„Nevěřila jsem ani minutu, že se odtamtud někdo dostane živý.“
Valerie Slezáková, rozená Jungová, se narodila 1. července 1923 v Nových Zámcích na Slovensku. Ve svém prvním roce se s rodiči přestěhovala do Nitry, kde do čtvrté třídy chodila na slovenskou židovskou školu. Poté přešla na státní reálné gymnázium, které navštěvovala do roku 1939, kdy byl vyhlášen Slovenský štát, což s sebou neslo celou řadu diskriminačních opatření vůči Židům. Od roku 1939 navštěvovala Valerie různé kurzy vaření, šití, jazyků (angličtiny, francouzštiny a hebrejštiny) nebo také kurz pro zdravotní sestry. V roce 1942 byla transportována do koncentračního tábora v Osvětimi, následně byla vězněna v táboře Osvětim-Březinka (Birkenau). V roce 1945 byla transportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku a záhy poté se přihlásila na práci do Retzowa, kde byly o něco snesitelnější podmínky. Zde pracovala jako pomocný zdravotník. V závěru války následoval další pěší přesun do Malchowa, z pochodu smrti se jí podařilo uprchnout. Pěšky, povozem i vlakem se dostala přes Varšavu do Nitry. Prožité útrapy si však vybraly krutou daň na rodině i v poválečné době - sestra vážně onemocněla a v roce 1949 zemřela na tuberkulózu a matka roku 1946 spáchala sebevraždu (otec byl popraven během Slovenského národního povstání). V roce 1947 Valerie opustila Nitru a následovala svého přítele a budoucího manžela Evžena Slezáka do Prahy. Po absolvování kurzu psaní na stroji nastoupila do státní agentury Monitor jako překladatelka cizího tisku. V roce 1966 Valerie Slezáková svědčila v II. osvětimském procesu ve Frankfurtu a napomohla k odsouzení válečného zločince Josefa Erbera (Chusteka).