Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V uniformě milicionáře se v srpnu 1968 díval do hlavní tanků
narozen 24. listopadu 1939 v Dobroměřicích na Lounsku
vyrůstal bez matky, otec se znovu oženil
otec i jeho nová manželka pracovali v porcelánce Berman v Lounech
změnu režimu v roce 1948 rodiče přivítali, patřili k přesvědčeným komunistům
roku 1955 se pamětník vyučil v porcelánce strojním zámečníkem
vojenskou službu nastoupil roku 1959 u Pohraniční stráže v Aši
po návratu z vojny, kde vstoupil do KSČ, rozšířil řady Lidových milicí v porcelánce Berman
roku 1968 se v podniku zúčastnil ostré mobilizace Lidových milicí
po roce 1968 prošel prověrkami, ale patřil ke kritikům vnitřního nesouladu strany
v roce 2000 odešel do důchodu
v roce 2024 žil v Lounech
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli zaměstnanci jedné ze severočeských cementáren pro bojkot a cement, který přijel ze SSSR, naházeli do jiného vagónu, kde se pytle protrhaly. Vagón pak putoval na Lounsko do stavebnin, kde na něj čekal i Karel Sláma. Když viděl, že ho není jak složit a znovu napytlovat, vydal se pro pomoc k posádce okupační armády, která měla už několik týdnů nedaleko štáb. Dobře se s nimi znal.
21. srpna 1968 totiž jako milicionář vyjednával s jejich velitelem o tom, aby krvavě nepotlačili shromáždění v továrně, kde pracoval. Invazi sice nevítal, ale jako celoživotní přesvědčený komunista vstup cizích armád chápal.
Velitel posádky mu poslal tři desítky vojáků, šťastné, že pro ně našel pracovní náplň. „Teď ale nastala takováto situace: prší, rampa a sklad. Kluci to nakládali, vážili a pytlovali, zaprášení od cementu, a nosili to přes ten déšť dovnitř. Ti byli betonoví, ti kluci,“ vzpomíná se smíchem Karel Sláma na to, jak z třiceti členů sovětské armády udělali živé sochy.
Karel Sláma se narodil v Dobroměřicích na Lounsku 24. listopadu 1939. Jeho tatínek vyrůstal v pražském sirotčinci, jelikož se narodil jako nemanželské dítě mladé služebné z panského domu. V deseti letech ho sirotčinec dle tehdejší praxe coby pomocnou pracovní sílu poslal na Lounsko, kde ho rodina Landových nechala vyučit švecem. I tatínkovy nelehké začátky byly jedním z důvodů, proč Karel Sláma považoval komunistickou ideologii za spravedlivější a lepší než kapitalismus první republiky.
Ještě větší vliv na něj ale mělo v tomto ohledu vyprávění dědečka z maminčiny strany. Ten se totiž 4. února 1931 jako horník zúčastnil tzv. duchcovské stávky, která proběhla v době velké hospodářské krize, jež přinesla propouštění a snižování mezd horníků. „Dědeček byl ve výboru na šachtě v komunistické straně. Když byla tenkrát stávka a šlo se na Duchcov, tak v duchcovském viaduktu padl vedle něho kamarád, kterého zastřelili policajti, nebo vlastně četníci tenkrát. Přišel o práci a musel jít do rodné obce, takže šel do Hřivic s tím, že celá rodina se musela naložit na dvoukolovou káru. Jen s tím, co měli, peřiny, drobnosti,“ vypráví Karel Sláma příběh tak, jak mu ho předávali jeho prarodiče.
