Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Václav Slouk (* 1957)

• narodil se 8. září 1957 v Brně, vyrůstal v Hrušovanech u Brna

• spolu se svými dvěma bratry byl rodiči vychováván k víře a k věrnosti svému svědomí

• absolvoval gymnázium a nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• základní vojenskou službu absolvoval ve slovenských Malackách, jako duchovní byl zařazen do skupiny morálně narušených, ve které byli trestně stíhaní a faráři

• jeho kontakty se Společenstvím svatého Gorazda a druhů, jehož předrevoluční činnost byla pod dohledem StB, nelibě nesl tehdejší církevní dohled

• jako římskokatolický kněz a farář působí ve farnosti u kostela svatého Jiljí v Brně-Komárově

Rodiče nás vedli k věrnosti svému svědomí

„Maminka nemohla kvůli své víře učit. Vystudovala pedagogickou fakultu a pracovala pak jako účetní, vrátná nebo telefonistka. Rodiče proti režimu sice aktivně nevystupovali, bylo ale zřejmé, že s ním nesouhlasí,“ říká čtyřiašedesátiletý Mons. Václav Slouk, římskokatolický kněz, farář ve farnosti u kostela svatého Jiljí v Brně-Komárově, děkan brněnský a od roku 2002 kanovník Královské stoliční kapituly svatých Petra a Pavla v Brně. Aktivně bojovat proti totalitnímu režimu u nás nechtěl ani on sám. I tak ale později na vlastní kůži zažil mnoho jeho patologických jevů. Už jako malý poznával, že se ve škole mluví a učí jinak než doma. Když si ve čtvrtém ročníku podal přihlášku do semináře, museli kvůli tomu jeho rodiče do školy takzvaně na kobereček, což zažili vůbec poprvé, žádné problémy ohledně studia s ním totiž nikdy řešit nemuseli.

Václav se narodil 8. září 1957. Spolu se svými dvěma bratry vyrůstal v Hrušovanech u Brna. Jeho otec Václav pracoval jako dělník, a maminka Jindřiška, rozená Hulatová, původním povoláním učitelka, se - jak už bylo uvedeno - z náboženských důvodů musela živit mimo svou profesi. Rodiče své syny podle Václava vedli k životu ve víře a také k věrnosti svědomí. „Ukazovalo se to například právě v tom matčině postoji. I když nemohla učit, raději zůstala věrná svému svědomí, než by slevila ze svých zásad, aby se třeba měla líp.“

Vůbec jsem nechápal, jak přátelská země může někoho napadnout

Vzhledem k době, kdy se narodil, zažil Václav řadu takzvaně zlomových událostí souvisejících s dějinami totalitního Československa ještě jako dítě. Příkladem jsou události osmašedesátého roku, kdy mu bylo pouhých jedenáct let. Ve svém vyprávění vzpomíná, že ho maminka budila s pláčem, že bude válka. V Hrušovanech u Brna byl ale podle něj celkem klid. „Občas projela vojenská auta, tanky si ale žádné nepamatuju.“ Obavy a strach tam ale mezi lidmi panovaly. Ve stejném roce Václav také zrovna přecházel na základní školu do Židlochovic. Jak dále vzpomíná, spolu s učiteli tam tehdy v rámci ruštiny proti okupaci protestovali. „Seděli jsme venku před školou a nic nedělali.“ Zapojení učitelé se pak ale brzy museli kát, aby v následné normalizaci vůbec přežili.

Rodiče Václava byli podle jeho slov z vývoje srpnových událostí smutní. Otec hodně sledoval zprávy. On sám pak jako dítě nemohl pochopit, jak někoho může napadnout tzv. přátelská země. „Cítil jsem, že je tady něco špatně.“

