Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastasie Slaněc (* 1913  †︎ 2010)

• česká krajanka, vnučka původních kolonizátorů

• narozena 12. 5. 1913 v Pavlovce

• první manžel byl zavražděn spekulanty na útěku v r. 1933

• prožila kolektivizaci a vzpomíná na některé její oběti

• prožila druhou světovou válku a vzpomíná na její oběti mezi civilním obyvatelstvem i mezi Čechy

• znalec lidových písní českých krajanů v Rusku

• zemřela v roce 2010

Pětadevadesátiletá pamětnice Anastasie Petrovna Slaněc se narodila 12. května 1913 jako pravnučka českých kolonizátorů v oblasti Anapy. Jelikož prožila celý svůj život v Rusku, musí se na chvíli zamyslet nad tím, jak se vlastně představit „po česku“. Společně s ní se zamýšlí také její dcera Marie Malíková, narozená roku 1931 jako Šúsů, která se celého našeho rozhovoru účastnila. Situaci navíc komplikují vzpomínky z dětství, kdy Češi ze sousedství pamětnici oslovovali Petrů namísto jejího rodného příjmení Vondrýsků, jelikož její otec se jmenoval křestním jménem Petr. Po chvíli přemýšlení, v němž pomáhá i vnučka Jevgenia (česky Božena) Malíků, narozená 1954, se nakonec dohodnou, že česky to bude znít jako Stáza Slaněc. Paní Slancová přitom stejně jako její dcera a vnučka hovoří vlastním dialektem českého jazyka, který je místy doplňován rusismy, a jen v některých případech se uchylují přímo k celým ruským větám.

Babička paní Slancové přijela do Krásnodarského kraje se svými rodiči (prarodiči paní Slancové), když jí bylo 12 let. „Tady žádnej nebyl. Tady byli Turky. Na Kavkaze. (...) A Rossie je vyhnala. A pracovat nebylo komu. A Čechy, který byli bídný v Čechoslovákii, tak se sem zaverbovali.“ Noví kolonizátoři chtěli využít příležitosti, kterou jim nabízela tehdejší ruská vláda, tedy obsadit nové prostory, které Rusko vybojovalo na sousední Osmanské říši. Žádoucí tak byli kolonizátoři, kteří by dokázali hospodářsky využít příhodných klimatických podmínek a přeměnit zemi, v níž doposud byly „turecké zemljanky“, na prosperující krajinu.

V Pavlovce, kde se paní Anastasie Slancová narodila, měli Vondrýskovi svůj grunt a svá zvířata. Již v patnácti letech začala pracovat na sousedních gruntech, aby si přivydělala, a nakonec v sedmnácti nastoupila do kolchozu.

Sama předtím vychodila několik tříd české školy, kde je učil „strejček Benešovskejch“ a kde se naučila číst a psát v rodném jazyce. „Ještě před pár lety jsem četla knihy.“ Musela se však brzy osamostatnit, jelikož maminka jí brzy zemřela, a tak se poprvé vdala. Vzala si syna kováře z Varvarovky, kterého znala od dětství, protože si k nim tatínek jezdil podkovávat koně. Obě vesničky, které spolu sousedí, mají velmi pevné vazby. Paní Slancová vzpomíná, jak za jejího mládí bývaly v Pavlovce muziky, kam přicházeli mladíci z Varvarovky.

Na novém hospodářství, kam se paní Slancová přistěhovala, byly tři páry koní a šestnáct setin země, kterou musel její muž obdělávat sám. Rodiče mu brzy zemřeli a neměl sourozence ani dost peněz, aby si najal pomocníky. „Když začal kolchoz, tak byl rád, že to nemusí obdělávat.“

S nastupující kolektivizací však nebyli spokojeni zdaleka všichni. Kromě běžných vzpomínek na to, jak bohatší sedláky nazývali „kulaci a posílali je na Sibiř“, vzpomíná dcera paní Slancové: „Tatínek měl sestru v Novorossijsku, byla tam vdaná, zrovna slavili říjnovou revoluci. Její muž, strýček Jára Krepsů, tam pracoval v kolchozu. (...) Když přijeli domů, nějaký Čech – i se Čech jmenoval – strýček Jára ho neměl rád a něco na něj napovídal. A dodnes se o strýčkovi Járovi neví.“

V roce 1933, v době probíhající kolektivizace, byl zabit také první manžel paní Slancové (tatínek paní Malíkové Marie):

„Toho zabili svoje. On byl skladníkem. Byla hladovka a on vydával chleba. Byli dva pekaři a on jim vydával mouku a oni ten chleba tranžírovali (...) a on to na ně řekl a potom byla taková hladovka, že lidi umírali. Oni se báli, že je budou soudit. A odešli do Tunelných hor a okrádali lidi. A on chtěl jet na závod do Novorossijska pracovat, že se tam bude lehčeji žít. (...) Ona řekla, že půjde pěšky, a on tedy šel sám a akorát na ty dva pekaře napadl (narazil). Co mu dělali? I věsili ho na strom. Oči mu vypíchali. Nos mu odřezali. A našli ho tam až za pět dní.“

Paní Slancová se podruhé vdala v roce 1936. Její druhý manžel za války sloužil v armádě Ludvíka Svobody, ale do Československa se nedostal. Byl zraněn ještě na území Sovětského svazu.

