Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radek Slavík (* 1969)

• narozen 21. února 1969 ve Velkém Meziříčí

• v 80. letech studoval na gymnáziu v Jihlavě

• po maturitě v roce 1987 krátce pracoval jako řidič v jihlavské nemocnici

• poté nastoupil na praporčickou školu SNB, jeho snem bylo stát se kriminalistou

• v říjnu 1988 byl přijat do služebního poměru příslušníka SNB s hodností strážmistr

• v roce 1990 absolvoval praporčickou školu

• v roce 1995 přijal pracovní nabídku v jihlavském pivovaru Ježek

Jeho středoškolským snem bylo stát se kriminalistou a šetřit kriminální případy. Za svým snem si šel, i když kvůli tomu musel na praporčickou školu SNB. U policie pracoval do roku 1995, i když ne v jeho vysněném oddělení. Poté působil v jihlavském pivovaru Ježek, kde se stal svědkem toho, jak se podnik vyvíjí v rukou nových rakouských majitelů, kteří jej získali díky kupónové privatizaci. 

Radek Slavík se narodil 21. února 1969 ve Velkém Meziříčí na Vysočině. S rodinou se později přestěhoval do Velkého Beranova na předměstí Jihlavy, kde Radek prožil dětství, na které vzpomíná velmi rád. Jeho otec pracoval jako opravář ledniček, matka prošla řadou zaměstnání, nejčastěji v účtárnách.

Na škole měl problém kvůli sestřihu dohola

Bezstarostnost dětství pro něj skončila na počátku 80. let, kdy nastoupil na gymnázium v Jihlavě a začal si uvědomovat svázanost a tíhu normalizace. V druhém ročníku se s kamarády z legrace vsadil, že se nechá ostříhat na ježka, což bylo prakticky dohola. Brzy se stal trnem v oku kantorům, kteří v té době paradoxně kontrolovali spíš to, jestli vlasy ostatních žáků nepřesahují límec. Ale hlava dohola bylo něco, s čím zřejmě nepočítali. „Někteří učitelé mi dost jasně dávali najevo, že takhle se to nesmí dělat. Moje studijní výsledky určitě neodpovídaly známkám, které jsem ve škole dostával,“ vzpomíná Radek Slavík.

Problémy měl nejen na gymnáziu, ale i v hudební škole, kam docházel. V té době si uvědomil, že stát mimo řadu a říkat, co si myslí, bude problém.  „Většina učitelů ale během půl roku pochopila, že jsem to udělal z nějakého hecu, a tak mě nechali být. Až později jsem si uvědomil, že to mohlo dopadnout i hůř, že mě mohli třeba vyhodit ze školy.“

Chtěl se stát kriminalistou, začít musel jako frekventant pohotovostního pluku VB

Po maturitě v roce 1987 se Radek Slavík hlásil na elektrotechniku do Brna. Už před tím totiž sestavoval elektronická zařízení, třeba zesilovače. Jenže na školu se nedostal a místo toho mu nabídli jít na matematicko-fyzikální fakultu. „Jenže tenkrát jsem si říkal, že když se nedostanu na elektrotechniku, chci jít na policejní školu. Ne proto, aby ze mě byl pěšák u veřejné bezpečnosti.“ Radkovým snem bylo stát se kriminalistou.

Stát se v 80. letech v tehdejším Československu kriminalistou však představovalo pro mladého Radka cestu, kde od začátku musel volit kompromisy. Jestliže chtěl řešit kriminální případy, jeho kariéra musela vést přes Sbor národní bezpečnosti (SNB), čili ozbrojený vojensky organizovaný sbor, který fungoval jako represivní složka výkonné moci v Československu.

Jako zájemce o službu v SNB musel nejdříve projít psychotesty a složit tělesné zkoušky, což se mu povedlo. Poté namísto klasické dvouleté základní vojenské služby od dubna 1988 nastoupil pětiměsíční náhradní vojenskou službu u 5. pluku Vojsk ministerstva vnitra (VMV) ve Frýdku-Místku (VÚ MV 9844).[1] „Byl tam velký důraz na fyzickou zdatnost,“ vzpomíná.

