Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šlechtová (* 1935)

• narodila se 28. listopadu 1935 v Neratově u Lázní Bohdaneč

• rodiče vlastnili statek a museli za války odevzdávat dodávky

• v roce 1944 pozorovali nálety na Pardubice a bombardování

• po osvobození v květnu 1945 se sovětští vojáci usídlili i v Neratově

• po vítězství komunismu rodině statek znárodnili

• rodiče odsoudili za neplnění likvidačních dodávek

• maminka dostala podmínku

• otec Josef Macas si odseděl deset měsíců

• pracoval jako vězeň na stavbě přehrady v Křižanovicích

• rodinu vystěhovali do hospodářské části statku a pak do jiného kraje

• její návrat byl nežádoucí

• pamětnice od svých patnácti let pracovala

• její plat byl zpočátku jediným příjmem, kterým živila ostatní

• po vyhazovu už nemohla sehnat jinou práci

• když sehnala zaměstnání uklízečky, křivě ji obvinili ze založení požáru

• u soudu prokázala svou nevinu

• v 70. letech jí nabízeli vstup do komunistické strany, odmítla

• navštívila Sovětský svaz a viděla lživost jeho propagandy

• po sametové revoluci se domohla rehabilitace rodičů

• dosáhla navrácení aspoň části rodinného majetku

• v roce 2022 žila v obci Břehy u Přelouče

Rodiče Anny Šlechtové vlastnili hospodářství v Neratově u Lázní Bohdaneč. Za války museli jako ostatní zemědělci odevzdávat povinné dodávky potravin. Anna pozorovala v roce 1944 jako tehdy devítiletá dívka s ostatními dětmi bombardování Pardubic.

Po vítězství komunismu jim rodný statek komunisté znárodnili, stejně tak jako veškerý další majetek. Otce odsoudili za nesplnění předepsaných dodávek na deset měsíců vězení. Rodinu vystěhovali do hospodářské části jiného znárodněného statku. „V chodbě stála na podlaze močůvka a všude bylo plno much, padaly nám i do polévky,“ říká s odporem pamětnice.

Anna Šlechtová od svých patnácti let pracovala a zprvu byl její plat jediným příjmem, který živil ostatní členy rodiny. Po vyhazovu už ale nemohla sehnat práci. Křivě ji obvinili ze založení požáru, protože jako dcera vesnického boháče byla podezřelá. Naštěstí se u soudu prokázala její nevina.

Pamětnici v sedmdesátých letech lákali do komunistické strany, nicméně neúspěšně. Přesto mohla navštívit Sovětský svaz, kde poznala nepravdivost propagandy o úspěších komunismu. Po sametové revoluci se domohla soudní rehabilitace rodičů a alespoň zčásti získala zpět rodinný majetek.

Tatínek miloval své koně a hospodářství

Děda Josef Macas se na statek čp. 15 v Neratově u Lázní Bohdaneč s rozlohou 26 hektarů přiženil k vdově Marii Bažantové. Měli spolu tři děti. Nejstarší dcera Anna umřela v osmnácti letech na souchotiny, mladší dcera Boženka byla mentálně postižená. Téměř po celý její život se o ni starali příbuzní.

Statek zdědil jediný syn Alois Macas. Byl to dobrý hospodář a miloval koně. „Vždycky když přišel z pole, tak říkal, že holky musí dostat první najíst, že zastanou nejvíc práce,“ s úsměvem vypráví pamětnice. Maminka Jarmila Macasová, rozená Matičková, se se svým budoucím manželem znala od dětství, pocházela totiž ze sousedství. Měli spolu dvě děti, Annu a Josefa.

