"Osobně za mnou přišel jeden kamarád a říkal, jak bych se díval na to, kdyby byla založená nějaká protikomunistická skupina. Jestli bych do ní šel, nebo ne. Tenkrát mi bylo osmnáct let, a tak jsem odpověděl, že bych to považoval za svou povinnost. Bylo nás asi třicet, nebyla to organizace, která by měla nějaká železná pravidla, spíš to spočívalo v kamarádství. Já osobně jsem rozšiřoval nějaké letáky, úvahy ze Svobodné Evropy a prohlášení proti komunistům, a to bylo prakticky všechno."
"Přeložili mě do jedné cely a tam byl jeden svědek Jehovův, tak mě to zajímalo. Jenže já jsem ho chudáka poplašil. Říkal jsem mu, že by mě to moc zajímalo, ať mi o tom vypráví. On si chudák myslel, že jsem nějakej provokatér, protože aby se někdo takhle se zájmem ptal... Za měsíc jsem byl zase v jiné cele, zas tam byl svědek Jehovův, pak zas v jiné cele a tam byl další, tak za těch jedenáct měsíců vyšetřovací vazby jsem byl asi se šesti. Ti další byli velmi sdílní. Já jsem Bibli neznal. Nikdy předtím se mi nedostala do ruky. Ale tím, že jsem hodně četl, tak jsem zjistil, že v literatuře je toho z Bible spousta, tak jsem se tomu takhle věnoval, a když mě pak převezli na Bratrství, tak jsem se po nich sháněl. Jenže tam mi řekli: Jó, hochu, s těma tady velmi špatně zacházeli, bylo to velmi zlý. Někam je odvezli, a už o nich nevíme nic."
"Tam byli ruští inženýři. To byli vedoucí, šéfové. K jednomu takovému inženýrovi mě předvedli. Já jsem si říkal, že tu rozhodně nebudu, protože jsem měl v mládí roztříštěnou ruku a ještě teď ji mám křivou. Tak jsem mu říkal, pane inženýre, já nevím, co vám tam v tý šachtě budu dělat, podívejte se, jakou mám ruku. On to pochopil, že se mi nechce dělat, tak mi rusky vynadal v tom smyslu, že půjdu do kamenné věznice a tam skončím, že mu je to jedno. Potom jsem na tu šachtu Adam chodil, ale nefáral jsem. Bylo to velmi špatný, protože mě vedli jako nezařazenýho. To znamenalo naprosto nejmenší stravu, jaká mohla být, a veškerá práce a šikana byla vždycky na nezařazenejch. Nástup! Támhleto dělat, tamto odvážet, tak to bylo špatný."
"Já si pamatuji na jednu kampaň, kdy vězni psali na vozejky, který jely ze šachty s rudou: Máme hlad. Dokonce to bylo v různých řečech. Taky jsem tam zažil hladovku. Oni z toho pak udělali vzpouru vězňů. Dokonce tam přitáhli děla. Říká se tomu ,nudlová aféra‘. Havíři - a dostávali kopeček nudlí k obědu. Už toho bylo dost, už to nebylo únosný a někdo přišel k okýnku, dostal zase ty nudle a řekl: ,zase ty mizerný nudle‘ a praštil s tím. Načež všichni odešli taky, že to žrát nebudou. Trvalo to několik dnů, že se nejedlo. Vzbudilo to velký rozruch. Z Prahy přijeli ňácí papaláši. To bylo zajímavý, že se to potom zlepšilo. Měli jsme třeba košili, blůzu, spodky a kalhoty. V tom jsme fárali, v tom jsme spali. Veškerá radioaktivita, to nikoho nezajímalo, takže to všechno hrozně zářilo. To myslím, že byl velký zločin. Po tý hladovce jsme dostali i druhý prádlo, tak jsme mohli spát v čistým."
"Můj obhájce mi řekl: ,Jestli ještě něco nevyšlo najevo, tak to koukej říct. Já nemám zájem na tom mít nějaké problémy.‘ To bylo seznámení. U soudu řekl akorát: ,Prosím, aby soud přihlédl k jeho věku a aby soud soudil přísně, ale spravedlivě.‘ To bylo všechno."
