Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leoš Slanina (* 1946  †︎ 2024)

• narozen 13. března 1946 v Brně

• jeho matka Hermína Slaninová přežila holokaust a po druhé světové válce se usadila s otcem pamětníka Janem Slaninou v Brně

• na konci 60. let se stal součástí brněnské bohémy, kde začala jeho básnická tvorba

• v 80. letech se přestěhoval do Prahy, ve které se seznámil s představiteli disentu a tamní bohémy

• po roce 1989 již mohl vydat básnické sbírky napsané během normalizace

• zemřel 1. října 2024

První vzpomínka, kterou má básník Leoš „Bacon“ Slanina uchovanou ve své mysli, je ta z kostela nacházejícího se v Brně-Židenicích. „Lezl jsem po čtyřech pozpátku jako batole. Od té doby vím, že batolata neradi lozí pozpátku,“ vypráví pamětník. Jako by tenhle první zážitek předurčil básníkův celý život, kdy sice již nechodil pozpátku, ale jeho kurz směru v rámci společnosti byl nastaven proti proudu. A to i v období komunistické normalizace.

Pro mě to bylo takový nechutný

Leoš Slanina se narodil 13. března 1946 v brněnských Židenicích. Jeho matka Hermína Slaninová (za svobodna Farenštajnová) poznala pamětníkova otce Jana Slaninu v Brně, kde čekala na odjezd do Rumunska. Matka Leoše Slaniny totiž byla rumunská Židovka, která si během druhé světové války prošla koncentračními tábory. „Maminka prožila v podstatě dva pochody smrti. Jeden odsun do koncentráku a druhý pochod smrti potom v té Litvě, kde tuším dělala nějaký součástky do letadel,“ vypráví pamětník.

Zatímco jeho matka Hermína Slaninová přežila hrůzy holokaustu, její rodiče se z koncentrační tábora již nevrátili. „Ti skončili v tom pochodu, kterej šel do těch plynových komor, což si umím živě představit. Jímá mě z toho hrůza.“ Kousek štěstí však pocítila po válce, kdy díky židovskému Červenému kříži nalezla nevlastního bratra, který byl již v té době v Izraeli.

Pamětníkovi rodiče po svém seznámení uzavřeli sňatek a usadili se v Brně. Kromě Leoše vychovávali ještě další dva syny. Sám Leoš Slanina se označuje za dítě poválečné euforie, kdy tamní radost z konce války a nastupující „nové doby“ připodobňuje k porevoluční atmosféře, jež nastala po pádu komunistického režimu. „Poválečná euforie, prostě to bylo něco, jako když padli komunisti. Nezvonilo se teda klíči, mávalo se prapory a těm lidem, přestože to byla nesprávná cesta, to bylo jedno,“ domnívá se pamětník.

Leoš Slanina vypráví, že jeho matka měla sympatie nejen ke komunistické straně, ale i k sovětským vojákům, které vnímala jako hrdiny. Vysvětluje si to její hrůznou zkušeností vězenkyně koncentračního tábora, z kterého jí před smrtí zachránili vojáci Rudé armády. Jan Slanina také věřil myšlence komunismu, přesto se ve vzpomínkách jeho syna objevují i negativní postoje, které pamětníkův otec vyjadřoval například vůči politickým procesům v 50. letech. Leoš Slanina vzpomíná, jak z rozhlasu slýchával vykřikování hesel o třídních nepřátelích či upozornění, aby se všichni obyvatelé chovali obezřetně a měli tzv. „oči na šťopkách“. „Pro mě to bylo takový nechutný a už tenkrát jsem k tomu cítil odpor. Ale tím, že jsem se i trochu bál toho, co bude, tak to šlo mimo mě,“ vysvětluje pamětník.

Tak to je pro tebe, vole, konečná

V období dospělosti nastoupil Leoš Slanina do brněnské Zbrojovky, kde pracoval jako dělník. Tam ho také v roce 1968 zastihla zpráva, že vojska Varšavské smlouvy okupují Československo. „Ráno ve Zbrojovce byli najednou ruďasi a obsazovali ty hlavní budovy kolem ředitelství. Chodili mezi lidma a lidi normálně stáli a nechápali, která bije. Já jsem si v duchu říkal: ,Tak to je pro tebe, vole, konečná.‘“ Ale, jak se ukázalo, tak nebyla. Naopak pro pamětníka znamenal konec 60. let vstup na scénu brněnské bohémy, s jejímž neformálním vůdcem básníkem Janem Novákem se seznámil ve Zbrojovce. Leoš Slanina vzpomínal, jak v bytě Nováka vymýšleli antibudovatelská hesla, jako byly například „Socialismu vstříc, zadkem vzad“ nebo „Vytváříme dějiny k obrazu svému, bohužel jsou zmatečné.“

Pamětník se prostřednictvím zmíněné nezávislé umělecké skupiny potkával a spolupracoval s mnohými brněnskými osobnostmi. Příkladem mohou být Pavel Řezníček, Arnošt Goldflam nebo Karel Fuksa. Počátky své tvorby pamětník časově zařazuje k 70. létům, přičemž k osobnostem, které ho umělecky nejvíce ovlivnily, řadí především Zeno Kaprála, Ivana Wernische nebo Jaroslava Erika Friče, jehož dokonce označuje za svého hlavního lektora v psaní básní.

