Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Slezáková (* 1919)

• narozena r. 1919 ve Vizovicích

• 1919: rodina se odstěhovala do Zlína

• 1938: nastoupila na Filozofickou fakultu do Brna

• 1939: s příchodem války návrat do Zlína

• 50. léta: stěhování do Brna

• pracovala jako učitelka angličtiny, později na Útvaru hlavního architekta v Brně

• 1971: emigrace dcery

• nyní v důchodu, žije v Brně

Zdenka Slezáková se narodila Jindřichu Ulvrovi a jeho ženě v únoru roku 1919. Její rodiče se vzali o rok dříve, ještě za první světové války, když tatínek dostal na několik dní volno z bojů. První světovou válku podle toho, co si paní Slezáková vybavuje z jeho vyprávění, zažil na všech třech frontách – srbské, ruské a italské. „Maminka s tatínkem se seznámili ve Vídni – ona z Vizovic tam byla v bohatší rodině u dětí a tatínek, který pocházel od Nového Bydžova, tam přišel jako čalounický tovaryš na zkušenou. Ale přišla do toho válka, tak maminka potom se vrátila do Vizovic a tatínek narukoval k dělostřelcům a prošel třemi frontami. Ze začátku války byl na srbské frontě, pak byl na ruské a končil v Itálii. V tom Rusku mu omrzly nohy. A nějaká Ruska ho vyléčila. Na Srbsko vzpomínal, že bylo nejostřejší. Ti Srbové byli z těch nepřátel nejtvrdší. Tam si nemohl dovolit ten rakousko-uherský voják jít sám, tam museli jít aspoň dva, protože i ženy na ně dokázaly zaútočit. Něco vřelého prý tam na ně vylily z vrchu, když šel po chodníku.“

Jindřich Ulvr, stejně jako jeho kamarádi, posílal své vyvolené z fronty prstýnky vyrobené z nábojnic či šrapnelů. A nakonec si ji v posledním roce války přijel vzít. „To byla válečná svatba. On byl v uniformě, jídla nebylo. Její svatba byla taková, že pozvala bratra a sestru, ti byli jako svědci. Svatba byla v kostele odpoledne při požehnání. Ona byla jenom ve svých jedněch nedělních šatech, ve kterých chodila do kostela. A upekla bábovku.“ Rok po svatbě se Ulvrovým narodila dcera Zdenka a rodina se krátce poté přestěhovala z Vizovic do Zlína. „Tatínek nejdřív začal jezdit do Zlína do továrny k Baťovi. Továrna se začala ohromně rozrůstat a my jsme se do Zlína přestěhovali. Rodiče nebyli ze zámožných poměrů, začínali s holýma rukama. Ale byli oba velice pracovití, takže si za pár roků postavili dům ve Zlíně.“

Za volantem v patnácti

Ulvrovi bydleli ve Zlíně nejprve na Letné, dům si postavili na třídě Tomáše Bati. Peníze měli nejen z příjmu pana Ulvra v továrně, ale také z čalounických zakázek, které dělal pro zájemce. „Tatínek pracoval v továrně a tím, že byl vyučený čalouník, tak odpoledne a večer ještě pracoval ještě v tom svém oboru. Po válce je vždy nedostatek zboží a ve Zlíně si lidi začali vydělávat peníze a mohli skutečně kupovat nebo si nechat udělat, co potřebovali. Tatínek začal chodit i k Tomáši Baťovi na vily. Dělal matrace, fotely, záclony – ty byly z hedvábných materiálů, co tatínek kupoval v Brně na Kobližné ulici, která se dnes zase jmenuje Kobližná.“

U Bati v továrně pan Ulvr začínal jako dělník, vypracoval se ale postupně na vedoucího dílny. „V továrně každá dílna fungovala jako samostatná jednotka. Každá dílna vždycky vyráběla jednu součást a druhá dílna to musela zhodnotit jako dobré, jinak ta první musela zaplatit penále. Proto šéfové dílen, včetně tatínka, museli mít takzvané to konto a tam nějakou částku na takové účely. Když tam bylo víc, tak si z toho mohl koupit, co potřeboval. Takže my jsme v té době třeba už měli auto. Což nebylo v jiných městech běžné. Ale Zlín, to byla Amerika.“

