Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sláma (* 1941)

• narozen 25. září 1941 v Litomyšli

• ve škole čelil šikaně kvůli profesi svého otce Jana, evangelického faráře

• na počátku šedesátých let otci odebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, rodina se dostala do finančních problémů

• 1958–1963 studoval na Fakultě stavební ČVUT

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy byl ve Skotsku

• několikrát ho vyslýchala Státní bezpečnosti (StB)

• s manželkou šířil samizdat

• v roce 2022 žil v Brně-Židenicích

Když se ho ve škole ptali, čím je jeho otec, styděl se. Coby syn evangelického faráře si Jan Sláma připadal mezi ostatními dětmi jako černá ovce. Velká část jeho spolužáků pocházela z katolických rodin, někteří z nich se mu kvůli jeho „odlišnosti“ posmívali, a dokonce ho bili. Ani to ho ale nedotlačilo k tomu, aby změnil své přesvědčení. Víra ho provázela celý život a pomohla mu překonat řadu překážek, které mu komunistický režim přichystal.

Styděl jsem se říct, že otec je evangelický farář

Jan Sláma se narodil 25. září 1941 v Litomyšli Věře a Janu Slámovým.  Jeho otec pocházel z Hrbova u Velkého Meziříčí. Ačkoliv původně studoval stavební fakultu, nakonec se rozhodl věnovat svůj život víře a stát se evangelickým farářem. Během studia teologie v na konci dvacátých let odjel do Ženevy, kde se seznámil s manželi Revilliodovými. Olga Masaryková-Revilliodová, dcera prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, chtěla, aby její dva synové vyrůstali pod československým vlivem. Po úspěšném ukončení studia na teologické fakultě proto Jan Sláma starší začal u Revilliodových pracovat jako guvernant. Po dvou letech se v roce 1932  vrátil zpátky do vlasti, usadil se v obci Džbánov a roku 1936 se oženil Věrou Dudychovou, která pocházela z nedaleké Litomyšle. O tři roky později se jim narodila jejich první dcera.

Jan Sláma přišel na svět v nesnadné době během druhé světové války. První roky života strávil ve Džbánově, kde jeho otec působil jako farář. Zážitky z válečných let zná jen z vyprávění rodičů. Své okolí začal pořádně vnímat až po roce 1946. Tehdy se přestěhovali do Děčína. Kde začal chodit do první třídy. „Pamatuju si, že mi dělalo velký problém na začátku roku říct, že tatínek je evangelický farář. To bylo pro mě obtížný... Přišel jsem si jiný než všichni ostatní. Styděl jsem se,“ vzpomíná. Stud se ještě prohloubil, když se Slámovi přestěhovali v roce 1949 do Uherského Hradiště, kde většina jeho spolužáků vyznávala katolictví. Tam se stal terčem šikany, někteří chlapci ho dokonce i bili. V té době se na okraji Uherského Hradiště děly daleko horší násilnosti. V tamní věznici Státní bezpečnost (StB) týrala a popravovala ty, kteří se znelíbili komunistickému režimu. Mezi krutými vyšetřovateli byli také Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček. Právě zmíněný Hlavačka začal používat při výsleších elektrický proud, speciálně upravené destičky vkládal vyslýchaným do bot nebo jim elektrody přikládal na genitálie a další části těla. Vyšetřovatel mučil své oběti také psychicky, ponižoval je, nechal je hladovět.[1] Jan Sláma tehdy netušil, co se jen kus od jeho domova za zdmi věznice děje. Do školy s ním chodilo několik dětí vyšetřovatelů a dozorců. Tvrdí, že jeho spolužákem byl syn Ludvíka Hlavačky. Podle dostupných zdrojů mohlo jít o spolužáka ze školy, nikoliv však ze stejné třídy - synové vyšetřovatele se narodili v roce 1947 a 1949[2]. „Hlavačka bydlel v městské části Uherského Hradiště za řekou, to se jmenovalo Rybárny. Jako syn evangelického faráře jsem měl problémy i s ostatníma klukama, kteří mě bili. A tihle ti kluci z Rybáren, včetně Hlavačky, mě chránili a doprovázeli mě domů, poněvadž to měli cestou ze školy. Takže si na mě nikdo netroufnul,“ říká. Je také možné, že tímto spolužákem byl jmenovec obávaného vyšetřovatele Jan Hlavačka, pozdější poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, který se stejně jako Jan Sláma narodil v roce 1941[3]. Podle Jana Slámy potomci dozorců a vyšetřovatelů o tom, co dělají jejich rodiče, nejspíš nevěděli a byly to „normální děti“.

