Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Skřivanová (* 1944)

• narozena 8. srpna 1944 v Mladé Boleslavi jako dvojče (sestra Emílie) rodičům Emílii a Josefu Veverkovým

• únor 1944 – květen 1945 otec, politik a novinář, byl podruhé během okupace vězněn, tentokrát v Malé pevnosti v Terezíně

• červen 1950 ve vykonstruovaném procesu se sociálními demokraty byl RNDr. Josef Veverka odsouzen na 12 let

• 1954 v dalším procesu byl Josef Veverka, jako duchovní vůdce skupiny sociálních demokratů, odsouzen na doživotí, trest mu byl snížen na 21 let

• 1958 dvojčatům Ludmile a Emílii komunistický režim nepovolil studium na střední škole, musely se vyučit tkadlenami

• 28. ledna 1964 byl Josef Veverka propuštěn z vězení

• 1966 Ludmile a Emílii bylo dovoleno vystudovat dálkově nástavbu SPŠ a složit maturitu

• 8. října 1971 Josef Veverka v důsledku dlouholetého věznění zemřel

• v roce 2013 Josef Veverka byl vyznamenán in memoriam Cenou Václava Bendy, kterou převzala Ludmila Skřivanová

• matka Emílie Veverková, autorka vzpomínek Znovu bych mu ruku podala!

Rodný dům

Město Nymburk dbá na své slavné rodáky. Dne 4. února 2013 byla na domě v Jičínské ulici č. p. 794 odhalena pamětní deska RNDr. Josefu Veverkovi, novináři, politikovi a politickému vězni, nejdéle vězněnému českému novináři dvacátého století. Slavnostního odhalení a večerního programu v Hálkově divadle, kde se četlo ze vzpomínek Veverkovy ženy Emílie Znovu bych mu ruku podala!, se zúčastnila i dcera, Ludmila Skřivanová, rozená Veverková.

Vězněm za protektorátu

Ludmila (a její dvojče Emílie) se narodily 8. srpna 1944 v Mladé Boleslavi. Tatínek nebyl přítomen ani těhotenství, ani porodu: od února téhož roku byl vězněn v terezínské Malé pevnosti. Jako politický vězeň dostal označení RU, „Návrat nežádoucí“, gestapu k rozhodnutí stačilo, aby jeden ze zatčených komunistů jmenoval dr. Veverku mezi těmi, kdo četli protinacistický leták. (V 60. letech dr. Veverka poskytl Památníku Terezín cenné písemné vzpomínky na tuto dobu strávenou v Malé pevnosti.) Přežil, vrátil se na počátku dubna 1945. Doma na něj čekala žena Emílie, dvouletá dcera Světla a osmiměsíční dvojčata Ludmila a Emílie.

Pro dr. Veverku nebyl Terezín první vězeňskou zkušeností. V roce 1940 byl zatčen za převážení protinacistických letáků a časopisu českého odboje V boj, akci organizovanou dr. Bohuslavem Horákem, manželem dr. Milady Horákové. Byl odsouzen na dva roky do káznice v německém Waldheimu. Jak vyprávěla později maminka dětem, vrátil se vyhublý a zbědovaný těžkou prací a nedostatkem jídla a jednou maminka pragmaticky prohlásila: „Za heydrichiády byl naštěstí v káznici.“

Kořeny: tatínek

Josef Veverka pocházel z rodiny drážního kováře, politicky uvědomělého sociálního demokrata, který si přál, aby jeho děti dostaly vzdělání. Josef studoval na reálce v Nymburce, ale v posledním ročníku musel odejít – vedení školy zjistilo, že jako sedmnáctiletý vstoupil do Mládeže československé sociálně demokratické strany dělnické. „Rád organizoval majálesy, prosazoval zájmy mladých lidí,“ vypráví jeho dcera. Později, když studoval geografii a historii na Karlově univerzitě, bydlel v tzv. studentské kolonce na Letné a byl členem samosprávy, jako nemajetný pak měl možnost bydlet zdarma. Po promoci pokračoval ročním studiem koloniální geografie a historie frankofonních zemí na pařížské Sorbonně a v roce 1932 se stal doktorem přírodních věd. Neměl však v úmyslu pokračovat ve vědecké práci, lákala ho žurnalistika. Psal články do sociálnědemokratického tisku a za pět let se stal redaktorem týdeníku Ještědský obzor v Liberci a současně tajemníkem místní organizace sociálně demokratické strany. V článcích varoval před Henleinem a hrozícím národním socialismem na Liberecku. „Byl zrozen pro poctivou politickou práci,“ komentuje dcera Ludmila Skřivanová.

