Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Marie Škrabánková (* 1925  †︎ 2012)

• narozena 25. září 1925 v Hlinsku na Volyni

• otec Vladimír Novák bojoval v roce 1939 v polské armádě

• za války rodina ukrývala Židovku z Podcurkova

• v roce 1944 vstoupila do československého sboru jako ošetřovatelka

• prošla ošetřovatelským kurzem v Kyjevě

• až do konce války sloužila ve vojenských nemocnicích

• demobilizována byla v hodnosti podporučíka

• byl jí přidělen statek v Unterlangendorfu (dnes Dlouhá Loučka)

• hospodářství zestátnili komunisté a byla nucena vstoupit do JZD

• manžela Josefa Škrabánka těsně před svatbou komunisté zavřeli, strávil šest let v jáchymovských uranových dolech

• zemřela 11. srpna 2012

Marie Škrabánková se narodila v roce 1925 v Hlinsku na Volyni v tehdejším Polsku. Rodičům Marie Škrabánkové se na Volyni dařilo. Měli velké polnosti, pěstovali chmel a vlastnili i kousek lesa. U domku měli velkou zahradu plnou ovocných stromů. Tatínek si také nechal udělat na pozemku rybník, ve kterém měl kapry. Jak pamětnice sama vzpomíná, život za Poláků probíhal poklidně. „Nic nám nehrozilo, žádný nebezpečí, to bylo šťastný dětství.“

Po absolvování obecné školy se M. Škrabánková chystala na hospodářskou školu v Krakově. To se jí už ale nikdy nepodařilo, protože Volyň přestala být tím klidným místem jejího dětství.

Příchod Sovětů do Hlinska

V září 1939 obsadilo Volyň sovětské vojsko, které procházelo přímo obcí. „Jistě, přes Hlinsko šli. Babička, když je viděla, spráskla ruce a říkala. ‚Panebože! Zase ta banda zlodějská! Zase se sem hrne.‘ Protože ta babička je zažila ve dvacátým roce, ty Sověty. A tenkrát to byla horda. To prej se hnalo na koni. Jeden měl čepici, jeden klobouk, druhej šátek a hnali se. Oni totiž ty bolševici vyhnali Poláky až k Varšavě. No a Poláci je hnali, až je vyhnali až tam…“

Život v obci se začal ihned měnit. „Přišli Sověti, a jak za Poláků byly plný obchody, všechno, přišli Sověti a za týden nebylo nic. Nic. Nic. Obchody nebyly. Já nevím, jestli se to rozkradlo. No Rusové to ve městě všechno sebrali. No a na těch dědinách, kam se to podělo, já nevím. Nebylo. Kromě soli jsme nedostali nic. Nebylo nic, absolutně nic.“

Komunističtí funkcionáři v obci začali rychle zakládat kolchoz. Pro hospodáře byla nasazena neúnosná daň, aby tak sami (ne)dobrovolně vstoupili do kolchozu. „Tam když přišli Rusové, tak byla dvojí daň. Jedna se jmenovala kulsbor, to bylo na jaře a na podzim. A druhá rinočnej. A to ty daně byly dost velký. To šlo vždycky o kolik tisíc rublů. Jenomže tam, co se odevzdávaly dodávky, tak třeba za metrák žita jste dostal čtyři ruble. A když vám třeba dali šest tisíc rublů daní na jaře a na podzim, ty lidi nebyli schopný to zaplatit, tak prodávali kdeco. Když přišli Rusové, tak jsme měli čtyři koně. Dva koně, hříbě dvouroční a roční. Tak to dvouroční si vzal strejc Jeník a to roční hříbě, tatínek jel do Rovna a prodal ho. To se prodaly krávy, prasata. Tak ty daně jsme zaplatili. Kdežto ten Olič to nezaplatil a jel. A ten Nýče taky. To byli dva, který vyvezli. Ale pak se říkalo, než přišli ti Němci, tak prej ve Zdolbunově už byly nachystaný ty vagony, že budou odvážet ty kulaky. Jenomže to už nestačili. Přišli Němci.“

Za Němců

„Němci vypověděli válku a za dva dny jsme je u nás měli. Ti přišli jak na posvícení.“ Bylo to v červnu 1941.

Kolchozy se rozpadly a lidé si ukradený majetek vzali zpět. Hospodářům se ale ani za Němců nevyhnulo povinné odevzdávání dodávek. Nemuseli už ale platit daň. „Němci chtěli větší dodávky než Rusové. Protože Rusové tam na těch ohromnejch lánech, když jim tam vyrostlo pár metráků, to byla sláva. To oni třeba chtěli dejme tomu dvacet metráků obilí. A když už přišli Němci, ti byli chytřejší. Ti si řekli: ‚Máš tolik hektarů, tolik pole.‘ Tak oni chtěli třeba sto metráků obilí.“

Ve vesnicích začaly řádit hordy banderovců. V Hlinsku zavraždili některé místní Čechy. „Nejdříve to byli banderovci a potom to byli zloději. Prachobyčejní zloději.“ Do domácností si chodili pro potraviny a nikdo si nemohl být jistý, že jej při tom nezavraždí. Několikrát byli i u rodiny Marie Škrabánkové. Jednou si vzali i prase. „Nikdo nevěděl, kdo přijde do chalupy a co bude chtít… Strach byl pořád… No a vraždilo se dál. Tam vyvraždili rodinu, tam vypálili barák, tam ten se ztratil… To bylo na denním pořádku.“

V obci žilo i několik židovských rodin. Češi s nimi vycházeli dobře. V době německé okupace byli Židé z okolí shromažďováni v rovenském ghettu. Několik se jich ukrývalo po okolí a občas se skryli i v českých rodinách. I rodiče Marie Škrabánkové ukryli na krátký čas Židovku jménem Feiga z vedlejšího Podcurkova. „Jednou takhle v neděli říká tatínkovi: ‚Víte, pane Novák, já tady nemůžu být. Vy ručíte hlavou.‘“ Odešla a už ji nikdy neviděli.

