Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Šmatlák (* 1950)

• narozen 19. května 1950 v Písku

• vyučen kuchařem a číšníkem

• koncem šedesátých let pracoval na stavbě metra v Praze

• od začátku sedmdesátých let zaměstnán u Českých drah

• dostal služební byt na Masarykově nádraží v Praze

• je pamětníkem doby, kdy nádraží bylo rušným místem

Stanislav Šmatlák se narodil 19. května 1950 do chudé rodiny. Jeho matka pracovala v zemědělství a otec byl dělník. Prostředí, ve kterém vyrůstal, charakterizuje takto: „Musel jsem se uskromnit a to ve mně vyvolalo vlastnost, kterou mám dodnes. Sám sebe hodnotím jako skromného člověka. Rodiče mě ke skromnosti vedli. Táta říkal, že jestli mám korunu, mám koukat ji ušetřit a neutratit hned, protože ji třeba časem budu moct utratit za něco lepšího.“

Vyučil se v oboru kuchař a číšník, ale nikdy se mu nevěnoval. Živil se různými pomocnými dělnickými pracemi. Koncem šedesátých let se přestěhoval do Prahy. Pracoval na stavbě metra, konkrétně na základech stavby stanice Muzeum. V Praze prožil také okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Dozvěděl jsem se to ve tři ráno. Přišel za mnou soused a řekl mi, že jsme přepadeni. Říkal, že vyfasujeme kvéry a půjdeme bojovat proti Rusům. Ale já šel zase spát. Co jiného zbývalo než si lehnout a nechat si to projít hlavou? Ráno o tom všichni všude mluvili. Nějaký chlap se rozčiloval, že to zavinila naše armáda, že spala,“ vzpomíná Stanislav Šmatlák.

Na okupaci měl od začátku jasný názor. „Bylo to normální přepadení republiky. S vědomím strany a vlády, oni o tom věděli. Přesto naši armádu nezvedli. Ale kdyby ji zvedli, měli bychom to tu rozbité víc než za třicetileté války, protože by nás bombardovali a podřezávali jako kachny na jatkách,“ říká pamětník. Ve dnech po okupaci chodil po Praze a pozoroval sovětské vojáky. Tvrdí, že mu připadali udivení. „Bratr říkal, že nějací vojáci koukali na Vltavu a vůbec nevěděli, kde jsou. Mysleli, že je to Nil.“

Přestup k železničářům

V roce 1968 se oženil. Navzdory událostem ve společnosti se mu v Praze žilo dobře a užíval si možností, které nabízela. Chodil do divadla a do podniku U Nováků ve Vodičkově ulici. Rád měl i restauraci Hajnovka na Vinohradech. „Tam hrávala dechovka. Končilo se v deset a to bylo dobře, protože jsem se musel jít domů vyspat, abych byl fit do práce. Na Hajnovce se scházela parta, která se dobře bavila. Nechodili tam grázlové,“ vzpomíná.

Při stavbě metra se Stanislav Šmatlák seznámil s brigádníkem, který pracoval u Českých drah a lákal ho, že jako železničář bude mít různé výhody a lepší práci než dřinu na stavbě. Pamětník proto nabídku přijal. Začínal na trati u hradla. Poté se stal signalistou a pracoval ve stanici Praha-Sedlec. Následně přešel na Masarykovo nádraží v centru Prahy.

Na železničářské profesi se mu začalo líbit, že se pracovní dny střídaly s volnými. „Denní a noční směny nebyly problém. Mně to vyhovovalo. Vypočítal jsem si šichty dopředu a podle toho jsem žil. Líbilo se mi, že jsem přesně věděl, kdy mám volno,“ vysvětluje pamětník.

Bydlení na Masarykově nádraží

Dostal služební byt přímo v budově Masarykova nádraží v Praze, s vchodem z průjezdu a s okny na ulici. Když se do něj stěhoval, obával se, že uslyší houkání vlaků, pokřikování železničářů a hlášení z amplionů. „Když jsem nastoupil k dráze, bylo z amplionů slyšet chraplavé hlášení o odjezdech vlaků, kterým nikdo nerozuměl. Postupně se ty aparáty modernizovaly. Takže jsem nakonec v bytě neslyšel nic,“ říká.