"Hlásil jsem se k doktorovi, to byl vojenskej doktor. Říkal jsem mu, že mě tady hodně bolí a je mi na zvracení. Promačkal mě a hodili mě na marodku. Měl jsem tam některý známý. Vzpomínám si, že tam byl Pavel. To byl vrah, ale takovej hodnej šikovnej kluk. Ten mi říká: ,Láďo, pojď sem. Vedle mě je volná postel. Oni tě odvezou do Jičína, tam tě vykuchaj a v narkóze tě přivezou sem.‘ Za chvíli přišel bachař: ,Kde je to slepý střevo!? Deme!‘ Venku čekala sanitka a odvezli mě do Jičína. Přivedli mě tam a dali mě na pokoj. Tam byli asi čtyři lidi. Vyptali se mě, co mi je, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Valdic, tak si mysleli, že tam hlídám. Když jsem jim řekl, že tam nehlídám, že jsem tam jako vězeň, tak jsem měl plno kamarádů a známejch. Bylo to opravdu pěkný. Asi po čtrnácti dnech, co mě tam trpěli a fandili mi, přišel primář a omlouval se mi, že už mě musí poslat zpátky, že by si to už nezodpověděl."
"V semilské nemocnici dělali pokusy na kněžích. To byli internovaní kněží, a co lidi říkali, že s nimi dělali nějaké smlouvy, že jim napíchají nějakou nemoc, snad tyfus, a poté, co je vyléčí, tak můžou jít domů. Takhle se to tvrdilo. Já jsem se tenkrát do té nemocnice šel podívat. Tam jsem skutečně nějaké kněze viděl."
"Je známo, že tam byli takzvaní táboráci, kápa vybíraní z řad zločinců. Ti skutečně organizovali tábory. S těma bachařema jsme moc do styku nepřišli. Když se někde nějaký objevil, tak se mu člověk snažil vyhnout. Ale tyhle táboráci byli skutečně nejhorší."
"V Jáchymově byla hrozná zima. Měli jsme jenom košili, trestaneckou blůzičku a kalhoty a to bylo všechno. Z rozmaru nás nechali stát třeba do rána. Nechtěl bych lézt bachařům do svědomí, ale většinou když pršelo nebo bylo mizerný počasí, tak prohlásili, že počty nesouhlasí, a muselo se tam stát. Nebo pokud jsem měl ručník a dal si ho jako šálu, tak mi ho serval, zahodil a neměl jsem nic."
"Je to zajímavá práce, těžká. Já byl tenkrát mladej, tak mě zajímalo všechno. Když jste to odstřelili, tak tam člověk přišel a byla tam taková jeskyňka plná různejch krystalů – zlatejch, červenejch. Bylo to jako v pohádce. Když jste na to posvítil, tak to bylo hezký. Jenomže to bylo všechno radioaktivní. Nešlo to vzít s sebou nebo to poslat domů."
"To byl velmi špatný soud. Samý sprostoty. Nejenže si vymýšleli, že jsme chtěli založit požár, že by to všechno hořelo. Což byl nesmysl. Nic se nikdy nestalo. To byly takové bubliny a do toho takové sprostoty, jako: ,Vrahové nám jsou milejší‘ – to tam opakoval několikrát, ,Spodina lidské společnosti‘ a tak dál. Bylo to opravdu nehezký."
"Přijeli si pro nás a odvezli do Liberce na Státní bezpečnost. To bylo velmi, velmi nepříjemné. Já se u toho směju, to je asi taková deformace. Byli jsme tam, mám dojem, asi jedenáct měsíců. Bez toho, že bychom někdy byli venku. Zavřený jenom v cele. To bylo dost ošklivý. Výslechy v noci, přes den nám nedovolili spát a takový nechutný záležitosti."
"Pak mě odvezli na Nikolaj. To byl jeden z nejhorších lágrů. Tam byl strašnej hlad! Když jsem tam přijel, tak se tam zrovna jeden vězeň z hladu oběsil. Já jsem byl tenkrát hrozně hubenej. I v té vyšetřovací vazbě. Vzpomínám, jeden vyšetřovák, neznám šarže, neznám jména, měl jsem zavázaný oči a přivedl mě k nějakýmu vyšetřovákovi a povídá: Vedu ti tady živou mrtvolu. Já byl tenkrát strašně hubenej!"
"Tam se chodilo takzvaným jáchymovským autobusem, buzerantským pochodem. Byly pětistupy, všichni se museli chytit v pase, okolo se dalo lano a pochodem v chod asi dva kilometry z tábora na šachtu. Bachaři kolem toho autobusu a za drátama taky bachaři. Jestli někdo klopejt nebo změnil krok, tak to byla velká nehoda."