Maminka Anna zemřela na krvácení do mozku, když byly malému Karlovi čtyři roky. Otec si poté vzal za ženu kolegyni z porcelánky Berman, Marii Slámovou. Válka se jim propisovala do běžného života čím dál víc. Například majitel porcelánky, kde pracovali, Žid Bernard Berman, v podnikání pokračoval až do roku 1942, kdy podle Karla Slámy vyvedl z porcelánky peníze a utekl před nacismem. Podnik pak zachraňovali sami zaměstnanci pomocí státní půjčky. Patřil mezi ně i tatínek Karla Slámy, který se díky svému zdravotnímu stavu vyhnul nucenému nasazení v Říši. Každý den po práci ale pracoval pod dohledem nacistů na zátarasech, které budovali za městem. V samém závěru se jich válka dotýkala tak, že si na detaily živě vzpomíná i samotný Karel Sláma, který byl v předškolním věku.
Vybavuje si hlavně výhled před vraty jejich domku, kde viděl úžlabí mezi horou Raná a Oblíkem, ozářené požárem vybombardovaných Drážďan. „Všichni z ulice se dívali na Drážďany, jak je to tam osvětlené, a já jako pětiletý kluk jsem se zamiloval a dal jsem si první pusu s Jaruškou Ešlerů. Té byly tenkrát tři roky a měla ještě plínu. Když to náhodou zpozorovali moji rodiče, tak šťouchli do ostatních a všem tam vyskočily slzy, protože si uvědomili tu tíhu války a tam dvě malé děti, které se snaží ten život začít,“ popisuje s pohnutím scénu z konce války.
Z vyprávění zná také události spojené s pochodem smrti v blízkých Lenešicích, kde nacisté popravili vězně z koncentračních táborů, kteří už nemohli dál. „Německý voják pak přišel do vsi a nařídil, aby tam poslali povoz a zastřelené uložili do hrobu. Faix ještě s jedním sedlákem pro ně dojeli a jsou uložení na hřbitově v Dobroměřicích. Jeho dcera Hana Faixová pak napsala vzpomínku, jak tam nad tím hrobem říkala básničku,“ vypráví.
Z posledních měsíců druhé světové války si také pamatuje, jak maminka pekla suchary do podomácku vytvořeného bunkru, kde by se skrývali před bombardováním. Bedna s peřinou mu sloužila jako dětská postýlka. Tatínek v bunkru přechovával také lopaty, aby se mohli vykopat, pokud by zůstali zavalení. Útočiště v něm našli v den, kdy maminka šila z červeného, bílého a modrého sukna československou státní vlajku, protože očekávali příchod osvoboditelů. Ještě před Rudou armádou ale dorazila jiná armáda, na kterou je upozornil jeden ze strážných.
„‘Všichni se schovejte, jedou vlasovci!‘ To byla armáda, před kterou jsme měli všichni respekt, protože nebyla nikým zásobovaná, a ti vlastně sbírali, co se dalo. Pod pohrůžkou zastřelení,“ popisuje Karel Sláma strach a útěk do bunkrů a do úkrytů, protože se báli, že vlasovci začnou střílet, pokud se budou cítit ohrožení nebo uvidí pohyb.
Rudá armáda přijela do Dobroměřic ještě téhož dne večer. „Maminka mě vzala na náměstí, kde stály první tanky. Jeden z tankistů po mně natahoval ruce, maminka mě zdvihla a já strašně brečel, protože jsem myslel, že je to čert. Celou noc jeli od toho Berlína, byli začouzení, umazaní, ale šťastní, že nenarazili na odpor Němců,“ vzpomíná Karel Sláma na noc euforie a oslav.
Po válce začal pamětník chodit do školy v Dobroměřicích a později do měšťanky v Lenešicích. Komunistické převzetí moci v únoru 1948 celá rodina vítala a považovala za satisfakci. O to větší bylo překvapení, když v padesátých letech neprošli rodiče prověrkami a byli z Komunistické strany Československa (KSČ) bez vysvětlení vyloučeni.
Jako další z přešlapů strany vnímal coby dítě to, že jeho milovaná učitelka nesměla po únoru 1948 učit, protože její rodiče byli živnostníci. K řadě rozhodnutí strany zůstával celoživotně kritický. Například nesouhlasil s popravami v rámci politických procesů v padesátých letech. Dodnes je bytostně přesvědčen, že Milada Horáková se u zinscenovaného soudu v roce 1950 přiznala, protože byla vinna. Trest smrti ale odmítá.