Kořeny: maminka

Emílie Veverková, rozená Bulířová, se narodila v české enklávě, v Horním Růžodolu, dnes součásti Liberce. Dům zvaný Na Klebrdě, do kterého se Ludmilina babička přivdala, je po mnohých peripetiích v majetku rodiny dodnes. Emílie byla nejmladší z pěti dětí, její maminka Františka neměla formální vzdělání, ale hodně četla a byla přirozeně inteligentní. „Byla to žena energická, nesmírně podnikavá, dokázala sama vést hostinec, přistavět verandu, povznést ten dům,“ říká Ludmila o své babičce. Než se objevil Henlein se svojí nacionalistickou propagandou, vycházeli spolu místní obyvatelé dobře. Bilingválnost byla samozřejmostí, všichni se domluvili, vzájemná animozita přišla později s vyhroceným německým národním socialismem. Maminka Emílie vystudovala čtyřletý učitelský ústav v Jičíně, ve 20 letech odmaturovala a stala se učitelkou. Rodina cítila vzájemnou soudržnost, sestry se navštěvovaly a pomáhaly si.

Seznámení

O prázdninách v létě 1937 přijela Emílie do Liberce navštívit sestry, večer si vyšly do nově otevřené kavárny hotelu Imperial, kde jí byl představen jeden z hostů, novinář Josef Veverka. Po třech dnech požádal Josef Emílii o ruku, byla to láska na první pohled. Maminka Františka byla v šoku, nechtěla o tak rychlém rozhodnutí slyšet, nicméně za měsíc, 24. srpna 1937, se skutečně konala svatba a manželství a vzájemný vztah přetrvaly všechna protivenství, která následovala. Jelikož Josef byl zaměstnancem sociální demokracie, bydleli novomanželé v jejím libereckém Lidovém domě až do Mnichova, kdy opustili Sudety a přestěhovali se do Mladé Boleslavi.

Josef i Emílie pocházeli z rodin tradičně římsko-katolických, ovšem na oddacím a rodném listu je u Josefova jména zápis, že v roce 1920 vystoupil z církve a je bez vyznání. Emílie si později našla cestu k Českobratrské církvi evangelické, která jí ve velmi těžkých dobách Josefova uvěznění poskytovala oporu a naději. K víře vedla i svoje čtyři děti. Dcera Ludmila říká: „Maminka nás naučila se modlit. Když byl tatínek ve vězení, přidávali jsme prosbu: ‚Pane, vrať nám našeho tatínka a chraň ho ode všeho zlého.‘“

V Liberci po válce

Hned za několik dnů po návratu z Terezína odjel dr. Veverka do Liberce, aby se spolupracovníky z předválečného Ještědského obzoru připravili první číslo deníku Stráž severu. Skutečně, 21. května 1945 noviny vyšly. Překotná doba vyžadovala, aby lidé byli pravdivě informováni o tom, co se děje v pohraničí, o řádění Revolučních gard, o střílení, o vyřizování osobních účtů. Dr. Veverka bránil německé antifašisty před odsunem, psal o původních německých obyvatelích, dokumentoval postupnou stabilizaci regionu. Byla to složitá doba. První vlna Čechů, kteří přišli do Sudet, aby se obohatili, měla často kriminální minulost. Využili situace a brzy s nakradeným německým majetkem odešli, ale jak říká pamětnice: „Přišli i slušní lidé, co se tu uplatnili, našli práci a nový domov.“

