Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Julián Slepecký (* 1928)

• narozen v Haliči

• pracovně nasazen v Říši

• ve sběrném táboře ve Francii, útěk z transportu do Sovětského svazu

• vojákem z povolání, spojařským mechanikem

• zatčen za pokus o útěk za hranice v roce 1951

• odsouzen na dvacet let, dva pokusy o útěk z vězení

• propuštěn v roce 1959, poté řidičem nákladní dopravy

• činný ve vojenské sekci Konfederace politických vězňů

„Byl jsem věrný vojenskému řádu.“

„Naše rodina vždy utíkala před bolševiky. Nakonec nás dostihli v Československu“, říká bývalý voják a politický vězeň Julián Slepecký. Jeho otec k tomu měl dobré důvody, byl původem Ukrajinec z východní Haliče. Za první světové války bojoval proti Němcům i bolševikům. Po válce se ocitl na krátko v Čechách, kde se seznámil s matkou Juliána Slepeckého, která pocházela z pekařské rodiny ze Všetat. V meziválečných letech žili na západní Haliči, asi 50 kilometrů od Krakova. Jeho otec, věrný kolektivní polské zkušenosti, se obával Rusů i Němců. Rusů, potažmo bolševiků, snad ještě o něco víc.

Za druhé světové války jeho otec utíkal nejdříve před Němci. Myslel si, že by mohl mít s Němci problémy jako jeden z prvních. „Za nacistů se dělaly seznamy lidí, kteří by byli zatčeni v případě, že by tam někdo zastřelil německé vojáky. Otec se obával, že jako Ukrajinec v těch seznamech bude i on.“

Rodina se odstěhovala k Dukle, nedaleko slovenských hranic, kde bdělost Němců nebyla už tak vysoká. Rodina Slepeckých zažila napadení Sovětského svazu ve vesnici Ropjanka, kde otec Juliána Slepeckého učil na malotřídce. Radši by odešel rovnou na východní Halič, tu však v roce 1939 obsadili Sověti a pro něj byli Sověti ještě horší alternativou. Když nacisté zaútočili na Sovětský svaz, rodina Slepeckých se mohla konečně přestěhovat na východní Halič, od roku 1942 žili asi 60 kilometrů od Samboru, otec Slepecký učil v haličských vesnicích v okolí Samboru. Julián nastoupil do ukrajinských škol a učil se na elektrikáře. „Moc velké učení to nebylo, chodili jsme s mistrem opravovat elektrické rozvody.“

V roce 1944 se k Samboru již blížila fronta a byla slyšet dělostřelba. Bylo jasné, že se rodina musí připravit na další útěk, tentokrát před bolševiky. Někdy v tomto okamžiku se v rodině dohodli, že pokud by se museli jako rodina rozdělit, sejdou se po válce v Praze u příbuzných. K rozdělení rodiny zanedlouho došlo. Julián jezdil o víkendech za rodiči na venkov, při jedné takové cestě dělali Němci zátah na nádraží a sháněli pracovníky na nucené nasazení v Říši.

„Dostal jsem se do Německa a ani jsem se tomu nebránil. No, bránit jsem se ani nemohl, ale protože jsem byl dost vysoký, nikdo se mne neptal na věk. Kdyby zjišťovali, jak jsem starý, tak by mne možná ani nechtěli. Upřímně řečeno, byl jsem rád, protože jsem měl hrozný hlad, uživit nás tři děti nebylo snadné. Tak jsme se jako rodina rozdělili.“ Za válečných zmatků se od rodiny oddělil i jeho starší bratr, který nakonec v Sovětském svazu i zůstal. Jeho matka po něm později přes Červený kříž pátrala. Nakonec se jim ozval sám, oženil se tam, ale vycestovat ven ze země Sovětů již samozřejmě nemohl.

Kopali jsme hroby a zákopy

Vraťme se však do dob války. Nacisté odvezli Juliána Slepeckého k Lipsku, kde odklízel trosky po spojeneckém bombardování rafinérie Leuna-Werke. O nějaký týden později je odvezli ještě více na západ do Donaueschingen ve Schwarzwaldu v Bádensku-Württembersku, kde kopali zákopy k opevněním před blížící se západní frontou. Kopali prý též hromadné hroby pro německé vojáky.

