Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zdeněk Slabý (* 1930  †︎ 2020)

• narodil se 9. června 1930 v Praze

• před válkou vstoupil do skautského oddílu

• v roce 1944 ho Jaroslav Foglar přijal do oddílu pražské Dvojky

• po válce psal kulturní recenze pro časopis Junák a Vpřed

• studoval českou a ruskou literaturu a literární historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• založil Divadlo poezie, kde se soustředila mladá básnická generace

• na konci padesátých let přijal místo redaktora v časopise Zlatý máj, zaměřeném na dětskou literaturu

• v šedesátých letech začal psát knihy pro děti, je autorem třiceti dětských knih, známých po celém světě

• v roce 1968 vstoupil do KSČ

• aby pomohl demokratizovat společnost, stal se šéfredaktorem Zlatého máje

• otevíral českou dětskou literární scénu světu

• po prověrkách ho v roce 1970 vyloučili z KSČ a profesně degradovali na dramaturga Klubu Albatros

• v letech 1970 až 1989 nesměl publikovat

• vytvořil obsáhlý archiv hudebních nahrávek a textů o jazzu a alternativních směrech z celého světa

• navzdory zákazu vyšla v 80. letech jeho kniha o jazzové hudbě v nakladatelství Albatros

• zemřel 11. března 2020

Naše jména měla být za normalizace zapomenuta

Spisovatel, publicista, kritik a překladatel Zdeněk K. Slabý patří mezi autory, které se totalitní režim snažil umlčet a jeho jméno vymazat z povědomí veřejnosti. Dokud to šlo, jako literární teoretik a zároveň autor dětských knih usiloval o kvalitu a mezinárodnost dětské literatury, což se mu dařilo; jeho knihy znají děti z koutů celého světa. Svůj tvůrčí potenciál se ale snažil různými způsoby projevit i v době, kdy jeho jméno mělo být v Československu zapomenuto.

Kamarády našel ve Skautu

Narodil se 9. června 1930 v Praze. Jeho otec pracoval v obchodním oddělení u židovské uhelné firmy D. Berl, kde byl jako jediný nežidovského původu, maminka byla v domácnosti. Nevedlo se jim špatně; jako jedni z mála měli ve třicátých letech například auto a o domácnost se starala služebná Růžena. Na své dětství vzpomíná Zdeněk Slabý jako na období častého stěhování.

„Nejraději jsme měli Spořilov, kde jsem prožil nejútlejší věk. Tatínek se ale rozhodl pro přístavbu, nějak došly peníze, a proto se rozhodli náš domek prodat. Od té chvíle jsme se takřka rok co rok stěhovali. Nikde už to ale nebylo tak hezké jako na Spořilově,“ říká Zdeněk Slabý. Když se přestěhovali do Modřan a tehdy osmiletý Zdeněk začal navštěvovat místní školu, poznal, co jsou to tělesné tresty a devětatřicet kluků ve třídě. „Začal jsem chodit do Skautu a to mě zachraňovalo, protože jsem tam našel kamarády.“

Foglar chlapce chránil před válečnými hrůzami

Na skauting nezapomněl, ani když ho nacisté za války zakázali. Četl Mladého hlasatele a zajímal se o Foglara. Když na jaře v roce 1944 zjistil, že Jaroslav Foglar pracuje v Melantrichu, vyhledal ho a Foglar ho přijal do oddílu pražské Dvojky. „Šlo o skautský oddíl maskovaný Klubem českých turistů,“ vzpomíná Zdeněk Slabý. Jaroslav Foglar na něj od první chvíle působil jako laskavý a bystrý člověk. „Než nějakého chlapce přijal, zkoumal ho, pozoroval. Nebral automaticky všechny.“ Zdeněk zvaný Siki chodil do klubovny a moc se mu líbilo, jak se v oddíle k sobě chlapci chovali. V roce 1944 měli jet na tábor, ale těsně před odjezdem přišel zákaz, a tak rodiče poslali pamětníka k příbuzným na venkov. „Nakonec ale tábor v Ledči nad Sázavou díky Foglarovi povolili a mně se podařilo rodiče přemluvit, aby mě na něj pustili. To víte, maminka měla strach. Na táboře bylo krásné to, že jsme byli celé dny spolu a všichni jsme se dobře poznali. Chodili jsme se koupat na Rejžák, kde jsme se setkávali i s 23. oddílem světlušek a kamarádili se s nimi. Foglarovi se to ale nelíbilo,“ vzpomíná Zdeněk Slabý. Foglar chlapce zachraňoval od každodenní válečné hrůzy a těžce pak nesl, když někdo z oddílu odešel. Dospívajícím klukům přestávala foglarovská dobrodružství stačit. „Najednou jim začala připadat až směšně dětinská a přirozeně odcházeli. On měl pocit, že ho nevděčně opouští generace válečné Dvojky, kterou chránil před válkou.“