Jako malý chlapec většinou kázání svého otce neposlouchal, nerozuměl mu a chtěl, aby co nejdříve skončilo, jak ale dospíval, víra ho více zajímala a pomalu se začleňoval se do křesťanské komunity. V Uherském Hradišti začal navštěvovat evangelickou mládež. „Hrály se tam hry a chodil tam Josef Abrhám a hrál tam divadlo... Na faře byl pingpongový stůl, tak jsme hodně hráli ping pong,“ vypráví. V roce 1958 dokončil studium na měšťanské škole. Původně si podal přihlášku ke studiu geologie v Ostravě, kam také poslal veškeré potřebné dokumenty, včetně posudků z bývalé školy. Obor nakonec vůbec neotevřeli, a tak zkusil štěstí na stavební fakultě ČVUT. „Moje takzvaně kompromitující papíry se ztratily. To bylo různé hodnocení na maminku a tatínka od církevního tajemníka. Ten balíček se ale naštěstí ztratil, tak jsem se postavil do fronty na přijímací pohovory a ty jsem udělal,“ vzpomíná Jan Sláma.

Mohly se věci, které se dříve nemohly

Na počátku šedesátých let Janu Slámovi staršímu odebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Ten udělovaly komunistické úřady a povolovaly tak duchovním jejich činnost. Pokud farář vykonával svou práci bez souhlasu, neměl nárok na plat ani důchod a hrozila mu perzekuce ze strany režimu. „Všechno to bylo proto, že si v nemocnici pustil pusu na špacír a vyprávěl někomu o Masarykovi a ten to na něj práskl. To stačilo,“ vzpomíná. Slámovi se tak ocitli v tíživé situaci, najednou jim chyběly finance, a tak museli žít velmi skromně. „V zahradě se pěstovalo řádově víc věcí, abychom prostě nějak vyšli. Najednou se začali pěstovat angoráci, králíci. Jedli jsme hodně z vlastních zásob, poněvadž nebyly peníze,“ popisuje.

Na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy studoval v hlavním městě, si Jan Sláma připadal svobodnější než dříve v Uherském Hradišti. „Vnímal jsem, že nastalo takové rozvolnění, byť byly tehdy věznice plné, ale mohly se věci, které se dříve nemohly,“ říká. V Praze rozvíjel Jan Sláma dál svůj duchovní život. Hodně času trávil s evangelickou mládeží, každou neděli večer se účastnil bohoslužby v kostele svatého Martina ve zdi. „To byly v podstatě studentský mládežnický bohoslužby, který byly úplně úžasný a formovaly lidi... Skoro všichni ti lidé dovedli číst mezi řádky, slyšeli jsme, co ten kazatel chce říci. Mezi těmi řádky se mluvilo o politické situaci. Ten kostel byl každou neděli nabitý mladými lidmi,“ vzpomíná. Poté, co bohoslužba skončila, vždy ještě hodinu nebo dvě debatovali její účastníci na ulici před kostelem. Tehdy se seznámil se studenty teologické fakulty Tomášem Bískem a Bohdanem Pivoňkou. S přáteli pravidelně jezdil na evangelické lesní brigády. „Odehrávalo se to na různých místech. V Jeseníkách, na Šumavě. Bylo to strašně důležité pro formaci mladých lidí, kteří tam přijížděli – to bylo tak od patnácti do pětadvaceti let. Byla to současně recese, sranda, ale každý den byla i pobožnost, čtení z Bible, modlitby,“ říká.

Ačkoliv Jan Sláma očekával, že vzhledem k jeho původu nebude jeho studium bezproblémové, nestalo se tak a mohl se vzdělávat v tom, co ho zajímalo. V posledním ročníku 9. října 1963 se oženil s Janou Hřivnovou. Následující rok měl konat státní závěrečné zkoušky, jenže kvůli nedostatečné docházce na některé předměty musel studium prodloužit. Odpromoval v roce 1964. Brzy nastoupil na povinnou základní vojenskou službu. Jeden rok strávil v Pardubicích, kde velel stavbě ocelového mostu. Po návratu začal pracovat na kladenském stavebním úřadě. Odtud po roce odešel do podniku Armabeton.

