Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radek Smažák (* 1966)

• narodil se 31. července 1966 v Chrudimi

• v polovině 80. let se vyučil automechanikem

• od přelomu let 1986/1987 vydával undergroundový časopis SMYKLAC

• v druhé polovině 80. let prošel několika výslechy StB

• v listopadu 1989 spoluorganizoval první manifestace a stál u zrodu chrudimského OF

• v době natáčení (2024) žil v Hrochově Týnci

V 80. letech dvacátého století se Radek Smažák pohyboval v undergroundovém prostředí. Vydával samizdatový časopis SMYKLAC a pořizoval opisy zakázaných textů, například knihu „Člověk na útěku“ od Maxe Picarda. Několikrát byl kvůli svým aktivitám předvolán k výslechu Státní bezpečností, která z něj dolovala informace o podpisových akcích i o vydávání časopisu. Až po sametové revoluci zjistil, že na něj donášeli minimálně tři lidé z jeho okolí. V listopadu 1989 byl u toho, když se v Chrudimi psalo první prohlášení Občanského fóra a organizovaly se protirežimní manifestace.

Literatura ho formovala, režim omezoval

Radek Smažák se narodil 31. července 1966 v Chrudimi. Dětství prožil nejprve v Solanech, od roku 1970 v Hrochově Týnci. Otec Josef Smažák pocházel ze Slovenska a s Marií Bočkovou, svou budoucí ženou, se seznámil během vojenské služby v Chrudimi. Dědeček z matčiny strany, Josef Boček, byl přesvědčený komunista, přesto na něj pamětník vzpomíná s láskou. Pamatuje si však i časté hádky mezi otcem, který s režimem nesouhlasil, a dědečkem. 

Už od dětství rád četl a vyhýbal se kolektivním sportům. Rád vzpomíná na „knižní čtvrtky“, kdy se v obchodech objevovaly nové knihy. Často si půjčoval knihy i mimo oficiální distribuční kanály – právě zde se rodily jeho první kritické postoje k režimu. „Člověk, když zjistil, že nemůže číst to, co chce, a nebo že vyšla kniha zcenzurovaná na polovičku a pak měl možnost někde si půjčit tu necenzurovanou verzi, kde toho bylo mnohem víc, tak začal mít otázky. Člověk se začal po těch knížkách pídit, tím získával kontakty, dozvídal se víc a uvědomoval si, že se tady děje něco, co nemá,“ vzpomíná. 

Máničky za socialismu aneb když vzhled znamenal vzdor

Po základní škole se vyučil automechanikem. Ve škole se vymykal svými dlouhými vlasy, a tak ho poslali k holiči. Dnes sám uvádí, že nosil dlouhé vlasy, protože se chtěl odlišit. „Máničky“, jak byli často lidé s dlouhými vlasy označováni, poprvé potkal na zábavách, kterých se účastnil a které se často stávaly cílem zásahů bezpečnostních složek. „Kolikrát tam byli policajti, někoho zmlátili. Přišla policie s milicionáři, přijely antony. Jednou lidi utekli přes pole k nám na zahradu. Policie chtěla po otci, aby jim ty lidi vydal. Otec řekl, že ne. Ale nakonec se vydali sami,“ vzpomíná Radek Smažák. 

Účastnil se také domácích seminářů v Pardubicích, kde se řešila tabuizovaná témata. S přáteli plánovali výlety – legální i tajné akce. Radek Smažák vzpomíná, že nebylo neobvyklé, že přijela Veřejná bezpečnost (VB) s antony, posbírala některé lidi a odvezla je do lesa, kde je vysadila a nechala je tam. Skříňové náklaďáky Avia, kterým se říkalo právě anton, jsou neodmyslitelně spjaty právě s děním na konci 80. let. Tyto vozy na různá shromáždění přivážely členy Pohotovostního pluku VB a odvážely zadržené buď na služebny nebo naopak daleko za města. Byly tak prostředkem, který pomáhal k tomu, aby byl udržován veřejný pořádek. 

