Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Škrovová (* 1962)

• narozena 28. února 1962 v Ostravě

• matka Jarmila Dadáková byla stavební inženýrka

• otec Jaromír Dadák se narodil 30. května 1930 ve Znojmě

• významný český folklorista, hudební skladatel a dirigent

• v padesátých letech byl dirigentem Armádního uměleckého sboru

• během čistek ve sboru odešel dobrovolně pracovat do uranových dolů

• od roku 1968 ředitel Moravské filharmonie v Olomouci

• po roce 1971 vyhozen, byla mu zakázána činnost, nesměly se hrát jeho skladby

• spoluzakládal hudební soubory Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Ondráš nebo Salichovci – Slezský soubor Heleny Salichové

• po sametové revoluci byl například dramaturgem festivalu Dny soudobé hudby Praha

Iva Škrovová vzpomíná na svého otce, významného českého folkloristu, skladatele a dirigenta Jaromíra Dadáka. Ten po dokončení brněnské JAMU nastoupil v polovině padesátých let coby dirigent a ředitel Armádního uměleckého souboru (AUS). Během probíhajících čistek vyzradil některým členům sboru, že budou vyhozeni. Aby se sám vyhnul perzekucím, odešel se podle pamětnice „schovat“ do uranových dolů u Příbrami, kde pracoval jeden rok. Po návratu mu jeho přítel Jaromír Gelnar nabídl práci pro Československý rozhlas v Ostravě, kde následně působil jako hudební redaktor pro oblast folkloru a úzce spolupracoval s Věrou Šejvlovou. Šedesátá léta byla jeho nejplodnějším obdobím. Skládal vážnou hudbu a podílel se na založení a fungování hudebního souboru Ondráš. V období okolo srpnové okupace nastoupil jako ředitel Moravské filharmonie v Olomouci. V roce 1971 byl v rámci čistek z této pozice vyhozen, byla mu zakázána činnost, jeho skladby se nesměly hrát a on sám byl bez práce. „Byl velmi hlídán, aby se o žádnou práci nepokoušel, aby mu nebylo nikde vyhověno. Tehdy nastaly v jeho životě i v našem rodinném životě víceméně nejtvrdší roky,“ vzpomíná jeho dcera Iva Škrovová. 

Z konzervatoře do uranových dolů

Iva Škrovová se narodila v roce 1962 v Ostravě manželům Jarmile a Jaromírovi Dadákovým coby nejstarší z celkem tří dětí. Otec měl ještě o devět let starší dceru z prvního manželství. Pamětnice později vystudovala krajinnou architekturu a navázala tak svým způsobem na svoji matku, stavební inženýrku. Vyprávění se věnuje takřka výhradně jejímu otci, významnému českému skladateli, folkloristovi a dirigentovi Jaromíru Dadákovi, který se narodil v roce 1930 ve Zlíně.

K hudbě a folkloru jej přivedl učitel na gymnáziu ve Vsetíně Stanislav Mráz, žák Leoše Janáčka. Navzdory tlaku jeho otce, který nechtěl, aby z něj byl „komediant“, zběhl Jaromír Dadák v Brně po roce studia z pedagogické fakulty na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), kde si k dirigování brzy přibral skladbu. Ještě během studia se stal dirigentem a spoluzakladatelem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BRLON). V roce 1953 si vzal svoji první ženu, Slovenku Brigitu Dubskou, s níž měl jednu dceru.

Po dokončení JAMU musel splnit vojenskou službu, a tak v roce 1954 nastoupil do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS), kde krátce působil jako šéfdirigent. Z této pozice se dozvěděl o plánovaných čistkách, které měly zasáhnout část členů jeho souboru. Dotčeným to řekl předem, aby si podle vzpomínek Ivy Škrovové stihli coby živitelé rodin včas zajistit jiný zdroj obživy.

Sám Jaromír Dadák před předpokládanou perzekucí za vyzrazení tohoto tajemství dobrovolně odešel pracovat do uranových dolů. „Nějakou dobu se takhle skrýval, ale ono to nemělo žádný další dozvuk. Potom tam skončil a zase se vynořil na povrch. V podstatě mu zakázali uměleckou činnost, ale nic jiného mu nehrozilo, že by ho chtěli třeba zavřít nebo nedejbůh horší věci,“ vzpomíná jeho dcera.

Po uranových dolech následovala zlatá éra

Po návratu mu jeho kamarád Jaromír Gelnar nabídl místo v Československém rozhlase v Ostravě, kde Jaromír Dadák spolupracoval s Věrou Šejvlovou (sběratelkou lidových písní a tanců) a věnoval se coby hudební redaktor folkloru. Věra Šejvlová se stala rodinnou přítelkyní, její a Dadákova rodina společně trávily dovolené. Nejspíš v tomto období podle jeho dcery vstoupil Jaromír Dadák do KSČ, aby mu to ulehčilo situaci a mohl pracovat, nicméně přesnější důvody a okolnosti vstupu do komunistické strany dcera nezná, protože otec o nich nemluvil.

Konec padesátých let a léta šedesátá byla podle pamětnice zlatým obdobím otcovy tvorby. Podílel se na vzniku několika souborů, například Ostravského rozhlasového orchestru, a vrátil se také k vážné hudbě. V roce 1960 se znovu oženil a v roce 1963 se stal umělcem na volné noze. Jeho umělecký a tvůrčí rozlet zastavila až normalizace.

