Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Slabyhoudová (* 1923)

• narozena 16. července 1923 v Chloumku u Mělníka

• v letech 1938–1941 absolvovala rodinnou školu v Mělníce

• zažila stěhování Čechů ze Sudet v roce 1938

• zažila obsazování Československa Němci v březnu 1939

• vzpomíná na osvobozování Rudou armádou

• zažila bombardování Mělníka 9. května 1945

• vzpomínky na odsun Němců po roce 1945

• po nástupu komunistů k moci přišli o pozemky na hospodaření

• v roce 1952 bratr Josef Kettner vězněn osm měsíců v Jáchymově

• od 1956 pracovala ve školní kuchyni v Čakovicích u Prahy

• zažila příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968

• účastnila se demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989

Při letmém pohledu na turistickou mapu Chloumku u Mělníka člověku padne zrak na pomístní název Ketnerka. Vztahuje se k usedlosti uprostřed polí a vinic mezi Mělníkem a Chloumkem. Tady se 16. července 1923 narodila Jarmila Slabyhoudová, dívčím jménem Kettnerová. Byla prostřední ze tří dětí, sestra Věra byla o dva roky starší, bratr Josef naopak o sedm let mladší. Rodiče Marie a Josef Kettnerovi v Chloumku hospodařili, měli krávu, koně, slepice a v úrodném kraji pěstovali především zeleninu, pro kterou otec zhotovil množství skleníků a pařníků. Měli několik zaměstnanců, kteří s nimi na statku bydleli.

Jarmila vyrůstala obklopena lidmi a přírodou. V roce 1930 nastoupila do Mělníka do obecné školy. Následně vychodila měšťanku, cvičila také v Sokole. Vzpomíná, jak se ve třetí třídě měšťanky kamarádila s německou holčičkou, která k nim přišla na jeden školní rok na výměnu. „Německé dítě putovalo do české školy, aby se naučilo jazyk, české zase do německé školy. Ty děti bydlely v rodinách a dodnes si pamatuji, že se jmenovala Reichsmüllerová.“

Se začátkem války sympatie k Němcům výrazně ochladly

V září 1938 nastoupila Jarmila na rodinnou školu. Ta se po obsazení pohraničí Němci přestěhovala z Litoměřic právě do Mělníka. Zdánlivá pohoda mezi Čechy a Němci vzala rychle za své a mnoho českých rodin se z pohraničí urychleně přesouvalo do vnitrozemí. I na Chloumek přišlo k sousedům příbuzenstvo ze Sudet, na voze si vezli nábytek a pár osobních věcí. Půl roku nato už byli Němci v Praze. „15. března 1939 bylo ošklivé studené ráno, padal déšť se sněhem a já jsem cestou do školy potkala velkou kolonu německých motorek se sajdkárami, jak jela po silnici z České Lípy směrem na Prahu. Ve škole jsme se dějepis ještě učili podle učebnic z první republiky. Pak jednoho dne přišel pan ředitel, řekl, že si máme vzít pravítka a pera a diktoval nám věty, které si máme v učebnici zaškrtat. Byl proti Němcům, takže neopomněl zdůraznit, že si to nemusíme škrtat moc silně. Nakonec za své názory zaplatil životem, zahynul v koncentračním táboře.“

Díky rodinnému hospodářství byli za války Kettnerovi soběstační a nevedlo se jim zle. Uživili sebe, zaměstnance na statku, podporovali sousedy i příbuzné a ještě dokázali odvádět Němcům stanovené dávky. Ty se určovaly podle množství zvířat a rozlohy polí. Zda sedí kusy, chodili čas od času kontrolovat čeští kontroloři. „Ti čeští to tolik neřešili, často přimhouřili oko. Třeba takové slepice se u nás spočítat nepodařilo, běhaly si volně venku, a tak jsme jich měli rozhodně víc, než kolik bylo uvedeno v zápise na odvod vajec.“ Pokud chtěli zabít zvíře, museli to ohlásit a podle jeho váhy a počtu lidí v domácnosti se rozpočetlo, na kolik dnů musí maso stačit. Po večerech tajně poslouchali zahraniční rozhlas.