Všichni jsme zuřili, ale co jsme mohli dělat

Druhé polovina šedesátých let se nesla v duchu změn a uvolněné atmosféry v komunistickém Československu. Vyvrcholením bylo v roce 1968 takzvané pražské jaro, které s sebou přineslo řadu společenských i ekonomických reforem. V té době se Jan Sláma a jeho manželka potkali v Praze s anglikánským knězem Paulem Oestreicherem. Ten je pozval na skotský ostrov Iona do tamního kláštera, kde se měly v srpnu konat přednášky na rozličná společenská a duchovní témata. „Měl přednášet o tom, jak cítí optimisticky vývoj na Východě. Ale potom ve středu ráno nám bušil na naši celu na dveře a říkal: ‚Máte Rusy v Praze.‘ Odjel autostopem do Londýna a my jsme odjeli za ním vlakem,“ vzpomíná Jan Sláma na 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Ačkoliv manželům Slámovým Paul Oestreicher nabízel, ať ve Skotsku zůstanou, a on zařídí převoz jejich syna, odmítli. „Důvodem bylo prakticky to, že jsme tu měli nejstaršího syna a za druhé prostě nějak tu emigraci jsme nepovažovali za správné řešení,“ vysvětluje. Za necelý týden se ocitli na pražském hlavním nádraží. Město bylo plné cizích vojáků a obrněných vozů. Poté, co se šťastně shledali se synem, rozhodl se Jan Sláma přidat ruku k dílu a zapojit se do protiokupačního dění. ,„Chodil jsem po Václavském náměstí a rozdával letáky, které jsem dostal od přátel z evangelického prostředí... Byly to takové výzvy k tomu, aby lidi více reagovali na přítomnost tanků. Mělo to nasměrovat lidi a jejich myšlení.“

Společnost časem události srpna 1968 vytěsňovala z paměti. Jan Sláma měl však své vzpomínky stále živé. „V první řadě jsme měli pořád před očima muzeum, kde byly zbytky po střelbě. To nás udržovalo v bdělosti,“ říká. V březnu českoslovenští hokejisté během mistroství světa dvakrát vyhráli nad sovětským týmem. Vítězství vnímali Čechoslováci symbolicky, spontánních oslav občanů se účastnilo zhruba půl milionu lidí[4], včetně Jana Slámy. „Pamatuju se, že se tam vymlátil Aeroflot, já jsem se toho teda nezúčastňoval, toho vymlácení. Pamatuju se na připravené bílé přilby v přilehlých ulicích, auta s vodou a obložený dělnickými kádry a milicionáři a vojáky. Potom po nějaké době se to vytáhlo a začali stříkat, lidi ustupovali a mizeli,“ vypráví. Incident u sovětské letecké společnosti Aeroflot, který Jan Sláma zmiňuje, pravděpodobně úmyslně vyvolala StB.

Nechtěl jsem žít dvojí život

Už na začátku roku 1969 se Janě a Janovi Slámovým narodil druhý syn. V listopadu roku 1969 se přestěhovali do Jeseníku, kde Jan Sláma našel zaměstnání v národním podniku Rudné doly. Bydleli na tamní evangelické faře. V roce 1974 strávil několik týdnů na montáži v Mongolsku, pracovně se podíval také do Sovětského svazu, kde ho zaskočily podmínky, ve kterých místní lidé žili hlavně na venkově. Po pěti letech, které strávil v Jeseníku, se s rodinou přestěhoval do Rýmařova. Tam Jan Sláma pomáhal v malém evangelickém sboru a vedl mládež, se kterou jezdil na výlety a pořádal další akce. „Samy děti si se svými přáteli z Krnova vytvořily takovou skupinu, která se jmenovala Rozsévači. Bylo jich asi osm. Scházeli se v různých místech po republice, ale tak neškodně, spíš to bylo křesťansko-misijní. Jednou zavítali do Boru u Velkého Meziříčí na katolickou farnost,“ vypráví a pokračuje: „Spali v přízemí a jeden večer je tam přepadli estébáci. Bylo léto, měli otevřený okna a estébáci naskákali dovnitř a ruce nahoru, čelem ke zdi. A to byly přitom děcka, bylo jim čtrnáct patnáct let.“ Jan Sláma dodává, že šlo o místní muže, které nakonec kuchařka z fary vyhnala. Není tedy jasné, jestli šlo skutečně o příslušníky StB. Nikomu se nic nestalo a skupina mladistvých se mohla vrátit domů. Za pár dní se cizí muži objevili u Slámových doma. „Přijeli za mnou estébáci a odvezli mě do Bruntálu a tam byl výslech... Nemohu říct, že by byli nějaký silový. Chovali se korektně, ale byli tak zvědaví, že to bylo nepříjemný. Musel jsem kličkovat. Chtěli jména těch děcek, tak to se nedělá, aby se říkaly jména. Věděl jsem, co chtějí slyšet, tak jsem se tomu vyhýbal, okecával jsem to,“ vzpomíná Jan Sláma na svůj první výslech. Svazek (arch. č. 23256 OV)[5], ve kterém je Jan Sláma veden jako nepřátelská osoba (NO) pod krycím jménem Snop, byl zničen v roce 1989.[6]

