Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslava Slavíková (* 1927)

• narodila se v roce 1927 jako jediné dítě učitele Čeňka Novotného a švadleny Bohumily Novotné

• kolem roku 1932 se přestěhovali do Svítkova u Pardubic, kde otec dělal ve škole řídícího učitele

• v letech 1938–1946 studovala Reálné gymnázium v Pardubicích

• za války odvedl německý inspektor židovskou spolužačku z jejich třídy

• byla svědkem zatčení odbojáře Luďka Matury v kině

• otec musel na gestapo k výslechu

• v letech 1946–1951 studovala Filosofickou fakultu v Praze

• bydlela v bytě známých na Pražském hradě, takže vnímala dění roku 1948, a hrozilo jí udání školníka

• v roce 1951 se vdala za Miroslava Slavíka, v roce 1956 se jim narodil syn

• vysněným učitelským místem se stala Elektrotechnická škola v Pardubicích, i tam však měla potíže s místní buňkou KSČ

• v roce 2022 žila v Pardubicích

Velkým vzorem Jaroslavy Slavíkové byl její otec, poctivý kantor ve Svítkově u Pardubic, vlastenec a dobrosrdečný člověk, který své dceři od malička nenápadně předával morální zásady. Za války zažila, jak přímo z vyučování odvedl její židovskou spolužačku německý školní inspektor. Byla také svědkem zatčení Luďka Matury, spolupracovníka odboje, kterého nacisté nedlouho po zatčení popravili.

Také jejího otce vyslýchalo gestapo, vytýkali mu, že učí málo uvědoměle a že české děti ve škole nemají rády němčinu. Stejný nátlak zažil i v době komunismu. I tehdy mu soudruzi vytýkali malou uvědomělost a že nevede děti stranicky kupředu.

Také Jaroslava Slavíková zažila na Filosofické fakultě v Praze na přelomu 40. a 50. let stranické prověrky, kdy uvědomělí spolužáci měli moc nad těmi ostatními. Hrozilo jí udání vrátného, před kterým si dovolila obhajovat pochod studentů v únoru 1948 na podporu prezidenta Edvarda Beneše. I později ve své učitelské praxi na Elektrotechnické škole v Pardubicích měla potíže s tamní komunistickou buňkou. 

Báli jsme se, protože rodiče se také báli

Jaroslava Slavíková se narodila 7. září 1927 a do svých pěti let žila s rodiči v Hoješíně v Železných horách. Matka Bohumila Novotná (1904–1990) byla švadlena, otec Čeněk Novotný (1902–1983) učitel. Právě v Hoješíně dostal své první učitelské místo. Po čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Klenovky u Přelouče. Tam učil v místní škole i na dalších okolních vesnických školách. Posléze se rodina přestěhovala do Svítkova, tehdy samostatné obce, která se později stala součástí Pardubic.

„Ve Svítkově tatínek nejdřív učil. Když ale za války zatkli pana řídícího Šlerku, který finančně podporoval pozůstalé rodiny po perzekvovaných odbojářích, a uvěznili ho v koncentračním táboře, stal se tatínek až do konce války jeho zástupcem. A svou funkci vykonával i po válce, protože pan řídící se vrátil ve zuboženém stavu, který mu nedovoloval dělat, co dělal před válkou,“ vypráví pamětnice.

Čeněk Novotný byl národní socialista, velký vlastenec, který kladl důraz na národní svébytnost a hrdost. Své jediné dítě miloval a v lecčems vynahrazoval malé Jarušce přísnou matčinu výchovu. Jeho vzorem byl spisovatel K. V. Rais a i on sám žil jako „zapadlý vlastenec“, jehož cílem je slušnost a všednodenní poctivá práce pro společnost. Ačkoli malá dcerka nemohla chápat všechno, co jí říkal, vyprávěl jí často a o všem. Tím do ní nenápadně vtiskoval podobný pohled na svět.

„Táta byl velice hodný. Měl vzácnou povahu, že dokázal zklidnit a usmířit lidi s rozdílnými názory. Ve Svítkově dělal pod obcí sociálního pracovníka. Když dostal hlášku, chodil do sociálně slabých rodin, kde přešetřil jejich situaci a snažil se jim nějak pomoci. Znala ho spousta lidí,“ popisuje Jaroslav Slavíková.

Otec ji vzal na ramena, aby viděla Masaryka

Jako čtyřletá viděla na výstavě v Jiřinkovém parku v Pardubicích dokonce prezidenta Masaryka. „Táta mě vzal na krk a já viděla jeho vysokou postavu v bílých šatech. Šel s poslancem Udržalem. Všichni lidé mu mávali a tatínek mi řekl, že tento moment si musím pamatovat, protože to je prezident, který se zasloužil o naši republiku,“ vypráví pamětnice.