Od roku 1946 byla Stráž severu novinami sociální demokracie a po dva následující roky byl dr. Veverka pro svůj vysoký morální kredit zvolen poslancem parlamentu za sociální demokracii. Součástí významné funkce bylo i stěhování do vily o deseti pokojích, častí hosté a živý společenský život. V této době se ve straně začínají hrotit názorové rozpory: levicoví politici jsou vedeni Zdeňkem Fierlingerem, pravicoví Bohumilem Laušmanem a Vojtou Benešem. Dr. Veverka zastával pravicové hodnoty a podle neoficiálních informací Ministerstva obrany byl už od roku 1945 sledován sovětskými poradci, kteří si o něm vedli záznamy, údajně v rozsahu 40 000 stránek. Manželka Emílie byla také členkou strany, aktivně pracovala v ženském hnutí.

V roce 1947 získala redakce Stráže severu talentovaného eléva, nadšeného sociálního demokrata, sedmnáctiletého Jiřího Loewyho. Pracoval v redakci pouhý rok, ale osvědčil se jako člověk i jako novinář. Dr. Veverka na něj měl velký vliv a vše tragické, čím prošla liberecká redakce po únoru 1948, sdílel i Jiří Loewy, později významná postava exilové sociální demokracie.

Únor 1948

V červnu 1948 pravicoví sociální demokraté důrazně odmítli sloučení strany s Komunistickou stranou Československa, vnímali tento krok jako konec demokracie v zemi. Ačkoli pouze jedna třetina členů souhlasila s tak závažným krokem, Fierlinger fungoval jako komunistická pátá kolona a prosadil promoskevskou politickou linii. Josef Veverka v krátké době přišel o členství ve straně, už 25. února byl vyhozen za syndikátu novinářů a ztratil práci v redakci Stráže severu. Veverkovi museli okamžitě opustit Liberec a rozhodli se přestěhovat zpět do Nymburka do domu Josefova tatínka. Po Únoru dr. Veverka nemohl najít práci, která by odpovídala jeho nedobrému zdravotnímu stavu, pobíral invalidní důchod na následky vězení.

Ludmila Skřivanová vzpomíná na tatínka, jak to bylo vzácné, že mohl trávit čas s dětmi. Byl doma, zpíval s nimi, hrál na kytaru, vypravoval pohádky, vyrobil dětem dřevěné loutkové divadlo, dokonce sepsal divadelní hry s Kašpárkem a Škrholou a s maminkou pořádali pro děti loutková představení. Věnoval se též genealogii, sepsal rodokmen své rodiny (došel do roku 1626) a příběh bratranců Veverkových, vynálezců ruchadla. Později text, na žádost filmařů z Barrandova, zpracoval jako filmový scénář, nerealizovaný a dnes uložený v libereckém archivu. Po Únoru byl dr. Veverka permanentně sledován a byla o něm podávána hlášení příslušným komunistickým orgánům.

V září 1949 byl zatčen a měl být internován na dva roky v táboře nucených prací, jak je psáno v příslušných dokladech slovníkem té doby – „za účelem převýchovy, jelikož má nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení, ohrožuje jeho výstavbu a nezapojil se do pracovního procesu.“ Lékařská prohlídka však prokázala nevratné změny na páteři a další zdravotní potíže, které mu znemožňovaly manuálně pracovat, takže byl nakonec propuštěn. Tak probíhalo třetí zatčení dr. Josefa Veverky.

Roky 1950 a 1954

Monstrproces s Miladou Horákovou trval od 31. května do 8. června 1950. V soudní síni zaznělo mimo jiné i jméno dr. Josefa Veverky. Ten byl spolu s celou skupinou bývalých sociálních demokratů zatčen 5. června a v třídenním procesu odsouzen bez důkazů ke 12 letům vězení. „Maminka byla statečná. Nám dětem vysvětlila, že otec je ve vězení, že se ničeho nedopustil a že na něj můžeme být hrdí. A jak je důležité, aby věděl, že při něm stojíme. A aby měl radost, měli bychom se dobře učit. O popravě dr. Horákové maminka otevřeně prohlásila: ‚To je vražda, je to ostuda,‘“ říká Ludmila Skřivanová.