Před realitou války se snažili pamětníka uchránit i rodiče, a tak na její hrůzy vzpomíná jen matně. Jeho světem byly knihy. Celé dny trávil v otcově knihovně. Jeho druhou vášní byla hudba. Učil se hrát na housle, klavír, na kytaru a v gymnaziálních letech pravidelně navštěvoval operní představení v Národním divadle. „Tehdy byli idolem operní pěvci. Sbíral jsem jejich autogramy a stejně tak podpisy spisovatelů.“

Nesnesitelnost pozdních válečných let a stavění barikád

Hrůzy války tedy zatlačila literatura, hudba a skauting na druhou kolej. Přesto Zdeněk Slabý vzpomíná, jak neúnosnou atmosféru na konci války vnímal. „Byl to takový pocit, že už to dál nevydržím. Podobně jsem to vnímal na konci osmdesátých let, před pádem komunistického režimu,“ říká. Peklo války si nejvíce uvědomoval během bombardování Vinohrad v roce 1945, kdy byl v bezprostředním ohrožení. Během Pražského povstání v květnu 1945 ho vzal otec k obléhanému rozhlasu a před střelbou z německého letadla na poslední chvíli unikli. Naproti Čechovým sadům stavěli barikády z dlažebních kostek a pak vítali Rudou armádu, která se usadila právě tady. „Vítali jsme je. To jsme ještě nevěděli, že osvobození Rudou armádou bylo dohodnuto předem, že šlo o politický tah,“ vzpomíná Zdeněk Slabý na osvobození. O nacismu říká, že je hodný nenávisti. „Zůstala ve mně křivda za národ. Němci a později Rusové v roce 1968 porušili něco, co neměli.“

Byli jsme národní socialisté

Otec se hlásil k národním socialistům a Zdeněk Slabý šel ve čtyřicátých letech v jeho šlépějích. „Líbilo se mi hlavně to, že mají ve znaku pero, protože jsem se cítil být intelektuálem,“ říká s úsměvem pamětník, který v klubovně skautů národně socialistické letáky s tímto znakem rozdával a později, po komunistickém převratu, se mu to nemile vrátilo. „Někdo si na to vzpomněl a napsal na mě udavačský dopis, že jsem národní socialista, a co tedy dělám v redakci časopisu o dětské literatuře.“

První publikace

Po válce Jaroslav Foglar působil jako šéfredaktor časopisu Junák. Zlákal pamětníka, aby napsal recenzi k filmu Děti kapitána Granta, čehož se ochotně ujal. O filmech a knihách psát chtěl, ale jak se záhy ukázalo, v Junáku pro recenze nebylo místo, a tak začal publikovat v časopisu Vpřed, redigovaném Otou Šafránkem. Zde mu vyšly první povídky a pravidelné literární recenze. „Psal jsem pod značkou ZKS, aby Foglar nežárlil. Jednou se mi ale pochlubil, jaká o jeho knize vyšla v časopise Vpřed pěkná recenze. Ani tehdy jsem mu raději neřekl, že jsem ji psal já,“ vzpomíná s úsměvem Zdeněk Slabý. Poté, ještě před maturitou, začal psát do Mladé fronty. Pro sloučený časopis Junáci vpřed si vymyslel rubriku Umělci o sobě, díky níž při rozhovorech poznal mnoho osobností kulturního života.