Do bohémy patřili dle Leoše Slaniny nejen literáti, ale také například malíři či restaurátoři. Scházeli se po práci obvykle v kavárnách nebo klubech, kde probíhala například scénická čtení, recitace veršů nebo diskuze. „Měli jsme svoje kluby, kam v podstatě nikdo nechodil, jen my, takže jsme se mohli volně pohybovat,“ vypráví pamětník, který podotkl, že tehdejší bezpečnostní složky brněnskou bohému sice monitorovaly, ale výrazné represe si neuvědomuje. Vysvětluje si to tím, že brněnská scéna byla ve stínu Prahy, čímž v porovnání s pražskou scénou mohli působit „neškodně“.

„My jsme se scházeli jako partie u kulečníku, akorát kuličky jsme vyměnily za básně a knížky. V podstatě nás zajímal poetismus a realismus. Realitu jsme vnímali jako tu denní současnost, která tě nutí sníst tu gulášovou polívku nebo hovězí guláš.“

Pan básník

Tvorbu a aktivity uvnitř bohémy vnímal Leoš Slanina do jisté míry jako únik z šedi normalizace. „Nebyla to v podstatě politická činnost, bylo to spíš takové anti-vnímání tehdejšího světa v jiném měřítku.“ Básně pamětník opisoval a tiskl v samizdatovém sborníku Koruna vydávaném na počátku 70. let, nad nímž držel ochrannou ruku již zmíněný Pavel Řezníček, který se poté přestěhoval do Prahy.

Také Leoš Slanina se v průběhu 80. let přemístil do hlavního města, které poznal již o několik let dříve, kdy ho pravidelně navštěvoval. Seznámil se v něm s osobnostmi tamního disentu jako byli například Václav Havel či Ivan Martin Jirous. Sám se cítil být součástí skupiny okolo Bohumila Hrabala nebo Jiřího Šalamouna, přičemž styky nepřerušil ani s Pavlem Řezníčkem, který ho dál zasvěcoval do tajů literatury.

V Praze vystřídal několik profesí. Byl topičem, pomocníkem na stavbách nebo závozníkem v ČKD Praha. Součástí jeho pražského života se však staly i jím označené „správné“ hospody, kam pravidelně se svými souputníky chodíval. „Byla jedna vzpomínka z hospody U Kocoura, kde Slanina šel zkrátka poprvé na pivo a byl vyhozen paní hostinskou a pan hostinský pak běžel za mnou a křičel: ,Pane básníku, já se omlouvám. Pane básníku, my jsme nevěděli, že jste to vy!‘“

Dostat se za obzor

Období 80. let Leoš Slanina definuje jako čas, kdy se „pokoušel dostat za obzor“. Zatímco se pomocí své tvorby pokoušel „probouzet k životu“ a zapomenout na šeď komunismu, zároveň věřil, podobně jako jiní jeho souputníci, ve zhroucení totalitního režimu v Československu. „Věděli jsme, že ten konec musí nenávratně přijít.“

V listopadu 1989 se sen o konci měl naplnit. Na události Sametové revoluce pamětník vzpomíná: „To jsem zažil na Národní třídě. Šli jsme s kamarádem na pivo k Tygrovi a potkali jsme pana Havla a já mu říkám: ,Kam jdeš?‘ A on mi říká: ,Pojď se mnou‘. Slanina byl zbabělý a nešel. Osudy jsou různé a míjí se. Já věděl, že se něco děje, ale měl jsem asi strach.“ (Pokud pamětníkova vzpomínka míří k 17. listopadu roku 1989, je známo, že Václav Havel toho dne pobýval mimo Prahu na své chalupě na Hrádečku, pozn. ed.)

Touha po konci režimu se pro něj v roce 1989 stala sice skutečností, přesto Leoš z porevolučního vývoje pociťuje určité zklamání, když hovoří o konceptu, který si představoval jinak.  V 90. letech mohl „Bacon“ konečně vydat své básnické sbírky, které psal během normalizace. Celkem vydal šest knih a tři sborníky, přičemž nezahálí a snaží se dál pokračovat v psaní jako básník na volné noze v důchodu. Básník, který je úzce spjatý s Brnem, kde opět bydlí, a jenž během svého života zůstal nadále „svůj“ a vnitřně svobodný.