Maminka schovávala za války slepice

V době druhé světové války sice žili skromně, ale přesto docela v dostatku. Statek jim poskytoval základní potraviny. Dodávky, jež měli odevzdávat, nebyly likvidační, jako tomu bylo později, v dobách komunismu. „Dodávky se daly unést, ale občas něco zrekvírovali. Po domech chodila komise a hledala zatajené potraviny nebo zvířectvo. Maminka třeba měla o deset slepic víc, než uvedla, a tak je na dobu prověrky schovala do pytle pod keř,“ popisuje válečné trampoty pamětnice.

V roce 1944 je v době náletů na pardubickou Fantovu rafinerii (dnešní Paramo) pan řídící pouštěl ze školy dřív. Žáci měli hned běžet domů, ale často se zdrželi v lese, dívali se na letící svazy letadel a hádali, které jsou americké nebo anglické. „Mnohdy jsme dostali doma proutkem, že jsme se za náletu zdrželi venku,“ vzpomíná pamětnice. Každé obydlí mělo mít vykopaný kryt u domu, ale jelikož tam zhusta natekla voda, lidé se chodili ukrývat do lesa.

Sovětští vojáci chtěli vodku

Po osvobození v květnu 1945 se část Rudé armády usídlila v lesích nedaleko obce Břehy a zůstala tam přes zimu až do jara následujícího roku. Vojáci se načas ubytovali také ve vesnici Neratov. Hráli na harmoniku a zpívali. Místní jim nosili jídlo, Jarmila Macasová napekla buchty. Nicméně mladé ženy a dívky se před nimi musely mít na pozoru.

Také nemírně holdovali alkoholu. „Přišli k mojí babičce do hospody a chtěli vodku. Nerozuměla ruštině a nalila jim vodu. A oni začali střílet do podlahy. Když to slyšel strýc, přiběhl a honem jim nalil žitnou do plecháčků,“ vypráví pamětnice a ještě podotýká, že Rusové měli na každé ruce hodinky až k loktům a vůbec neuměli zacházet s jízdním kolem.

Komunisté jim vzali úplně všechno

Po vítězství komunistů v roce 1948 se mnohé změnilo i v Neratově. Sedláci měli odevzdávat velmi vysoké dodávky potravin, které jednoduše nemohli splnit. Komunistický režim je pak mohl trestat za takzvané ohrožení jednotného hospodářského plánu. V roce 1950 Aloise Macase odsoudili prozatím ještě na podmínku.

O dva roky později již soud odsoudil oba rodiče, maminka dostala dvouměsíční podmínku a otec desetiměsíční nepodmíněný trest. Navíc oba museli zaplatit pokutu patnáct tisíc korun, jejich veškerý majetek propadl ve prospěch státu a rodinu vystěhovali pryč z Neratova. „Až o mnoho let později, když jsem se snažila o návrat majetku v restituci, jsem v archivu ve spisu četla, že náš návrat je nežádoucí,“ popisuje pamětnice dobové zacházení se zemědělci.

Jako vězeň stavěl přehradu

Otec nastoupil do vězení v Chrudimi, kam ho vyprovázela celá rodina. Odtud putoval do lágru v lesích u Křižanovic, kde se podílel na stavbě přehrady. „Dozvěděli jsme se až po čtvrt roce, kam ho umístili, a to, když nám napsal, abychom si zažádali o návštěvu. Poslat dopis mohl právě jen jednou za čtvrt roku,“ vysvětluje Anna Šlechtová. Návštěva trvala jen čtvrt hodiny a asistovali při ní dva bachaři. Při druhé a poslední návštěvě už jela jenom maminka.

Nicméně statek plný zvířectva a se spoustou čekající práce – bylo právě přede žněmi – musela zatím obhospodařit maminka s dětmi. Po několika týdnech přijeli z JZD pro slepice a husy. Poprvé a naposledy dostala maminka nějaké peníze, a to 1250 korun. Zprvu si je nechtěla vzít, ale řidič nákladního vozu jinak nedal s tím, že už nic víc nedostane. Pak postupně odvezli všechna ostatní zvířata i stroje.

