Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Josef Sládek ArtD. (* 1964)

• narodil se 21. listopadu 1964

• s rodiči Josefem, Annou a bratrem Karlem vyrůstal v Mistřicích na jižní Moravě

• vystudoval tvarování strojů a nástrojů na SŠ i VŠ

• v roce 1984 v Gottwaldově spoluzaložil experimentální kapelu Svoz řepy

• kvůli nákupu „pirátských“ kazet vyslýchán StB

• 28. října 1988 se účastnil v Praze protivládní demonstrace

• měl kontakty na samizdat v Gottwaldově

• podepsal petici Několik vět

• sametovou revoluci prožil jako branec na základní vojenské službě

• v roce 2024 vyučoval design na FSI VUT v Brně, žil v Brně a Mistřicích

Hudbu jste mohli v normalizované Československé socialistické republice (ČSSR) konzumovat od prominentních a státem protežovaných, ale přísně kontrolovaných umělců (Karel Gott, Helena Vondráčková), poslouchat ji od hudebníků s režimem nesouhlasících, ale mlčících (Vladimír Mišík, Jiří Schelinger) anebo cítit a žít od příslušníků alternativy a undergroundu, kteří s režimem skrytě, ale mnohdy i otevřeně bojovali. Takovouto možnost si v polovině osmé dekády vybral Josef Sládek, který v Gottwaldově (dnešním Zlíně) působil v neortodoxní experimentální kapele.

Je tam cosi temného

Pamětník se narodil 21. listopadu 1964, s rodiči Josefem, Annou a bratrem Karlem vyrůstal v Mistřicích na jihu Moravy. Josefův otec, inženýr ve Frutě v Mařaticích, směl jednou, před rokem 1968, vyjet na pracovní cestu do Rakouska. Ovlivněn katolickou výchovou a násilnou kolektivizací zemědělství v 50. letech, která postihla jeho rodinu, měl ke komunistickému režimu negativní postoj. Zemřel předčasně, když bylo Josefovi devět let: „Myslím, že měl šanci emigrovat, že tam dostal nějakou nabídku práce, nicméně už tady měl rodinu, takže se vrátil.“ Maminka pracovala jako propagační grafička ve Fatře Napajedla.

Ze srpna 1968 si Josef uchoval mlhavé vzpomínky na sovětskou okupaci: „Je tam cosi temného, ale byl jsem tak malý, že jsem nevnímal reálné politické souvislosti. Potom to nějak pokračovalo a ten vliv okupace si člověk denně uvědomoval.“ Od dětství cítil, že s politickým děním v zemi není cosi v pořádku. „Vlastně to bylo jasné,“ zamýšlí se po letech.

Atmosféra tam byla fantastická

Josefa to táhlo k umění, nastoupil proto roku 1979 na obor tvarování strojů a nástrojů na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Komunistický režim se tam příliš neprojevoval, určitá ideologická tíha doby na studenta však přesto dopadala: „Redukovalo se to na prvomájové průvody a brannou výchovu, ale už i tam jsme to vnímali s určitou recesí.“ Tehdy si jeho sympatie získala hudba. Sledoval o ní pořady v rozhlase a televizi (Rytmus, Větrník, 3x60 a Stereo), poslouchal i v ČSSR nelegální Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a BBC. To mu ale nestačilo, ze zahraničních stanic se dozvěděl o podzemních kapelách: „Z těch jsem znal v podstatě jenom názvy The Plastic People of the Universe a DG 307.“