Život na Masarykově nádraží měl své klady i zápory. Stanislav Šmatlák rád vzpomíná na dobu, kdy tam byla jídelna s levným jídlem pro zaměstnance drah. Méně rád na dobu, kdy se jídelna změnila na restauraci přístupnou každému. „Už jsem tam pak nechodil. Stahovala se tam spodina, asociálové. Spodina se vždy usazovala na nádraží. Když policajti někoho hledali, našli ho tam,“ říká. Když někomu řekl, že bydlí na nádraží, setkával se s údivem: „Působilo to, jako bych byl bezdomovec, který tam přespává. Ale já tam normálně žil a pracoval.“

Když se pamětník v noci vracel domů, několikrát byl svědkem rvaček: „Za totáče se tam lidi rvali tak dvakrát do měsíce. Kolikrát jsem přes nádraží utíkal klusem, aby mi někdo nevrazil kudlu do zad. Nebyl to dobrý pocit, vidět tam tu svoloč.“

Naopak se mu líbilo, že nádraží bylo rušným místem s obchody nebo holičstvím. S tím, jak se železnice modernizovala, však lidí a tím i služeb pro ně ubývalo. „Technický pokrok způsobil, že bylo třeba čím dál méně zaměstnanců. Například signalisty nahradil reléový systém. Vše se dělá přes počítače. Není tu ani jeden posunovač. Dříve přijel vlak a posunovač ho musel potáhnout. Bylo to pracné. Dnes to tam vypadá jako na letišti. Všude čistota. S tou byli nádražáci vždycky na štíru. Chodili usmolení, zašpinění. To je velká změna,“ vysvětluje pamětník.

Práce na věži

Stanislav Šmatlák vystřídal na železnici různé pozice. Některé obnášely velkou zodpovědnost. Jeho povinností bylo rozhodovat, na kterou kolej vlaky pojedou, a přestavovat výhybky tak, aby nedošlo ke srážce. „Kdybych poslal vlak na obsazenou kolej, byl by karambol. Musel jsem to mít v malíčku. Když to děláte delší dobu, tak to pak v malíčku máte. Tak jsem si zvyknul a už jsem pak nic jiného dělat nechtěl,“ vypráví. Seděl na věži a měl přehled o všem, co se na Masarykově nádraží dělo. Rád vzpomíná na zaměstnaneckou výhodu, která představovala deset volných jízdenek. Mohl si sám zvolit, kam chce zadarmo jet. Vyjel do Německé demokratické republiky a do Polska, o cestu na Západ se za totality nikdy nepokoušel. Až po roce 1989 se vypravil vlakem do Rakouska. „Obchoďáky tam měli pěkné, ale jinak to byli lidé jako my,“ hodnotí Stanislav Šmatlák svůj výlet.

Nádraží přestalo být rušným místem

Práce železničářů se podle něj změnila výrazně k lepšímu. Je čistší, bezpečnější, méně fyzicky náročná než v době, kdy sám začínal. K horšímu se však změnilo prostředí, ve kterém bydlí. Budova Masarykova nádraží, ve které byly byty pro železničáře, je zchátralá a vylidněná. Když se do ní pamětník přistěhoval, bydlelo tam dvanáct železničářských rodin. Zůstaly jen tři. Byty se obtížně vytápějí, mají vysoké stropy a dům působí smutně. „Občas se sám sebe ptám, kam všichni ti lidé zmizeli,“ podotýká. Mnohem klidnější mu připadá i Masarykovo nádraží. „Je vidět, že už vlakem necestuje tolik lidí. Vlaky jsou komfortnější. Už to nejsou káry zašpiněné od kouře,“ říká.

V listopadu 1989 Stanislav Šmatlák přivítal změny ve společnosti. I když se o politiku nikdy příliš nezajímal, tvrdí, že pád komunismu očekával. Dne 17. listopadu 1989 se vracel večer z práce a od kolegů slyšel, že policie zasahuje v centru Prahy proti mladým lidem: „Vyjádřil jsem se k tomu v tom smyslu, že tohle už je hodně daleko, že tohle už nemůžou umlátit.“

Ačkoli žije v centru Prahy, na nádraží, od doby, co je v penzi, se cítí osamělý. „Moc nikam nechodím. S mladými si nerozumím, se starým člověkem si máte co povídat obvykle jen chvilku. Jsem počítačový analfabet a nechci se tím trápit. Beru to tak, že s počítačem už umět pracovat nepotřebuju,“ vysvětluje pamětník.

Přesto, že je Stanislav Šmatlák poněkud smutný z toho, že doba, kdy jeho pracoviště i bydliště byly rušným místem, je pryč, na roky práce na železnici vzpomíná rád. Nikdy nelitoval, že se stal železničářem: „Já si tu práci zamiloval. A kdo si zamiloval svou práci, vyhrál půlku života.“