Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Evžen Slezák (* 1918)

„Ale pro mě byl zážitek, že nám zahráli v Liverpoolu Škoda lásky. A to bylo nádherný. A oni to překládali pak do angličtiny.“

  • narozen 24. 9. 1918

  • ilegálně překročil hranice 1. 7. 1939 a utekl do Bratislavy

  • dostal se do Palestiny po Dunaji přes Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko a Bulharsko

  • v letech 1940–1943 v Palestině, do armády byl povolán v roce 1942 a měl za úkol hlídat letiště

  • poté byl převezen lodí do Anglie přes Madagaskar, Jihoafrickou republiku a Sierra Leone

  • bojoval ve Francii a v roce 1944 u Dunkerque

  • roku 1996 byl povýšen na plukovníka

Útěk z Československa

Evžen Slezák se narodil 24. 9. 1918. Hranice ilegálně opustil 1. 7. 1939, dostal se do Bratislavy a nastoupil do propellerové lodě. Dále pluli po Dunaji. „A já jsem se po té cestě dostal až do Suliny. To je ústí Dunaje do moře. A tam jsem se dostal do lodě, která byla pašerácká. To byli strašně dobří námořníci.“ Tak dorazili do Palestiny přes Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko a Bulharsko. Všude byli vězněni přibližně čtrnáct dní.

V Palestině

Dojeli až do Palestiny. „Tam nás Angláni sebrali a dali nás do takového koncentráku v Sarafandu. A tam jsme byli asi měsíc. Když bylo vše vyřízeno, tak nám dali dvacet piastrů a pustili nás pryč.“ Následoval život pod širým nebem. Nevěděl, na koho se v této době obrátit. „Já jsem zavolal československý konzulát v Jeruzalémě, pana Kadlece, který mi dával nějaké (informace), co se dá a co se nedá dělat.“ Probíhal rok 1940 a Evžen Slezák pracoval ve fabrice, kde byly vyráběny válečné stroje. Čekal až bude povolán do armády.

Z konzulátu přišla zpráva k odvodu. „A tak nás tam bylo několik lidí. Jsme se v tom konzulátu sešli a tam dokázali ukázat, že chceme bojovat. Tak to byl asi začátek toho celého našeho odboje.“ V roce 1942 se přihlásil na československý konzulát u pana Kadlece, který jim pomáhal. A poté se dostali do Gedery na východě bývalé Palestiny. „A tam jsme se prostě seřadili a dali se do boje. To byl ten začátek jedenáctého praporu východního. Ale ten končil ve čtyřicátém druhém roce a my jsme pak dostali protiletadlová děla Bofors.“ Ocitli se v Alexandrii, na letišti v Haifě a jinde. „Prostě všude jsme byli, chránili jsme letiště.“ Končili v roce 1943 a byli převezeni do Anglie. U Tobruku bylo 2500 Čechoslováků a dnes jich zbylo 160. „A z nich je asi osmdesát lidí nepohyblivých, všichni moji kamarádi jsou mrtví.“  

Vzpomíná na svoje kamarády z Československa. „Já jsem měl strašně moc kamarádů, když jsme opouštěli republiku, bylo nás osm. A někteří šli přes Polsko přes Varšavu a někteří šli přes Maďarsko a tak dále a tak dále…“

Vrací se zpět k zážitkům v poušti. Měli na den pouze půl litru vody, tak si museli pomoci jinak. „A my jsme plavali – tam byla v Tobruku taková potopená anglická loď – v noci pro nějaké limonády. Ale to byl takový Gentleman`s Agreement s Němci. Protože my jsme tam plavali taky a oni taky. Ale my jsme skutečně měli z toho …  to byl náš život, protože jinak jsme nemohli. Bez vody to bylo nejhorší.“ V Tobruku se válčilo v noci. Přes den tam měli postavené barikády z konzerv s hovězím masem. „A my jsme se bavili přes den, že jsme do toho pálili nějaké kuličky.“ Když v roce 1943 opustili Tobruk, tak nastoupili cestu do Anglie. V Madagaskaru nabrali palivo a dostali se do Kapského Města. „A tam mně poprvé vyšly slzy z očí, protože jsem nevěřil vůbec … a válka může najednou skončit.“ Obyvatelstvo Kapského Města vítalo vojáky. „Bylo to na Středním východě velice krutý.“

V roce 1943 byl odveden do kurzu pro tankisty, chodili tam v sobotu a v neděli. Bylo to v pásmu, kde tou dobou spočívala i anglická armáda. Byly zde dvě skupiny děvčat, které byly jako „wafky“ buď u letectva nebo u pozemní armády. „A já jsem šel tancovat s jednou holkou a představil jsem se jí jako Johny. Jako Jan. A ona mi říkala: ‚I am Elizabeth.‘ A já jsem tomu nepřikládal žádný zájem. Ale oni mi kluci říkali, že to pak byla dnešní královna. Ale já vám to nemůžu potvrdit, ale asi to bylo tak. Ona byla wafka, to byly ty vojenský letecký holky. A ona byla skutečně velice vynikající, a když jsem s ní tancoval, tak ona mi říkala: ‚No, tak nic.‘ Ale ona byla prostě velice milá.“ Vojáci byli šťastni, pokud se mohli s dívkami seznámit.