Pak podle pamětníkových slov následoval devatenáctiměsíční výcvik u pohotovostního útvaru v Praze-Hrdlořezích, který sloužil jako policejní škola, resp. praporčická škola SNB. Zároveň v říjnu 1988 byl přijat do služebního poměru příslušníka SNB s hodností strážmistr. „Učili jsme se základní znalosti o právu a trestním řádu, psát na stroji a ti, kteří ještě neměli, tak si dodělávali řidičské průkazy,“ popisuje podle svých vzpomínek Radek Slavík.[2]

Pamětník podle svých slov vymazal z paměti některé praktiky esenbácké přípravky. Mohlo se jednat o ideologické školení či trénink zásahů proti demonstrantům. Zůstala mu jen vzpomínka na to, jak jim během školení ukazovali fotku Václava Havla a s pohoršením o něm mluvili jako o disidentovi, na kterého je potřeba dát si pozor. „Chápal jsem, že tam vládne vojenský režim, kde je nutné dodržovat jejich pravidla. Ale říkal jsem si, že to nějak přežiju a pak budu moci dělat to, co jsem si vysnil, toho kriminalistu,“ říká Radek Slavík.

Během Sametové revoluce jsme byli uzavření v informační bublině

Pád režimu prožil v závěrečném třetím ročníku. O tom, co se 17. listopadu 1989 stalo na Národní třídě měl jen zkreslené informace. Sám jako příslušník SNB proti demonstrantům podle svých slov nezasahoval. Jen něco málo se dozvěděl od těch frekventantů, kteří tam tehdy byli. „Prostě dostali rozkaz, tak tam museli jet, i když s tím třeba nesouhlasili.“[3]

V policejní škole se podle pamětníkových slov žilo jako v uzavřené bublině. „Neměli jsme takové informace jako vy venku. Možná, že kdybychom měli přístup ke svobodným zprávám, vzbouřili bychom se na té škole. Ale to se nestalo. Po demonstraci u nás probíhala normální výuka a výcvik jako vždycky,“ vzpomíná Radek Slavík, pro kterého je dnes obtížné o tomto tématu mluvit. V každém případě se rozhodně necítí jako zastánce tehdejšího režimu.

Praporčickou školu SNB, která byla po roce 1989 přetransformována ve Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra České republiky, úspěšně ukončil na jaře 1990 s hodností nadstrážmistra. U policie pracoval dalších šest let, tedy do roku 1995. „Dělal jsem mimo jiné ochranku objektu na Ústavním soudě v Brně a předtím ještě v České národní radě, dnes v Parlamentu České republiky,“ vyjmenovává.

Od policie do vedení logistiky v pivovaru

V roce 1995 díky kontaktu se sestřenicí Pavlínou Slavíkovou přijal pracovní nabídku v jihlavském pivovaru Ježek. V pivovaru měl původně pracovat jako obchodní zástupce, ale nakonec se dostal k logistice.

Historie tohoto pivovaru sahá do roku 1860.  Až do konce druhé světové války patřila většina podílu německým majitelům a po odsunu roku 1945 byla podniku přidělena národní správa. Po třech letech byl pivovar znárodněn a začleněn jako závod do národního podniku Horácké pivovary Jihlava, po reorganizaci roku 1960 do národního podniku Jihomoravské pivovary Brno. Po pádu komunistického režimu podnik v rámci kupónové privatizace skoupila rodina Schwarz, která vlastnila rodinný pivovar v dolnorakouském Zwettlu. Radek Slavík se tak stal svědkem toho, jak si podnik vedl v rukou nových rakouských majitelů. To, aby někdo ze zahraničí vlastnil český podnik, tím spíše pivovar, bylo do té doby nemyslitelné.[4]

Jakmile Schwarzovi na začátku 90. let získali většinový podíl akcií, pustili se do investic. Neměli však příliš trpělivosti a empatie pro odlišné prostředí a atmosféru. Vyměnili sládka, zavedli nové technologie, změnili chuť piva, nechali navrhnout nové etikety a zavedli opatření proti krádežím piva a dalšího materiálu. Investovali také do rekonstrukce výrobních prostor a vybudování nové podnikové restaurace. „Kdyby Schwarzovi do pivovaru tolik nenainvestovali, dnes tady nestojí,“ myslí si Radek Slavík.