První auto, které pan Ulvr pořídil, byla Z-4 z brněnské Zbrojovky. Auto rodina používala výhradně k rekreaci a výletům, nikoliv na pracovní záležitosti. Jindřich Ulvr občas nechal řídit i svoji, tehdy patnáctiletou dceru. Tatínek nebyl úplně technický typ a se „zetkou“ se příliš nespřátelil. Po necelém roce ji proto prodal a koupil Pragu Baby. I s tou Zdenka jezdívala, tatínek ji pouštíval samotnou až do Vizovic, i když řidičské oprávnění ještě neměla. „Jezdila jsem s ním ráda. Jenže pak začala válka a museli jsme ho dát na špalky. Soukromníci najednou s autem jezdit nesměli.“

Baťovské první máje

Meziválečný Zlín byl rychle se rozvíjejícím městem. Rostla jedna budova továrny za druhou, ale také výstavba obytná. „Baťa byl člověk sociálního cítění. Vystavěl rodinné domky pro ty, co přišli z těch vesniček za Vizovicemi – z Prlova, Pozděchova… Nastěhovali se do domků, které měly koupelnu, ložnice, vodovod, kuchyň… To byl luxus pro lidi, co přišli z chaloupek, kde v jedné místnosti žilo několik lidí.“

Baťa pro své zaměstnance také každoročně pořádal prvomájové svátky práce. Dělníci pochodovali v průvodech, mezi nimi alegorické vozy a do nazdobených dílen přišli na návštěvu jejich příbuzní. Úplně první prvomájová oslava se odehrála přímo v Baťově vile. „Udělal ji ze sympatie k těm svým zaměstnancům, kteří tam mohli přijít i se svými rodinami. Měli zadarmo sodovky, párky, pomeranče. Tam byly v té zahradě v jeho parku stánky a vila byla otevřená a lidi si ji mohli projít. A to byl asi největší omyl Tomáše Bati, že neodhadl, co lidi dovedou dělat. Samozřejmě, že přišli, ten park byl zplundrovaný, že ten pan Smolka, ten zahradník, to musel nechat celé zrýt a udělat to znovu. A podruhé už to ten Tomáš Baťa udělal v té továrně. Dokonce se prý v té vile ztratily věci.“

Baťa, který byl také starostou Zlína, krom továrních a obytných budov ovšem investoval i do škol. Zdenka Ulvrová tak po páté třídě nastoupila do takzvané Masarykovy pokusné diferencované měšťanské školy. Vzdělávací metody byly inspirovány Baťovou cestou po Americe. Neučila se kupříkladu písmenka, ale hned celá slova. Třídy byly různě zaměřené. „Byly rozdělené na A, B, C, D. Do A šly děti s nejlepším prospěchem, čekalo se, že by mohly študovat. Do B šly děti také s dobrým prospěchem, ale předpokládalo se, že by šly studovat nějaké školy obchodní, ne vysoké. A C… tak to postupně bylo rozdělené. D, to byly ty slabší děti.“¨ Ulvrovi dali Zdenku do třídy B, po prvním pololetí však byla přeřazena do A.

Z této školy pak přestupovala na gymnázium do Uherského Hradiště, které ji vyděsilo na první pohled svým vzhledem. „Zlínská škola byla moderní budova s velkými okny, podlaha xylolitová, šatny jsme měli v přízemí oddělené pro každou třídu, měli jsme samozřejmě vodovody, splachovací záchody, všecko bíle vykachličkované. Veliké široké chodby, na které jsme vždycky v deset hodin všichni vypadli a deset minut jsme cvičili. Na chodbách jsme měli fontánky na pití, prostě naprosto moderní škola. Dneska by mohla být stejně. Ani možná tak prostorné se dnes nestaví. A z toho já jsem přišla do staré budovy gymnázia, kde byl školník, jemuž jsme říkali Šulindr, který ještě zvonil na zvonek. Kde nebyly splachovací záchody. Ta budova byla dvouposchoďová, a přitom to byly záchody suché. Všude byl cítit ten karbol… Podlahy byly tmavohnědé natírané jakýmsi olejem… Kamna byly ve třídě, ale školník topil z chodby. To ve Zlíně bylo vzdušné ústřední topení. Já jsem si ani nepřála, abych tu zkoušku udělala. Nicméně jsem tam po prázdninách nastoupila.“

