Zdeněk Slezák

"A jednoho dne jsme přišli takhle večer zpátky do hotelu a tam seděli všichni okolo stolu a my jsme byli utahaní, tak jsme si objednali nějaké jídlo, a vedle u stolu všichni seděli a poslouchali rádio. Poslouchali nějakou úplně dementní, z mého pohledu, rozhlasovou hru, jak tanky útočí na Československý rozhlas a střílí se v Praze. A já jsem si říkal, co zas blbnou, snad už jsme všechno prožili, 5. květen, Pražské povstání a podobně, co to najednou ty lidi tak zajímá? Ale postupně najednou jsme zjistili, že se to úplně netýká druhé světové války, ale že se to týká současnosti."

"Babička, pamětnice dvou světových válek, okamžitě řekla: 'Děti, musíme nakoupit nějaké zásoby, musíte se připravit na to, že může být válka.' Takže se kupovaly nějaké potraviny, mě vzala do sportu a tam mi koupila boty, protože říkala: 'Hele, tobě už bude tolik a možná, že někam budete muset jít, tak ti musíme koupit pořádné boty na cestu.' Takže jsem měl tehdy takové pohorky, které mi pak vydržely asi dvacet let ještě, protože opravdu to byly tehdy bytelné boty. Takže to mi pořád připomínalo tu dobu."