V roce 1955 dokončil Karel Sláma vyučení v oboru strojní zámečník přímo v lounské keramické továrně, kde zůstal i pracovat. Jeho životem tehdy bylo bezmotorové létání na kluzácích, Sokol, divadelní spolek a organizace různých akcí, obvykle pod záštitou Svazarmu. V roce 1955 cvičil na spartakiádě, která se pro něho stala obrovským zážitkem.
Jako pilot větroňů chtěl na vojnu, kam nastoupil v roce 1960, k letectvu. Ze zdravotních důvodů to ale nevyšlo. Armáda si ho představovala jako parašutistu, tím se ale stát nechtěl a šel k Pohraniční stráži do Aše. Tam proběhlo také jeho přijetí do řad KSČ.
Přiznal, že měl často při hlídkách strach. Nejen z těch, kdo toužili utéct na Západ – často se zbraní v ruce, ale i ze samotných vojáků. „Příslušník Pohraniční stráže prvního ročníku zastřelil staršího z hlídky. Chtěl utéct na Západ, a když sloužil u čáry, tak řekl staršímu, že jde čůrat za strom. Natáhl to a prostřelil mu hlavu.“
Podle svých slov měl štěstí, že sloužil v letech, kdy útěky na Západ byly už spíš výjimečné. A to i přesto, že v té době ještě ve společnosti rezonoval útěk bratří Mašínů, jejichž vyznamenání z roku 2008 nedokáže pochopit a přiklání se k těm, kdo je považují za vrahy.
Po poddůstojnické škole ho čekalo velení četě v Chebu, kde povinnou vojenskou službu i dokončil. Návrat do civilu ho překvapil. Kamarádi byli na vojně nebo ženatí, ze starého života mu příliš nezbylo. KSČ ho oslovila s tím, aby nastoupil do politické školy. To odmítl a jako stranický úkol si zvolil raději funkci spojky v Lidových milicích v lounské porcelánce, kde pracoval.
V roce 1962 potkal svou budoucí ženu Bohumilu Slámovou. Kvůli bytové nouzi se rozhodl, že vybuduje bytové družstvo a díky jeho organizačním schopnostem tak v roce 1965 vzniklo 48 nových bytů ve dvou nájemních domech. Ve stejném roce přišel na svět jejich první syn Martin.
Na jaře 1968 pozoroval politické změny se smíšenými pocity. Z přístupu řady spolustraníků byl znechucen. Pragmaticky totiž věřil tomu, že patříme k Varšavské smlouvě se všemi závazky, které z toho plynou. Hlavním důvodem bylo provázané hospodářství a pouto se Sovětským svazem. Rozštěpení strany na dva proudy tak považoval za chybu, která vedla ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. Podle něj nešťastné, ale zcela pochopitelné.
„Myslel jsem, že pili,“ popsal svou první reakci na to, když mu v noci volali, ať okamžitě nastoupí na ostrou mobilizaci Lidových milicí do továrny. Předseda stranické organizace porcelánky Zdeněk Coufal odjel na mimořádný sjezd do Vysočan a v továrně nechali milicionáře hlídat, aby nedocházelo k sabotážím.
„Říkali jsme si: ‚My nesmíme nikomu dát do ruky zbraně.‘ Aby nedošlo k nějaké blbosti, že někdo se někde utrhne, nesmyslně, a začne někde vyhrožovat se zbraněmi. Ve třech lidech jsme celou zbrojnici schovali,“ vypráví Karel Sláma, který osobně ukrýval náboje v teplovodním potrubí a zbraně ve strojovně výtahu v závodní kuchyni.