Valaši na Sumatře

Krom školy byly americkou cestou Bati inspirované i jiné budovy ve Zlíně. „Zlín, to byla Amerika. Když jsem potom šla na vysokou školu do Brna, tak ani tam to nebylo takové. Byl tam velký obchodní dům. Byly v něm pojízdné schody už za první republiky. Kino veliké. Moderní, moderní, moderní. Tím, že ta továrna rostla… Tam se ty budovy stavěly snad pořád, jedna tovární budova se dostavěla a už se začínala druhá.“

Zlína se nijak zvlášť nedotkla ani hospodářská krize. Baťa dodával do ciziny, jeho fabrika nepropouštěla a naopak se do ní snažili dostat lidé z jiných částí Československa. Jako jakousi „hladovou zeď“ vymyslel Baťa trať z Vizovic na Slovensko. „Chtěl pomoct, dát lidem práci. Tam nebyly stroje. Lidé kopali krumpáčema, vozili se to na vozíku…Tam šli inženýři, doktoři. A když byl někdo šikovný, tak šel potom do fabriky. Ve Zlíně bylo dobře i za krize.“

Baťova fabrika udávala rytmus života celého městu. Ráno v sedm hodin se začínalo v továrně, pracovalo se do dvanácti, kdy byla dvě hodiny přestávka. A pak se dělalo od dvou do pěti, muži chodili domů na oběd. Kdo neměl možnost, ten chodil do „tržnice“ pod obchodním domem, kde byl každý den výběr ze čtyř jídel. „Nejdražší bylo za čtyři koruny, pak za tři, za dvě a za korunu. Za korunu byla krupičná kaše nebo něco takového. A za čtyři koruny byl řízek s bramborovým salátem.“

Do svých internátů Baťa přijímal mládež po základní škole, děti z okolních vesnic spávaly na pokojích, z nichž každý měl svého vychovatele. Učily řemeslu, ale i vzdělávaly. Také si musely část mzdy odkládat stranou. Říkalo se tomu Baťova škola práce. Baťa z jejích absolventů vybíral zaměstnance pro své zahraniční továrny. Do jedné takové továrny na Sumatře odjel i chlapec Zdenčiny kamarádky Boženy Štěpánové. V devětatřicátém roce vyzvali jeho i další Valachy, kteří na Sumatře žili, aby pozvali svá děvčata do Indonésie, že později už to zřejmě nepůjde. „Čtyři děvčata vyjely lodí, jinak to tehdy ani nešlo, a byla to prý poslední loď, kterou se dalo z toho Československa odjet až na tu Sumatru. V kufru si vezly svatební bílé šaty. Ale když se dostaly až na tu Sumatru, ještě týž den byly domluvené oddavky. Byl v tom prý nějaký problém, nějaký podpis někoho chyběl, takže ženiši museli odejít vyřizovat dodatečně, ale nakonec se ten sňatek ten den provedl. Druhý den ráno novomanželé museli do práce. A těm děvčatům přidělili toho kuliho. S tým kloboukem a s košema a ten je doprovázel a ony na tom trhu vybíraly, co se má koupit, a on to odnášel.“

I dobré švadleny přešívaly

V osmatřicátém roce, kdy Valašky odjížděly za svými chlapci na Sumatru, Zdenka Ulvrová nastupovala na brněnskou filozofickou fakultu. V Brně zažila mobilizaci v osmatřicátém roce a později i začátek války. Patnáctý březen 1939 si pamatuje detailně. „Šla jsem na náměstí a přes to náměstí jeli Němci na motocyklech, se sajdkárami. Poletoval snížek. Projížděli od kostela svatého Jakuba dolů na Masarykovu. Blízko stáli ti brněnští Němci a už hajlovali.“

V Brně potkala Zdenka Ulvrová svého budoucího muže – Vizovjana Slezáka, který studoval architekturu. Když zavřeli Němci na podzim roku 1939 vysoké školy, vrátili se oba domů na Valašsko. On začal pracovat na úřadě ve Vizovicích, ona učila angličtinu ve Zlíně. Ze začátku války se ještě ve Zlíně žilo dobře, nedostatek nebyl tak velký, Ulvrovi měli nakoupené konzervy. „Občas se otevřela konzerva párků – to byla vzácnost. A maminka taky měla pro mě nějaké látky tak do půlky té války, to se dalo z toho ušít. V té druhé půlce se přešívalo ze starého. Švadleny byly ochotné, i ty výborné přešívaly.“ S potravinami vypomáhali i rodiče pana Slezáka, který se na začátku války se Zdenkou oženil. Ve Vizovicích chovali drůbež, takže nedělní oběd, na který mladí jezdívali, byl vždycky sváteční.