„Naposledy jsem byl v Donaueschingen, tam jsme bydleli ve škole. Kopali jsme tam hromadné hroby pro Němce, přiváželi mrtvé každý den. Posypali se vápnem, nastoupila tam četa, vystřelila salvu… Přesně 23. dubna 1945 do městečka přišli Francouzi a byli jsme osvobozeni.“

Transport do Sovětského svazu

Francouzi je převezli do Štrasburku a odtud do sběrného tábora u Bordeaux, který byl speciálně určený pro národy z bývalého Sovětského svazu. Nic mu nebyly platné protesty, že on do Sovětského svazu nepatří a že chce do Prahy, do Československa. Tábor byl sice ve francouzské administraci, internovaní se mohli relativně svobodně pohybovat, v táboře však již úřadovali zmocněnci sovětské NKVD, pro které byl Julián Slepecký sovětským občanem, protože přiznal jako poslední bydliště haličský Sambor. Ve sběrném táboře byl asi dva měsíce a samozřejmě došlo i na vyslýchání ze strany NKVD. Vyslýchal ho mladý příslušník této obávané organizace.

„Já mu říkám: ‚Jsem z Prahy.‘ Ten enkavedista na to: ‚My neposíláme do Prahy, jen do Sovětského svazu.‘“ Julián Slepecký ale na sběrný tábor vzpomíná v dobrém. Francouzi dali válečným uprchlíkům relativně dobře najíst, bylo tam veselo, všude hrály ruské garmošky. Brzo byl idyle konec. „Jednoho krásného dne nás shromáždili a řekli, že tovaryš Stalin dal příkaz, že všichni sovětští občané v zahraničí se musí dopravit domů. Najednou jako když střelí, přestalo se hrát, přestalo se zpívat, žádné veselí. Naložili nás do nákladních vagonů a jeli jsme přes Německo a Polsko směrem do Ruska.“

Mnozí internovaní nechtěli domů a především ti neruské národnosti z lágru utíkali. Julián Slepecký o tom také uvažoval, později prý i trochu litoval, že neutekl a neusadil se ve Francii či třeba ve Spojených státech, touha setkat se s rodiči byla silnější.

Útěk z vlaku

Při cestě zpět se zastavili ve východoněmeckém Torgau, kde je Sověti použili k demontáži německé továrny, která se odvážela jako válečná kořist do Sovětského svazu. Dokud nebyli na sovětském území, nebyli nijak přísně hlídáni a mohli svobodně opustit transportní vlak. Na jednom místě v Polsku se mladý Julián rozhodl k útěku.

„Štěstí bylo to, že jsem ovládal polštinu. Když jsme přijeli do Ostrowa, malého městečka v Polsku, všiml jsem si cedule ‚Polski Urzad Repatriacyjny‘ – repatriační úřad. Řekl jsem si – hergot, toho bych mohl využít. Vystoupil jsem z vlaku, aniž bych něco někomu řekl, schoval jsem se za takovou boudu a čekal, až vlak ujede. Vlak ujel, našel jsem úřad, vydával jsem se za Poláka a nahlásil jsem adresu v jižním Polsku, kde můj otec učil. Samozřejmě jsem tam vůbec nechtěl jet, ale oni mne vyfotili a vystavili mi legitimaci s fotografií. Nemusel jsem se už bát a měl jsem konečně nějaký doklad totožnosti. Věděl jsem, že Katovice jsou blízko hranic Československa, a tam jsem chtěl přejít hranice načerno.“

Do Československa se dostal na konci listopadu 1945, jeho rodiče v té době byli v bezpečí u příbuzných v Praze, utekli z Haliče před postupující Rudou armádou včas. Po příjezdu do Prahy nevěděl, co bude dělat. Chtěl si dodělat školu, když se dozvěděl, že může nastoupit do vojenského učiliště pro spojařské mechaniky, neváhal. Do armády ho to lákalo, vojenská služba byla pro něj velmi atraktivní, bylo mu v té době sotva osmnáct let.

Základním vojenským výcvikem prošel na Slovensku v Turčianskom Svätom Martině, po jeho skončení nastoupil do školy v Novém Mestu nad Váhom. Po ukončení školy se vrátil do Martina, kde v hodnosti rotmistra u 4. spojovacího pluku SNP cvičil nové vojáky v poddůstojnické škole.