1948: „Ještě slovo, a dostanete přes hubu!“

Převzetí moci komunistickou vládou v únoru 1948 přijímal stejně jako jeho spolužáci s jízlivým úsměškem, v domnění, že jde jen o přechodnou záležitost. Jenže brzy narazili... „Dojížděl jsem s místní omladinou z Újezdu nad Lesy do Prahy vlakem, dělali jsme si cestou z komunistického puče legraci, když vtom se jeden dělník ve vlaku zvedl a pohrozil nám: ‚Ještě slovo, a dostanete přes hubu!‘ Tak to jsem si poprvé uvědomil, že to asi bude vážné, a taky že bylo.“

Maturoval v roce 1949. Zatímco on se hlásil k národním socialistům, někteří spolužáci už byli v KSČ. „Kamarádství naše preference neničily, to šlo postupně, ale už se mezi námi začalo rozlišovat.“ Zdeněk Slabý se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a vzpomíná, že zatímco ještě v roce 1949 panovala na vysokých školách svoboda, o rok později už komunisté utahovali šrouby. „Nemohli jsme si vybírat předměty, zavedly se kroužky a systém výuky se podobal střední škole.“

Divadlo poezie alias Cirkus Slabý

Zdeněk Slabý se nikdy necítil jako člověk stáda. Byl individualista a vždy stál mírně stranou. „Stal jsem se tak trochu mluvčím své básnické generace. To znamená generace kunderovsko-šiktancovské. Byla to doba, kdy byl hlas nové generace nežádoucí, ale my jsme se chtěli projevovat. Proto jsme vymysleli Divadlo poezie. Milan Kundera, Karel Šiktanc, Vlastimil Maršíček, Jiří Havel, Jiří Ostaš, Jiří V. Svoboda, Miroslav Florian, Jiří Šotola a další, celkem jedenáct básníků, a přifařili se k nám rozhlasáci a režiséři. Opozice si pro nás vymyslela hanlivé pojmenování Cirkus Slabý, ale my jsme to přijali, sami jsme se tomu smáli. Byl jsem toho zakladatel, já, jediný nebásník.“

Za kritiku komunistického básníka jsem měl jít do dolů

Zdeněk Slabý a jeho Divadlo poezie stáli v opozici vůči střední generaci, radikálně komunisticky orientované, které se říkalo frézistická. „Patřil sem například Hájek, Skála nebo Školaudy. V Klubu umělců se vytvořily dva tábory, jeden kolem Kundery, druhý kolem Hájka, a házeli jsme na sebe přes stoly bonmoty.“

Ale jen u verbálního popichování dlouho nezůstalo. Když v roce 1951 Zdeněk Slabý zkritizoval komunistického básníka Ivana Skálu, chtěli ho za to poslat do dolů. „Nic se neutajilo, a tak jsem se to hned dozvěděl. Dozvěděl jsem se také, že se mě zastal Ladislav Štoll, který mě na fakultě učil.“

Omezování svobody přicházelo pozvolna

Zdeněk Slabý říká, že komunisté měli podobný přístup jako nacisti. Podobně jako oni při omezování svobody Židů postupovali krok za krokem. „Napřed nesmíš do kavárny, pak do kina, pak do divadla. Postupně, aby nevznikl protitlak. Naučili se, že když není všechno naráz, stejně dosáhnou svého cíle, aniž by došlo ke vzpouře.“ Vzpomíná na brigády v Ostravě, které museli studenti absolvovat, pak na období kritiky a sebekritiky po vzoru Sovětského svazu. „Některé dívky to braly smrtelně vážně a kritizovaly spolužáky stylem: ‚Ty nemáš k manuální práci postoj, jaký bys měl mít.‘ Měl jsem tehdy kliku, že jsem nebyl ve straně. Tehdy to ještě nebyl problém. Například jsem rozšiřoval pamflet proti Nezvalovi a nikdo si na mě netroufl. Ale když to rozšiřoval straník, tak šel na kobereček.“

1962: autorem fantazijních příběhů pro děti i dospělé

V polovině padesátých let dostudoval českou a ruskou literaturu a literární historii a do roku 1958 působil na katedře literatury jako asistent. Bez členství v KSČ ale stejně neměl šanci uspět ve vědecké kariéře, a tak přijal nabídku do časopisu Zlatý máj, který se věnoval dětské literatuře.