Nejvíc se válka projevovala všudypřítomným strachem, každý měl na rádiu cedulku hrozící trestem smrti po poslechu zahraniční stanice. S Němci měl problémy nejprve starý pan Slezák, jehož někdo udal, že má zásoby ovsa pro koně, a posléze vzdálenější příbuzný, četník, který s dvěma kolegy ukryl zbraně. „Odvezli je do Vratislavi, do věznice. Všechny tři odsoudili k trestu smrti.“ Známý rodiny Slezákových, advokát doktor Zicholka, se snažil rozhodnutí soudu zvrátit. Vzpomněl si na případ, kdy onen četník pomohl německým vojákům a uvedl to jako polehčující okolnost při žádosti o milost. „Ve Zlíně němečtí důstojníci kdysi jeli autobusem z nějaké oslavy a byli opilí a na Dlouhé ulici vjeli do Dřevnice. Nějací zahynuli, ale uvedlo se, že mezi těmi, co pomáhali ty Němce zachraňovat, byl ten četník. Že zachránil německé životy, a že by tedy mohli zachránit jeho život. A to se podařilo. Ten Ruda byl v té Vratislavi v okovech, s koulí na nohou a sto pětatřicet dní žil v té myšlence, že jde na smrt. V té věznici dvakrát týdně chodili vojáci vybírat k popravě ty odsouzené a on nevěděl nikdy, kdy to bude. Nakonec dostal pětadvacet roků. Pak je osvobodila Rudá armáda, tak jim chvíli dělal tlumočníka.“

Davaj časy

V pětačtyřicátém, když se blížila fronta do Zlína, byli občané informováni rozhlasem, jak se chovat, když přijde Rudá armáda. Každý věděl, do kterého krytu má jít, Slezákovi patřili do toho, co byl ve věžáku zvaném Úřednické domy. Šli tam s rodiči Zdenky i nedávno narozeným synem v proutěném kočárku. „Nebyli jsme tam na sebe sice namačkaní, ale těch lidí tam bylo dost, byl to velký kryt. Bylo tam takové šero, protože za války se svítit nesmělo. A ve sklepě nakonec vůbec, tož tam byla nějaká žárovka, elektrika myslím šla. Takové ponuro, nikdo nemluvil, takové tíživé, smutné, taková nálada ustrašená. Ani ten náš Jirka myslím neplakal, protože si nevzpomínám, že by něčím rušil. Měli jsme s sebou nějaké čaje, trochu jídla, nevěděli jsme, jak dlouho v tom krytu budem.“

Rudá armáda přišla večer 1. května. „Oni kontrolovali ty kryty. Jeden přišel, měl samopal a svítil si baterkou na jednotlivé lidi. První se zeptal, jestli je tam nějaký Germán, a pak nás tak prohlédl a měl se k odchodu a najednou se vrátil k mému manželovi a požádal ho, ať jde s ním. S tím samopalem, což bylo dost takové, člověk nevěděl, co bude. A trvalo to poměrně dost dlouho, jak byl mimo. Pak, jak přišel, to už byla tma. Vrátil se, sedl si a mlčel. Tam se nemluvilo – nikdo se ho na nic neptal. Jenom já jsem se ho ptala, co je. A on: Hodinky – prý ,davaj časy‘. Vybral si ho, že má hodinky. To jsme byli velice rádi. Kdybychom měli troje čtvery, tak jsme mu je dali.“

V krytu rodina zůstala jen do druhého dne, potom se vrátili domů, i když přestřelky ještě pokračovaly. Na jedněch kopcích nad Zlínem byli Němci, na druhých Rusové. Jindřich Ulvr vyložil okna v domě slamníky, aby nějaká náhodná kulka neublížila jeho obyvatelům.

