Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosa Slunsky (* 1928)

• narodila se roku 1928 v Novém Přerově

• oba rodiče Chorvati, doma se mluvilo chorvatsky

• roku 1948 odešla se svým snoubencem do Rakouska

Růžena Slunská se narodila roku 1928 manželům Rozálii a Janu Mikuličovým z Nového Přerova. Rodina bydlela kousek od rybníčku, na domě číslo 63, a kromě Růženy měla ještě o dva roky mladšího syna Jana.

Ještě jako malá se měla Růženka vydat do velkého světa: ve Vídni totiž žila její teta, a ta nabídla rodičům, že si děvčátko vezme k sobě. „Teta se jmenovala za svobodna Kateřina Rybárková. Byla to nevlastní sestra mého otce, babička měla tetu Kaču za svobodna, ale protože si ji ten člověk, byl z Frélichova, nechtěl vzít, vdala se později za Mikuliče a s ním měla ještě další dvě děti. Když děti byly ještě malé, matka jim zemřela. A jednou se stalo, že sedlák z Hernleisu přišel do Přerova kupovat krávu. Děda řekl, že krávu neprodá, ale že jestli chce, ať si vezme jedno z dětí, když matka zemřela. Ten sedlák řekl, to by snad šlo, on sám děti neměl. Že jde domů a domluví se se ženou, co dál. A správně za čtrnáct dní přišel a řekl, že si tu holčičku vezme. Bylo jí tehdy jedenáct, a když odcházela, měla na sobě ještě chorvatský kroj. Pak ji koupili šaty jiné, protože děti ve škole koukaly. Tak se teta dostala k nim. Moc se nadřela, měli koně, plno práce na poli. Sedlák jí ale všechno odkázal, pole i barák, a také koupil obchod ve Vídni, který potom vedla. A do Vídně jsem za ní ještě před válkou přišla i já.“ Růženina teta neměla vlastní děti, a tak si vzala malou neteř ráda k sobě. Mluvily spolu německy, teta chorvatsky uměla jako dítě, ale potom už přešla plně na němčinu. Když vypukla válka, musel vídeňský strýc narukovat a Růženka se vrátila k rodičům do Přerova, i oni potřebovali pomoct s prací na poli.

Po skončení války shromažďovali na nedalekém Meinlově statku ve Starém Přerově Rusové koně. „Sedlákům sebrali všechny koně a tak to na Meinlově dvoře byl samý kůň. Rusové přišli k nám do Přerova, vzali nás, děvčata, každá dostala pět koní, na jednom jsme rajtovaly, ostatní čtyři k nám přivázali a jely jsme přes Rakousko až na Slovensko. Tam jsme přespaly a druhý den nás Rusové zase zavezli dom. Chovali se k nám dobře, moc dobře. To bylo zjara, když zrály třešně, tak nám i ty třešně trhali. A když jsme přišli domů, rodiče byli rádi, že jsme zase doma.“ Při tomto velkém dobrodružství se Růžena seznámila se svým budoucím manželem, Matějem Slunským z Frélichova.

„Netrvalo to dlouho a on přišel znovu do Přerova ke mně, pod okno. Naši kluci ho jednom vyhnali pryč, ale nedal pokoj, zase došel. Maminka říkala, to je cizí chlap, musím se zeptat sestry, co je ve Frélichově vdaná, co je to zač, teta Kača Šuljerinka. A teta jí řekla, Mate Slunský, toho se nemusíš bát, to je synovec mého muže. Tak jsme se mohli vzít.“

Poválečné měsíce byly v chorvatských obcích velmi napjaté. „To byli ti partyzáni. Náš soused, Pechal, ten mě chtěl znásilnit, ale bránila jsem se a dopadlo to dobře. Nebo k nám přišel jeden, jmenoval se Karel, jeho žena Anděla, a že to je všecko moje. Krávy, pole, všecko nám ukažte. Neměli jsme to po válce jednoduché.“

Jako dívky jsme musely vždycky nastoupit a pak se mělo jít dělat po, pak to… I silnici jsme musely zametat, trávu kopat. Jednou jsme musely jít na faru a tam nás polili močkou z hnoje. Byli jsme samá močka. A dvakrát mě chtěli znásilnit. Náš soused, Pechal, ten mě vzal, hodil na postel. On byl velký, silný, hodil mě na postel a tak jsem začala křičet. Přišel bratr a pomohl mi. A podruhé, to byl zase jiný partyzán, měl malou holčičku v dětské postýlce. Jeho žena akorát odjela do Mikulova něco nakoupit, a já jsem měla jít k němu něco pracovat. No dobře. Byla jsem u nich, přišel on, stál tam nahý. Já jsem nahého chlapa ještě nikdy ani neviděla. Tak jsem začala křičet, baba od Hermanna začala křičet také, a to byla moje záchrana. Máma potom šla za starostou, strýcem Ive Križanićem, tak to šlo i k soudu. Takové to bylo. Nezapomenu na to, bylo to strašné.

Růžena s Matějem se tedy rozhodli odejít společně za hranice. Republiku odjížděli na kolech, jakoby nic. V Rakousku měli tetu a další příbuzné, kteří byli připraveni jim pomoct, přeci však bylo velice těžké nějak se uchytit. „Nebylo to jednoduché. Tady v Rakousku nic nebylo, tak jsme jenom slyšeli, běžte domů, sami máme málo.“