"Skutečně jsem zkoumal podle Bible to jejich učení a nedalo se říci jinak, než že je to pravda. Tak potom bratři zařídili, že jsme tam udělali křest, protože takovejch, jako jsem byl já, tam bylo asi sedm. Byli tam chladicí věže. Základ byl takový betonový čtverec, ve kterém byla voda. Vody tam bylo asi metr. To byla voda, která šla z kompresorů, protože všechno v šachtě bylo na stlačený vzduch. Ta teplá voda potom šla do tý věže. Voda, která tam přitýkala, se nahoře rozprskla a v podobě deště padala dolů. My jsme si řekli, že by tam byl vhodný křest. Udělali jsme si biblickou přednášku na táboře. Pak jsme přišli k tomu bazénu, tam jsme se svlíkli do trenýrek a provedl se křest. Bylo to v rychlosti. Přišli jsme tam, krátce si něco řekli a hned se šlo do vody a zase ustrojit a pryč. Druhej den nám muklové řekli: ,Kluci, co jste tam dělali? Když jste odešli, tak tam vletělo asi deset čertů, ale už tam nikoho nenašli.‘ Taky jsme v tom viděli ochranu pana Jehovy."
"Jednou mě zavolali na velitelství. Byl tam politruk, co si mě zavolal ,Šmejkál!‘ a ukázal mi novou knihu. Krásný desky a na nich velkými písmeny MARX-LENINISMUS. ,Znáš tuhle knihu?" Říkám: ,Tuhle knihu neznám, je zřejmě nová, ale marx-leninismus znám dobře.‘ Povídá: ,A co tomu říkáš?‘ Odpověděl jsem: ,Víte, to, co vy máte v ruce, je příliš mladé na to, aby se mohlo říci, že to je pravda. Ale ta Bible, to jsou staletí a tisíciletí, která jí potvrzují.‘ Koukal na mě a zajímavým způsobem to ukončil: ,Ale Šmejkal, dyť je to volovina.‘ A poslal mě pryč."
"Byla to cela jen pro dva. Takový malý kamrlíčky. Když mě tam dali, tak tam byl nějaký inženýr a ten mi říkal, že tu byl přede mnou jeden z těch, který si říkají svědci Jehovovi. To, jak mi vyprávěl, bylo zajímavé a tak mě docela ne nestraně informoval. Poměrně mě to zaujalo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Asi tak každý měsíc nebo dva mě dali k někomu jinému, snad aby nedošlo k bližšímu seznámení."
"Bylo tam takzvaný základní jídlo. Muklové říkali, že pro smrt je to hodně, nedá se umřít, ale pro život je to málo. Byl tam zajímavý jídelníček. Jednou se to jmenovalo svíčková omáčka s bramborem, podruhé zas svíčková. Velmi vznešené omáčky, ale v podstatě to byla voda s moukou, taková šlichta. Bylo to pořád stejný. Bylo to zoufalý. Když člověk přišel k okýnku, dal tam ešus a on nabral nějakou vařečkou brambory, tak jsem si říkal, tak dneska to bude dobrý. Ale on tam hodil dva tři brambůrky a bylo to špatný."
"Ze začátku tam byli Němci. Bylo to zajímavé, protože oni tam byli od pětačtyřicátého roku, my jsme tam přišli v padesátým třetím a oni tam byli v podstatě mazáci. Měli obsazené všechny posty, jako ve skladu, holič a podobně. Ale nemůžu si na ně vůbec stěžovat. Někteří se za nic na světě nenaučili česky. Místo budíček křičeli: Budičká! Byli to dobrý chlapíci."
"Tenkrát jsem měl nastoupit do Krnova, ale já jsem tam vůbec nejel. Fáral jsem dál a oni se mě ptali, jestli jsem už neměl bejt na vojně. Já jim říkal, že tam maj nějaký zmatky. Předtím jsem byl i na vojenský správě. Přišel jsem tam s povolávacím rozkazem, že bych ho rád odevzdal. Náčelník si přizval dva další, aby se nekompromitoval. Divili se tomu, že nechci jít na vojnu. Když jsem jim říkal, že z důvodu svědomí, že Bible říká: Nezabiješ a nebudete se učit boji atd. On na to: ,Věřit v Boha, to je pěkný, ale my máme taky našeho boha, nemysli si.‘ Odpovědel jsem, že jistě, že každý má něco, a on říká: ,Ten bůh je za tebou, otoč se!‘ Tam byl obraz Lenina. To byl jejich bůh... Ale zamítli mi to. Tak přišel den, kdy jsem nenastoupil, a asi za čtyři dny pro mě přijeli. Já jsem měl všechno sbaleno. Dal jsem si do kufru Bibli, kartáček na zuby a takovéhle věci..."