80. léta v tehdejším Československu byla obdobím, kdy byly za narušitele veřejného pořádku považováni lidé, kteří nosili dlouhé vlasy, účastnili se akcí, které režim zakazoval, a lidé, kteří veřejně projevovali své odlišné mínění nebo přesvědčení. Radek Smažák patřil mezi ty, kteří si nechtěli nechat diktovat, jak mají vypadat, jak se mají chovat a jak mají myslet. Musel však počítat s tím, že za svůj postoj bude potrestán. „Pamatuju si, že jedna soukromá akce ve stodole probíhala úplně normálně. Muzika hrála. Vůbec jsem to nějak nepostřehl. Pak jsem něco ucítil na zádech a ležel jsem na zemi. Kolem mě zmatek. Někdo mě tahal za nohu, za vlasy. A byl jsem v antonu. Bylo to strašně rychlé. Kontrolovali nám občanky, něco si zapisovali. Pak nás rozváželi někam hodně daleko a vysadili nás v lese,“ vypráví.

Tisk pod dohledem: sehnat papír bylo skoro nemožné

Po ukončení studia v roce 1984 pracoval jako automechanik. Kvůli zdravotním problémům nemusel na vojnu – dostal tzv. modrou knížku. Nadále se účastnil nejrůznějších kulturních a undergroundových akcí. Při jedné cestě došlo k autonehodě, po níž byl odsouzen a v průběhu roku 1986 strávil 241 dní ve vězení. Jeho právník mu po sametové revoluci doporučoval požádat o rehabilitaci kvůli procesním pochybením. 

Po propuštění na podzim 1986 vydal první číslo časopisu SMYKLAC. Na formátu A5 měl 40 stran a obsahoval básně, povídky i fotografie. Vydávání bylo náročné – už jen sehnat dostatek papíru byl problém. „Tenkrát byl problém kupovat si třeba pět set kusů papírů. Hned se ptali, na co to člověk potřebuje,“ vzpomíná pamětník. Papír jim nakonec nosili známé z kanceláří. Do podzimu 1989 vyšla tři čísla. Distribuci zajišťovali známí, jednotlivé výtisky kolovaly. Někdy ani samotní autoři neměli svůj výtisk – losovalo se, kdo ho bude moct mít. Podobných časopisů tehdy existovalo víc, ale kvůli bezpečnosti se jejich tvůrci často vůbec neznali, maximálně podle přezdívek.

Chartisti i agenti, StB měla oči všude

Pohybovat se v undergroundu nebylo jednoduché. Na vlastní kůži to poznal i Radek Smažák. Státní bezpečnost si ho několikrát předvolala k výslechu, byla za ním i v práci. Vyptávali se na vydávání časopisu i na různé známé. V roce 1989 čelil i vyhrožování. Chodil tehdy s jednou dívkou, a tak mu tvrdili, že pokud nebude mluvit, neudělá zápočet na vysoké škole a bude vyhozena. S přítelkyní se poté rozešel, ale ve svém negativním postoji vůči režimu vytrval. 

Pohyboval se mezi lidmi, kteří měli blízko k Chartě 77, a zároveň mezi lidmi, u kterých se později prokázalo, že spolupracovali se Státní bezpečností. Mezi tyto osoby patřil i František Postupa, který sice v roce 1988 podepsal Chartu 77, ale zároveň byl veden jako agent StB. Mezi další pamětníkovy známé patřil i Václav Blabolil, který Chartu 77 podepsal v roce 1985 a byl také známý Václava Havla. Styky s oběma se staly příčinou některých jeho výslechů na StB.

Byl u toho, když padl režim i když vznikalo Občanské fórum

Radek Smažák dělil svůj čas mezi práci, časopis i různé legální a nelegální akce. Bylo mu 23 let, když v Československu propukla sametová revoluce. Už v prvních dnech po 17. listopadu organizoval v Chrudimi první manifestace, na které tehdy přišlo pouze pár desítek lidí. Jejich počty se však postupně zvyšovaly. Byl u toho, když se v Chrudimi psalo první prohlášení Občanského fóra. I dnes je rád, že režim padl. 

„Tady nejde o to, že v krámech nic nebylo. To je vedlejší. Ale člověk nemohl nic říct. Jeden udával na druhého. Člověk si nemohl být jistý ničím,“ uvádí. Vzhledem ke svým zkušenostem s komunistickým režimem dnes vzkazuje nejen své dceři, ale i celé mladé generaci: „Je důležité, aby člověk nelhal. Aby nelhal ani sám sobě. Je důležité chovat se tak, aby se člověk sám za sebe nemusel stydět.“