Zaujaly ho rovněž starší kapely Primitives Group, Aktual a folkaři jako např. Svatopluk Karásek. Jednalo se o hudebníky z tzv. druhé kultury, tedy okruhu lidí, kteří chtěli nezávisle tvořit a režim je za to perzekvoval a nazýval je „vnitřním nepřítelem“. V roce 1977 o nich natočil propagandistický dokument Atentát na kulturu, kterým je chtěl před národem dehonestovat, stal se ale pravý opak a v určitých kruzích je legendarizoval. Josef o dokumentu věděl, alternativní rockové kapely vnímal jako určitý vzdor a vyjádření vlastního názoru. Brzy začal jezdit na různé hudební akce v okolí (např. na Podvesné a v Domě kultury v Gottwaldově) i v Praze, kde nejvíc navštěvoval Juniorklub Na Chmelnici, který poskytoval záštitu mnoha umělcům nesouhlasícím s režimem. Nejvíc mu v paměti utkvěl koncert Pražského výběru v Uherském Brodě v roce 1982: „Ten jsem si vzhledem k absenci těch nahrávek sám s přenosným kazetovým magnetofonem zaznamenal. A to ve velmi nekvalitní podobě, nicméně atmosféra tam byla fantastická.“ Na střední škole se též postupně dostával k nahrávkám západní rockové a experimentální hudby (Residents, Pere Ubu). 

Svoz řepy

Po maturitě v roce 1983 nastoupil na detašovanou katedru Tvarování strojů a nástrojů v Gottwaldově Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Nové prostředí přineslo své plody v přílivu informací o umění a částečně i o samizdatu a exilové literatuře. Důležitou roli sehrávaly i publikace Jazzové sekce a Sekce mladé hudby a nabídka LP desek v Polském a Maďarském kulturním a informačním centru v Praze. Na české hudební scéně se po boomu nové vlny, zejména pražských kapel, a jejich likvidaci po nechvalně proslulém článku „Nová vlna se starým obsahem“ (1983) v časopise UV KSČ Tribuna, začala prosazovat brněnská alternativní scéna. Ta, vždy částečně v tvůrčí opozici vůči Praze, se velmi radikalizovala a přišla se zcela svébytným zvukem vymykajícím se tradici a i v textech šlo o zcela nekompromisní tělesa: Pro pocit jistoty, Ještě jsme se nedohodli, Dunaj, E, Z kopce aj.

Zájem o alternativní hudbu přivedl Josefa i k její tvorbě. V roce 1984 v Gottwaldově se spolužáky Luďkem del Maschio, Tomášem Chorým, Jiřím Dorňákem, Jiřím Štětinou, Michalem Bauerem, Markem Pražákem a Davidem Zezulou založili kapelu Svoz řepy. Ta kladla důraz i na vizuální stránku koncertů, projekci diapozitivů, filmů a tanečně performativní složku, kterou zajišťoval Zbyněk Fojtů, Dan Trubač a David Karásek. Motivací se jim kromě lásky k hraní stal vzdor a touha si něco zkusit v úderné hudební sféře. Od nové vlny se postupně dostávali k industriálu a experimentu. Kromě klasické sestavy ve formě dvou kytar, basy a bicích hráli na vše možné, včetně využití různých „podkladů“ z předtočených kazet, jako například zvuku vysílačky a harmonia. Notové zápisy vytvářeli pomocí originálních grafických partitur. Josef hrál v kapele na altsaxofon: „Bylo to velmi živelné. Zpočátku vznikaly nějaké kratší skladby, postupně se to uvolňovalo, těch koncertů ale nebylo mnoho. Hráli jsme na několika oficiálních festivalech a díky tzv. zájmové činnosti jsme se dostávali na nějaká pódia. Pak to asi vyvrcholilo v Olomouci na koncertu Vlnobití (1987), kde jsme byli už vedle známých jmen, například Mikoláše Chadimy, Hudby Praha nebo Dunaje.“ Jistou pikantností v kariéře kapely je její účast na okresním kole Festivalu politické písně, kde dezorientovaná porota, pod vlivem tzv. „perestrojky“, kapelu ocenila „Čestným uznáním za nekonvenční přístup k tvorbě“.