"Po příjezdu jsme se asi dvakrát vyspali a teď si nás brali jednoho po druhým na pohovor. Člověk tam přišel a představil se jménem. Oni: ,Dobře, za co jste zavřenej?‘ Říkám, že jsem odmítl vykonávat vojenskou službu. ,No to je hezký! Kdyby to udělal každej, to by byl mír ve světě.‘ Ale pak se nějak vzpamatoval a říkal: ,A protože to každej nedělá, tak vás musíme trestat a přísně trestat!‘ Já jsem říkal: ,Sám jste říkal, že by byl ráj na zemi, kdyby to každej udělal, a někdo s tím začít musí. A když s tím někdo začíná, tak s ním jednáte jako teď vy se mnou.‘ ,Vén! A na brusírnu!‘ “
Ladislav Šmejkal se narodil 8. dubna 1933 v obci Zahrádka na Plzeňsku. Po základní škole nastoupil na textilní školu v Semilech. Po škole dostal práci manipulanta v jedné textilní továrně. V té době ho oslovil kamarád s nabídkou vstupu do protikomunistické skupiny, která se formovala v Semilech. Společně s dalšími 28 lidmi byl 2. 7. 1952 zatčen a převezen do vyšetřovací vazby StB v Liberci. Ladislav Šmejkal byl odsouzen ke 14 letům vězení za velezradu a převezen spolu s dalšími 30-50 lidmi na korbě nákladního auta do tábora Bratrství na Jáchymovsku. Tam bylo Šmejkalovi přiděleno vězeňské číslo A013121. V ústředním táboře Bratrství zůstal Šmejkal přibližně jeden měsíc. Poté následoval převoz na Nikolaj, ze kterého se po třech vyčerpávajících měsících dostal prvním transportem do prázdného, nově postaveného tábora Bytíz u Příbrami. Tam jej čekala práce na šachtě. Setrval zde až do amnestie v květnu roku 1960, která mu po osmi letech v komunistických lágrech přinesla propuštění domů. Začal pracovat v továrně na nábytek Kovona v Lysé nad Labem, kde přes naléhání vedení odmítl vstoupit do SSM a ROH. Aby se vyhnul vojenské službě, na kterou se již dávno rozhodl nenastoupit, přihlásil se dobrovolně k práci na šachtě. Šmejkal tak nastoupil na Důl gen. Svobody na Kladně. Přesto po sedmi měsících od propuštění z Bytízu přišel Šmejkalovi povolávací rozkaz. Pět dnů od nenastoupení k vojenskému útvaru přijela pro pamětníka policie a odvezla ho do kasáren raketového vojska u Kladna, kde byl vsazen do vězení. Po několika dnech následoval převoz do Prahy. Nejprve do kasáren na náměstí Republiky a dále na Pankrác k vojenskému soudu. Po zkušenostech ze soudu v padesátých letech odmítl obhájce a hájil se sám. 2. března 1961 byl odsouzen za nenastoupení služby v branné moci na dva roky s tím, že se k trestu připočítalo i šest let z předešlého trestu, které si neodseděl v důsledku podmínečného propuštění na amnestii v roce 1960. Jeho dalším vězením se stal tábor ve Rtyni v Podkrkonoší, kde nastoupil na „Tmavák“, hnědouhelný důl. Po třech letech úřady zjistily, že Šmejkal patří do 3. nápravné skupiny. Tábor ve Rtyni však patřil do 2. nápravné skupiny, proto následoval transport na Bytíz.
15. 3. 1968 byl Šmejkal převezen na Pankrác. O dva měsíce později, 9. 5. 1968, byl propuštěn na svobodu. Po propuštění šel pracovat k ČSD na pražský Smíchov, kde setrval až do důchodu. V roce 1975 ho cestou do práce zastavilo auto tajné policie. Následovala domovní prohlídka, při které mu bylo zabaveno několik výtisků Bible. Vyslýchán a obviněn z maření dozoru nad církvemi byl v Bartolomějské. Příčinou zatčení byly Šmejkalovy výjezdy do Českých Budějovic, kam vozil literaturu pro místní svědky Jehovovy. Byl převezen do Ruzyně, kde čekal na soud. Po dvou měsících však byl, 8. 5. 1975, propuštěn na amnestii. Ladislav Šmejkal zemřel 9. prosince roku 2008.