Dětská literatura mu byla blízká už dávno, pokoušel se psát pro děti od roku 1954, kdy pro děti na dětském táboře každý den vymyslel novou pohádku. Byla mu blízká fantazie, dobrodružství a vtip, ve kterém si mohli najít své kromě dětí i dospělí. To vše uplatnil v první, dnes již kultovní knize Tři banány, která vyšla v roce 1963. „Dostala dokonce ocenění, ale zároveň ji jedna redaktorka na celé novinové stránce velmi zkritizovala. Zřejmě se jí nelíbila příliš velká fantazie.“ Kniha vyšla v ruském a německém překladu a dostala se k širšímu publiku, a Zdeněk Slabý se tak zařadil mezi autory dětské literatury, která v šedesátých letech prožívala zlaté časy. Napsal od té doby více než třicet knih pro děti a mládež, ne všechny však mohly být vzhledem k pozdější tíživé politické situaci vydány v češtině.

Do KSČ v roce 1968 vstoupil s vírou, že něco změní

Ačkoli od gymnaziálních let vzdoroval členství v KSČ, Pražské jaro v roce 1968 bral jako výzvu. Věřil, že liberalizace společnosti může přijít jedině zevnitř komunistické strany. Po dlouhých diskusích vstoupil do KSČ, aby mohl převzít šéfredaktorský post Zlatého máje, ve víře, že dokáže otevřít dětskou literaturu světu. „To se na tu krátkou dobu podařilo. Ze Zlatého máje se stalo centrum dětské literatury; do Prahy přijížděli spisovatelé ze Západu a já se zase účastnil sympozií v zahraničí, kde nás brali jako rovnoprávné partnery. Měli jsme velké plány.“ Dveře otevírající se světu motivovaly Zdeňka Slabého, aby si udělal doktorát.

V době krátkého období svobody na jaře 1968 byl právě na pracovní cestě do Japonska, kam cestoval přes Sovětský svaz. „Vnímal jsem kolem sebe, jak negativně jsou Sověti o situaci informováni. Divili se, jak je možné, že máme novou vládu. Sověti se s námi Čechy neměli stýkat. V Japonsku nám ale naopak fandili.“

Vyhazov z KSČ a následné omezování svobody

V roce 1970 vedení Domu dětské knihy Albatros, který vydával také Zlatý máj, svolalo všechny zaměstnance na shromáždění. „Hlásili jména všech, kdo byli při prověrkách vyloučeni z KSČ. Znělo to jako pogrom,“ vzpomíná Zdeněk Slabý, kterého pro nesouhlas se sovětskou okupací též vyškrtli ze strany a později ho vyhodili i ze Zlatého máje, kde zastával pozici šéfredaktora. „Dětská literatura měla úspěchy mezinárodní, ale tímto zkolabovaly šance na další úspěchy.“

Po odchodu z KSČ pamětníka postupně sesazovali na stále nižší pozice a nakonec se ujal práce dramaturga klubu Albatros, kde se staral o galerii a divadlo, orientované na dětské publikum.

Vzdor zákazům publikovat

„Nastala etapa zakazování, kterému jsem se jako píšící autor snažil vzdorovat. Například jsem chtěl vydat soubor klasických pohádek. V Albatrosu by jej nevydali. Šel jsem tedy do komunistického nakladatelství, kde nevěděli, že nesmím publikovat, a knihu vydali.“ Šlo však o ojedinělý úspěch, kdy se Zdeňku Slabému podařilo zákaz publikovat obejít. Uchýlil se tedy k překládání, a když mu komunisté zakázali i to, začal pracovat pro rozhlas, kde psal poslechové pořady a seriály o hudbě, opět do chvíle, než zjistili, že publikovat nesmí.

