Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Slepička (* 1933  †︎ 2022)

• narozen 9. září 1933 v Genku v Belgii

• oba rodiče se narodili v Německu, ale měli československý původ, do Belgie odešli za prací

• od roku 1942 žil s rodinou ve Francii

• válku prožíval jako dítě a nejtěžší pro něj byl častý hlad

• po válce se ve Francii vyučil strojním zámečníkem

• v roce 1950 se přestěhoval do Československa

• od roku 1957 působil jako voják z povolání

• v listopadu roku 2022 zemřel

Nakoupilo se jídlo na měsíc a snědlo se za den

Emil Slepička se narodil 9. září 1933 v belgickém městě Genk. Jeho rodiče, Alžběta a Emil, byli Čechoslováci, ale narodili se v Německu a později se přestěhovali do Belgie, kde se také potkali a vzali. „Rodiče hledali práci, v Německu byla krize, tak se dostali do Belgie. Dost si tam vydělávali, ale zanechali tam svoje zdraví.“ A to zejména otec, který původně pracoval v zemědělství, ale na radu příbuzného šel pracovat do dolů. A podle toho, kde otec zrovna fáral, se rodina po Belgii stěhovala. V šesti letech začal Emil Slepička chodit do školy, naučil se francouzsky, ale doma s rodiči a sestrou mluvil německy.

Jeho dětství poznamenala druhá světová válka. Vybavuje si, jak poté, co Německo vtrhlo do Belgie, velká spousta lidí utíkala na západ. „Byli jsme ve sklepě, my jsme neutíkali, byli jsme ve sklepě a vyčkávali jsme,“ popisuje. Nejsilnější vzpomínky ale měl na častý hlad. „Nebylo co jíst, všude byly fronty, najednou všechno zmizelo. […] Byly lístky, za ně se nakoupilo jídlo na měsíc a snědlo se za den. Tak jsme museli krást a žebrat.“ Se starší sestrou chodili do polí trhat obilí. „Byli tam hlídači, ale ti nás neviděli, protože jsme byli menší než to obilí.“ Jejich matka se zase snažila sehnat jídlo ve Francii. „Tam bylo jídla dost. A v Belgii bylo zase hodně tabáku, tak ho vyměnila za máslo nebo mouku. Jenže to se nesmělo, na hranicích byla kontrola a kolikrát jí všechno sebrali. Přišla domů a neměla nic,“ vzpomíná na těžká válečná léta. V roce 1942 se rodiče rozhodli, že se přestěhují do Francie a otec se vrátil k práci v zemědělství. „Tam bylo co jíst, hlavně jablka a mléko. Táta vypil až deset litrů mléka denně. […] Jídla bylo dost, ale zase nebyly jiné věci, moje máma jezdila na kole, ale zase nebyly pneumatiky,“ vypráví.

Farář vyšel z kostela a divil se, že lidi pořád tančí

Emil Slepička vzpomíná i na setkání s německými vojáky, ze kterých měl velký strach. „Šel jsem po ulici, uměl jsem německy. Jel nějaký vůz, měl jsem dlouhé vlasy a ten jeden německy říkal, že mě ostříhají. Koukali na mě, zpomalili. Dostal jsem strach, oni si to pak rozmysleli a jeli dál, byli to esesáci,“ říká. Když Němci odešli, měl už Emil Slepička připravený svůj akordeon. „Najednou byl konec války. A já jako akordeonista jsem nastoupil na perón a tančilo se. A oni chtěli furt, už jsem hrál skoro celou noc a ještě pořád, pořád […] a už jsem usínal, ale říkali: ‚Ještě, ještě, ještě, ještě hrát, ještě furt tančíme!‘ Vím, že farář vyšel tam z toho kostela a divil se, že ti lidi pořád tančí,“ vzpomíná na konec druhé světové války.

Jeli jsme do Československa, kde bylo práce dost

Po válce se vyučil strojním zámečníkem, školu ukončil v roce 1950. V tomtéž roce odjel s otcem do Československa a zanedlouho za nimi přijela i matka se sestrou. „Můj táta už neměl práci ve Francii, byla tam velká nezaměstnanost, mohl dělat v lese, a i tam byla nouze o práci. Tak proto jsme jeli do Československa, kde bylo práce dost. Byl to ráj dělníků, jak se říkalo,“ vzpomíná. Po třech letech ale přišla měnová reforma a z peněz, které otec šetřil na nábytek a další nutnosti pro rodinu, nezbylo nic. V roce 1958 otec zemřel na silikózu, nemoc, kterou nejčastěji trpí pracovníci v dolech. „Měl zaprášené plíce. Plíce pak tvrdnou, přestanou fungovat a člověk se udusí. To je strašná věc.“

Emil Slepička složil maturitu na teplickém gymnáziu a začal studovat vysokou školu, kterou ale kvůli nemoci nedokončil. Na vojnu nastoupil do dělostřeleckého technického učiliště, v roce 1957 se stal poručíkem a vojákem z povolání. Tím byl až do svých 49 let, poté pracoval jako strážný ve šroubárně v Žatci, v 55 letech odešel do důchodu a začal učit francouzštinu.

Stejně jako většina obyvatel Československa i Emil Slepička odsuzoval invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kterou prožíval jako voják. „V noci jsme měli najednou poplach, byla asi jedna hodina. Všichni museli do kasáren, tam jsme pobývali skoro týden. Samozřejmě tam přijížděly tanky, provokovaly víceméně. Ke střelbě nedošlo, všechno se odehrálo klidně,“ popisuje. Naopak byl vděčný za to, že v roce 1989 proběhla sametová revoluce. Emil Slepička zemřel v listopadu 2022.