Investované peníze do pivovaru se majitelům nikdy nevrátily

Lidé byli změnám zpočátku naklonění, ale jakmile došlo na propouštění zaměstnanců, karta se otočila a noví majitelé si začali dělat zlou krev. „Schwarzovi si tam nechali ty, kteří pracovali poctivě, ostatní byli v ohrožení,“ dodává.

V rukou nových rakouských majitelů ale pivovar příliš neprosperoval a investované peníze se nevracely. Podle Radka Slavíka to bylo dáno novým obchodním modelem. „Za totality bylo Československo rozdělené na regiony, ve kterých bylo možné mít jen určitou značku piva. Jenže to se po revoluci změnilo a najednou bylo možné dát si v jihlavské hospodě třeba Plzeň nebo jiná piva. Mnozí hospodští z Vysočiny si řekli, že budou čepovat jiné pivo než Ježka,“ vysvětluje a dodává, že ve zbytku Československa, později České republiky, se Ježek moc neprosadil.

Důvodem neúspěchu podle Radka Slavíka byla i národnostní otázka, kterou noví majitelé nevědomě otevřeli. „Tenkrát nebylo zvykem, aby byl český podnik v rukou zahraničních majitelů, tím spíš, že šlo o pivo. Myslím, že roli hrál i historický kontext a historický vztah mezi Čechy a Rakušany,“ dodává.

Situace dospěla tak daleko, že se Schwarzovi rozhodli pivovar Ježek na začátku nového tisíciletí prodat. Novými majiteli se stala belgická Brouwerij Martens – Bocholt, která pivovar orientovala spíše na vývoz levného piva především do Belgie, Anglie, Německa a Rakouska. Dnes (2022) je pivovar součástí skupiny Pivovary Lobkowicz.

V době vyprávění vzpomínek pro Paměť národa žil Radek Slavík v Jihlavě nedaleko zmiňovaného pivovaru. S manželkou Petrou, kterou poznal už na gymnáziu a se kterou se oženil v roce 1989, společně vychovali dvě děti.

 

 

 

[1] HOLUB Jan. 2019. Pořádkové jednotky SNB a 17. listopad 1989. muzeumpolicie.cz [online]. [cit. 2022-10-10]. Dostupné z: https://www.muzeumpolicie.cz/data/user/docs/17.11.PJ%20SNB.pdf

[2] Srov. MACEK Roman. 2014. Od Sboru k policii. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce: PhDr. Pavel Mücke, Ph. D. Univerzita Karlova v Praze. S. 22. „Vybraní branci nejprve vykonávali 5 měsíců náhradní vojenskou službu u útvaru vojsk ministerstva vnitra a to v ČSR ve Frýdku Místku a v SSR v Pezinku. Nástup branců byl organizován ve dvou nástupních termínech a to k 1. 4. a 1. 10. každého roku. Po ukončení náhradní vojenské služby byli přijati do služebního poměru příslušníka SNB a zařazeni na dobu 19 měsíců do pohotovostního útvaru, kde absolvovali praporčickou školu SNB a tím získali základní bezpečnostní vzdělání rozšířené o výcvik se speciální technikou a výcvik v řízení motorových vozidel včetně praxe ve výkonu služby. Před vyřazením z PÚ VB byl s každým frekventantem prováděn pohovor, při kterém se konkrétně určilo jeho další zařazení. Převážná většina těchto příslušníků byla zařazována k výkonu služby Veřejné bezpečnosti. In: MACEK Roman. 2014. Od Sboru k policii. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce: PhDr. Pavel Mücke, Ph. D. Univerzita Karlova v Praze.“

[3] Jedním z těch, kteří pro Paměť národa přinesli svědectví o zásazích pohotovostního pluku nejen na Národní třídě 17. listopadu, je Jan Slezák.

[4] O tomto fenoménu pro Paměť národa vypráví také Bedřich Bárta.