Náušnice pro jasenské krávy

Konec protektorátu sice znamenal konec všudypřítomného strachu, jinak se ale moc nezměnilo, stále byl velký nedostatek. Stále bylo vše na lístky. Nejhorší byl prý rok 1947. Na černém trhu se občas dalo něco navíc koupit, ale bylo to drahé. „Pokud se kupovalo načerno, tak se muselo přeplácet. A ti prodejci o peníze často nestáli, ty neměly hodnotu. Vyměňovalo se, co kdo měl. Za látky třeba, což už v normálních rodinách nebylo. Nebo zlato, šperky, takové. U Vizovic v Jasenné se pálila slivovice a za tu slivovici už peníze nechtěli, ale přijímali tyto hodnoty. A tak se říkalo, že Jasenští už mají všechno, že už jim jenom chybí náušnice pro krávy.“

Během prvních poválečných let byl cítit znatelný příklon celé země k politické levici. Konaly se všelijaké schůze, některých se účastnila i paní Slezáková. Četli prý s ostatními Marxe, Engelse a diskutovali o knihách. Paní Slezáková o tomto období mluví často nekonkrétně – „ono bylo“, „oni udělali“, jako kdyby najednou svět kolem řídil někdo jiný než lidé sami. Důvody vítězství levice ve volbách v roce 1948 podle ní byly tři: „Přispělo k tomu, že Československo osvobodila Rudá armáda, další byla taky neznalost skutečné situace, jaká byla v Sovětském svazu. Třetí takový argument pro ty, kteří chápali tu levici, byl, že velice krátká doba byla od hospodářské krize za první republiky. A to byla mimo Zlín skutečně bída.“

Levice získala navrch i ve Zlíně, kde bylo dřív komunistů jen pár a ani se nijak zvlášť neprojevovali. Lidé nakonec přijali i pozdější znárodňování Baťových továren. „Přijali to. Někteří brblali, nadávali, hádali se, ale těch pár předválečných komunistů se dostalo navrch. A lidé ještě nevěděli, oč jde, byli rádi, že je po válce…Kdo měl po válce sociální cítění, ten měl k tomu blízko. K představě toho ideálního komunismu.“ Tchánovi paní Slezákové zestátnili jeho stavitelský podnik, jinak však rodina s komunisty do křížku nepřišla. Pan Slezák dostudoval architekturu a potom začal pracovat pro Městský úřad ve Zlíně. Zdenka střídavě učila a starala se o děti.

Všichni už to museli vědět

Když začaly po roce 1948 první politické procesy, lidé si říkali, že odsouzení přece něco udělat museli, mysleli, že je to odůvodněné. Slezákovi poprvé zapochybovali, když šel k soudu četník Ruda, který byl zavřený už za Němců. „Byli jsme zvyklí, že když už je něco u soudu, tak se to musí spravedlivě rozsoudit. Tak u těch první lidí, co byli zavíráni, jsme mysleli, že to je odůvodněné. Když zavřeli Rudu, kterého jsme měli hrozně rádi, věděli jsme, že je to férový člověk, říkali jsme si, že třeba po té politické stránce něco měl. Ale on skutečně nic neměl. Za rok ho pustili, byl v Hradišti zavřený, neudělali s ním vůbec žádný proces, žádný soud, žádný papír, prostě ho pustili. To už se ale vědělo nakonec, že takové způsoby byly možné. V tom dvaapadesátém už jsme to chápali tak, že všecko je nám vymýšlené. Ale spousta lidí věřila… Ale tehdy to snad muselo trknout každého.“

O útěku do zahraničí Slezákovi neuvažovali. Viděli, že někteří, co se o to pokusili, dopadli špatně. „To se stalo jedné mojí přítelkyni. Její manžel odešel ještě někdy před rokem 48., kdy byla výstava v Kanadě a on jako architekt tam byl poslaný. A on tam zůstal. A ta jeho žena potom šla za ním a chytli ji. Byla zavřená, pak byla puštěná, ale nikdy už se za ním nedostala. On nemohl sem a ona tam. Za pár roků je rozvedli. To byly tragédie. Ona už se z toho nikdy nevzpamatovala.“

Zlínští si postupně zvykali na nové pořádky i na to, že se jejich město přejmenovalo. „My jsme říkali dlouho Zlín, ale když musíte uvádět adresy, tak nakonec začnete říkat Gottwaldov. Dokonce i mí rodiče si zvykli říkat Gottwaldov.“

