Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Slimáček (* 1942)

• narozen 7. prosince 1942 v Kelči

• vyrůstal v zemědělské rodině, kterou poznamenala násilná kolektivizace

• po základní škole jezdil jako traktorista v tamějším JZD

• dálkově vystudoval střední zemědělskou školu a později i školu vysokou

• ve funkci hlavního agronoma působil v Kelči až do roku 1988

• po roce 1989 vedl několik let JZD v Kelči

• v současnosti spravuje rodinný grunt

Osud Františka Slimáčka, pamětníkova otce, inspiroval Vojtěcha Jasného k natočení jeho filmu Všichni dobří rodáci. Vznikl díky krátkému údobí bez cenzury a také dobrozdání Alexandra Dubčeka v roce 1968. Jelikož scénář pracoval se skutečnými postavami, vzbudil mezi obyvateli Kelče značné rozhořčení. Zato obyvatelé Bystrého na Svitavsku, kde se film nakonec natáčel a kteří obsadili mnoho vedlejších rolí a se štábem se sžili, ztvárnili osudy lidí stižených kolektivizací i těch, kteří o ní rozhodovali, s lehkostí a odstupem.

Rodinný grunt Slimáčkových navzdory všem nepřízním nakonec zůstal zachován. Po otci starost o něj převzal Josef Slimáček (* 1942). Vyrůstal v rodné Kelči a vychováván byl v sokolském duchu.

Můj otec vzal Vojtěcha pod kuratelu, jinak by skončil v koncentráku jako jeho otec

Josefův otec patřil v poválečné době ke kelečským představitelům Sokola, kteří navázali na předchozí tradici. Tu ztělesňoval i Vojtěch Jasný starší (* 1890), otec filmového režiséra. Roku 1941 byl ve funkci starosty Sokola zatčen a za odbojovou činnost v Obraně národa uvězněn v Kounicových kolejích v Brně. Odtud v únoru 1942 odjel transportem do koncentračního tábora Osvětim, kde krátce nato zemřel. „Když ho zavřeli do koncentráku, Vojta byl tak trochu divočák, začal blbnout, skoro bych řekl veřejně. A když to otec zjistil, tak ho vzal pod kuratelu, protože jinak by asi skončil v koncentráku stejně jako jeho otec nebo v kriminále. Dalo by se říct, že ho zklidnil a že mu možná i zachránil život,“ naráží pamětník na Jasného odbojovou činnost za války, kdy (jak uvádí v rozhovoru s publicistou Janem Čulíkem) pro síť agentů britské tajné služby Secret Intelligence Service pořizoval mapy zákopů a napojil se na komunistický odboj.

Otec byl velice dobrý hospodář

„Narodil jsem se na vejminku, kde vlastně dneska žiju, a jako první vzpomínku z dětství bych mohl zmínit, když mi otec po návratu ze sokolského plesu dovezl kapesní nůž. Byl starostou Sokola v Kelči,“ říká Josef. I díky zmiňované funkci se jeho otec těšil úctě a respektu. V době kolektivizace se s ním chodili radit ostatní hospodáři, tak jak to známe i z Jasného filmu. To vše se ale se změnami, které nastolila nová komunistická vláda roku 1948, obrátilo proti němu. Z Františka Slimáčka se stal nepřítel socialistického hospodářství. „Zvyšovaly se dodávky a nastal tlak na rolníky. Otec s tím ale problémy neměl, protože byl skutečně velice dobrý hospodář. Problém byl, že jsme chovali prasnice a otec měl povinnost každý rok darovat rodičům na vejminku sele. Když se na to přišlo, tak ho vedli policajti v poutech na četnickou stanici a dopadlo to tak, že dostal desetitisícovou pokutu,“ přibližuje Josef okolnosti, které předcházely snaze o zabavení jejich gruntu. K tomu pak skutečně došlo. Jelikož otec vstupu do jednotného zemědělského družstva vzdoroval, pod záminkou mimořádného vojenského cvičení byl na konci června 1952 povolán do Varnsdorfu a u takzvaných pétépáků (oddílů Pomocných technických praporů) strávil téměř dva roky. Během jeho nepřítomnosti přišla rodina o pozemky a do prázdné maštale, ze které byla odvedena hospodářská zvířata a koně, se nastěhoval dobytek Výkupního závodu Valašské Meziříčí. Býky dostala na starost Josefova maminka. Rodina nesla otcův vynucený pobyt na vojně velice těžce a navíc během krátké doby zemřela pamětníkova babička z otcovy strany i dědeček a teta z matčiny strany.