Vstup do československého sboru

Po bitvě u Stalingradu se situace začala otáčet a Němci opouštěli okupované území. Zbídačení němečtí vojáci ustupovali i přes vesnici Hlinsk. „Němci šli bídně, to bylo bláta. On třeba přišel voják na dvůr a sdělal ten plášť. On vzal sekyru a kus toho pláště usek. Byl od bláta těžkej. Ten poslední večer, to jsme ani nespali. To byly děcka. To nebyli vojáci. Oni byli takový klučiska. Patnáct šestnáct let. No ubohý, ubohý šli. A do rána všichni odjeli…“

Ve vesnici se první objevili sovětští partyzáni a následně za nimi pravidelná armáda. Zanedlouho po jejich příchodu se Češi začali houfně hlásit do československého sboru, který byl součástí sovětského vojska. Otce, který už bojoval za Poláky v roce 1939 a z války si odnesl zdravotní následky, do vojska nepřijali. Rodičům bylo řečeno, že alespoň někdo z rodiny by do vojska vstoupit měl. A tak byla Marie Škrabánková přijata jako ošetřovatelka.

Nejdříve musela projít ošetřovatelským kurzem, který se konal v Kyjevě. „Dopoledne učit, odpoledne praxe. Naučili nás hodně, to je pravda. Špatně jsme se tam také neměli. Ale ty jejich nesmysly, když jsme museli poslouchat… Stalin měl třeba projev a přišel ten politickej: ‚Musíte se naučit, co tovaryš Stalin skazal.‘“

V československém sboru jako ošetřovatelka

V lednu 1945 byla poslána jako ošetřovatelka do Humenného na Slovensku. Přes Liptovský Mikuláš, kde probíhaly ještě tuhé boje, se dostala až k Vrútkám. „Pak když jsme přijeli do těch Vrútek, tak to už bylo raněných. To byla hrůza! To když člověk viděl, tak se mu dělalo špatně. To se ale otrkáte… Tam to nebylo možný. Celej den a večer pořád raněný. A operovali jsme a převazovali.“ Ošetřovatelky pracovaly kvůli velkému počtu raněných bez odpočinku a trpěly velkým nedostatkem spánku. „Málo jsme spaly. Toho bylo málo, toho spánku.“

Konec války zastihl Marii Škrabánkovou ještě na Slovensku. „To byla slovenská dědina a tam přišel nějakej voják a řekl: ‚Je po válce. Německo kapitulovalo.‘ To si nedovedete představit tu radost.“

Potom ještě krátce sloužila v Kroměříži, v Čáslavi, v Praze a nakonec v okolí Žatce ve vojenské skupině Žatec. Po demobilizaci v hodnosti podporučíka jí byl přidělen statek v Unterlangendorfu (dnes Dlouhá Loučka).

V Dlouhé Loučce

Ve statku ještě bydleli původní němečtí obyvatelé Kadlecovi. Vycházela s nimi velmi dobře, a než je v roce 1948 odsunuli, pomáhali jí s hospodařením. Zanedlouho po jejich odjezdu za ní na statek reemigroval zbytek rodiny. Byli rádi, že se konečně dostali z volyňského pekla. Do počátku padesátých let poklidně hospodařila na statku. V tu dobu ale přichází kolektivizace a rodina opět ztratila svůj majetek a byla nucena vstoupit do JZD. „Než jsme přišli do družstva, tak nám vzali samovaz. To víte, dělali všechno, aby to nešlo. Sehnali jsme si jiný, ale pak se stejně do družstva šlo. Lidem posbírali mlátičky. No bylo to strašný. Nebylo to pěkný, ta kolektivizace.“ Do JZD vstupovali jako poslední až v roce 1959.

Marie Škrabánková se v době kolektivizace seznámila s Josefem Škrabánkem. Ten pocházel z rodiny, která byla silně nábožensky založená a ještě vlastnila jeden z největších statků v obci. Tak se stalo, že Josefa Škrabánka komunisté ve vykonstruovaném procesu odsoudili na dlouhá léta do vězení. „Měli jsme před svatbou. Oni ho zavřeli a já jsem na něho čekala.“ Strávil dlouhých šest let v uranových dolech v Jáchymově. A až po jeho návratu se mohli konečně vzít. Později měly ještě jejich děti – Josef a Marie – velké problémy s přijetím na studia

V současnosti žije Marie Škrabánková v Dlouhé Loučce a i ve svém pokročilém věku dokáže s velkým nadhledem hodnotit současnou situaci. „Dneska se mně moc věcí nelíbí. Hospodářsky to bude ještě chvíli trvat. Ale dát to morálně trochu do pořádku, to bude trvat ještě hodně dlouho.“