V následujících letech ho ještě několikrát vyslýchali a nabízeli mu také spolupráci. „Začali zmiňovat výhody, které mi to přinese, nabízeli mi povýšení, kariéru. Naprosto jednoznačně jsem to odmítl, poněvadž já nebudu žít dvojí život. Měli jsme spoustu přátel mezi disidenty a mezi lidmi, kteří s tím režimem nesouzněli, a já najednou budu podepisovat nějakou spolupráci – ani náhodou.“ říká. Přišel rok 1977 a s ním prohlášení Charty 77. Tato inciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. O Chartě se Jan Sláma dozvěděl na začátku ledna. „Měl jsem pocit, že ten text moc radikální není. Byl jsem z toho překvapený, myslel jsem si, že to bude takové bojové, víc proti... Připadalo mi to slabý,“ říká Jan Sláma. Mezi signatáře se nezařadil, sice o podpisu uvažoval, ale měl strach o rodinu. I přesto ho ale znovu čekal výslech. Vyptávali se na kazatele Zdeňka Sůsu, od kterého se o Chartě dozvěděl. Jan Sláma ležel komunistům v žaludku nejen kvůli svému vyznání, ale také proto že se svou ženou během normalizace šířili samizdatovou literaturu. Většinou získali tiskoviny od Pivoňkových a Bískových, manželka je přepsala a on je šířil mezi své evangelické známé. V roce 1987 Jan Sláma s rodinou přestěhoval do Brna, kde si našel práci u podniku Průmyslové stavby.

V roce 1989 už bylo znát, že se atmosféra v socialistickém Československu pozvolna mění. Přišel listopad a s sním vytoužená svoboda. Dne 17. listopadu proběhla ohlášená studentská demonstrace, kterou pořádkové jednotky brutálně rozehnaly a jenž rozhýbala dění v celé společnosti. Jako člen Synodu českobratrské církve evangelické byl 17. listopadu na zasedání v Praze. „Zasedali jsme na Vinohradech v Korunní ulici... Najednou se otevřely dveře, vstoupilo několik studentů a popsali, co právě před chvíli zažili a pak vystoupil Jakub Trojan, na balkóně, pronesl nějaký žalm, bylo to slovo pro tu chvíli velmi vhodné. Když to skončilo, tak jsme se šli s jedním kolegou po Vinohradské na Václavák a Národní třídu, tam už bylo ticho, protože bylo devět nebo deset hodin večer,“ vypráví.

Komunistický režim nakonec padl a celému národu se otevřely možnosti, které do té doby neměl. Jan Sláma se mohl otevřeně angažovat při přestavbě Odstrčilovy vily v Kloboukách, ve které mělo vzniknout středisko poskytující služby pro děti a dospělé s postižením, později pojmenované Diakonie Betlém. Působil také jako ředitel neziskové organizace Naděje, která poskytovala pomoc lidem v nouzi. Odtud roku 2006 odešel do důchodu. V roce 2022 žil v Brně-Židenicích.

 

[1] Ludvík Hlavačka: Duchovní otec elektrických bot a elektrifikace drátěných zátarasů na hranicích? [online]. Brno, 2014 [cit. 2023-03-31]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/spepr/DP_-_Ludvik_Hlavacka.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.

[2] Ludvík Hlavačka: Duchovní otec elektrických bot a elektrifikace drátěných zátarasů na hranicích? [online]. s. 27. Brno, 2014 [cit. 2023-03-31]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/spepr/DP_-_Ludvik_Hlavacka.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.

[3] Jan Hlavačka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2022 [cit. 2023-03-31]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hlava%C4%8Dka

[4] Chopili se hokejových oslav v roce 1969 výtržníci? Lidé se nebáli podpořit reformisty, říká historik. Český rozhlas Plus [online]. [cit. 2023-04-03]. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/chopili-se-hokejovych-oslav-v-roce-1969-vytrznici-lide-se-nebali-podporit-7799955

[5] Archiv bezpečnostních složek (ABS). K 20. 3. 2023 dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/

[6] Odpověď ABS, dokument uložen v dodatečných materiálech.