CSSR benzin frei

V šedesátých letech se situace zdála být lepší, muž paní Slezákové měl dobré místo v Brně, kam se rodina mezitím odstěhovala. V srpnu 1968 byli manželé s oběma dcerami na dovolené v Jugoslávii, syn byl v té době na vojně. O okupaci se dozvěděli od jednoho z místních a další detaily od jiné rodiny, která tam byla na dovolené. Dcera Jarmila, která byla toho roku na zkušenou v Beneluxu, psala před odjezdem z domu o výletu do Jugoslávie chlapci, kterého potkala v Belgii, a padli si do oka. Krátce po 21. srpnu od něj přišel do jugoslávské Trpaně telegram. Našel si Slezákovy, i když bydleli ve stanu. Mladík Jarmile se svolením rodičů nabízel, aby odjela do Belgie, že pro ni přiletí. „Evropa o té krizi naší věděla, všichni byli takoví soucitní a ochotní pomoct. Já jsem jí říkala: ,Jarmilko, tak jak chceš, nemáme ti co dat.‘ Tak jsem jí chtěla dát aspoň tenhle náhrdelník. Byla bych jí byla nebránila. Ale ona tehdy řekla: ,Já bych si neuměla představit, že bych se nevrátila domů.‘ A tak jsme velice zdvořile odpověděli do té Belgie s poděkováním, ale že ne.“

Československé hranice byly zavřené, a tak zůstali Slezákovi v Jugoslávii až do září. Přes měsíc bydleli ve stanu na pláži, místní se všem přítomným Čechům snažili pomáhat. „Všem nabízeli obědy v sokolovně, večeře v sokolovně. Ale my jsme nešli, nám to nebylo milé přijímat. Měli jsme možnost sami, co jsme měli zásoby a co jsme si koupili. Ale donesl nám tam jeden domorodec takovej kastrůlek malých nachytaných rybiček. Pak, když jsme už konečně mohli přes ty hranice, jediné, co jsme využili, to bylo v Rakousku. Na cedulích u benzinek bylo napsané ,CSSR benzin frei‘. Tak tam jsme si vzali benzin.“

Z Rakouska přijeli do Mikulova v září. „A když jsme přijeli do Mikulova na hranici, tak to byl hrozný pohled, od té celnice byla cesta a z obou stran byly keře. Dřív by si toho člověk nevšiml, ale teď ano. A v těch keřích byli tak, aby nevyčnívali, ruští vojáci. Zatažení v těch keřích, měli samopaly, helmy, někteří měli hodně mongolské výrazy. To už jste vjížděla s tým strachem. To byla vidět sila té armády.“

Místo domů do Německa

Dcera Jarmila nakonec do emigrace odešla o tři roky později. Jako čerstvě vdaná odjela se svým mužem do Tunisu, kde pracovala jeho matka jako lékařka, na svatební cestu. Vraceli se společně, ale mladá dvojice se z Itálie místo do Československa vydala do Německa, kde Jarmila žije doposud.

Rodina Slezákova emigraci dcery pocítila vzápětí. „Já ani ne, ale manžel byl ředitelem Stavoprojektu, což byl krajský ústav, který míval až tisíc lidí. A tak musel jít. Na druhou stranu on byl – vypadá to, když o něm mluvím – ale on byl mimořádná osobnost, ho ctili všichni. Byl odborník, byl zedník a měl vystudovanou architekturu, takže ho nikdo neopil rohlíkem, ale krom toho měl organizační schopnosti a byl hrozně takový solidní, lidem pomohl… A teď samozřejmě podle předpisů to dělat nemohl. Při nějakém tom jednání, on z toho býval otrávený. Napřed mu nabídli, aby jel za Jarmilou a přesvědčil ji, aby se vrátila. To odmítl. Potom že tři měsíce ještě, až se najde někdo, kdo by ho mohl zastoupit. Po čtvrt roce byla zase jednání a znovu. A tak bylo čtvrt roku celý rok, pořád nikoho neměli. Až ho to naštvalo a odešel sám. V oboru ale zůstal.“

Rodina zůstala v Brně, muž paní Slezákové byl nadále členem strany. „Víte, co řekl ten ekonom Komárek? Z rozjetého vlaku nešlo vyskočit. To byste zničila děcka. Měli jsme tři děti. To si mohli dovolit mnozí – byla to odvaha u těch některých, my se nepočítáme za tak odvážné. Takový Havel si to mohl dovolit, neměl děti. Ne že bych ho shazovala, Havla mám ráda. Něco jiné byla ta Němcová, ta měla děti, to byla skutečně oběť.“

Paní Slezáková žila obyčejný život, pracovala na Útvaru hlavního architekta v Brně. Dcera jí posílala povolené barevné magazíny, přátelé jí občas půjčili zakázané knihy, třeba Souostroví Gulag. Dnes je paní Slezáková vdova a je v důchodu, žije v Brně, kde prožila většinu života. Do rodných Vizovic se vrací k rodině každé léto.