Když se politické vedení vrátilo zpátky do porcelánky, zpráva se rozšířila a všichni se sešli na dvoře. Po chvíli dorazily na místo tanky okupační armády, které továrnu obklíčily. Někteří kolegové vzali do rukou násady od lopat a krumpáčů a u plotů tankistům hrozili, omámení vztekem. Karel Sláma měl z nastalé situace opravdovou hrůzu.
„Já si říkal: ‚To je takový nesmysl! Kdyby některému mladému klukovi v tom tanku přeskočilo v hlavě, tak vystřelí a jsou tu mrtvoly. Tátové od rodin.‘ Tak jsme jim to šli vysvětlit, ať nehloupnou, stáhnou se do fabriky a nechají to být,“ vzpomíná, jak kolegy přesvědčoval. Za nějakou dobu si všimli, že se poblíž objevily balíky se slámou. „Dva jsme se sebrali a šli jsme tam a on tam měl velitel roty tankistů štáb. Lámanou ruštinou jsme jim vysvětlili, co se děje a ať nám řeknou, o co jde. A oni: ‚My sami nevíme. Nám řekli, že je tady povstání a že to máme uklidnit, aby to skončilo,‘“ vypráví pamětník, který se vyjednávání osobně účastnil. Vzali velitele okupační jednotky do prázdné zbrojnice a nad kávou a svačinou jim vysvětlovali, jak vidí věc oni.
„Vysvětlili jsme jim, že tady jsou normální lidi, chtějí chodit do práce a chtějí mít klidný život. Že naše vedení, které teď máme, to celé rozdělilo. Celý stát. A takhle to skončilo,“ uzavírá. Pro vojáky měl pochopení a styděl se, že jim vedení továrny neumožnilo ani přístup k pitné vodě. Právě do následujících týdnů je zasazena i úvodní historka o betonových vojácích.
Za šest měsíců, tedy už v roce 1969, byly milice v továrně rozpuštěny a členové museli odevzdat všechny zbraně a střelivo na okresní výbor strany. Včetně stejnokrojů.
Pak přišly politické prověrky. Na otázku, zda se vstupem vojsk souhlasí, odpověděl, že ne. Ale že chápal povinnost zemí Varšavské smlouvy nedovolit náš příklon k Západu. Odpověď je uspokojila, a tak mohl ve straně zůstat.
Vůči některým spolustraníkům, kteří se během srpnových dní nijak neprojevili a za myšlenky komunismu a vztah k SSSR se nijak nepostavili, se po prověrkách nemohl zbavit jisté antipatie. Řada z nich pak totiž prověrky přímo vedla, což nemohl Karel Sláma zapomenout.
V roce 1971 se mu narodil druhý syn Libor. Normalizační léta prožili klidně. Nikdy nebyl osloven pro spolupráci se Státní bezpečností ani osobně neznal nikoho, kdo by měl s režimem potíže. Sám už ale ve vedení KSČ pozbyl důvěru především po hospodářské stránce, takže ho sametová revoluce v roce 1989 nepřekvapila. Zasahujícím milicionářům jejich úlohu nezáviděl.
Za správný hospodářský směr považoval „slušovický zázrak“ pod vedením Františka Čuby. Za jeho následovatele považuje Andreje Babiše. A to přesto, že jde o jednoho z největších kapitalistů dnešní doby. Na Západ nikdy necestoval, jako člen Česko-ruské společnosti byl ale pětkrát v Sovětském svazu. Válku na Ukrajině považuje za pokračování konfliktu mezi Sovětským svazem a Západem, ale soucítí s Ukrajinci, kteří trpí. Připomíná, že některé z nich poznal právě jako okupanty v roce 1968 a chápe proto, že lidé jsou na obou stranách konfliktu.
Do penze odešel v roce 2000. Společně s manželkou Bohunkou si ji užívali až do roku 2014, kdy zemřela. Krátce nato potkal znovu Jiřinku, lásku z mládí, kterou mu slíbila její maminka za ženu, když mu bylo 16 let. V roce 2024 spolu žili v Lounech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj (Iva Sobotková)