V září 1942 přišly do oblasti okolo Anapy spojené armády Německa a Rumunska. Ve Varvarovce byli Němci a v sousední Pavlovce Rumuni. Ti Čechům v Pavlovce zabavovali veškeré zásoby. „Dokonce prohledávali i kamenný plot kolem pozemku – měli jsme 70 sotek ohorodu – měli jsme tam schovanou mísu s povidly, a nenašli ji, tak to nám pomohlo.“ Stejně tak i veškerou produkci „Zelí, kukuřici – jsem musela všechnu kukuřici, co jsme sebrali z pole, měli jsme 70 aru zahradu – všechno jsem musela donést na ramenou až dolů Němcům. Co jsem stihla pod střechu nastrkat, zelí, jenom na tom jsme žili.“

Krajané, stejně jako všichni obyvatelé obsazené části Ruska, byli nuceni přežít z minima, riskovat drobné krádeže z vlastní produkce, často za pomoci nejrůznějších okolností, jak o tom svědčí i následující příběh: „A u nás na bytě byli mladí oficíři, jednomu bylo asi 30 let, Emil se jmenoval, a druhý byl drobet starší, byl Igonka. Bylo mi 10 let. Tenhle Igonka zastonal a on byl takový nevelký oficír. I povídá: ‚Maminko, schovejte to.‘ On byl Čech a byl u Němců. Vzali ho do armády a taky zůstal u Němců. Válka, že je válka. Povídá: ‚Dejte mi pod postel pytel s něčím, oni ke mně nepůjdou.‘ Tak babička vzala a pytel pšenice mu tam položila, a tak nám pytel pšenice zůstal. A tak nám pomohl.“

Němci během války popravili mnoho lidí i mezi civilisty, jelikož se domnívali, že spolupracují s partyzány. „Asi jedenáct člověk pověsili. Kolem školy viseli asi celej tejden ty mladý lidi. A taky rodiny, které byly u partyzánů. A u Chalupů měli dceru. Oni měli hodně dětí, nu nejmladší dcera si vzala komsomolce. Němci jí za to, že měla komsomolce, vzali celou rodinu. I strejčka i tetu i mámu i tátu i babičku a ještě jednoho strejčka. A malinkou holčičku, bylo jí asi rok, i dvě sestry. Všechny vezli do sadu v Supsechu, asi tři kilometry od Varvarovky. I vykopali tam jámu a zaživa je tam položili a zakopali, zaživa. Za to, že byla vdaná za komsomolce.“

Pro dokreslení situace si paní Malíková vybavila ještě jeden tragický příběh z období druhé světové války. „Teta moje byla mladá a byla u partyzánů. Říkalo se jí Fána Šúsů, partyzáni ji poslali na rozvědku, někdo ji uviděl a donesl to, že je tady. I ji vzali a dodnes nikdo neví, kde ona je. Asi ji rozstříleli Němci a možná ji tam i mučili nebo co jí tam dělali oni. No, ztratila se.“

Druhý manžel paní Slancové se vrátil domů ještě před koncem druhé světové války – 28. dubna 1945. Sloužil v armádě Ludvíka Svobody, ale byl zraněn ještě na území Sovětského svazu a následně hospitalizován. V nemocnici mu byla amputována levá noha, aby bylo zabráněno šíření infekce z úlomků kostí.

Situace po válce byla velmi špatná, nedostatek koní a obrovské množství mužů, odvedených na frontu, nemohly být nahrazeny ani navrátivšími se invalidy, ani starci. „Všechno jsme musely dělat našima rukama, všechno dělaly ženy.“ Paní Slancová v té době pracovala na vinicích a dodnes vzpomíná, jak náročné to bylo období. „Kupirosy, muži nebyli, pulizátor váží přes deset kilo a půl vědra vody, to jsme nosili na zádech a chodili jsme do kopce a z kopce... Těžko bylo.“

Dnes (v srpnu 2008) je paní Slancové devadesát čtyři let a za celý svůj život neměla možnost se do vlasti svých předků podívat. Ačkoliv dnes jí zdravotní stav neumožňuje číst knihy, ještě před rokem si je četla. Zato českých písní, které se za jejího mládí mezi místními Čechy zpívaly, zná nespočet. Několik jich také zazpívala během našeho společného sezení u ní na zahrádce. Byly to písně milostné, svatební, kolední, vánoční i velikonoční. Vzpomínala na příležitosti, během kterých se slavnostní písně pěly. Paní Slancová dnes žije s pocitem plného prožití svého vlastního života, který byl plný práce a utrpení, nadějí i zklamání. S pocitem, že prožila plně všechno, co jí život mohl nabídnout.