Jaroslava prožila dětství mezi kamarády, se vším, co patřilo k dětským hrám na vesnici, v blízkosti potoka. Chodila také do Sokola, kde nacvičovali různé sestavy, se kterými pak jezdili předcvičovat po okolí. V době, kdy už všichni vnímali velké ohrožení republiky, nastoupila 1. září 1938 Jaroslava Novotná do Reálného gymnázia v Pardubicích.

„Všichni ve třídě jsme měli zafixovaný strach, co se bude dít, protože rodiče se také báli,“ popisuje pamětnice. A skutečně bylo čeho se bát: už za měsíc 30. září 1938 podepsaly evropské mocnosti Mnichovskou dohodu a z československých pohraničních území, uchvácených nacistickým Německem, prchaly desetitisíce jeho obyvatel do vnitrozemí. O půl roku později, 15. března 1939, Německá říše anektovala zbývající území Čech, Moravy a Slezska. Následujícím vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava přestalo samostatné Československo oficiálně existovat.  

Já si tě ještě pohladím

Se začátkem okupace přišli na jaře 1939 němečtí vojáci i do Svítkova a tam se nastěhovali do obecné školy. V té době tam bývalo deset tříd. Jarčin otec měl v sobě zafixovanou vzdělanost jako obranu proti teroru, a tak jednal. „Hned začal jezdit po Svítkově a hledat děti i prostory, kde by se mohlo dál učit. Musel sehnat pět tříd, aby se mohly střídat na dopolední a odpolední vyučování. Jedna třída byla v hospodě, jedna ve mlýně, jedna v obchodě,“ vypočítává pamětnice.

Dvanáctiletá Jaroslava dobře slyšela, jak rodiče hodnotili a těžce nesli okupaci. U Novotných se scházeli lidé z okolí a poslouchali rádio, obložené polštáři, na kterém byla cedule varující trestem smrti před poslechem zahraničního rozhlasu. Zároveň však si také s lehkostí svého věku uměla užít mládí. Protože měla jazykový talent, nedělalo jí problém pět hodin němčiny týdně, které dostali ve škole v roce 1939 přidané.

Od kvinty se učila francouzsky a od tercie latinu, která byla pro mnohé spolužáky kamenem úrazu. Jaroslava však ctila svoji třídní, latinářku Ebbu Jánovou, a tak si tento nesnadný jazyk zamilovala, a dokonce z něj maturovala. Řada učitelů tehdy viděla v tom, co žáci umí, privilegium a určitou svobodu i v době nesvobody, jak popisuje pamětnice: „Paní profesorka nás vycepovala, abychom v té těžké době něco dostali do hlavy. Všichni kantoři nás tehdy poctivě učili a hodně nás zatěžovali. Jednou přišla třídní Jánová do třídy, byla celá v černém a naprosto zničená. Řekla nám, že jí zastřelili bratra. Bylo to za heydrichiády.“

Ve Svítkově žili za války lidé, kteří pomáhali odboji, ale byli i tací, před kterými si musel člověk dávat pozor. „Nevěděli jsme, kdo spolupracuje s nacisty. Když někdo zazvonil u dveří, první, co nás napadlo, že jde gestapo,“ vypráví pamětnice.

A neblahou zkušenost měl i Jaroslavin otec. „Někdy asi v roce 1942 zavolali tatínka na gestapo. Netušil, proč si ho volají. Věděl, že se nemusí už nikdy vrátit. Řekl tehdy mamce: ‚Milenko, pojď sem, já si tě ještě pohladím. Mám strach.‘ Tam na něj začali řvát. Vyčítali mu, že české děti nemají rády němčinu, a dávali mu rady, jak to má ve škole dělat. Nakazovali mu, aby si dával velký pozor a propustili ho s tím, že musí objet všechny školy a přesvědčit se, jak a co se děti učí,“ popisuje pamětnice. A dodává, že tehdy bylo v okolí dost rodičů, kteří sympatizovali s nacisty a chtěli své děti umístit do německé mládežnické organizace Kuratorium.

