilo šít pěkné šaty. Ušila si pro sebe hezké šaty s matrózovým límcem: „Je to skoro umění,“ říká dnes o šití. Taky vzpomíná na dlouhé modré šaty s širokým vyšívaným pásem a hodinkovými rukávy, které si jako dívka koupila. Chtěla si založit krejčovskou firmu, potřebovala praxi, ale k tomu už nedošlo. Jednou při cestě do práce, stalo se to na kopci, když spěchala na vlak, chtěla přejít s kolem na druhou stranu, ale uklouzla, spadla nešťastně na bok na kámen a poranila si oči. Na šití už neviděla a musela si najít jinou práci.

Bohuslava Škrabálková si matně vzpomíná, že za války na Vsetíně měli souseda, který chtěl svého syna poslat do Anglie, dostat ho k moři. Podařilo se mu odjet vlakem a zachránit se. Možná byl jedním z Wintonových dětí.

Všeckému se musí člověk přizpůsobit

Po svatbě s Cyrilem Škrabálkem, to už bylo v Sušici, začala pracovat na poli, bavilo to oba dva, i jejího muže, který pocházel ze zemědělství. „Na poli se to vynahradilo, šitím bych si nikdy nevydělala,“ říká. Měli obživu – brambory, pekli chleba. Manžel Cyril měl pole blízko u dráhy směrem k Hradišti, postavil si tam chaloupku. A narodily se čtyři děti. „Za války se nás to netýkalo. Válka je velká, ona není všude. Když vám to nepadá za krk,“ říká pamětnice.

 „Všichni z dědiny pracovali v Barumu,“ dnes Continental Barum Otrokovice. Za války se ve firmě vyráběly gumy, letecké i jiné, pro Němce. „Přihlásila jsem se do Zlína na práci, tam se vyráběly válečné součástky do tanků, do vojenských zbraní,“ vzpomíná pamětnice. Do Zlína šla ze Sušice nejdřív přes pole a pak jela vlakem. Práce u Bati nebyla těžká – lepila spodky i vršky na boty, nic těžkého nemusela přenášet. Boty se lepily z více produktů. „Vydělala jsem si tisíc korun, dceři jsem dala osm set korun a dvě stě korun si nechala na jízdenky, to už jsem byla vdaná. Baťa to měl dobře promyšlené – ale chválit ho zas nemůžu,“ dodává. 

Manžel Cyril Škrabálek byl za války krátce nasazený na práci v Německu, v továrně, pak se vrátil do Zlína. Bohuslava se nasazení vyhnula, musel odjet 24. ročník, měla štěstí, narodila se o čtyři roky později. A ti, co byli v Německu pracovně nasazení, dostali zpětně peněžité odškodné. Ve 20 letech se Bohuslavě a Cyrilovi narodilo první dítě, dcera Věra. Asi proto, že si byly věkově blízko, říká o ní: „Rozumíme si doteďka.“

My jsme taková divoká rodina

Svá slova Bohuslava Škrabálková vysvětluje následovně: „Nesedíme v jednom hnízdě.“ Dcera žije ve Zlíně, syn v Praze – ten se nechal přejmenovat na Polárník, syn Toník žije v Ostravě a další syn Vašek v Nivnici. „Vzal si Nivničanku, dědina je to zpěvná, jejich děti všechny zpívají.“ Všichni vystudovali a postavili si dům – dvě věci, které paní Škrabálková považuje za důležité životní úspěchy. Věra vystudovala společné stravování v Brně, Toník se vyučil technikem. Vnuci v Praze mají všichni vzdělání a dobré postavení. Pracují ve vlastní firmě, ale rádi by se vrátili do Otrokovic. Dcera hodně čte. Je už v důchodu, ale jezdí za maminkou autem ze Zlína. V 90. letech po pádu režimu zkoušela podnikat, ale nebylo to snadné.

Bohuslava Škrabálková měla vždycky ráda hudbu, ráda zpívala. I teď poslouchá rádio, ne zprávy, ale koncerty. „Baví mě rádio. Nikam nejedu, televize se tu pořád opravuje. Vzpomínám, jak jsme v Liptále na kládách zpívaly. Já su spokojená, kde su,“ říká na závěr svého vzpomínání šestadevadesátiletá Bohuslava Škrabálková.