Když Jarmila v roce 1941 ukončila rodinnou školu, předpokládalo se, že zůstane doma na statku. Její starší sestra v té době už ale bydlela s rodinou v Praze a Jarmila se k ní po prázdninách přestěhovala a přihlásila se do jazykové školy. Vydržela tam ale jen půl roku. Němci začali posílat mladé lidi na nucené práce a studenty to postihlo jako první. Z hospodářství naopak nikdo neodcházel, Jarmila se tedy vrátila zpět na Chloumek a starala se o kuchyni, vařila pro rodinu i všechny zaměstnance, celkem dvanáct lidí. Jelikož nastoupila do první třídy o rok později, spolužačky z rodinné školy byly téměř bez výjimky ročník 1924, který byl nasazen na práci do Říše. „Moje kamarádka odjela do Berlína – a hned jak přijeli, tak byl veliký nálet. Schovali se do krytu, ale prasklo tam potrubí, a jak stáli dlouho v té vodě, tak ona nastydla a za dva týdny tam zemřela. Byla to hrozná tragédie, její maminka byla vdova a měla jen ji.“ Po atentátu na Heydricha vyhlásili Němci stanné právo a Jarmila vzpomíná, jak každé ráno v rozhlase hlásili, koho budou popravovat.

Pražské povstání v květnu 1945 donutilo Jarmilinu sestru s dětmi přesunout se k rodičům do Chloumku, aby unikli bojům. „Její muž byl toho času zaměstnán v Karlíně v Tesle, rodina bydlela v Chabrech. Nic v té době nejezdilo, tak šel z práce domů pěšky a tam se schovával ve sklepě ještě s dalšími lidmi. Pak se ve dveřích do sklepa objevil Němec se zbraní v ruce a vyhnal je ven. Hrozil jim samopalem, ale naštěstí nikoho nezastřelil. Další den dorazil na Chloumek pěšky i on.“

Mělník a okolí osvobozovala Rudá armáda. Na kopci nad Chloumkem se v lese utábořila celá vojenská kolona a místní je chodili vítat jako osvoboditele. Jarmile takhle jeden voják naznačil, aby si zvedla zástěru a udělala z ní mističku. Nasypal jí pak do ní několik hrstí hrozinek. Ve dne chodili vojáci na soudružské návštěvy, jednou se ke Kettnerům přišel vykoupat ruský důstojník. V noci ale chodili rabovat. „Jednou nás uprostřed noci vzbudilo bouchání na vrata. Tatínek šel otevřít a tam několik opilých ruských vojáků. Odstrčili ho a šli do domu, maminka byla v posteli. Jeden šel k ní, strhl z ní peřinu. Tatínek vyběhl ven a začal volat o pomoc, vojáci utekli a zakrátko dorazila ruská vojenská hlídka. Později jsme se dozvěděli, že ty vojáky potrestali smrtí.“

Hektický konec války podtrhlo bombardování Mělníka 9. května 1945 Rudou armádou, která se snažila zastavit útěk Němců do amerického zajetí. „Byl krásný slunečný den. Už bylo po válce, všude radost, euforie. Vyšla jsem před dům a najednou se na obloze objevila tři letadla a začala shazovat bomby. V Mělníce na náměstí lidé slavili konec války, naštěstí se tam žádná bomba netrefila.“

Za komunistů to bylo horší než za Němců

S koncem války začal postupný odsun německého obyvatelstva z Československa. Na Chloumku se jednoho dne Kettnerovi probudili a chyběl jim kočí, mladý chlapec z východního Německa. Za pár týdnů přišel omluvný dopis, ve kterém psal, že otec onemocněl a jeho je potřeba doma na statku. Jaká byla skutečnost, už se dnes nikdo nedoví. Do uprázdněného pohraničí se stěhovali Češi z vnitrozemí a Jarmila s kamarádkou získala místo na okresním úřadě v Ústí nad Labem, kde měly vlastní kancelář a přidělovaly potravinové lístky. Byly tam ubytované v přepychovém domě u jedné Němky, velmi slušné paní, která jim zajistila podnájem. Musela být označena bílou páskou na rukávu a za nějaký čas byla odsunuta i ona.

Jarmila byla nejednou svědkem agrese vůči Němcům. Situace se zhoršila především po výbuchu skladu hořlavin na okraji Ústí, který někteří vnímali jako sabotáž. V Ústí strávila Jarmila jen půl roku, ale stihla se tam seznámit se svým budoucím manželem. Vzali se hned v roce 1946. Muž měl zaměstnání v Praze, a protože nedostali byt, bydleli tedy střídavě u jeho rodičů v Mokropsích u Prahy a u rodičů na Chloumku.

