Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Slezáková (* 1934)

• narozena 20. června 1934 v Praze

• otec Josef Slezák (*28. 5. 1900) ředitelem Čedoku

• 1. září 1939 otec zatčen gestapem

• vězněn v Sachsenhausenu, Wewelsburgu u Paderbornu, Ravensbrücku

• 31. května 1945 návrat otce do Prahy

• otec ředitelem Čedoku, pak náměstek generálního ředitele

• v březnu 1948 - otec zbaven funkce

• 9. listopadu 1949 - otec zatčen Státní bezpečností, vyšetřovací vazba

• únor 1950 - otec odsouzen na sedm let za politickou činnost

• 1952 Eva Slezáková složila maturitu

• 1952 ztráta bytu, pamětnice a matka vystěhovány z Prahy

• 23. září 1954 - otec propuštěn na amnestii

• otec pracuje v dělnických profesích

• Eva Slezáková v zaměstnání, mj. ve sboru Československého rozhlasu

• otec zemřel 8. dubna 1966

“O mně vůbec nepište, pište o mém otci, jeho příběh je zajímavý a důležitý,” říká drobná energická žena bydlící ve starém pražském domě. Dalo hodně práce přesvědčit ji, že i její svědectví o událostech, které zažila, je velmi zajímavé.

Otce zavřeli Němci

Paní Eva Slezáková se narodila 20. 6. 1934 v Praze. Její život byl ovlivněn především příběhem jejího otce, který v počátečním a šťastnějším období jejího života zastával významné místo ředitele cestovní kanceláře Čedok. Evino spokojené dětství však skončilo jejím pátým rokem - 1. září 1939 otce zatklo v kanceláři gestapo. “Maminka mi nejdřív řekla, že tatínek je na služební cestě, ale posléze přiznala, že ho zavřeli Němci a že o tom nesmím s nikým hovořit.” Od pěti let Evu vychovávala pouze matka. Kontakt s otcem udržovaly prostřednictvím pošty, která byla samozřejmě kontrolovaná a její četnost omezená. Naštěstí mohla matka posílat v povolených intervalech balíky.

Když v únoru 1942 zemřel Evin dědeček, byl její otec v koncentračním táboře Sachsenhausen. Velitel mu sice povolil na čestné slovo navštívit rodinu a zúčastnit se pohřbu svého otce, ale zdánlivá velkorysost byla podmíněna krutou hrozbou: kdyby se ve stanoveném termínu nevrátil, hrozila jeho rodině fyzická likvidace. Malá Eva uviděla strašlivě vyhublého člověka a zprvu nemohla uvěřit, že je to její otec. “V den pohřbu, 10. února 1942, někdo dopoledne zazvonil, a my jsme ho nepoznali. Když tatínka zatýkali, byl spíš silnější postavy, ale když se objevil tady za dveřmi, tak vážil čtyřicet osm kilo.“

Přežil svou popravu

Na konci března 1942 byl otec přemístěn do pracovního tábora Wewelsburg u Paderbornu. V tamním kamenolomu pracovali v nepředstavitelně krutých podmínkách vězni z celé Evropy. Čechů bylo jen osm, ale i na ty si Němci během heydrichiády vzpomněli: všichni čeští vězni byli odsouzeni k zastřelení, rozsudek byl vykonán s jedinou výjimkou - otec Evy Slezákové v té době shodou okolností utrpěl tak těžký úraz, že Němcům nestál za popravu, ale zotavil se a přežil.

Konec války otce zastihl v koncentračním táboře Ravensbrück. Tam byl zařazen do pochodu smrti směrem od fronty, ale se skupinou spoluvězňů se mu podařilo oddělit a pokračovat v cestě domů. Neuvěřitelné putování této skupiny bylo popsáno v knížce Anabase ravensbrückých Antonína Brtouna. V téže době Eva s maminkou prožívaly konec války v Praze a dramatické události Pražského povstání. Bydlely tenkrát blízko Staroměstského náměstí, sledovaly zkázu Staroměstské radnice a měly strach, že jejich dům vyhoří tak jako mnoho okolních domů. 

