Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matthias Slunsky (* 1925)

• narozen roku 1925 ve Frélichově

• doma se mluvilo chorvatsky, ve škole se naučil česky a německy

• v roce 1943 odveden do německé armády, nasazen ve Francii

• na konci války návrat do Frélichova

• v roce 1948 se svou budoucí ženou odešel do Rakouska

Když přijíždíte do Jevišovky, hned zkraje obce ještě před bývalou měšťanskou školou stojí domek, v němž žila rodina Slunských. Rodiče Matěje Slunského si jej postavili na počátku dvacátých let. O několik let později vyrostla hned vedle nová měšťanka. Protože už Matějova babička u sebe nechávala učitele bydlet, celá obec věděla, že tito Slunští nesou přezdívku Šuljera.

Matěj Slunský přišel na svět roku 1925. „Můj tatínek byl taky Matěj a pocházel z rodiny, kde byli čtyři kluci a jedna holka. Jejich otec se nevrátil z první světové války, a protože tatínek byl z dětí nejstarší, musel se svojí maminkou hospodařit. Potom všechny pole a louky rozdělil, aby každý sourozenec dostal něco, a tak se ten poměrně velký grunt rozdělil na hodně malých částí. Můj tatínek se pak učil zámečníkem ve Vídni, v sobotu nebo v neděli přišel domů a v pondělí zase zpět. Vyučil se mistrem, a když se potom vrátil do Frélichova, chodil pracovat do Hrušovan do cukrovaru jako zámečník.“

Jak se rodina dostala k přezdívce Šuljera? „U babičky byl jeden pokoj volný, tak v něm bydlel jeden učitel. Lehrer, Schullehrer, z toho ta přezdívka Šuljera. Když se někdo ptal, znáš toho Jozu, Matu, Ive? Kterého? No toho Šuljeru. Aha! Pak všichni věděli, o koho se jedná.“

Matějova maminka se jmenovala Kateřina, za svobodna Suparičová. „Naše máma chodila hrozně ráda nakupovat. V Drnholci se každou středu konal trh, tak tam každou středu nakupovala štrapce na chorvatské kroje. Dostala tam úplně všechno. Obchodníci židé měli úplně všechno. Přišel jsi do obchodu, co byste potřebovala? Obstarám ti to, až přijdeš příště, bude to tady. Dokázali obstarat všechno. Jeden se jmenoval Eiser a bydlel v Drnholci na hlavním náměstí.“

Kateřina Slunská nejen, že ráda látky nakupovala, ale vytvářela z nich i krásné kroje. „Máma pocházela z rodiny, kde byly čtyři holky a jeden kluk. Když vyráběly kroj, každá dělala něco, každá uměla něco jiného. Teta Manda uměla faldičky, vždycky si tak vypomohly. Ani stroj každý neměl. Mašina Singer šla od baráku k baráku, každý si ji půjčoval, když potřeboval.“

„Ve Frélichově jsme měli nejprve starou školu, potom postavili novou, hned vedle našeho. Ten stavitel, který ji postavil, byl z Drnholce, ale frélichovští zedníci na stavbě pracovali. My jsme byli malí kluci, tak jsme dělali hlouposti. Ve škole probíhala výuka v češtině, asi jsme měli i hodinu němčiny každý den. Učitelé rozuměli německy, ale byli to Češi, a ředitel byl taky Čech. Od naší mámy si brali každý den mléko. Ve třídě je nás bylo dvacet čtyři kluků a tři holky, co byly z Frélichova. Pak tam ještě docházely Mařena a Božena, tak celkem nás bylo pět holek a dvacet čtyři kluků. Učitelé s námi měli velkou práci. Pamatuji si, jak nás učili o Masarykovi, Náš tatíček, nebožtíček, ledacos věděl… Chorvatštinu jsme ve škole neměli, jen češtinu a němčinu. Kdyby ano, bylo by to perfektní. V té naší chorvatštině už je trocha češtiny, trocha němčiny. Už to není čisté. Ale doma a všude jinde jsme mluvili jenom chorvatsky. Když Němci přešli přes hranice, museli jsme začít chodit do školy do Drnholce. Už jsme to neměli hned vedle, ráno se muselo vstát a mašírovat až do Drnholce. Později jsem jezdil na kole.“

Za první republiky probíhal ve Frélichově stavební boom. Kromě nové školy se totiž na konci dvacátých let začal stavět také nový kostel. „Obecní rada tehdy odhlasovala, že se postaví kostel. Měli na výběr, elektrické světlo nebo kostel? Většina chtěla kostel, protože byli zvyklí, že svítit se dá i petrolejovými lampami, co já vím. Stavělo se, zapřahali krávy, koně, všechno, všechno potřebovali. Když se chystal plán, byl se můj otec podívat na jeden kostel ve Vídni na ulici Herbststrasse. Nemohli si ho jen tak ofotit, potřebovali od toho stavitele povolení a plány.  Ve Vídni je dole veliká hrobka, a ve Frélichově taky.

