Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Roman Slonek (* 1947)

• narozen 16. září 1947 v Brně

• rodina se zapojila do druhého i třetího odboje

• dětství prožil pamětník v Brně, v Moravské Třebové a v Boskovicích

• otec Miloš Slonek starší primářem gynekologického oddělení

• v 60. letech studoval na střední škole elektrotechnické

• roku 1968 emigroval do Kanady

• pracoval na stavbě železnice

• později založil vlastní lyžařskou školu

• roku 1974 vyhořel celý dům i s obchodem s lyžařským vybavením

• roku 1976 se oženil

• rodina jej v Kanadě nesměla navštívit

• roku 1986 dobrovolníkem na výstavě Expo 86 ve Vancouveru

• v březnu 1990 po letech navštívil Československo

• v roce 2001 se vrátil do Čech

Miloš Roman Slonek se narodil 16. září 1947 v Brně. Rodina pocházela z Nového Města na Moravě, kde dědeček Adolf Slonek založil v roce 1896 truhlářskou dílnu na výrobu lyží. Pamětníkovi rodiče studovali v Brně, kde je seznámil rodinný přítel Velen Fanderlik (významný brněnský skaut, právník, zastupoval Československo během Norimberského procesu po druhé světové válce).

Rodina ve druhém i třetím odboji

Otec Miloš Slonek st. i se svým otcem Adolfem během druhé světové války spolupracovali s odbojovou skupinou Cyrila Musila, známého později pod jménem Kulak Studnický. Jeho lyžařský penzion ve Studnicích se stal místem úkrytu a setkávání čelných představitelů odbojové organizace „Rada tří“ a jejich spojek. On sám byl v roce 1949 zatčen Státní bezpečností (StB) a odsouzen na dvacet let odnětí svobody. Podařilo se mu však uprchnout a usadil se v Kanadě, kde ho později, po své emigraci, pamětník navštívil krátce předtím, než byl Cyril Musil nalezen mrtvý ve své chatě v Ontariu. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna.

Miloš Slonek st., student medicíny, závodil na lyžích a během války při fingovaných trénincích zásobovali s přáteli odbojovou skupinu lékařským materiálem: „Pomáhali také, když byl pozdější generál Rudolf Pernický zraněn při seskoku a transportu z Kutné Hory do Studnic.“

Členové rodiny z matčiny strany se také zapojili do odboje a její strýc Tomáš Čep, legionář a profesor sociologie, byl za přípravu k velezradě odsouzen a v letech 1940–1945 vězněn v Německu. I po roce 1948 se stal nepohodlným a ve vykonstruovaném procesu v roce 1957 byl, už jako penzista, odsouzen na čtyři roky nepodmíněně. „Jeli jsme s tetičkou do Leopoldova, když měla povolenou poslední návštěvu pár měsíců předtím, než zemřel. Ale to jsem ho neviděl, ani táta, jen dvě bachařky odvedly tetičku. My jsme jen čekali venku a tak asi po třiceti minutách se vrátila plačící.“

Dvojí stěhování

V padesátých letech musel Miloš Slonek st. opustit místo gynekologa v porodnici na Obilním trhu v Brně a odstěhoval se i s rodinou do Moravské Třebové, kde pamětník prožil část dětství. Vzpomíná na dům s velkým bytem, ve sklepě vybudovaný válečný bunkr, na bohatý kulturní život, pana řídícího, ale i na návštěvu zvláštních pánů: „Jednoho dne přijeli takoví pánové a sháněli se po mém otci, věděli, kde je, kde bydlí, všechno. Jako důvod k tomu uvedli, že jim nejde rádio a jestli nemáme ten elektromagnetický měnič napětí, který byl součástí krabičky s náhradními díly. Tak přišli a hezky si prohlédli celý byt.“

V roce 1958 se v Boskovicích dostavěla nová nemocnice, otec Miloš Slonek st. se přihlásil do konkurzu a získal místo primáře gynekologického oddělení. Pamětník nastoupil do šesté třídy a popisuje doma tzv. trojí život – jeden navenek, druhý ve škole a třetí při setkávání s kamarády a přáteli na lovecké chatě v Jeseníkách, kde byl otec společníkem v loveckém revíru Vápenná 2. V boskovické nemocnici byla v té době velmi zajímavá sestava tří primářů. Chirurgie: Bohuslav Handl – katolík; dětské oddělení: Boleslav Zbytovský – evangelík a gynekologie: Miloš Slonek st. – evangelík. Když se tito pánové potkali někde na chodbě nemocnice, jejich častý pozdrav byl: „Tak co, bratře, kdy se to posere?“

Prázdniny pamětník často trávil u příbuzných v Novém Městě na Moravě nebo v Rosicích u Brna, kde také bydlel v době, když studoval Střední školu elektrotechnickou v Brně. Později rodina prodala dům v Rosicích a koupila od dvou židovských sester vilu na Černopolní 44, která stojí přímo naproti známé vile Tugendhat.