Židovská spolužačka skončila v Terezíně

Válka a hitlerovské zákony značně omezily běžný život včetně školství. Vysoké školy se zavřely, střední i obecné redukovaly. A pokud vůbec školy fungovaly, podléhal jejich provoz německému školnímu inspektorovi. „Kolem roku 1941 k nám do školy přišel inspektor Werner. Ozvala se rána a ve dveřích se objevil menší drobný člověk v koženém kabátě. Zahajloval, představil se a řekl, že shání Hanu Klepetářovou. Hanka vstala, celá bledá, chvěla se, a on jí řekl: ‚V této třídě jste naposledy. Půjdete se mnou!‘ Hančina maminka byla Židovka a tehdy je společně poslali do Terezína,“ vzpomíná pamětnice.

Hančin válečný příběh skončil jako jeden z mála dobře, protože se i s matkou vrátily po válce domů. Oběma ženám zůstal jen holý život. Majetek, který si před deportací do koncentračního tábora schovali k sousedům, jim zapřeli.

Jaroslava Slavíková přidává i další ukázku, jak se může člověk chovat v běhu času, na případu jejího gymnaziálního učitele Jiřího Jenčovského. „Za války koketoval s Němci. Pamatuji, že nám při vyučování vulgárně nadával. Kolem roku 1950 jsme měli pomaturitní večírek a pozvali jsme ho také. Zjistili jsme, že se mu za kolaboraci ani za vulgaritu vůbec nic nestalo. Ptali jsme se ho, jak to všechno přežil. A on řekl, že člověk se musí umět přizpůsobit. Nejdřív byl zadobře s Němci. Když přišli komunisti, namluvil si dceru největšího komunisty. Psal si do odborných matematických publikací a měl se celý život dobře,“ upozorňuje pamětnice.

Gestapo zatklo v kině odbojáře Luďka Maturu

Za nacistické okupace prosakovaly některé informace mezi obyvatele jen pomalu, vše se drželo v utajení. Jako studentka netušila Jaroslava nic o odboji. Až událost z 20. června 1942 ji postavila před tvrdou skutečnost. „Luděk Matura byl o něco starší kluk ze Svítkova. Nám holkám se moc líbil. Jednou jsme byli v kině. Najednou se v polovině filmu rozsvítilo světlo v sále a přišla paní uvaděčka. Za ní stáli dva gestapáci v kožených kabátech a ptali se, jestli tam je Luděk Matura. Bylo ticho. Začali tedy vyzývat, že vědí, že tam Luděk je, a aby to lidi prozradili, jinak to odnesou všichni, kdo jsou v sále. Luděk vstal, seděl o dvě lavice za námi, a odvedli ho,“ vypráví pamětnice.

Luděk Matura (1920–1942) se za války zapojil do protinacistického odboje a spolupracoval s výsadkem Silver A. Po zradě Karla Čurdy varoval radistu Jiřího Potůčka v Ležákách, společně 17. června odvezli radiostanici Libuše a zakopali ji v lese. Po zadržení Luďka Maturu vyslýchali gestapáci v pardubickém Zámečku a tam ho také 2. července 1942 popravili. Mezitím, 24. června 1942, nacisté Ležáky vypálili.

Ve školním roce 1944/1945 Němci zakázali maturity, takže absolventi odcházeli bez závěrečné zkoušky. „Septimy a oktávy tehdy zavřeli a udělali z toho technickou školu. Děvčata si chodila pro úkoly do jedné hospody. Kluci dostali montérky a museli jít uklízet trosky po náletech. Někteří zůstali v Pardubicích, ostatní rozvezli na jiná místa,“ poznamenává Jaroslava Slavíková, která prožila v úkrytu nebo u strýce na venkově bombardování Pardubic v červenci, srpnu a prosinci 1944, kdy se spojenecké letky snažily zlikvidovat rafinerii Fanto, která dodávala palivo německé armádě. Vzpomíná, že do úkrytu chodila vždy jen s matkou. Otec byl jinde, aby v případě zásahu zůstal jeden z rodičů naživu.

Každý měl radost, že válka skončila, ale poválečná euforie trvala krátce. Brzy se začala společnost polarizovat, až se v únoru 1948 rozdělila definitivně, jak uvádí Jaroslava Slavíková: „Na jedné straně stáli komunisti a lidé, kteří věřili, že s nimi to bude dobré. Na druhé straně byly zbývající tři politické strany – lidová, sociálně demokratická a národně socialistická a ti, kteří komunistům nevěřili.“

Vrátný mě chtěl udat

V roce 1946 ukončila Jaroslava gymnázium a šla studovat češtinu a dějepis na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity do Prahy, na jiné fakultě k tomu studovala knihovnictví. V Praze bydlela u maminčiných známých, manželů Hemerkových, protože vysokoškolské ubytovny byly přeplněné. Pan Hemerka byl řidičem na Ministerstvu vnitra, které tehdy sídlilo na Hradě v Paláci šlechtičen. Na Hradě měli byty někteří zaměstnanci ministerstva, takže tam v prázdném bytě Hemerkovi umožnili Jaroslavě bydlet. 