Když jsem rodičům řekl, že chci být kněz, báli se hlavně, abych nezklamal

Václav patřil mezi vzorné studenty. Za školu se účastnil řady soutěží. O to větší překvapení pak na gymnáziu v Hustopečích u Brna způsobil, když se ukázalo, že si podává přihlášku do kněžského semináře v Litoměřicích, což bylo tehdy jediné takové místo pro Čechy a Moravu. Jeho cesta k duchovnímu povolání byla postupná. Nejvíce ho ovlivnil P. Josef Soukop. „Líbily se mi jeho soutěže v poznávání kostelů, modlitební setkání i různé akce na Vánoce a Velikonoce. Později na mě také zapůsobilo setkání s papežem Pavlem IV. v Římě. Začal jsem vnímat některé jiné hodnoty, a také více naslouchat,“ doplňuje Václav s tím, že ví z mnoha katolických rodin, že se lidé stále modlí za nové řeholníky a kněze, ale když se pak pro tuto životní cestu rozhodne jejich dítě, je to pro mnohé rodiny těžká situace, protože si při těch modlitbách nikdy nepředstavovali, že by se řeholníkem nebo knězem stal právě jejich vlastní potomek. V této souvislosti pak Václav vzpomíná, že jeho rodiče jeho rozhodnutí pro kněžskou dráhu sice přijali, ale bylo patrné, že mají obavy z toho, aby nezklamal, aby nebyl špatným knězem nebo aby později kněžství neopustil.

Kromě toho, že Václavovo rozhodnutí museli jeho rodiče ve škole obhajovat, čelil pak od některých vyučujících tlakům i on sám. „Jeden z nich mě chtěl třeba zlákat jinam. Na druhou stranu někteří mě i podporovali.“ O ředitelskou pozici přišla pravděpodobně v této souvislosti tehdejší ředitelka hustopečského gymnázia Blažena Chroboková. „Její odchod se s tím tehdy spojoval. Byl jsem totiž už druhým v její ředitelské éře, který se rozhodl pro kněžskou dráhu. Byla přeřazena takzvaně na vyšší pozici, učit nebo působit na žáky už pak ale nemohla.“

Tlačili nás, abychom vstoupili do Pacem in terris

Václav podle svých slov nevěděl, jaké to je žít ve svobodě a mít spoustu možností. Svoboda jako taková mu proto prý nechyběla, patologii režimu si ale velmi dobře uvědomoval a snažil se to vše žít s čistým štítem. Režim podle něj kontroloval úplně vše. Například hned v roce 1977, kdy nastoupil do prvního ročníku semináře, se řešila Charta 77. „Do života semináře se to samozřejmě promítlo. Velmi aktivní bylo tehdy sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Hned po Chartě 77 jsme byli my seminaristé tlačeni k tomu, abychom založili něco jako Pionýr, spolek Pacem in terris, kde by byli právě jeho pozdější členové.“

Apely na založení takového spolku zněly podle Václava následně i od vyučujících na začátku přednášek. Spolu s dalšími se proto vydal za tehdejším kardinálem Františkem Tomáškem, aby jim poradil, jak se zachovat. „On se tehdy přeci jen ještě trochu bál, a tak pustil nahlas rádio, aby to případné odposlechy nezaznamenaly, a řekl nám, že to tak nevidí. Řekl, že bychom to zakládat neměli,“ vzpomíná Václav s tím, že ve stejném duchu se k této záležitosti v Brně při schůzce s některými seminaristy vyjádřil i tehdejší prelát Ludvík Horký.

Režim chtěl především vyvolat spory uvnitř církve

V souvislosti se zmiňovaným sdružením Pacem in terris nebylo ale podle Václava cílem to, aby v něm byli všichni duchovní, ale aby to vyvolalo rozpory uvnitř církve. „Aby se církev rozdělila právě kvůli tomu, že tam někteří byli a někteří ne. I já sám jsem byl pak ještě víckrát tlačen k tomu, abych tam vstoupil. Ale už jen proto, že moje maminka nemohla učit, jsem to nemohl udělat. Nemohl jsem přece podporovat takovou prorežimní instituci.“ Václav do Pacem in terris nevstoupil, i když mu samozřejmě naznačovali, že když vstoupí, bude to pro něj znamenat jistou prosperitu. Ti, kteří tam byli, měli totiž výhody. „Jak jsem mohl ale pozorovat, řada z nich v sobě kvůli tomu prožívala neustálý rozpor. Ani po revoluci jsem pak ale nechtěl vědět, zda na mě třeba někdo donášel. Nechtěl jsem zjistit, že by šlo třeba o kamaráda, chtěl jsem se na všechny dívat pořád stejně.“ 

Na kněze byl Václav vysvěcen v červnu roku 1983. Se státním souhlasem pak postupně působil na různých místech v Brně, Olomouci a Praze. Státní souhlas byl duchovním vydáván vždy jen ve spojení s určitým místem. „Jednou jsem například dostal černou tečku za to, že jsem šel bez státního souhlasu zpovídat na jiné místo, než jsem měl dovoleno.“

Pro režim jsem byl morálně narušený

Patologii totalitního režimu v Československu před rokem 1989 ve Václavově vyprávění potvrzuje i zmínka o jeho vojenské službě v letech 1979 až 1981 ve slovenských Malackách. Jako studenta bohoslovecké fakulty ho zařadili do skupiny morálně narušených. „Byli tam soudně trestaní a faráři.“ Jakmile se v Sovětském svazu dostal do čela Gorbačov a jeho perestrojka, byla skupina označena uhlazeněji, a to jako skupina vojáků vyžadujících zvláštní péči. Václav byl v této skupině spolu s dalšími více hlídaný a k řadě věcem neměl vůbec přístup. Spousta záležitostí pro něj byla tajných.