Za čtyři roky dostala rodina vyrozumění, že se se členy bývalé liberecké sociální demokracie bude konat další soud. Dr. Veverka byl označen za duchovního vůdce skupiny, což byla další absurdita, ti lidé se mezi sebou ani neznali. Rok po Stalinově a Gottwaldově smrti byli Josef Veverka a Frieda Geigerová z Tanvaldu odsouzeni na doživotí. Frieda za dva roky ve vězení zemřela, dr. Veverkovi byl trest po odvolání u Nejvyššího soudu snížen na 21 let. „Maminka se obávala, protože padly i tresty smrti, a děkovala Bohu, že aspoň může žít, že je tu naděje, že se může vrátit. Měla pevnou víru,“ dodává pamětnice.

Čtrnáct let trvaly anabáze cestování za tatínkem po vězeních: Pankrác, Bory, Leopoldov, Valdice, Rtyně v Podkrkonoší, krátce Jáchymov. Zpočátku jedenkrát za tři měsíce na hodinovou návštěvu, během které si nemohli ani podat ruce, natož se obejmout. Dcera dr. Veverky pokračuje: „To jsme tatínka vídali na začátku jenom přes mříže a přes drátěnou síť při návštěvách. Ale po Stalinově smrti se to zlepšilo, že návštěva trvala hodinu a seděli jsme u širokého stolu, vlastně to byly dva úzký stoly za sebou, a mohli jsme si podat i ruce. Z jedné strany jsme seděli my a naproti tatínek s dozorcem. Mohli jsme mluvit jen o rodinných věcech. Když se tomu dozorci třeba něco nelíbilo nebo ho to nebavilo, tak řek, ať se bavíme o něčem jiným. To jsme se vždycky těšili a pak jsme si povídali, jak tatínek vypadal, jak se tvářil, když jsme řekli tohle nebo ono. Většinou jsme mu říkali dobré zprávy o škole nebo i o rodině.“

Podle tehdejších právních norem bylo podporovat rodiny politických vězňů trestné. Emílii Veverkové v těch krutých letech pomáhala nejen rodina, ale i neznámí lidé. Často našla ve schránce peníze od anonymních dárců.

Na můj dotaz, jestli se nestalo, že by maminka někdy nemohla nebo neměla sílu či peníze jet se čtyřmi dětmi přes celou republiku do slovenského Leopoldova kvůli jedné hodině v hovorně, Ludmila odpověděla: „Vždycky jsme jeli a maminka si třeba půjčila peníze a řekla, že teď budou Vánoce a žádný dárky nebudou, ale že jedeme za tatínkem. A my jsme to samozřejmě brali, to bylo pro nás jasný. My jsme většinou ani o Vánocích dárky nedostávali, protože maminka řekla: ‚Nakoupím jídlo, abysme se měli dobře.‘ A třeba jsme dostali rádiovku. To byla taková móda, hezká.“

Amnestie 1960 a skutečnost

Antonín Novotný vyhlásil při nástupu do prezidentské funkce amnestii. Mnozí sociální demokraté se dostali na svobodu, nikoli Josef Veverka. „Fierlinger se postaral o to, že ho nepropustili, on mu nemohl odpustit, že se nepřidal ve čtyřicátém osmém roce k jeho prokomunistickému křídlu. Byl bez charakteru,“ říká Ludmila Skřivanová, jejíž bratr Zdeněk narozený v roce 1946 dostal jméno po svém kmotrovi Zdeňku Fierlingerovi, kdysi stranickém kolegovi.

Dr. Veverka byl propuštěn z vězení 28. ledna 1964. K propuštění pomohla podmínka vládnoucí britské Labour Party. Za ministerského předsedy Harolda Wilsona se měla uskutečnit obchodní dohoda mezi ČSSR a Velkou Británií podmíněná propuštěním pěti předních sociálních demokratů. Jmenován byl i dr. Veverka.