Museli bydlet ve chlévě

Nakonec přijel nákladní vůz pro rodinu a odstěhovali je do Benešovic u Přelouče. Novým domovem jim měl být jiný znárodněný statek, odkud odvezli původní majitele. Macasovi nesměli bydlet v domě, ale ve dvou místnostech u kravína. Jejich ubytování páchlo močůvkou a všude poletovala hejna much.

Na jejich nový „domov“ se přijel podívat strýc, matčin bratr František Matička. Když viděl, v čem musí žít, rozhodl se k radikálnímu činu. Odvezl příbuzné k sobě zpět do Neratova. Na Okresním národním výboru v Přelouči se sice čertili, co že si to Macasovi dovolili, ale strýc se nedal. „To jste je mohli dát rovnou do kravína! V takovém prostředí je nenechám,“ láteřil strýček na výboru, kam si maminku povolali. Nicméně do měsíce rodinu znovu vystěhovali, ale tentokrát do lepšího prostředí ve Štěpánově u Přelouče.

Vánoční stromeček si ozdobili kostkami cukru

Ze zámožných sedláků se stali chudáci. Všechny peníze jim vzali a jako vesničtí boháči neměli nárok ani na potravinové lístky. Zpočátku obživu rodině zajišťovala jen Anna, tehdy ještě Macasová. Pracovala od svých patnácti let jako telefonistka a korespondentka. Ale její plat byl tak nízký, že po zaplacení dopravy a obědů jí nic nezbylo. Nastoupila tedy jako dělnice do výroby v přeloučské Tesle. Maminka později začala pracovat na státním statku ve Štěpánově a dostávala alespoň malou výplatu.

Přiblížily se Vánoce, ale bez tatínka měly trpkou pachuť. Maminka musela i na Štědrý den pracovat, pytlovala zrní na špýcharu. Než přišla domů, děti zatopily a připravily skromnou večeři. Malý stromek ozdobily zabalenými kostkami cukru. Ale bylo to smutné posezení. „Po večeři jsme si všichni tři lehli do postele, objímali jsme se, vzpomínali na tatínka a plakali,“ vzpomíná na nesmírně těžké chvíle pamětnice.

Vystěhovali je do jiného kraje

Na jaře příštího roku se přiblížil konec tatínkova trestu a rodina se těšila na shledání. Ale předcházelo tomu další stěhování a Annin vyhazov z práce. Ředitel přeloučské Tesly totiž dostal příkaz, aby pamětnici propustil. Tušila, že je budou zase někam stěhovat. „Když jsem se pak loučila se všemi lidmi na dílně, dali mi dvě obálky, jednu s penězi a druhou s potravinovými lístky, abych to dala mamince. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak mi vlítnou slzy do očí,“ s dojetím vzpomíná Anna Šlechtová.

Odvezli je na korbě nákladního auta na státní statek do Křeslic u Prahy. Bylo chladno, zrovna padal déšť se sněhem, a tak se třásli zimou. Když přijeli na místo, správce jim hned přikázal jít do práce. Na statku měli krmit a dojit čtyřicet krav a dvacet telat. Ale maminka odmítla, chtěla, aby se najedli a uklidili nábytek a pár osobních věcí do přiděleného přístřeší. Dostali malý byt, kuchyni a jeden pokoj, kde měli zatím žít čtyři lidé – maminka s dětmi a teta Boženka.

Tatínek se konečně vrátil z vězení

A nastal dlouho očekávaný den tatínkova propuštění. „Nemohli jsme tatínkovi napsat, že jsme přestěhovaní, dopis měl povolený jen jednou za tři měsíce. Tak jsme mu jeli naproti k vlaku do Přelouče,“ vzpomíná Anna Šlechtová na okamžiky shledání.

Když zjistil, že je zase přestěhovali, litoval, že ve vězení podepsal závazek jít zpět do zemědělství. Nabízeli mu totiž práci na stavbě přehrady Lipno, kde by si vydělal mnohem více peněz. Na statku v Křeslicích se totiž velice nadřeli, a přesto žili z ruky do úst.