Chtěl být dobrým vojákem, a tak brzo velmi dobře ovládal prvorepublikový vojenský řád A-1-1. V únoru 1948 vojáci na posádce cítili, že se něco děje, měli zaražené vycházky, že je konec všech nadějí, si však hned neuvědomili. Na začátku padesátých let řád armáda zrušila a začala zavádět pravidla podle sovětského modelu. Juliánovi Slepeckému nabízeli i vstup do KSČ. Ani trochu o tom neuvažoval, ale musel se všemožně vykrucovat, aby nebyl nucen říct přímo ne.

Zatčení za pokus o útěk na Západ

Zrušení prvorepublikových vojenských předpisů byl moment, kdy se Julián Slepecký utvrdil v tom, že pro něj v armádě již není místo, že z ní musí odejít, nejlépe rovnou utéct někudy na Západ. Seznámil se s podobně smýšlejícím armádním holičem, který měl přehled o tom, kdo další by mohl přicházet do úvahy v případě útěku.

„ Říkal jsem si, že je třeba něco dělat, tak jsem založil pětičlennou skupinu a chtěli jsme odejít na Západ. Když se blížilo datum odchodu, tak nás jeden zradil, věděl, co chceme dělat. Už nás sledovalo Vojenské obranné zpravodajství.“

K útěku se rozhodli 12. ledna 1951. Kde přesně získají zbraně a kde přejdou státní hranice, nevěděli, měli jen pár kontaktů na podobně smýšlející lidi. Julián Slepecký si dnes myslí, že to bylo amatérsky a narychlo připravené, odsouzené k nezdaru. Neměl však co ztratit. Krátce před nepodařeným útěkem se od jednoho známého dozvěděl, že se chystá jeho zatčení. Dnes si myslí, že to byla řízená provokace ze strany ObZ a StB. Když neměli žádné jiné důkazy proti nekomunisticky smýšlejícím vojákům, rozhodli se vyprovokovat je k útěku za hranice. K útěku se vydali jen tři, dalším dvěma radši nic neřekli, jeden byl ženatý a právě se mu narodilo dítě, tak ho vyloučili, aby nic neriskovali, kdyby se to nepovedlo. Byl však mezi nimi zrádce, který nebyl mezi vyloučenými.

„Ve třech jsme jeli osobním vozem z kasáren. Ten, co řídil, to všechno prozradil. Byl to Slovák, nějaký Motko z Važce. Už byl takový nervózní, nevěděl, jak to dopadne. Všechno prozradil, bál se, co kdyby to dopadlo špatně. Přijeli jsme k jednomu známému za Žilinu – byl hospodský – a chtěli jsme si tam opatřit zbraně. Když jsme seděli a byli v dobré náladě, přišli se samopaly a: ‚Ruky hore!‘ A už jsme byli zatčení.“

Byl odvezen do svých domovských kasáren do Trenčína, kde byl asi deset měsíců vyšetřován. Soudní přelíčení bylo nařízené na konec roku 1951 do Bratislavy před tamní státní soud. Naštěstí prý nedostala případ soudkyně Tratnerová, která byla známá svými rozsudky smrti, ale soudce Korbuli. Julián Slepecký dostal dvacet let, jeho kamarád sedmnáct let a již zmíněný holič byl odsouzen k patnácti letům.

Slepecký ovládal perfektně A-1-1, starý vojenský kázeňský řád armády první Československé republiky. Ten přikazuje, že v případě, že se voják dostane do zajetí, má povinnost pokusit se alespoň dvakrát o útěk. Přestože byl degradován, cítil se být stále vojákem a chtěl bojovat proti komunistickému režimu, považoval proto za svoji povinnost pokusit se o útěk.

„Měl jsem to zakódované. Poprvé jsem se pokusil o útěk v kasárnách v Trenčíně. Nepovedlo se. Žádné velké hlídání tam nebylo. Když jste chtěl na záchod, otevřel vám strážný s puškou přes rameno. Strážný byl záložní voják, nechtěl jsem mu ublížit. Venku byl další strážný, jak jsme se rvali o pušku, tak vystřelil do vzduchu na poplach. V tom okamžiku tam byli další strážní.“

Druhý pokus o útěk

Musel pak ze sebe dělat blázna, aby ho úplně nezmlátili. První štace na cestě po československých lágrech a kriminálech byla věznice Ilava. Z Ilavy se pokusil podruhé utéct. Ve věznici v Ilavě byla krejčovská dílna, kde muklové šili vězeňské mundůry pro další věznice. Jak Julián Slepecký odpozoroval, krejčovská dílna byla hned nad zákristií ilavského kostela.