Knihy nesměly vyjít v češtině, v SSSR anebo vůbec

Když v SSSR projevili zájem o vydání jeho dětské knihy Tajemství oranžové kočky, která vyšla v Československu v roce 1968, nebylo to možné. „Vydání v SSSR zakázal Svaz československých spisovatelů s odůvodněním, že si prý nezasloužím, aby kniha v Sovětském svazu vyšla.“

Na druhou stranu například kniha Pohádky, které přinesl vítr nesměla vyjít v češtině. „Vyšla v mnoha cizích jazycích, jen u nás až v roce 2007, a to proto, že tenkrát z knihy měli soudruzi valuty. Takových knih bylo více. V roce 1968 jsem napsal knihu Papírový drak, už byla před vydáním, ale protože se v ní shodou okolností a nezáměrně zmiňuje, že vojáci stříleli na muzeum, nemohla vyjít vůbec.“

Jméno Zdeňka Slabého a jeho ženy Dagmar Lhotové tehdejší režim potlačoval. Přesto ještě v roce 1972 například vyšla kniha Meluzínka Minka. Šlo o takzvanou kolektivní knihu. Zdeněk Slabý poslal autorům z různých zemí základní příběh s meluzínkou a ostatní spisovatelé vytvořili její další osudy. Navázal tak na předchozí Tajemství oranžové kočky, kterým takovou mezinárodní spolupráci odstartoval.

Postavičky kocoura Vavřince a jeho přátel jsou ale nejznámější. Vymyslel je spolu se svou ženou Dagmar Lhotovou v roce 1967 pro časopis Mateřídouška, kde tento kreslený seriál vycházel do poloviny sedmdesátých let.

Zákazů přibývalo, snažil se tedy literárně tvořit skrze děti samotné. Vedl kroužek dětských literátů a podařilo se mu vytvořit antologii prací svých svěřenců. „Tady na mě nemohli, ale nechápal jsem, jak je možné, že mohu ovlivňovat dvacet dětí každý týden, ale nemůžu ovlivňovat dění v tomto státě tím, že něco uveřejním. Co bylo a nebylo dovolené, nemělo žádnou logiku.“

Útek do vnitřní emigrace: záchrana v hudbě

Za normalizace ztratil Zdeněk Slabý hodně kontaktů, které v zahraničí získal v šedesátých letech. Za dvacet let nesvobody už se svět změnil natolik, že takřka upadl v zapomnění. Do šuplíku psát neuměl a nechtěl. „Měl jsem rád knihy jako artefakty. Vydání knihy s krásnými ilustracemi, to pro mě byla motivace i zhodnocení mé práce,“ vysvětluje.

V osmdesátých letech se uchýlil do vnitřní emigrace a útočištěm se mu stala hudba, zejména hluboký zájem o jazz a alternativní hudební směry. Sbíral články, nahrávky a za mnoho let vytvořil objemný hudební archiv, který nakonec zúročil v knize o dějinách jazzu, již na konci osmdesátých let v malém nákladu vydal přes zákaz ministerstva Albatros. Po revoluci 1989 pak spolu se svým synem Petrem napsal dvojdílnou encyklopedii Svět jiné hudby.

Po listopadu 1989 prožíval velkou euforii. „Nikdo už ale nevěděl, kdo je Zdeněk Slabý a moje žena a autorka Dagmar Lhotová, na rozhodující posty přišli jiní. Boom undergroundových autorů, který se očekával v devadesátých letech, se nekonal.“

Nakladatelé začali upřednostňovat líbivost i vulgárnost titulů. Ke kvalitě se začali vracet až později a postupně došlo i na nová vydání knížek Zdeňka Slabého.

Zdeněk Slabý zemřel ve středu 11. března 2020 ve věku nedožitých 90 let.