Studentský život

V šedesátých letech, v době po tzv. Karibské krizi (vypukla v důsledku rozmístění sovětských raket na Kubě), navštívil Brno Nikita Sergejevič Chruščov, tehdejší vůdce Sovětského svazu. „Když jel Chruščov za Kennedym, jel v Brně po Úvoze, tak já a pár přátel jsme mávali americkýma vlaječkama přesto, že jsme byli seřazeni a už dva dny předem jsme to nacvičovali s vlaječkama českýma a sovětskýma. No a někomu se to nelíbilo,“ vzpomíná Miloš Slonek.

Ve stejném období pořádal se spolužáky a přáteli tzv. anglické víkendy, jezdili na trampy, na motorkách, zakládali rockové kapely (Atlantis, Vulkán), nosili dlouhé vlasy, a protože většina z nich pocházela z „nespolehlivých“ rodin, občas se o ně zajímala místní StB. „Můj otec míval návštěvy z Rakouska a občas se objevila auta s cizí poznávací značkou. To si mě vyhmátli ze školy a ptali se, kdo nás navštívil a z jakého důvodu. Většinou si jeli zastřílet na hony.“

Jeden ze spolužáků, který nakonec nebyl připuštěn k maturitní zkoušce, je v současné době uznávaný holandský fotograf Vojtěch Dukát.

Dovolená se změnila v emigraci

V roce 1968 dostal pamětník pozvánku od příbuzných z Rakouska, aby tam strávil prázdniny. S kamarády, Janem Kukletou a dvěma sestrami, kterým pamětník dělal na cestě poručníka, se vypravili autem do Rakouska. Na hranicích je čekala důkladná kontrola osob i vozidla, všechno vzhůru nohama, pak závora, mostek a v noci v Rakousku otevřená kavárna – první šok! Další příjemný „šok“ zažila skupina mladých lidí při návštěvě lékaře Zahlbrucknera v Grazu, což byl přítel rodiny Slonkových. Velké sídlo s bazénem, v garáži několik aut, hostesky a pan doktor nakonec prohlásil: „‚No, tady s tou škodovkou jezdit nemůžete, ostudu mi tady dělat nebudete,‘ a dal nám k užívání svůj kabriolet mustang.“

Příjemně strávené prázdniny v Rakousku a Švýcarsku byly u konce, ale zamýšlený návrat domů přes rakouský Innsbruck 21. srpna 1968 se nakonec neuskutečnil. „Nějak o půl páté ráno jsme byli v Innsbrucku u benzinky, embéčko zelené s brněnskou poznávací značkou a na tom CS. Tak u benzinky se nás ptali: ‚Tak co, už utíkáte?‘ A my jsme nevěděli, o co se jedná.“

Rodiče byli v té době na dovolené v Jugoslávii, a tak pamětník telefonoval své babičce, která mu popsala situaci v Brně takto: „Je to jako za války, já tady mám dva ruské tanky a přes Tugendhatku míří na Brno. Voda teče, zima není, jídla mám dost, tak uvidíme, co bude dál.“

Ve Vídni se sešlo pár známých studentů a přátel a jednoznačně se rozhodli, že domů už se nevrátí. Shodou různých okolností se pamětník rozhodl odletět se dvěma bratry Kálovými do Kanady, kde měli příbuzné. Ještě před odletem několikrát komunikoval s rodiči a díky známému chargé d´affaires (diplomatický zástupce nejnižší hodnosti) si posílali různé dokumenty a doklady. Nakonec se otci podařilo získat oficiálně víza do Rakouska a naoko jel syna přemluvit k návratu. Poslední setkání s otcem pamětník popisuje takto: „No, tak přijel do Vídně, tři dny před mými narozeninami, ještě jsme oslavili moje narozeniny u doktora Zahlbrucknera a 19. září mě odvezl na letiště a to jsme se viděli naposledy.“

Otec MUDr. Miloš Slonek zemřel náhle v roce 1976 ve své kanceláři při odpočinku mezi dvěma operacemi. Tehdejší ředitel nemocnice Adolf Lick mu vystrojil velkolepý pohřeb, za který tehdy dostal důtku z nejvyšších míst.

Dlouhý let do Kanady, přistání ve Vancouveru, ubytování v motelu, těžké začátky, ale také velká pomoc od profesora Vladimíra Krajiny a jeho syna. Vladimír Krajina byl vědec, pedagog, politik a jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války, po roce 1948 emigroval a žil ve Vancouveru. Díky dobré znalosti angličtiny se pamětník rychle uplatnil jako překladatel pro ostatní emigranty, pracoval na pile, na stavbách, dělal si technické kurzy a spřátelil se s mnoha lidmi.