Kostel byl pořád plný, každou neděli. Dopoledne byla mše a odpoledne, ve tři hodiny, zase nešpory. Když jsme se chtěli ulít, doma se nás potom ptali, co měl kněz na sobě, červený nebo modrý oděv? Když jsi to nevěděl, tak se prozradilo, žes v kostele nebyl.

Staří Chorvati, když chodili do kostela, měli i chorvatské kalhoty a klobouk. Nebylo jich moc, ale někteří přeci jen chodili oblečení chorvatsky. My jsme chodili už úplně normálně. Ve Frélichově jsme měli několik českých rodin, třeba Svobodovi, dobře jsme vycházeli se všemi.

Farář Benda měl kuchařku Terezii. Když byla ve škole nějaká slavnost, pozvali nás celou třídu na faru, pohostili bábovkami a dalším. Také biřmování bylo moc pěkné. Na Boží tělo se v hlavní uličce postavily čtyři oltáře, čtyři zastavení. My jsme šli procesím z kostela dokola a zase zpátky. Cesta byla vysypána kolem dokola čerstvou zelenou trávou. Každý sedlák, u něhož jsme zastavili, pokosil jetelinu a takhle to připravil. Takže jsme nešli po kameních, ale po trávě.

Jako děti jsme pořád myslely na hlouposti. Třeba jsme měli rám od sudu, ten jsme poháněli dřevem a běhali jsme za tím. Byli jsme rádi, že to máme. Kamarády jsme měli ze školy, tam chodili hlavně Chorvati. I nějací Češi, ale ti mluvili s námi chorvatsky. Němce jsme ani neměli, všichni mluvili chorvatsky.

Taky jsme chodili na poutě. Do Poysdorfu, Bründel. Jeden předzpívával a my jsme zpívali po něm. Po částech.

Když přišli v roce 1938 Němci, bylo to takové dvoustranné. Někteří, kteří měli dluh, se radovali, protože mysleli, že teď budou bez dluhů. Ti, kteří pracovali, třeba nedostali moc peněz, chtěli si něco koupit, u židů, dal jim to, řekl, nevadí, splatíš to příště, ale bylo to s úrokem. Tak někteří si to vzali i na dluh. Nebo si vypůjčili v Reifeisenbank, ale pak to nemohli splatit. Ja to vím jen od tatínka, říkal doma, že u něj zase byla ta a ta, dej mi čtyři tisíce korun. Nebo měli třeba střechu rozbitou, okna rozbitá… tak si vzali dluh. Když potom přišli Němci, tak řekli, že je dluh pryč. Proč a jak, to nevím.

Náš ročník musel narukovat a já jsem šel do Francie až na Atlantik, do Cherbourg. Kousek od toho byla invaze. Angličani a Američani nás tlačili, my jsme jenom utíkali zpátky. No však jsme byli taky jenom kluci, ne? Já jsem byl potom raněn. Granát převrátil auto, všechno jsem měl zlámané. Ležel jsem, našli mě Angličani, poslali do Německa. Měl jsem štěstí, že se ze mě nestal invalida. A tím pro mě válka skončila. 

Po válce přišli partyzáni, všechno nám vzali a vyhnali nás. Došli, řekli, to je teď moje. Viděli, že v kukuřici bylo hrozny, tak si mysleli, že to tam roste. Určitě, sto procentně. Rajtovali po vesnici, a jenom pryč s vámi, pryč s vámi. Vůbec nic nevěděli, ale najednou bylo všechno jejich a my jsme museli jít. Tak jsme šli. Ještě v roce 1946, nebo 1947, jsme s ženou odešli do Rakouska, měla tam tetu. Hranice ještě byla otevřená.

Ve Vídni žila teta mojí ženy. Měla obchod, od ní jsme dostali mouku, cukr, vajíčka. Ale abych si mohl najít práci, potřebovala jsem povolení, protože jsem nebyl Rakušan. Tak jsme odešli na venkov pracovat k sedlákovi, tam jsme byli rok. Když jsme dostali státní občanství, našel jsem si práci ve vídeňském dopravním podniku, kde jsem pracoval až do penze.“

Ačkoliv oba Chorvaté, manželé Slunští spolu v Rakousku mluvili německy. Jejich děti už chorvatsky neumějí.