„Měli jsme vždy před prací venku procházku. Udělal jsem si šperhák z drátu, nešel jsem na procházku a místo toho jsem v dílně oddělal prkno v podlaze pod mým strojem a doloval jsem. Byl to klášter, tam byly silné zdi. Suť jsem vynášel do komína, trvalo mi to asi dva měsíce, než jsem to připravil na útěk. Ušil jsem si takové trenýrky, abych se nezašpinil. Z látky jsem si udělal takový popruh, který jsem uvázal za nohu stroje, prorazil jsem poslední cihly, které padaly do zákristie, a samozřejmě to dělalo kravál.

Ve chvíli, kdy jsem se spustil dolů, přišel tam farář. Naznačoval jsem mu, aby byl ticho. On však zamknul dveře a šel to rychle oznámit. Měl jsem před farářem respekt, kdybych byl svině, tak jsem ho zlikvidoval. Už nebylo kam utéct, zpátky to nešlo a stejně to bylo zbytečné, tak jsem jen čekal, až pro mne přišli s pistolemi.“

Hned na místě ho bachaři zmlátili a odvedli ho ven přes kostel zpět do věznice. Po útěku následoval měsíc v korekci. „Předtím mne svlékli donaha, zmlátili mne do bezvědomí, akorát stál nade mnou bachař s kýblem vody, byl jsem celý oteklý. Jen ten kýbl vody mne probral.“ Jeho velkým štěstím bylo, že byl přeložený z korekce a dostal se do Jáchymova na důl Rovnost.

„Byl jsem na třetím patře, dělal jsem mašinkáře, jezdil jsem s důlním vlakem. V roce 1955 jsme zahájili stávku. Řekli jsme, že jako pracující lidé máme nárok na dovolenou. Ona je to sranda, ale pak ty důsledky. Samozřejmě, nefárali jsme jen jeden den. Pak přišel nástup, četli jména a celý ten tábor rozhodili do jiných táborů.“

Po krátkém vyšetřování stávky na Ruzyni ho převezli do tábora Vojna u Příbrami a jeho poslední štací při putování po československých lágrech byla věznice v Leopoldově. Tady byl jako mukl, který měl v dokumentech zapsané dva pokusy o útěk, poslán znovu do korekce.

Časem se mu podařilo dostat se z korekce pryč a přešel do elektrikářské party. V Leopoldově zrovna zaváděli výrobu spínačů do praček, jako vyučený elektrikář měl velký podíl na zavádění jejich výroby. Díky tomu, že byl zodpovědný za organizaci výroby, si mohl také do určité míry vybírat mukly, s kterými do výroby půjde. Julián Slepecký se tak pokusil dostat co nejvíce lidí ze samotek a korekcí v Leopoldově do své výrobní party. „Rozjeli jsme výrobu tak, že nám Kovosmalt Trnava nestačil dodávat materiál.“

Na konci roku 1959 bylo v Trenčíně obnoveno soudní řízení s Juliánem Slepeckým, jeho tehdejší manželka podala žádost o propuštění. Byl podmínečně propuštěn asi o půl roku dříve, než přišla všeobecná amnestie z května 1960, podmínka zněla na deset let.

Našel si práci v autodružstvu jako pomocný dělník, vedoucí družstva byl prý slušný člověk a umožnil mu udělat si během té doby řidičský průkaz. Nastoupil do ČSAD v Praze-Žižkově, do divize nákladní dopravy a stal se na dlouhá léta řidičem nákladních aut. Po roce 1990 vstoupil do Konfederace politických vězňů, je aktivní v její vojenské sekci. Na začátku devadesátých let byl plně rehabilitován, postupně byl povyšován, dnes je již plukovníkem ve výslužbě.

„Životní krédo? Moje krédo je boj proti zlu. Na světě je dobro i zlo. Je otázka, čeho je víc, zda dobra či zla. Mám takový dojem, že toho zla je víc. Každý člověk rozeznává dobro a zlo a záleží na něm, na kterou stranu se přidá. Já jsem se rozhodl bojovat za dobro a také jsem to odnesl. Také můj život je takový divný, asi půlka nestála za nic, ta druhá už byla lepší. Celý život nemůže být špatný. Musí se to nějak vykompenzovat.“