Šel zahradou a zůstal ležet ve sněhu

„Otcův útěk byl velmi dramatický, protože byl nemocný – měl zápal plic. V Přerově si koupil jízdenku, ale chyběly mu peníze, a tak mu pokladní pomohla. Ale jak byl v horečkách, nasedl do opačného vlaku,“ vypráví pamětník o otcově návratu domů v zimě roku 1952 a pokračuje: „Nakonec dojel vlakem do Kunovic. Pořádně tam fouká, takže cesta byla krušná. Když se dostal do Kelče, šel zahradou, ale zůstal v ní ležet. Náš pes ho ale ucítil a víceméně svou přítomností a aktivitou ho přiměl, aby se dostal domů.“

Služba u PTP se bohužel podepsala na otcově zdraví – onemocněl anginou pectoris. Po uzdravení se mu dlouhou dobu nedařilo získat zaměstnání. Až díky starým sokolským přátelům se pro něho podařilo vyřídit dvousetkorunový důchod, který společně s polem a zvířectvem živil celou rodinu. Na nátlak nakonec otec do JZD vstoupil a na krátký čas se stal jeho předsedou. „Nakonec se sklonil, ale dělal to jenom tři nebo čtyři roky. Protože všichni, kdo ho k tomu nutili, ať to jde dělat, po něm začali plivat. Protože otec chtěl po lidech dobrou práci. Když už to družstvo bylo založené a mělo prosperovat, tak vyžadovalo poctivou práci, a to se mnoha lidem nelíbilo. Hlavně té generaci, která byla mladší než on. Ti když okoštovali život, že večer nemuseli do stáje – přes den byli třeba v mechanizačním středisku nebo na poli a večer už nemuseli do stáje, protože se postavil kravín – mohli do hospody, tak těm to velice vyhovovalo.ׅ“

Ředitel mi nadával do pacholků

V době, kdy Slimáčkovým zabavili pole a dobytek, nastěhoval si Výkupní závod Valašské Meziříčí k nim do maštale hovězí dobytek na výkrm. Grunt bez hospodáře v té době vedla Josefova maminka. „Matka to samozřejmě nestíhala, takže my kluci, než jsme šli do školy, jsme se o něj starali. A totéž, když jsme se vrátili. Takže do školy jsme chodili špinaví, protože koupelka tenkrát ještě neexistovala. Kolikrát jsem přišel do školy pozdě, protože než jsme poklidili pětatřicet čtyřicet býků, to nebyla žádná švanda. Takže mi pan ředitel nadával do sedláckých pacholků a posílal mne pást krávy...“ vzpomíná. Z tohoto důvodu se mu na rozdíl od ostatních sourozenců nepodařilo vystudovat střední školu. Nějaký čas proto pracoval jako traktorista a až dálkově si doplnil nejprve středoškolské a pak i vysokoškolské zemědělské vzdělání. Po personálních změnách v JZD se stal agronomem.

V Kelči ne, v Bystrém ano

V čase politického uvolnění, od poloviny šedesátých let, se ve společnosti začala otevírat dosud tabuizovaná témata, mezi která patřila například perzekuce politických oponentů režimu a kriminalizace selských stavů v souvislosti s kolektivizací. Tvůrci získali větší prostor ke kritickým komentářům a reflexi problematických úseků minulosti. Jasného představa o ztvárnění osudu Františka Slimáčka postupně získávala jasnější obrysy.

