Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Skýpala (* 1924  †︎ 2016)

• narozen 13. ledna 1924 ve Chvalčově

• v únoru 1944 totálně nasazen – továrna Auto Union v Saské Kamenici (Chemnitz)

• v září téhož roku přesun do podniku Avia v Praze–Letňanech

• na jaře 1945 se pamětník vrátil domů a stal se svědkem osvobozovacích bojů ve Chvalčově

• základní vojenská služba

• 1946 – nástup do zaměstnání v podníku MEZ Frenštát pod Radhoštěm

• 1969 – vyškrtnut z KSČ a přeřazen na méně důležitou práci

• na důchod návrat do Chvalčova

Josef Skýpala strávil rok svého života jako totálně nasazený v továrně Auto Union v německém Chemnitzu a následně v Praze v letňanské Avii. Zažil mnoho náletů a stal se svědkem krutého zacházení s dělníky nepřátel Říše. Sám často trpěl hladem a zimou. V květnu 1945 se účastnil událostí během osvobozovacích bojů v rodném Chvalčově na Valašsku.

Narodil se 13. ledna 1924 ve Chvalčově do rodiny s malým hospodářstvím. Uživit šest dětí a obdělat pole s pomocí dvou krav bylo v té době velmi těžké. Otec byl nemocný, a veškerá práce tak spočívala na dětech a matce. Josef nemohl nastoupit do čtvrté měšťanky, protože hlava rodiny nepovažovala další vzdělání za nutné. Měl se věnovat hospodářství. Jeho tři bratři vystudovali také jen třetí měšťanku a vyučili se řemeslu. Dvě sestry studovaly jen obecnou školu. Smutný Josef si alespoň tajně četl na půdě z učebnic, které si koupil, a snil o studiu namísto převzetí gruntu.

Totální nasazení

Na podzim, po práci na poli roku 1939, nastoupil do zaměstnání v bystřické Impregně na pile. Brzy přišlo první předvolání k nástupu na práci pro Říši. Tehdy se mu ještě podařilo vyklouznout, jelikož právě zemřel otec a matka byla na synově příjmu existenčně závislá. Po „darování“ ročníku 1924  hitlerovskému Německu ale už odjíždí spolu s dalšími v únoru 1944 vlakem z Holešova. Kam jedou, to netuší nikdo z nuceně nasazených. Vlak po dlouhé jízdě zastaví v Chemnitzu. Čeká ho cesta pěšky se dvěma kufry do továrny Auto Union a ubytování v dřevěných barácích v areálu závodu.
V následujících dnech byl přidělen na práci k soustruhu, kde se pod vedením mladého Francouze brzy osvědčil. Vyráběli startéry a dynama. Pracovali dvanáct hodin denně za minimální výdělek, jelikož byli vedeni na zapracování, nikoli jako kvalifikovaní dělníci. Odpočinout jim nedal studený nocleh ani postel plná štěnic. Jídlo bylo mizerné a sestávalo z přídělů chleba a tzv. zupy, polévky, ve které byla hlavně voda a trocha rozvařené zeleniny. Jedlo se z plechových misek a polévku jim vydávali odděleně od německých zaměstnanců, kteří stolovali v jídelně a používali talíře a příbor. Ještě hůře se stravováním na tom byli Ukrajinci a italští zajatci. Ti byli ubytováni ve zvláštních lágrech, kde dostávali také jídlo. Josef Skýpala byl svědkem, jak se hladový italský dělník snažil přilepšit si trochou žrádla od prasete, které bylo krmeno zbytky z kuchyně. Hlídkující německý voják však hladovce napadl a bil ho po těle i po hlavě. Jiní Italové si vařili třeba kořeny z pampelišek. Josef Skýpala se krátký čas dělil o svou část, občas vylepšenou zásilkou z domova, s mladým Italem Albertem, který však záhy zmizel s transportem neznámo kam.
V jazykovém babylonu bylo možné pochytit kromě němčiny například i základy francouzštiny a  navazovat přátelství. A také se čas od času odreagovat. Třeba v cirkuse Busch, který překvapivě zaměstnával Čechy. Obsluhu v kase, občerstvení i klauny zastali totálně nasazení krajané. I hlavní krotitel, jak se během produkce ukázalo, ovládal koně jadrnou češtinou. Takových povyražení však bylo během pobytu v Chemnitzu velmi málo a dny se počítaly spíše na ty s alarmem a útěkem do úkrytu. Tak vzpomíná na zářijové bombardování jiné továrny z předměstí, kde se vyráběly tanky Panter. „Byli jsme se tam podívat s kamarádem. Hrozná spoušť. To hořel i kámen. Zápalný bomby, když trefily dálnici, nalámaly metr silný beton jak čokoládu. Viděli jsme, jak tam rabujou [v továrně] a vybírají mrtvý. Nosili to na nádvoří na nosítka, kladli je do řady. Bylo jich tak sto. To bylo něco strašnýho. […] Kamarád mi říkal: ,Podívej, tam je ruka.‘ A u keře opravdu ležela pěkná bílá ženská ruka. Mně se udělalo tak zle, že jsem řekl: ,Já už nechcu nic vidět, jdem zpátky.‘“ Zjistili však, že mezi mrtvými nebyli žádní Češi.