Na Židy vzpomíná v dobrém a žádné represálie vůči nim nezažil. „Když jsme byli v tom Tobruku, tam jsme byli všichni zajedno. Takže já nemůžu říct, že by tam byly nějaké takové nálady.“

Na cestě kolem Afriky

Po skončení bojů v Tobruku nasedli v Suezu na loď a objeli celou Afriku. Krátké zastávky učinili na Madagaskaru, v Kapském Městě a v Sierra Leone. „A když jsme šli podruhé nahoru (v západní části Afriky), tak tam se nám stala taková nehoda. V Sierra Leone náš kamarád seskočil z lodě do moře a nevěděli jsme, co s ním je. A my jsme se s ním setkali až nějak po šesti nebo sedmi letech – my se scházíme každý rok. A tam jsme se s ním sešli, my jsme mu říkali Lidunka. Ale on to nebyl Lidunka, on měl holku, která se jmenovala Lidunka, a měl to v peněžence. A když jsme se ho zeptali, já se ho ptal: ‚Prosím tě pěkně, co ti rupne v bedně, jo?‘ a on říkal: ‚No heleď, to ti nebudu vykládat.‘ A my jsme se pak s ním sešli ještě několikrát, on pocházel z Břeclavi a byl to velice zajímavý člověk.“ Přes palubu skočil dobrovolně.

Loď, na které plul, se jmenovala Noemi Julia. Byla to pašerácká loď a kapitána svázali a dali do kabiny pro jeho dobro, aby neměl sám problémy. Aby se mohl vymluvit, že byl zavřený a nemohl klást odpor, vzpoura byla tedy jen fingovaná. „Kapitán byl velice slušný. Oni tam měli nějaké ty salámy a nás tam postavili na stráž. Tak jsme tam strážili, ale my jsme ty salámy vždycky uřízli a dali jsme tam další provázek. Takže oni to nepoznali.“

V Anglii

„Ale pro mě byl ten zážitek, že nám zahráli v Liverpoolu Škoda lásky. A to bylo nádherný. A oni to překládali pak do angličtiny.“ Poté byli převezeni na jih od Londýna, kde se přeškolili. „A dali nám nové uniformy, protože my jsme měli šortky. My jsme začali bojovat kontinentálně armádou.“ Byl u motopraporu. Staral se o dvě stě vozidel, tanků, polopásů a jiných. „Bren Carrier. Ten Bren Carrier se jmenoval podle toho, že my jsme měli na tom tanku naše breny – to byly zbrojovácký kulomety. A když jsme se dostali do toho Liverpoolu, tak to bylo krásný, protože nám zahráli polku.“

Ve Francii

Evžen Slezák bojoval ve Francii u Dunkerque a vzpomíná na padesáté výročí osvobození města. „A ten starosta mi říká, když jsem se s ním loučil: ‚Já vám strašně děkuji, že jste nám to naše město tak strašně rozstříleli, protože jinak by to naše město dneska nebylo tak krásné.‘ Od Angličanů dostali „battledressy“ a u Dunkerque bojovali v noci. Zbraně měli stejné, měli breny.

 V Anglii strávili jedenáct měsíců a byli přeškoleni na vojáky bojující v jiném prostředí než na poušti. Evžen Slezák jezdil pro munici do francouzského Lille z Belgie a Nizozemska. „A když jsem přišel pátého května, viděl jsem tam, že zvony vyzvánějí. Tak jsem se zastavil v hospodě a zeptal jsem se jich: ‚What is going on?‘ Ale protože jsem měl příkaz jet pro tu munici, tak jsem jel do toho Lille a to si nepřejte tu kanonádu, co jsme v tom čtyřicátým pátým roce vystříleli.“ Byl konec války a Evžen Slezák to náležitě oslavil.

Na cestě domů

Když dostali příkaz balit, tak byli jako tři mechanici u motopraporu. Museli vše připravit na jízdu domů. „A my jsme byli tři kluci, kteří jsme to dělali celou noc. Akorát jeden kluk … že mi jsme neměli co jíst, tak jeden náš kamarád všechno udělal sám. A my dva jsme se s tím kamarádem vzbudili až v Lucembursku.“ Opíjeli se whiskou a jeden kamarád řídil, a tak se vzpamatovali až v Lucembursku. Byli rádi, že jedou domů.

Na československých hranicích směrem na Domažlice nebyli vpuštěni domů, čekali čtyři dny. „A oni nás nechtěli pustit domů, nevím z jakých důvodů. To byly takové politické extravagance mezi Rusy a Američany a bylo to velice složitý. Ale nakonec po čtyřech dnech se nám podařilo skutečně dostat domů.“ Evžen Slezák osobně opravoval vozidlo u Nepomuku. Poté šel na prohlídku. „Najednou vidím přede mnou nějakého divného člověka. A on to byl nějaký Emil Koroščenko. To byl člověk, který prolezl celý svět jako eskamotér. A dělal všecko možný a byl velký silák.“ Emil Koroščenko byl bývalý spolubojovník Evžena Slezáka, a tak se pozdravili.  

Po válce

Evžen Slezák byl povýšen v roce 1995 a poté v roce 1996 na plukovníka zahraniční armády. „To bylo těžko postižitelné, protože jsme měli v té armádě těžké pozice. Tam byla východní armáda a západní armáda a bylo to velice těžké. Až se nám nakonec podařilo spojit v legionářské obci.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)