Texty, které psal zpěvák Marek Pražák a baskytarista Tomáš Chorý, v sobě skrývaly různé, stěží dešifrovatelné jinotaje odrážející tíhu doby. Inspiraci občas nacházeli i ve škole. „Částečně to byly úryvky nějakých ideologů, které jsme si vyslechli třeba v rámci výuky, zvláštní komické formulace, které mohly vyvolávat řadu různorodých asociací,“ vzpomíná pamětník. Ukázky ze dvou textů jsou výmluvné. Nicota: „Nebylo ničeho, ani temno, ani světlo, ani čas, ani pohyb, ani radost, ani bolest, NICOTA.“ Protéza: „V hlavě mám protézu, říká si mozek, když si ji nasadím, utáhnu řemen, cítím na jazyku pachuť koniny (…) A já najednou táhnu všecku tu srandu, všecko to svinstvo úplně sám.“

Oficiální status skupině zajišťoval Socialistický svaz mládeže. Povinné přehrávky, tedy jakýsi schvalovací proces ideologické nezávadnosti jejich hudby, vzhledem k její občasné produkci (bez nároku na honorář), absolvovat nemuseli. Zkoušky měli na vysokoškolské koleji v Gottwaldově, několik amatérských nahrávek vzniklo dokonce v tamní kuchyni. Pamětník dnes Svoz řepy považuje za kapelu, která se stala známou v určitém okruhu kamarádů a známých. Pro mnohé legendární těleso zaniklo v 90. letech, kdy ještě proběhlo několik koncertů.

StB si mě předvolala na výslech

Hudba Josefa málem dostala do problémů, které mohly skončit i vyhazovem ze školy. Někdy v roce 1987 se z inzerátu v časopise Gramorevue dozvěděl o prodejci „pirátských“ hudebních kazet v Brně. V té době tyto nákupy, z pohledu tehdejšího zákona trestné, umožňovaly zájemcům o nedostatkovou hudbu jednu z mála možností, jak ji získat. Oním distributorem byl již předtím vězněný disident Petr Cibulka, který byl významný šířením nezávislé a západní hudby v ČSSR. Setkání neuniklo pozornosti státní moci: „On měl v bytě odposlechy, na což mě ale upozornil, když jsem tam přišel. Pak si mě Státní bezpečnost (StB) předvolala na výslech do Uherského Hradiště. Bylo to velmi nepříjemné, ale nebyly v tom explicitní výhrůžky.“ Výslech pamětník absolvoval jen jeden, událost tak pro něj neměla žádné následky.

Bylo cítit, že se něco děje

Kromě „škádlení“ komunistického režimu excentrickou kapelou a diskuzemi o politice s kamarády u piva se Josef zajímal o protestní iniciativy. Proto se 28. října 1988 vydal do Prahy. Tam nezávislé opoziční skupiny svolaly demonstraci, která měla připomenout 70. výročí od vzniku Československa. Na Václavském náměstí se sešlo asi 10 až 15 tisíc protestujících, a událost se tak stala jednou z největších demonstrací před listopadem 1989. Přestože režim zasáhl proti protestujícím brutálně za pomoci vodních děl, obušků a slzného plynu, Josefovi se podařilo vyváznout bez úhony. „Bylo cítit, že se něco děje, i když osobně jsem nedoufal, že to nabere tak rychlý spád. Spíš jsem předpokládal, že to bude pozvolný přechod, kdy zaostávající ekonomika dotlačí ideologii k nějakým změnám.“ V létě 1989 Josef podepsal petici Několik vět, jejímiž autory se stali přední čeští disidenti (Havel, Křižan, Devátý, Vondra) a která se snažila navázat dialog s režimem. Po státnicích nastoupil na podzim 1989 na vojnu v Českých Budějovicích, kde prožil i sametovou revoluci.

Pedagogem VUT

Pamětník pracoval v první polovině 90. let jako designér ve sdružení Vio Art – Architektura a design. Od roku 1997 působí na Fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického (FSI VUT) v Brně jako lektor na Odboru průmyslového designu. Uměním se zabývá i prakticky: „Vždy mě to táhlo k volné tvorbě, věnuji se reduktivní geometrické a monochromatické malbě.“ Josef nezaložil rodinu, dnes žije střídavě v Brně a Mistřicích. V muzice je stále aktivní, hraje ve skupině Nadstandard a zajímá se o současnou vážnou a experimentální hudbu. Závěrem čtenářům tohoto textu vzkazuje: „Svoboda je strašně důležitá věc.“