„To ještě žil prezident Beneš,“ komentuje pamětnice. „Byla jsem druhým rokem na fakultě – a už to začalo. Na Ministerstvo zahraničí začali jezdit sovětští poradci. Pan Hemerka vozil Jana Masaryka a vozil i komunisty, kteří si občas v autě pustili pusu na špacír. Jeden prý říkal, jak má rád Honzu Masaryka.“

V únoru 1948 slyšela Jaroslava Slavíková v Pardubicích z rádia zprávu o průvodu studentů k prezidentu Edvardu Benešovi s výzvou, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. Když se vrátila zpět do Prahy, potkala se na Hradě, kde bydlela, s vrátným. „Začal přede mnou nadávat, co si to ti studenti dovolují – a že je všechny zlikvidují. Já jsem se ale před ním těch studentů zastávala. On vstal a řekl, že zítra půjde na fakultu a řekne, aby mě za to, co říkám, vyhodili. Maminka se zhrozila a Hemerkovi vymysleli plán na záchranu situace. Pozvali vrátného k nim domů, opili ho a pak mu domluvili, aby mi nekazil život.“

Pomohlo to. Jaroslava se musela vrátnému omluvit a on na oplátku udání nepodal. Hned po převratu v roce 1948 to začalo na fakultě vřít. Na učitelská místa se tlačili mladí, ambiciózní učitelé, kteří už vykládali dějiny tím správným komunistickým pohledem. Hudební výchovu tam učil Zdeněk Nejedlý s všudypřítomnou ochrankou. Na otevřený nesouhlas se stranou a vládou si troufl málokdo, protože následky byly fatální. Na fakultách se v roce 1949 rozběhly prověrky.

„Filosofická fakulta byla rudá, na rozdíl od právnické, a spolužáci rozhodli, že udělají skupiny, které budou prověřovat studenty. Mezi sebou se dělili na stalinisty a trockisty, při schůzích se dokonce i prali. Hlavně jim ale při prověřování šlo o studentky, protože ty, které se jim líbily, tam by nezůstalo jen u politiky. Za mnou začal chodit jeden kluk, jmenoval se Weber – a že si mě vezme na starost při tom prověřování. Bylo mi to nepříjemné, bála jsem se ho. Tak jsem se dobrovolně přihlásila k jiné skupině s žádostí, aby mě prověřili. Kluci mě prověřili, že jsem schopná dál studovat na fakultě. Tomu Weberovi jsem pak řekla, že už jsem prověřená, a přestala jsem se ho bát.“

Bydlela u řidiče, který vozil Jana Masaryka

Jaroslava Slavíková bydlela v době studií v prostorách Pražského hradu u přátel Hemerkových, kteří měli blízko k vládním zaměstnancům. Z převratného roku 1948 má zážitek, který se vztahuje k Janu Masarykovi. Ten měl tehdy těžkou pozici, protože chtěl pokračovat v politice svého otce i s novou komunistickou garniturou. Tlak na něj však sílil. „Jednou řekl panu Hemerkovi, že ho musí dovézt do Sezimova Ústí, kde se musí poradit s Edvardem Benešem. Na zpáteční cestě byl Honza Masaryk prý velice zasmušilý. Mrzutý a vzteklý Beneš mu prý řekl, že si všechno musí vyřídit sám. Honza pak v autě panu Hemerkovi říkal, že vůbec neví, co má dělat. Druhý den 10. března 1948 paní Hemerková šla pro mléko a housky, a když přišla, křičela ve dveřích: ‚Jan Masaryk skočil z okna!‘“ vypráví pamětnice.

Jaroslava Slavíková přidala další vzpomínku na svou kamarádku z doby, kdy komunisté uchopili moc v Československu. „Bratranec Zdeněk Pánek mě seznámil s dívkou, která dělala sekretářku na ministerstvu u profesora Krajiny. Věděla o všem, co se tehdy dělo. V roce 1948 utekla před komunisty z Prahy a našla si tady v Pardubicích práci sekretářky ve Fantovce. Jmenovala se Alice Hradilová. Velmi jsme se spřátelily. Jednou jsme se domluvily, že přijedu za ní do jejího rodiště v Karpatech a uděláme si výlety. Za dva dny jsem dostala dopis, že vážně onemocněla, ať nejezdím. Zdeněk po tom pátral a zjistil, že spáchala sebevraždu. Možná už po ní šli komunisti.“