Na Chloumku pak Kettnerovi měli problém sehnat pro své hospodářství pracovní sílu, většina zaměstnanců odešla do pohraničí na uprázdněné pozemky po Němcích. „Pracovní úřad nám přiděloval pražské Němce, kteří na odsun teprve čekali. Uměli česky, bydleli společně v jedné místnosti ve skleníku, vařili si tam. Byli spokojení, protože dostávali potravinové příděly a ještě si mohli kdykoliv vzít cokoliv z pole. Když jim přišel příkaz k odsunu, musela jsem je doprovodit do Prahy na úřad a tam je předat, aby se tomu nemohli vyhnout.“

Po válce se zdálo, že se vše vrátí do pořádku jako za první republiky, nadšení ale trvalo jen krátce. V roce 1948 se moci chopili komunisté a soukromníkům začaly zlé časy. Tatínek, vědom si smýšlení politické diktatury, prozřetelně zdarma pronajal všechny své pozemky i zvířata vinařské škole Mělník, jejíž pozemky sousedily s těmi Kettnerovými a kde na zámečku Neuberk sídlil státní statek. Nechal se tam navíc zaměstnat jako hospodář, měl tedy o svém majetku alespoň nějaký přehled. Tím udělal čáru přes rozpočet místním soudruhům, kteří chtěli založit družstvo právě u Kettnerových. Ti se vyhnuli běžné praxi, totiž že komunisté největšího hospodáře vystěhovali z domu a na jeho pozemcích založili družstvo, do kterého pak donutili vstoupit i menší hospodáře z okolí. Do JZD tak museli vstoupit až v roce 1950, kdy dostali alespoň malý záhumenek, na kterém pěstovali zeleninu, kterou pak prodávali na trhu.

Jarmila už v té době měla dvě děti a bydlela v Čakovicích, kde její muž získal práci i byt. Původně pracoval jako úředník, měl vystudovanou obchodní akademii, ale kvůli špatnému kádrovému profilu (maminka byla profesorka a tatínek inženýr) a tomu, že nebyl ve straně, musel v rámci akce ‚úředníci do výroby‘ nastoupit do podniku Letov jako dělník, kde se vyučil zámečníkem.

Jarmilin bratr Josef nastoupil v roce 1951 do vinařské školy Mělník. Už byl vyučen a chtěl si zde udělat maturitu, byl tedy o několik let starší než jeho spolužáci. Ti v něm viděli zkušeného a rozumného chlapce, a tak se mu dva z nich svěřili se svým plánem opustit republiku. Neměli ale peníze. Josef jim nějaké dal a ještě jim poskytl podrobnou mapu jižních Čech, kterou měl doma. Chlapce ale na hranicích chytili a ti řekli úplně všechno. Josefa Kettnera zatkli a odsoudili na šest měsíců do jáchymovských dolů. „Mamince se to zdálo nespravedlivé, vždyť nic neudělal. Tak se odvolala – a on pak místo šesti měsíců dostal osm s odůvodněním, že je kulak a že šest je málo. Když si to odseděl, už ho do školy znovu nevzali. Začal tedy na státním statku pracovat a maturitu si později dodělal dálkově.“

Pár let nato zasáhla zemi měnová reforma, při které měli Kettnerovi štěstí v neštěstí. „Toho roku naši vyhořeli a všechny uspořené peníze tak vynaložili na opravu domu. Tím je nemuseli měnit v nevýhodném kurzu a oproti ostatním na tom vlastně vydělali.“

Syn odmítal jít do Pionýra

V roce 1956, když nastoupily obě děti do školy, sehnala Jarmila Slabyhoudová místo v kuchyni ve škole v Čakovicích. Tam pracovala až do důchodu. Do strany nikdy nevstoupila a i její děti chovaly k lidově demokratickému zřízení značný odpor. „Syn odmítal vstoupit do Pionýra, ale nakonec jsem ho přesvědčila, aby mohl alespoň studovat. Když měl jít na 1. máje do průvodu s šátkem na krku, uvázal si ho, ale i přes velké horko si na sebe vzal bundu, aby nebyl vidět.“

Uvolňování poměrů v roce 1968 Slabyhoudovy nadchlo, věřili, že svoboda je na dosah a že konečně odzvoní další totalitě. Naděje pohasly 21. srpna 1968. Když šla Jarmila s mužem odpoledne na procházku po Čakovicích, na křižovatce uviděla stát ruského vojáka s autem. „Kolem už byl hlouček lidí, voják prodával benzín a snažil se o co nejlepší kšeft. Muž se s ním dal do řeči – a to jsem ho hned tahala pryč, kšeftovat s okupanty. Voják na mě ale namířil samopal a začal mi vyhrožovat. Rychle jsme odešli a cestou ještě potkali obrněné vozy. Na každém seděli nahoře dva vojáci zády k sobě a kvérem mířili na chodníky.“

Svobody se Jarmila Slabyhoudová dočkala až o dvacet let později. S nadšením se účastnila shromáždění na Václavském náměstí a těšila se, že bude konečně moci žít bez přetvářky a bez diktatury. Rodinné hospodářství v Chloumku jim po revoluci navrátili kompletní. Dál na něm hospodaří Jarmilin synovec. Dnes už je Jarmila Slabyhoudová vdovou, žije stále v Čakovicích a je šťastná, že po tolika letech konečně svobodně.