Normalizace mu zničila kariéru, ale nikdy ho nezlomila

Srpen 1968 sledoval za svého pobytu ve Francii, kde dostal také nabídku zůstat. Vrátil se však a v období zmatků nastoupil jako ředitel Moravské filharmonie Olomouc. V roce 1971 byl vyhozen z filharmonie i ze strany. „Byl velmi hlídán, aby se o žádnou práci nepokoušel, aby mu nebylo nikde vyhověno. To byl ten rok sedmdesát jedna. V jeho životě i v našem rodinném životě víceméně nastaly nejtvrdší roky, protože v té době už vlastně nesměl ani do rozhlasu. Nesměli hrát jeho skladby. Dokonce ani ty folklorní, a pokud je vůbec hráli, tak nesměly být uváděny jeho jménem, takže on v podstatě neměl žádný příjem,“ vypráví Iva Škrovová. Jaromír Dadák se ptal dokonce i obávaného ostravského krajského tajemníka KSČ Miroslava Mamuly, co si má počít, když má čtyři děti. Ten mu odvětil, že ho to nezajímá.

V ostravském rozhlase nicméně začal pracovat Jan Rokyta, který Jaromírovi pomohl a zadával mu práci. Nechal ho sbírat a natáčet lidové písně, ale nic nesmělo být uváděno pod jeho jménem. Začal proto používat pseudonym Ladislav Mistrík. Iva Škrovová vzpomíná, že je otec někdy na natáčení bral s sebou.

Aby pomohl dětem, odešel pracovat do vodáren

„Když se přibližovala doba, kdy bychom měli jít na střední školu, tak si táta možná i z finančních důvodů, ale taky z důvodů kádrových, našel práci ve vodárně jako technik. My jsme oceňovali, že se v podstatě trochu obětoval, aby se v těch dotaznících pro školy objevila dělnická profese,“ vzpomíná Iva Škrovová na otcův nástup do vodárny v Dubí, kde byl zpočátku z práce nadšený, po nocích pracoval na svých skladbách, fotil noční oblohu nebo nosil dcerám z práce nasbírané kytice.

„Později, to už jsem byla na gymnáziu, jsme vedli několikahodinové rozhovory v jeho pracovně na různá témata. Fascinoval ho vesmír a všechny tajemnosti, povídali jsme si o filozofii, když jsem s ním probírala něco z fyziky, tak ho to strašně bavilo. To bylo hrozně zvláštní. Na to, že byl muzikant a měl hudební vzdělání, tak on si to vzdělání nakonec vlastními silami rozšířil právě v tom období perzekuce. Jakoby natruc. Pořád se radoval ze života. Nenechal se zlomit,“ říká Iva Škrovová.

Osmdesátá léta a nový život v Bratislavě

V roce 1981 se Jaromír Dadák znovu oženil – s Ludmilou Zapletalovou – a v roce 1983 se odstěhovali do Bratislavy, kde žil následujících deset let. Stále však jezdil do Ostravy, kde spolupracoval se Slezským souborem Heleny Salichové (Salichovci). Podle jeho dcery patřila také osmdesátá léta v Bratislavě k jeho dalším šťastným rokům. Jeho žena tam učila na konzervatoři cimbál, otec se setkával s jejími žáky, pomáhal jim a složil tam své nejlepší skladby pro tento nástroj.

V osmdesátých letech se také účastnil anonymních hudebních soutěží, třeba o nejlepší fanfáru: „On tu anonymní soutěž vyhrál. Jenže pak museli identifikovat ty soutěžící, a když zjistili, že je to on a že má zákaz, tak mu tu cenu oficiálně nemohli dát a celou soutěž zahráli do autu.“

„On tu dobu nenáviděl, ale nikdy nebyl zapšklý. Živil se svou radostí a svým vzdorem. Cítil se však poškozen, protože v době jeho velkého rozletu, od té čtyřicítky dál, kdy už je člověk zralý a přidává na síle, tak v tomto období ho oni zastavili. Ale umlčet se nedal nikdy. On se tím obdobím normalizace nějakým způsobem probavil a propracoval až k té revoluci, kde tedy mohl vydechnout a svobodně se zase rozletět,“ dokresluje pamětnice.

Revoluce přinesla návrat do vlasti a nový elán do práce i života

S rozdělením republiky se se ženou odstěhoval do Prahy, kde se stal znovu členem Svazu českých skladatelů, byl po nějakou dobu jeho předsedou, organizoval festival Dny soudobé hudby Praha a intenzivně spolupracoval se Salichovci.

Iva Škrovová se v novém století odstěhovala z Ostravy do blízkosti Vítkova, v němž chodila do sboru: „Tátovi jsem o tom nadšeně vyprávěla. Požádala jsem ho, jestli by nám neudělal nějakou lidovou úpravu pro sbor. A on řekl, že teda něco zkusí. O Vánocích přišla skladba úplně jiného ražení. Udělal takovou úpravu na téma Hospodine, pomiluj ny. Byla nádherná.“

Jaromír Dadák zemřel v Praze dne 27. prosince 2019 ve věku 89 let.