Dceři kulaka nechtěli dát práci

Pamětnice se ve svých osmnácti letech vdala. Vzala si Ladislava Šlechtu z Neradu, vesnice nedaleko Neratova. Odstěhovala se do domu jeho rodičů a tím se vrátila do rodného kraje, třebaže pod jiným jménem. Snažila se sehnat si práci, ale všude ji kvůli jejímu špatnému kádrovému profilu odmítali. „Nemohla jsem ani uklízet v domově mládeže, protože bych dětem kazila morálku,“ směje se trpce Anna Šlechtová. Nakonec našla práci na provozu UMA v Semtíně, kde se vyráběly umělé hmoty.

Nicméně rok a půl po svatbě přišel na svět syn Ladislav. Když mu byly tři roky a vzali ho do školky, hledala znovu práci, a zase narazila. Nikde ji nechtěli, protože přece pocházela z rodiny vesnického boháče. Tři měsíce alespoň šila pracovní kalhoty v podniku Polaban. Jenže syn byl často nemocný a v podniku se na ni dívali jako na sabotérku. A tak si našla práci uklízečky v početnické službě, jež právě zaváděla děrovací štítky. Práce jí vyhovovala, protože si mohla pracovní dobu rozvrhnout podle svých potřeb.

Obvinili ji ze založení požáru

Jenže jednou v početnické službě vypukl požár a Annu Šlechtovou obvinili z jeho založení. „Seděla jsem u stolu a kolem mě stáli tři esenbáci. Snažili se mě přesvědčit, že za to můžu já, ale já jsem se bránila,“ vypráví pamětnice. Došlo až na soud, kde se naštěstí prokázalo, že za vznik požáru může někdo jiný. Jenže provoz se pak likvidoval a pamětnice opět přišla o práci.

Nakonec se za ni v roce 1959 zaručilo několik lidí z její rodné vsi a mohla jít do Semtína takzvaně na zkoušku sázet stromky v lesní školce. Po roce vyhodnotili, že její chování je nezávadné, a mohla si dokonce vybrat zaměstnání v provozu. Našla si práci při plnění kyslíkových bomb. V Semtíně zůstala až do roku 1995, kdy odešla do důchodu.

Chtěli, aby vstoupila do strany

V roce 1975 se ji snažil mistr v dílně přimět ke vstupu do komunistické strany. „Říkala jsem si, že to snad ani není možné. Tak tátu zavřou, jsme pro ně nepřátelé, kulaci, a teď mě lákají do strany? To pochopitelně nešlo,“ zdůrazňuje pamětnice.

Za tři roky získala možnost jet na zájezd do Sovětského svazu. Ale opět si ji režim musel prověřit, jestli je hodna toho, vidět zemi zaslíbenou, protože přece pocházela z rodiny vesnického boháče.

Na zájezd jeli vlakem, nejprve do Kyjeva. Pak navštívili vlakem, autobusem nebo lodí Cherson, Záporoží či Charkov a poté se letadlem letělo do Moskvy. „Viděli jsme, jak je to tam zaostalé, všude nepořádek a o toaletách se nedalo vůbec ani mluvit,“ tvrdí pamětnice.

Manžel nadával, že jsme rota kulacká

Její manželství téměř od počátku nebylo šťastné. Anna Šlechtová tvrdí, že ji manžel ponižoval, byl na ni hrubý a sprostý. „Když jsme bydleli pohromadě, nadával nám, že jsme rota kulacká a ať obě vypadneme, že je to jeho dům,“ hněvá se pamětnice. 

Snažila se najít práci, kde by si vydělala více peněz a postupně se osamostatnila. Dokonce už jednou podala žádost o rozvod, ale tchán ji přemluvil, aby ji stáhla. Ale jelikož se manžel nepohodl ani se svým otcem, odstěhovali se do dvoupokojového bytu na pardubickém sídlišti Dukla.