„Vzpomínám si, když Jasný k nám přijel ještě s producentem Miličem a kameramanem Kučerou. Otec pak ještě s kamarádem Arnoštem Bothem spolupracoval na scénáři. Když se to upeklo, že se to bude natáčet, tak potom k nám na několik týdnů přijel Radek Brzobohatý. Aby se vcítil do prostředí a do postavy, kterou měl vytvářet. Jezdil s koněm, učil se hospodářským pracím. S otcem vedli různé debaty,“ přibližuje pamětník dobu příprav na natáčení Všech dobrých rodáků.

Film se nakonec po dlouhém pátrání po náhradní lokalitě začal točit v Bystrém u Poličky, kde tvůrce našel podobnou krajinu a uspořádání obce jako v rodné Kelči. Štáb propojil herce s neherci a vzniklo až básnické pojednání osudů lidí, kterým do života zasáhne konflikt s mocí. Zlínské premiéry filmu roku 1969 se zúčastnil i František Slimáček. „Tatínek s filmem spokojený nebyl, protože Jasný – jistě, jsou to umělci a své věci si dělají k obrazu svému – tam spoustu lidí trochu zesměšnil nebo přidal věci, které nebyly pravdivé, a mnoho lidí pak bylo na otce nazlobených,“ glosuje pamětník a dodává: „Jádro věci a postavy jsou skutečné.“ Brzy po uvedení díla, řazeného k české nové vlně, ale přišel zákaz. Jasný si ještě v roce 1969 stačil převzít cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes, pak ale film po čtyřech měsících skončil na dvacet let v trezoru. Roku 1970 se Vojtěch Jasný rozhodl pro emigraci do USA.

Na otázku, jestli se v době Pražského jara změnilo něco i v Kelči, odpovídá pamětník následovně: „Víte, my na vesnicích jsme to uvolnění nějak moc nepociťovali. Všechno šlo ve starých kolejích. Jen okupace byla poměrně drsná. Zažil jsem ji v Olomouci, když jsme byli pro nějaké krmivo, když zrovna obsazovali Olomouc. Jeli jsme s nákladním autem směrem domů na Přerov – a proti nám tanky. Rozčiloval jsem se, proč nás nechtějí pustit dál. A když jsme nechtěli couvnout, vylezl voják do věže, sklopil kulomet proti nám, a hned jsme vystřízlivěli, otáčeli se a jeli zpátky.“  

Grunt zůstal

Celý produktivní život se pamětník věnoval práci agronoma. Kelečské JZD prošlo obdobími úpadku a růstu. Od roku 1972 fungovalo ve spojení s dalšími pěti obecními družstvy a stalo se jedním z největších na Vsetínsku.

Díky sametové revoluci roku 1989 se některé křivdy napravily. Rodinný grunt zůstal zachován. S Františkem Slimáčkem se po návratu z emigrace znovu setkal i Vojtěch Jasný. Roku 1999 vzniklo volné pokračování Všech dobrých rodáků a roku 2008 s manželi Slimáčkovými točil v rámci svého dokumentu i Jasného žák Arkaitz Basterra. Vznikl tak portrét Vojtěch Jasný – život a film. Po obou Vojtěších Jasných byla také v poslední době pojmenována i kelečská základní škola.

„Náš příběh není tak drastický jako třeba v Čechách, kde vystěhovávali celé rodiny, kdy si lidé s sebou nemohli vzít vůbec nic. Náš příběh se do povědomí dostal jen proto, že ho někdo zfilmoval. Nicméně si myslím, že všichni, kteří se s tím setkají, by si měli uvědomit, že ty poměry se mohou kdykoliv vrátit. Nakonec ti, kteří tam nahoře sedí, o to setsakramentsky usilují, aby měli moc ve svých rukách. Je proti tomu nutné vystupovat, aby se tato doba nevrátila. Každá totalita je těžká a krutá a křiví vědomí člověka a jeho duši. A trvá to generace, než z toho lidé vyrostou. Protože člověk to svoje trauma přenáší na svoje děti a okolí,“ uzavírá pamětník.