Pro velký nedostatek učitelů dostali studenti čtvrtých ročníků vysokých škol nabídku učit, především v pohraničí. Jaroslava Slavíková se tehdy takto dostala na osmiletku v Pardubicích. Další rok si dodělala státnice a pak učila tři roky na zdravotní škole. Vysněnou školou se jí však stala elektrotechnická škola, kde učila 28 let češtinu. „To byla nejlepší škola v Pardubicích, měla vysokou úroveň výuky a já si s těmi kluky moc rozuměla. Ředitel Kubát byl dělnický kádr, ale celkem jsem se s ním domluvila. Co bylo nepříjemné, to byla místní buňka KSČ,“ popisuje pamětnice, která se v roce 1951 provdala za Miroslava Slavíka (1926–2017) a v roce 1956 se jim narodil syn Jaromír.

Školníci a vrátní rozhodovali o osudech lidí

Jaroslava Slavíková si zažila velké nepříjemnosti v elektrotechnické škole kvůli aktivnímu výboru KSČ. „Sekretářka byla velká soudružka, bydlela vedle nás v domě. Obvinila mého muže, že jí na půdě ustřihl kus dvoulinky k televizoru a šířila tuto lež po škole. Manžel si to nenechal líbit. Šel na uliční výbor a chtěl, aby to tam zopakovala přede všemi a jemu do očí. Ona se začala vykrucovat, že to tak nemyslela. Ale manžel dosáhl toho, že se mu písemně omluvila a poslal to na její stranickou buňku,“ vypráví pamětnice.

Přesto však aktivní sekretářka dlouhodobě poslouchala z kanceláře každou hodinu, kterou Jaroslava vyučovala ve vedlejší třídě. Donášela pak zástupci ředitele, pilnému a všehoschopnému dělnickému kádru, jak a co Jaroslava studenty učí.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 doba opět přitvrdila a přišly prověrky. „Soudružka sekretářka se mě ptala, co říkám na 21. srpen. Ale já byla opatrná, tak jsem řekla, že se to nemělo stát a že se to jistě dořeší v dobrém. Při prověrkách mě pak prověřoval ten fanatický zástupce. Myslel si, že mě nachytá. Tehdy dost kantorů řeklo, že s okupací nesouhlasí. Já jsem mu ale zopakovala to, co jsem řekla soudružce sekretářce, a ona to potvrdila,“ vzpomíná Jaroslava Slavíková. Tím měla sice prověrky za sebou, ale trpkého konce se stejně dočkala. „Pak jsem se ho zeptala, proč mě všude shazuje a dává mi najevo, že mě nenávidí. A on mi odpověděl, že jsem mu osobně nesympatická!“ prozrazuje.

Školníci, vrátní a další „dělnické kádry“ s legitimací KSČ rozhodovali o osudech lidí na základě svých sympatií, antipatií či subjektivních úsudků. Jaroslavě nepomohla ani její aktivita. „Když mi začali vyhrožovat, že syn se nedostane na školu, začala jsem vést děti v Pionýru. Protože jsem uměla mluvit, uváděla jsem svazácké schůze. Jezdili jsme se školními dětmi na výlety, byla jsem s nimi i v Sovětském svazu, v Bulharsku a Rumunsku. Nikdy nepoděkovali mně, která to organizovala, ale vždycky nějaké soudružce,“ vzpomíná pamětnice. Jaroslava Slavíková zůstala v nemilosti vládnoucí strany, stejně jako její otec Čeněk Novotný, který stále učil ve Svítkově a zakusil tam mnohá protivenství od školníka. 

„Tátu zavolali na komunistickou schůzi, kam zvali lidi, kteří jim byli nepohodlní. Školník byl hrozný opilec. Udělali ho z podřadného dělníka v Tesle hned kádrovákem. A jeho žena nemohla přenést přes srdce, že bydlí v přízemí, a my v prvním poschodí. Táta jednou přišel z té schůze domů a říkal, že to tam bylo podobné jako u gestapáků. Mamince říkal, že se do něj pustili, že nevychovává děti ke komunismu a že je stranicky nevede kupředu. Přímo před ním tam ten opilý školník rozkousal půllitr,“ vypráví pamětnice a dodává, že vedle nebezpečných lidí byli i slušní, kteří se snažili jim pomáhat.  

Jaroslava Slavíková žila v roce 2022 v Pardubicích v péči svého syna. Jako poselství mladé generaci vzkazuje přání, aby lidé byli skromnější, aby si všeho vážili, aby se slušně chovali ke starým lidem a měli na paměti, že všechno v životě se musí zaplatit.