Tetě vyjednala invalidní důchod

Když zemřel tatínek Alois Macas, pamětnice se rozhodla, že maminku s tetou Boženkou nenechá na statku samotné. S Boženkou, které už bylo přes šedesát let, navštívila lékaře. Vymohla jí invalidní důchod šest set korun a místo v domově důchodců v Přelouči, kde strávila dalších patnáct let.

Maminka se přestěhovala k rodině své dcery, ale když viděla situaci, dlouho tu nezůstala a odešla ke švagrové do Neratova. Přestože jí bylo už pětasedmdesát let, stále dojížděla za prací v zahradnictví a květinářství u pardubického hřbitova.

Konečně se odhodlala odejít od násilnického manžela

Když si Šlechtovi postavili dům v obci Břehy u Přelouče, bydlela už maminka zase s nimi. Starala se o zahrádku, pomáhala v domácnosti, vařila a uklízela. Jenže zeťovi přesto vadila. Chtěl, aby tchyně odešla do domova důchodců. 

Pamětnice se však rozhodla pro něco úplně jiného. Našla si podnájem a s maminkou se odstěhovaly. Zanedlouho se jí podařilo získat podnikovou garsonku, již si po roce 1989 mohla odkoupit.

S manželem vlastnili každý jednu polovinu domu. V době rozvodu darovala Anna Šlechtová svou část synovi. Manžela donutila udělat totéž, dala mu totiž ultimátum, že se s ním jinak bude soudit a vymůže z něj každou korunu za svoji polovinu domu.

Domohla se rehabilitace rodičů a vrácení majetku

Po sametové revoluci se rozhodla postarat se o soudní rehabilitaci rodičů. To se jí podařilo a navíc každý člen rodiny dostal odškodnění sedmnáct tisíc korun.

V restituci získala zpět statek v Neratově, přilehlé polnosti a les. „Když jsem přišla poprvé na dvůr, tak jsem se podívala vzhůru a řekla jsem: ‚Táto, jestli mě tam nahoře slyšíš, tak jsme se vrátili.‘ On tomu celý život věřil, že se tam jednou vrátí aspoň jeho potomci,“ vysvětluje pamětnice.

Po maminčině smrti v roce 1995 pamětnice vlastnila navrácený statek napolovic se svým bratrem. V roce 2012 jej oba přepsali na své syny, Ladislava Šlechtu a Josefa Macase. V roce 2020 se stal jediným vlastníkem Josef Macas, když po vzájemné dohodě vyplatil svého bratrance. „Majetek se vrátil následovníkům, mám po starostech a jsem spokojená,“ dodává pamětnice.

Žila svůj život s radostí a optimismem

Po odchodu do důchodu v šedesáti letech Anna Šlechtová nesložila ruce v klíně. Zaměstnávala ji starost o statek, ale kromě toho se rozhodla se svou přítelkyní Olinkou pracovat v pohostinství v Krkonoších. Celkem strávily na horách sedm sezon.

Poté si pamětnice občas našla nějakou menší brigádu. Poslední místo nalezla v mateřské škole, ale v té době už cítila, že jí ubývá sil. „Děti mi říkaly babi a ředitelka mi nabídla, abych tam pracovala i nadále, ale já jsem věděla, že už je potřeba skončit,“ podotýká pamětnice. Jejím novým partnerem se po patnácti letech samoty stal Antonín Štros.

V roce 2013 zemřel její první manžel. Syn pamětnice Ladislav Šlechta mladší s pomocí dalších příbuzných opravil dům v Břehách, kde pak nadále pamětnice a její partner žili. Po právu si užívali zaslouženého klidu a těšili se z vnoučat i pravnoučat. „Raduji se z každého dne a vážím si toho, co mám,“ zakončuje s úsměvem své vyprávění Anna Šlechtová.