Ještě před propuštěním byl vybízen vězeňskými dozorci, aby si podal žádost o milost. Opakovaně odmítl. Nakonec byl propuštěn jako poslední z celé skupiny.

Ludmila Skřivanová vzpomíná: „Maminka nám do Libštátu poslala telegram: Táta doma. Máma. Bylo to shledání rodiny po 14 letech. Maminka připravila slavnostní večeři – smaženého kapra (tatínek miloval ryby) a pomfrity připravoval tatínek. Ukazoval nám, jak se správně připravují ve Francii.“

Snaha studovat

V roce, kdy Ludmila dokončila osmiletku, 1958, Emílie s dětmi bydlela v Nymburce. Starší Světla měla štěstí: škola se za ni postavila a Světla směla studovat na gymnáziu. Dvojčata takové štěstí neměla, studium jim nebylo dovoleno. Na moji otázku, jestli jim to bylo líto a jak se s tím vyrovnávaly, Ludmila odpověděla: „Prý jsme řekly mamince – aspoň že se Světla dostala.“ Ačkoli Světla maturovala na samé jedničky, pokračovat na vysoké škole nesměla. Dvojčata si alespoň mohla zvolit učební obor. Rozhodly se pro obor tkadlena v Semilech, protože po vyučení mohly večerně vystudovat textilní průmyslovku.

„My jsme si brzy zvykly v tom učení a škola i praxe nás zaujala, akorát že tam byl veliký hluk v tkalcovně a bavlněný prach, který se usazoval na vlasech jako vata. Ale kamenem úrazu byla vychovatelka. To byla veliká soudružka, třídní bojovnice. Už první den mě zastavila na chodbě a říkala, že ví, že máme otce ve vězení. Já jsem myslela, že to je nějaká stará sociální demokratka, protože jí bylo asi šedesát, tak jsem s úsměvem přikývla, a to se zarazila a nechala mě být. Ale už v dalších dnech to bylo jasný. Přidělovala nám mimořádné úklidové práce,“ popisuje Ludmila šikanování vychovatelky, kterému dokázala vzdorovat a i v ostatních děvčatech cítila podporu.

Stejně tak později v Libštátě, kde dvojčata pracovala. „Byli tam dobří lidé, chovali se k nám pěkně, s některými se dodnes přátelíme,“ vypravuje pamětnice. Nejprve v roce 1963 nesměly Ludmila a Emílie pokračovat na vyšší průmyslovce („Aby se nepovyšovaly nad dělnickou třídu,“ jak jim bylo řečeno ZO KSČ, tedy závodní organizací strany), až o tři roky později směly po značných peripetiích složit dálkově maturitu. Ani bratr Zdeněk, výborný student, povolení ke studiu nedostal.

Zpátky doma

Dr. Veverka se vrátil do života po 14 letech. Návrat to byl, jako by vkročil do jiného světa. Ludmila Skřivanová vypráví: „Neznal nic, neznal ani peníze, bylo to pro něj těžké si zvyknout. O tom jsem teprve teď schopna přemýšlet. Ale okamžitě jsme byli jako rodina. Navštěvovali nás příbuzní a přátelé, blahopřáli, že se vrátil.“

Problémy s hledáním práce adekvátní jeho špatnému zdravotnímu stavu se opakovaly: zkoušel pracovat ve šroubárnách jako dělník, ale brzy skončil v nemocnici, podařilo se mu, po mnoha odvoláních, docílit zvýšení invalidního důchodu. Bylo málo peněz, museli žít velmi skromně. S maminkou se dokázali sžít, Ludmila často zaslechla, jak se spolu dobře baví. Rozuměli si beze slov, ale pro děti nová situace nebyla tak snadná, dvojčatům bylo 20 let, od 14 let byla zvyklá žít po svém, mimo domov. Ludmila a Emílie od svých šesti let tatínka vídaly jen ve vězení a v letech, kdy se formuje osobnost, na ně měla přirozeně největší vliv matka, silná, věřící osobnost.