Šťastné shledání

Když se v květnu začalo proslýchat, že se chystá návrat repatriantů, Evu a její maminku čekalo trýznivé očekávání, každodenní docházení na místa, kde se objevovaly zubožené postavy v pruhovaných mundúrech. Když matka objevila lidi z Ravensbrücku, což byl otcův poslední tábor, zhroutil se jí svět. Dozvěděla se, že manžel odešel na pochod smrti, což byla pravda, ale člověk, který tu zprávu sdělil, netušil nic o otcově úniku a o strastiplném putování skupiny ravensbrückých za svobodou. To skončilo, přes zdánlivě nepřekonatelné potíže, šťastně, a 30. května 1945 se Josef Slezák setkal po šesti letech s dcerou a ženou.

Otec se vrátil hned po skončení války na své místo ředitele státní cestovní kanceláře Čedok a rok nato povýšil na náměstka generálního ředitele. Šťastné pokračování příběhu přerval březen 1948, kdy byl otec akčním výborem Národní fronty zbaven funkce a nastoupil na nepříliš významné místo na ministerstvu dopravy.

“V Čedoku otce v osmačtyřicátém roce takzvaně vyakčnili, tedy zbavili funkce. Pak přešel na ministerstvo dopravy začátkem devětačtyřicátého roku a potom zažádal o předčasnou penzi. 9. listopadu 1949 ho ale přišli zatknout sem do bytu pro podezření z protistátní činnosti. Odsouzen byl v roce 1950 na sedm let.“ Příznačné je, že rodina nedostala rozsudek a nesměla ani být přítomna u soudu. Z výslechů v Ruzyni si odnesl “památku” - vyšetřovatelem překopnutá kost nad kotníkem špatně srostla, takže od té doby musel nosit speciální ortopedickou obuv.

Nesměli jsme si ani podat ruce

“Otce věznili v různých zařízeních. Když jsme jeli na první návštěvu na Bory, tak to vypadalo jako přepážka na poště. My jsme stáli jedné straně, před námi pultík a na druhé straně stáli ti ostatní, táta, bachař, další vězni. Nad pultíkem bylo sklo a děrovaný plech, takže jsme si nesměli podat ani ruce, jenom sotva provléknout prst.“ Ve věznici na Borech měli vězni za úkol drát peří – norma byla kilo peří denně. Později otce přesunuli na práce do plzeňské Škodovky, což bylo podstatně lepší. Ale i tam dřeli vězni sedm dní v týdnu - nápravná zařízení neděli nesvětila.  

Další otcovou “štací” byla kaolinka v Horní Bříze. Dojmy z návštěv popisuje pamětnice takto: “Směly jsme na návštěvu jednou za měsíc nebo jednou za tři měsíce, jak se jim to hodilo. Přijely jsme tam, byly hrozné mrazy, šly jsme od vlaku cestou někam do lesa. Tam nebylo nic, ani budka, jen závěje sněhu. Chodily jsme tam celé dopoledne s maminkou - nejenom my, bylo nás tam víc, kteří jeli na návštěvu, ale neměli jsme se vůbec kde ohřát ani zastavit. Až v jednu hodinu přicházeli vězni z šichty a pak teprve jsme s nimi směli mluvit. Nesměli jsme jim dát vůbec nic, ani chleba nebo jídlo…”

Kamenolom a sběrné suroviny

Ani další, otcův poslední tábor nevypadal lépe. Byl to kamenolom v Jakubčovicích nad Odrou. O táboře se na stránkách obce píše: “Pro zajištění dostatku pracovních sil pro místní kamenolom byla po roce 1953 v obci postavena věznice. Zpočátku byla obsazena vězni s těžkými tresty, později i s méně závažnými. Vězni pracovali v lomu v Heřmánkách, později i v Jakubčovicích, kde byli využíváni k ručnímu nakládání kamene do vozíků. Kvůli smrtelným úrazům vězňů v kamenolomu byli vězni přesunuti do jiných věznic a věznici v letech 1964–1965 využívala armáda.”[1]