V prosinci přišel rozkaz a Josef Skýpala se přesunul s ostatními Čechy do Prahy-Letňan. Nastoupil v Avii, kde se vyráběly a zkoušely letecké motory. Zde také pracovali dvanáct hodin denně, ale podmínky stravování byly mnohem lepší. Konečně se dosyta najedl a pocit, že je zpět ve vlasti, mu dával novou naději na konec války. Před Vánocemi dokonce získal spolu s dalšími dovolenou, která ovšem měla tragické vyústění pro dva mladé muže z Bystřice pod Hostýnem. Nerespektovali totiž datum návratu do zaměstnání a odpočinek si prodloužili až do prvních dnů roku 1945. V Praze je po návratu čekala cesta do vazební věznice na Pankráci a pravděpodobně jedním z posledních transportů se dostali do Terezína, kde jeden z nich zemřel na tyfus a druhý onemocněl tuberkulózou a zemřel rok po válce.
Josef Skýpala byl také svědkem únorového bombardování Prahy, které zasáhlo obytné části, například Vinohrady nebo Karlovo náměstí. V březnu se mu pak podařilo připojit se k transportu do Brna na kopání zákopů a odtamtud už v dubnu utekl domů do Chvalčova.

Osvobozování Chvalčova a Bystřice pod Hostýnem

Po šťastném shledání s rodinou překotně následovaly další události, které se opakovaly všude, kde probíhaly osvobozovací boje. Do Chvalčova dorazili od východu přes kopec Tesák Svobodovi a ruští vojáci. Rozmístili po vesnici hlídky a štáb zasedl v hospodě u Mrázků. Zatkli německou hlídku sídlící v hotelu Říka. Při noční přestřelce v úseku od Tesáku po Chvalčov padlo čtrnáct svobodovců. Kolik padlo Němců, neví. Zajato jich bylo devět a jejich život skončil na Pasekách, pastvině nad obecním úřadem. Jelikož se Josef Skýpala odmítl aktivně podílet na likvidaci Němců, byl mu svěřen úkol je pohřbít. Na druhý den tak na hranici lesa a louky spočinula těla v zákopech, které ještě trochu prohloubili.
Druhý hrob v blízkosti pozdějšího JZD byl vykopán pro pět Němců z bunkru u Rychlova. Ti se tam ukrývali ještě nějaký čas po vyhlášení míru a ostřelovali rychlovskou náves. V obklíčení pak zastřelili z bezprostřední blízkosti dva vojáky svobodovce. Téměř padesát let po válce přišla žádost o povolení k exhumaci mrtvých vojáků. Starosta obce oslovil žijící pamětníky, ale žádný z nich už nebyl schopen určit místa hrobů.
Na prožité válečné události se nedařilo zapomenout. Odnesl je až čas, kdy se začal život vracet do normálních kolejí a konaly se první „tancovačky“. V pěti válečných letech byly přísně zakázány. Na jedné takové zábavě ještě v květnu 1945 se k překvapení všech přítomných objevil ruský kozák. Náramně se bavil, když dva divadelní ochotníci vystoupili se scénkou brusičů. Nabídl svou šavli a po jejím „odborném“ nabroušení se vytratil. Po chvíli se vrátil, aby se rozloučil v sedle svého koně, na kterém vjel až do sálu. Velmi rozrušené společnosti zamával kozáckou beraničkou, popřál: „Spokojnoj noči!“ a s úsměvem zmizel.

Na vojnu a do zaměstnání

Po válce se Josef Skýpala rozhodl nastoupit o rok dříve základní vojenskou službu, jelikož neměl zaměstnání. Sloužil u dělostřelců a většinu času strávil ve Frenštátě pod Radhoštěm, který se pak na mnoho let stal jeho druhým domovem. Během služby absolvoval poddůstojnickou školu s hodností četař. Dálkově dokončil čtvrtou měšťanku. Následovalo také dálkové studium na obchodní akademii, kde získal výuční list. To už pracoval ve frenštátské továrně MEZ Frenštát. Tam také vstoupil do KSČ. V padesátých letech byl v rámci akce „dělnické kádry na vysoké školy“ vyslán do přípravky, kterou zakončil maturitou. Byl přijat na ČVUT fakultu elektro do Prahy. V náročném studiu mezi gymnazisty se mu dařilo. Získával i prospěchová stipendia a červený diplom mu unikl jen o vlásek. Tím se Josefu Skýpalovi konečně splnil sen o studiu a vzdělání.
Vrátil se do MEZ Frenštát a povýšil na vedoucího odboru řízení jakosti s počtem mnoha zaměstnanců. S podřízenými vycházel dobře. Jeho přísné požadavky na kvalitu výroby se však nelíbily mnohým vedoucím, kteří si zakládali hlavně na množství výrobků a plnění plánu. Často měl také námitky vůči frázovitosti a jednání straníků a poukazoval na nesmyslnost podnikových závazků. To vše po roce 1968 zapříčinilo, že byl ze strany vyškrtnut. Následovala degradace v zaměstnání, která postihla i jeho manželku, také pracující v MEZ Frenštát. S ponížením se vyrovnával velmi těžce. Jeho platové zařazení neodpovídalo vzdělání, které až do jeho odchodu do důchodu zůstalo nevyužito.
Stigma rodičů se naštěstí i přes velké obavy nepřeneslo na jeho dvě dcery, které přes potíže s přijetím na vysokou školu obě úspěšně vystudovaly, starší lékařství a mladší klinickou psychologii. Starší dcera později s manželem a malou dcerkou emigrovala. Mladší dcera žije ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Po vyškrtnutí z komunistické strany se Josef Skýpala realizoval v Klubu českých turistů.
Po jeho odchodu do důchodu se s manželkou vrátili z Frenštátu na rodný Chvalčov a zde se ještě téměř deset let staral o kulturní dům. Obec Chvalčov z iniciativy Evy Bubílkové vydala roku 2009 jeho vzpomínky. Josef Skýpala přispívá do chvalčovského zpravodaje. Pamětník zemřel roku 2016.

Redakční poznámka: text autorizován a upraven pamětníkem