Ani Zdeněk tatínka skoro neznal, byly mu čtyři roky, když za ním začal jezdit s ostatními sourozenci do vězení. Teď sloužil u technických praporů na stavbě, v těžkých podmínkách na ubytovně, kde byly blechy a většinou tekla pouze studená voda. Ludmila vypráví, jak si při nedělních obědech u rozloženého stolu vyprávěli a smáli se. „V zásadě jsme vždy ctili ideály rodičů,“ shrnuje.

Stěhování do Liberce, rok 1968 a počátek normalizace

V roce 1965 šla maminka Emílie do důchodu a po přestěhování do domu Na Klebrdě žili rodiče spolu s Ludmilou a Světlou pohromadě. Ema se vdala, Světla pracovala jako zeměměřička a Ludmila v liberecké Textilaně v tkalcovně. Po maturitě dostala Ludmila lepší místo referentky dopravy, měla i lepší plat a postavení.

Rok 1968 byl rokem nadějí. Ludmila vzpomíná: „Byla to hezká doba. Otec byl v přípravném výboru pro obnovení sociální demokracie, která neuznávala sloučení s KSČ, byl předsedou libereckého K 231, seskupení bývalých politických vězňů, chodila k nám spousta lidí, debatovali, byla tu naděje. Na pozvání rakouské sociální demokracie navštívil otec Vídeň a já jsem byla na měsíčním mezinárodním táboře ve Švýcarsku.“

S počátkem normalizace v roce 1970 byl dr. Veverka znovu volán k výslechům vedeným z Ministerstva vnitra a to nepochybně přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu: po mozkové příhodě ochrnul na půl těla, po hospitalizaci a rehabilitacích sice začal zase chodit a snažil se i psát, ale po krátkodobém zlepšení 8. října 1971 zemřel.

Ludmila

Za rok nato se Ludmila vdala a začala žít v Praze. Pracovala jako účetní, naštěstí se v této profesi nehledělo na kádrový profil. Po listopadu 1989 byl velký zájem o zkušené účetní, Ludmila Skřivanová měla práci, která jí konečně umožnila cestovat. V době normalizace jí byl odebrán cestovní pas: nebylo ve státním zájmu, aby osoby s takovou rodinnou historií vycestovaly ani do Bulharska. Pas jí byl vrácen po 12 letech.

Maminka Emílie se dožila téměř 103 let. Do poslední chvíle vedla činorodý aktivní život: jezdila po školách, vyprávěla studentům a předávala jim svoje vzpomínky, psala články do novin a zúčastňovala se diskusí a besed. Ludmila, která se o maminku posledních sedm let života starala, vzpomíná: „Na její narozeniny, na Vánoce se scházela celá rodina, vždycky byla maminka ústřední postavou, duševně svěží, se smyslem pro humor byla středem společnosti.“

Dr. Veverka byl in memoriam oceněn Cenou Václava Bendy a byl třikrát navržen Senátem na Řád T. G. Masaryka. Pro rodinu to bylo velké zadostiučinění. Prezident Klaus ale vyznamenání sociálnímu demokratovi dr. Veverkovi neudělil.

Ludmila Skřivanová vnímá mimořádný pocit odpovědnosti k tatínkovi a k rodině. „Nenechal se zlomit, zachoval si svoje přesvědčení, že pravda a právo na svobodný život musí zvítězit.“ Od narození měla před sebou dva příklady osobní statečnosti, nezlomnosti a angažovanosti. Na dotaz, jak se to všechno dalo přežít, odpovídá: „To nás drželo, to vědomí, abychom se zachovali správně. Na otce jsme byli vždy hrdí. Maminka nám dětem říkala: Takový režim, nevíme, jak dlouho bude trvat, ale nemůže trvat věčně.“

Ludmila se v Praze přihlásila mezi sociální demokraty, ale když na schůzích slyšela názory bývalých komunistů, znechutilo ji to a ztratila zájem. Nicméně stále sleduje jejich činnost a přála by si, jak říká, aby sociální demokracie byla stranou slušných lidí.