Ivan Sloboda

„Co bych měl vyzdvihnout, byli skutečně lidé, kteří pomáhali, na to nesmíme zapomenout. A rád bych připomněl jedno jméno, chtěl bych, aby bylo někde zapsané. Otec s matkou byli v jednom z těch lesních bunkrů mezi Horní a Dolní Lehotou a matka měla velmi dobré boty, nebo si to aspoň myslela, že má. To bylo velmi důležité, byla to otázka života a smrti, když jste neměli dobré boty, tak vám omrzly nohy. A matce se rozpadla podrážka, a tak hledali, kdo by jim boty opravil. Někdo jim poradil, že když budou ve velké nouzi, ať jdou do posledního nebo třetího domku od konce v městečku Jasenie, kde žije velmi slušný člověk - Emil Tištian, a že jim pomůže. Ten člověk byl o generaci starší než můj otec. A tak tam rodiče šli, zaklepali u nich v noci, jestli u nich můžou přespat, a to bylo v těch nejhorších časech. Oni jim dovolili přespat, navíc pan Tištian uměl opravovat boty, tak mamince opravil boty. Možná u nich byli jen pár dní, dva tři, ale já jsem přesvědčen, že jim tím zachránili život. Partyzáni i Židé museli něco jíst, tak se vypravovali do dolin, což bylo vždycky velmi nebezpečné, a tam si kupovali chleba a jiné věci u místních lidí. Bez těch lidí by to nešlo.“

„Otec se mnou šel autobusem na letiště, taxík byl tenkrát luxus, táhli jsme malý kufr. A v autobuse mi otec říkal, ať mu dám klíče od bytu. Nechápal jsem proč, ale říkal jsem si, že se s ním nebudu hádat a dal jsem mu je. To byl první můj let, do Prahy a potom do Londýna. Byl to nějaký Iljušin 18 s vrtulemi, už nastartoval motory a stewardka ještě vyšla ven a vrátila se a ptala se, jestli je v letadle nějaký pan Sloboda a dala mi ty klíče, ke kterým byla připnutá mezuza. Miniaturní plechové pouzdro na modlitbu, které si židovské rodiny připínají na dveře svých domů. Tak ona mi to vrátila, já to stále mám, na všechny zkoušky jsem s tím chodil, moje děti s tím chodily na zkoušky. To je pro mne velmi silný zážitek.“

„Bylo hodně situací v tatínkově a maminčině životě, kdy mohli odejít ze země a kdy jiní Židé odešli. A oni pokaždé na to, že neodešli, doplatili. Tatínkovi bylo v době srpnové okupace 58 let a tušil, že mají poslední možnost, že když neodejdou, tak neodejdou nikdy. Jejich rozhodování ulehčilo, že jsme se sestrou byli v Anglii a my jsme se nemuseli rozhodovat. Já nevím, jestli bych dokázal jako osmapadesátiletý odejít do úplně cizí země. Otec nebyl nejpraktičtější člověk, ale měl před sebou velké cíle. Věděl, že udělal chybu, když neodešel v třicátém osmém roce, ani později v čtyřicátém roce a ani v dalším období kolem roku 1964, kdy mnoho Židů odešlo do zahraničí. Proto se po srpnu 1968 rozhodli odejít a nebyli sami, hodně jejich známých odešlo. Všichni se pak setkali ve Vídni.“