Lyžování zvítězilo

Na radu jednoho známého se rozhodl zkusit štěstí na severu, na Aljašce, kde začal pracovat na stavbě nové železniční trati, která měla vést podél silnice Alaska Highway, vybudované v průběhu druhé světové války. Během několika let se vypracoval na vedoucího oddělení a měl na starosti všechny, kteří obsluhovali speciální stroje na stavbě. V zimním období, když všechno zamrzlo a stavba byla přerušená, se pamětník věnoval svému oblíbenému sportu, a to lyžování. Postupně si založil vlastní instruktorskou školu a prodejnu s lyžařským vybavením.

Na Velikonoce roku 1974 odjel na víkend trénovat se svým lyžařským oddílem a po návratu ho čekalo nemilé překvapení. „Když jsem přijel nazpátek, tak jsem zjistil, že budova neexistuje a do základů je to celé vyhořelé,“ popisuje pamětník. Dům, nebo spíš to, co z něj zbylo, prodal a vrátil se do Vancouveru, kde vedl obchody s lyžařským vybavením, které patřily jeho známému.

Korespondence s rodinou probíhala celkem pravidelně, ale všechny dopisy, které přicházely, byly v jednom rohu vždycky naříznuté. StB měla metodu, jak se do dopisu dostat – aniž by ho museli celý otevřít, používali k tomu rybářský peán, kterým dopis opatrně vytáhli z obálky. Některé dopisy převáželi přes hranice rodinní přátelé tajně a ty samozřejmě StB nemohla prohlížet. 

Rodina do Kanady nikdy neodjela

V sedmdesátých letech byl pamětník v nepřítomnosti odsouzen ke dvanácti měsícům odnětí svobody a ztrátě majetku za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. Přes svého dobrého známého Richarda Fardu, hokejového reprezentanta, který byl v roce 1969 na Kanadském poháru, se pokusil poslat domů darovací smlouvy na motorku a americký džíp, aby nedošlo ke konfiskaci. Nakonec je ale soud neuznal a pamětníkův otec musel všechno odkoupit zpět.  

Několikrát se snažil, aby za ním do Kanady mohli vycestovat rodiče nebo babička, všechno bylo připravené, měli i letenky, ale bohužel úřady to vždycky nějak znemožnily, a to i v roce 1976, kdy zval rodiče na svatbu. On jako evangelík se oženil s Angličankou židovského původu v Japonské zahradě a oddával je baptistický pastor. Narodili se jim postupně dva synové, Daniel a Michael. Jeho žena v osmdesátých letech několikrát navštívila Československo, poznala celou rodinu Slonkových a během svých cest pašovala tonery do tiskáren i součástky do počítačů. Uměla skvěle několik světových jazyků, a tak pro ni nebyl problém naučit se obstojně česky, což prokázala i jednou na letišti – když po ní chtěli, aby si vyměnila určitý obnos peněz, jadrně jim odpověděla: „Nic si nevyměním, vy ku..y komunistický!“      

Oba manželé se jako dobrovolníci zúčastnili světové výstavy Expo 86 ve Vancouveru, kde pomáhali také jako překladatelé při návštěvě Lubomíra Štrougala, tehdejšího předsedy federální československé vlády. Během výstavy se také seznámili s herci brněnských divadel, například s Arnoštem Goldflamem, který se potom ujal paní Slonkové, když přijela do Československa na návštěvu.

Totální euforie

O událostech v roce 1989 měl pamětník dobré povědomí od přátel a hlavně od již zmiňovaného Vladimíra Krajiny, se kterým se také mohl 5. března 1990 poprvé po dvaadvaceti letech vrátit do rodné země. Když kroužilo letadlo nad Prahou, profesor Krajina pronesl větu: „Hoši, to bude trvat minimálně dvě tři generace, než tady může být občanská společnost.“

Prvních pár dní strávil Miloš Slonek nejdříve v Praze, navštěvoval známé, kamarády, každou chvilku byli v jiném divadle, následovaly nekonečné večírky a oslavy svobody. Poprvé od června 1968 viděl matku a celou svoji rodinu. Zažíval, jak sám vzpomíná, „pocit totální euforie“.

V roce 1996 od něho odešla manželka a později se rozvedli. V roce 2002 se pamětník vrátil do České republiky a tři roky tady s ním pobýval i jeho mladší syn Michael. V současné době žijí synové v Kanadě, Miloš Slonek bydlí se svou přítelkyní v Boskovicích a žije činorodým životem. Organizuje v rámci Senior pointu různé akce pro seniory a obyvatele Boskovic.

Svoji celoživotní zkušenost emigranta a člověka, který přišel v jednom dni o většinu jistot, ale zároveň poznal bohatství jiných kultur a národů, shrnul v těchto větách: „Naučte se cizí jazyky, podívejte se ven, ať vidíte, jak žijí ostatní, a opatrujte si svobodu, že můžete kdykoli přijít nebo odejít. Když se dívám na fotku svého syna ze šesté třídy, tam je jich dvacet šest dětí a třináct národností... je jedno, jestli jsem černý, bílý nebo fialový, jsou jen dobří a ne tak dobří lidé.“