V září 1954 otce propustili na amnestii, ale nevrátil se do svého bytu. Rodinu v roce 1952 z bytu vystěhovali, dostala náhradní byt u Jablonce nad Nisou v chalupě, což pro ni bylo nepřijatelné. Matka s dcerou řešily nastalou situaci stěhováním k příbuzným, ovšem každá rodina přijala jen jednu z nich. Matka se přihlásila v Letech u Dobřichovic, její dcera u tety v Hostivaři, protože bydlení v Praze měly zakázáno. Když se otec vrátil, pobývala rodina v Praze po podnájmech, až dostala domovnický byt v Ostrovní ulici. Otci nepřiznali komunisté invalidní důchod a musel pracovat jako dělník. Nastoupil do podniku Sběrné suroviny ve Spálené ulici jako balič, kde pracoval spolu s Bohumilem Hrabalem. Později získal práci ve Středočeských tiskárnách a nakonec jako topič. Josef Slezák zemřel 8. 4. 1966 na rakovinu plic. O tři roky později zemřela i matka Evy Slezákové.

Co jste provedla, že nesmíte vyjet?

Eva Slezáková v létě 1952 maturovala na střední škole, ale na vysokoškolské studium samozřejmě nemohla ani pomyslet. Ani samotná maturita nebyla bez komplikací: “Když jsem byla v oktávě, tak si mě v pololetí zavolal pan ředitel a řekl mi, že jestli chci být připuštěna k maturitě, tak musím slíbit, že okamžitě půjdu do zaměstnání. Takže jsem 18. června 1952 maturovala a 1. července jsem už byla zaměstnaná. Kádrovali mě v každém zaměstnání.“ Evě Slezákové se na začátku šedesátých let podařilo získat zaměstnání ve sboru Československého rozhlasu, protože vždy tíhla k hudbě. Tam se dostala řádným konkurzem, ale byl v tom paradox – do životopisu tehdy napsala, že otec je dělník, a byla přijata.

Dostávala se ale do složitých situací: „V roce 1965 jsme měli odjíždět na první zahraniční zájezd do Itálie. Tehdy se jezdilo na hromadné formuláře, my jsme tomu říkali bumážka. Vedoucí zájezdu si mě zavolal a zeptal se: ´Co jste udělala, že vy jediná nemáte jet?´ Já jsem mu řekla pravdu, že tatínek byl zavřenej a jestli to náhodou není to. On se chytal, chudák, za hlavu:´Ženská, jak je to možný, že jste tohle zatajila?!´Ale já jsem se bránila:´Já jsem se sem chtěla dostat, tak jsem to prostě zatajila.´”

Nakonec to dopadlo dobře: tamní stranická organizace se zaručila, že členka souboru Slezáková neuteče, takže směla jet. “Kvůli mně jeli s námi dva estébáci, mně jediné vystavili do čtyřiadvaceti hodin pas, ten mi ale dali do ruky těsně před hranicemi a okamžitě potom si ho zase vzali. Po návratu mi ho znovu sebrali a od té doby jsem ho už neviděla.” Kromě práce v rozhlasovém sboru převzala Eva Slezáková po smrti svých rodičů domovnictví v domě v Ostrovní ulici, které vykonávala třiadvacet let.

Skutečná příčina životní tragédie Josefa Slezáka není vlastně známa. Lze se dohadovat, zda jeho zatčení gestapem a následné věznění souviselo s akcí Nicholase Wintona, který při záchraně židovských dětí spolupracoval s dvěma organizacemi: s Britským výborem pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia, BCRC) a s československou cestovní kanceláří Čedok. Že byl dále stíhán jako politický zločinec, je další, snad ještě záhadnější kapitola.

[1] Viz http://www.jakubcovice.cz/index.php/historie-obce