Gorazdovce jsem obdivoval, i když s jejich vůdcem jsem ne vždy souhlasil

Už jako kaplan brněnského kostela svatého Jakuba se Václav setkal se Společenstvím svatého Gorazda a druhů, jehož činnost je označována jako křesťanský disent. Z dnešního pohledu a v souvislosti s vyprávěním o době totalitního Československa budí ale zmínky některých pamětníků o sektářském způsobu jeho vedení minimálně určité rozpaky. Nutno ovšem také dodat, že charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované a komplexnost pohledu tedy chybí.

„Jednou gorazdovci zpívali jako náhrada u svatého Jakuba místo tamního sboru. Hned poté přišel církevní tajemník a ptal se, proč byli náhradou právě oni. Bylo jasné, že jsou režimu trnem v oku.“ Společenství se podle Václava i dalších pamětníků věnovalo hudebnímu doprovázení mší a také dalším modlitebním a aktivistickým činnostem. „Jejich vůdce Miroslav Richter zdůrazňoval, že se v Československu církev hlásí k západu, ale přitom svatí Cyril a Metoděj přišli z východu. Že zkrátka duchovní kořeny nemáme jen ty západní, ale i východní. A gorazdovci se u nás pak snažili oživit právě i ty východní kořeny. Ostatní sbory jen nacvičovaly písně, oni si ale ke každé sdělovali i další podrobnosti. Význam, historii, souvislosti a podobně,“ přibližuje činnost společenství Václav a podotýká, že u gorazdovců obdivoval právě snahu o živost obou zmiňovaných kořenů křesťanské víry u nás. „Ne všechno jsem ale od Mirka bral. Dost jsem se s ním i hádal, ale působit u nás mohli dál. Ty rozpory nebyly až takové, abychom se přestali bavit. Za mě to byl určitě vizionář,“ vzpomíná na už zmiňovaného vůdce gorazdovců pamětník. Miroslav Richter byl podle něj paličatý a své názory prosazoval dost důrazně, nerad diskutoval a způsob, jakým společenství vedl, mohl mít i velmi blízko k sektářství. Na druhou stranu ale Václav dodává, že tvrdší nastavení společenství mít prostě muselo, protože potřebovalo vystupovat proti režimu, a k tomu byla nutná určitá síla. Mnoho lidí ale společenství, i podle svědectví jiných pamětníků, právě kvůli jeho autoritativnímu vůdci opustilo. Podle Václava byly ovšem tyto odchody způsobeny spíše povahou a osobnostními rysy Miroslava Richtera než tím, že by lidé chtěli opustit „sektu“ nebo „sektářského“ vůdce.

Z protikomunistických aktivit společenství zmiňuje Václav pouť na Velehradě v roce 1985, na které sice sám nebyl, ale při které se podle jiných svědectví gorazdovci dostali mezi oficiální sbor a po pokynu ke zpěvu hymny zazpívali nejstarší známou českou duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. Přítomným věřícím tak dodali odvahu k tomu, aby se následně hlasitě ozvali proti vydávání poutě vrcholnými komunistickými představiteli za mírovou slavnost a také k následnému vypískání tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka. Pro katolickou církev to znamenalo naprosto přelomovou událost. Tímto se totiž do té doby ‚mlčící‘ církev v Československu veřejně přihlásila k obraně svých práv.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle

Když se v ulicích československých měst a obcí zvonilo v listopadu 1989 klíči, vnímal Václav, že to nebude jen tak a že zacinkat klíči nestačí. Za konec totality byl ale rád.

„Když se v Bibli píše o narození Ježíše Krista, mluví se tam o andělech, kteří zpívají chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Myslím, že to je to, o co se ve svém působení mezi lidmi snažím. Oslavovat Boha a přinášet něco dobrého lidem,“ uzavírá naše setkání Mons. Václav Slouk.