Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rodiče se snažili, aby na nás nedolehla 50. léta
narozen 30. září 1946 v Benešově nad Ploučnicí
otec přišel v 50. letech o truhlářskou dílnu
vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština – dějepis
v roce 1969 nastoupil do muzea v České Lípě
v roce 2006 se stal čestným občanem České Lípy
Ladislav Smejkal se narodil 30. září 1946 v Benešově nad Ploučnicí, v severních Čechách. „Ten den se v Norimberku vynášely rozsudky nad válečnými zločinci.“ Jeho maminka rodila syna v nemocnici v Děčíně. „Tehdy byla epidemie záškrtu, takže děti se rychle křtily v nemocniční kapli ve věži.“
Ladislavův otec byl truhlář a provozoval vlastní dílnu. Tu mu však na začátku padesátých let komunisté zabavili. „Nejšťastnější jsem byl jako dítě, hrál jsem si u nás na zahradě a rodiče se snažili, aby na nás nedolehla padesátá léta.“ Rodiče vedli Ladislava i jeho bratra odmalička ke vzdělání. „Žili jsme jednoduše a toužili jsme po nějakém poznání. Hodně jsme sháněli knížky. Toužil jsem vždycky po velké knihovně.“
Pamětníkova maminka pocházela z Kladenska. „Maminka bydlela tři kilometry od Lidic a viděla z kopce lidickou tragédii. Dost ji to poznamenalo.“ Ladislav vzpomíná, že doma měli mnoho knih o vyhlazení Lidic, a on byl tak odmala vedený k zájmu o historii. „Nikdy nezapomenu na to, když mi bylo šest let a naši měli puštěné rádio. Já jsem tam slyšel hlas prokurátora Urválka při Slánského procesu, když tam vykřikl ta slova: ,A tato železná pěst vás rozdrtí!‘“
V roce 1961 nastoupil pamětník na gymnázium v Děčíně a v roce 1964 úspěšně složil přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Přestěhoval se tedy na pražské koleje a začal studovat dějepis a češtinu. „Když jsem tam chodil po těch chodbách a potkával jsem legendy, jako autora české mluvnice, tak to pro mě byly velké příklady.“
V roce 1969 Ladislav dostudoval vysokou školu a získal místo v muzeu v České Lípě. „Nezapomenu na to, když jsem poprvé přijel do Lípy, procházel jsem si ty ulice a přemýšlel, jestli si tady zvyknu, nebo odsud rád uteču.“ V muzeu ho přijal ředitel Břetislav Vojtíšek a hned mu přidělil vytvoření expozice. „To tady bylo ještě docela dost intelektuálů, kteří vedli různé instituce. Do roka byli všichni pryč. Jen náš ředitel Vojtíšek dokázal v muzeu udělat ostrůvek svobody.“
K odbornému vzdělání Ladislav dostudoval ještě pedagogiku a devět let učil v České Lípě ve škole. „I když to zní hodně starožitně, já jsem přilnul ke Komenskému. Dost jsem ho studoval.“ Kromě práce v českolipském muzeu dojížděl pamětník jedenáct let každou sobotu pomáhat do muzea v nedalekém Rumburku.
V muzeu prožil Ladislav celé období normalizace, kdy byl několikrát přemlouván, aby vstoupil do komunistické strany. „Za normalizace jsme byli podrobováni neustálé šikaně a výhrůžkám. Na jednu stranu mi vyhrožovali a na druhou stranu si mě chtěli koupit. Já jsem si říkal, že přece nemůžu vstoupit do strany, když moje rodiče i moje prarodiče připravili o majetek.“
Ladislav se musel vypořádat i s úkoly, jako byla přednáška pro zaměstnance ÚV KSČ v Doksech. Mluvil o historii tak, jak se skutečně stala, a ne podle komunistické ideologie. „Několikrát jsem byl předvolán, že jsem nedostatečně důrazně mluvil o říjnové revoluci.“ V kanceláři muzea bylo dokonce nainstalováno odposlouchávací zařízení. Pamětník přistihl montéra, jak ho tam instaluje. Bohužel i mezi kolegy v muzeu se našli donašeči StB. „Když mě vyšetřovala Státní bezpečnost, tak jsem zjistil, kolik lidí na mě donášelo.“
V roce 1985 se Ladislav oženil. „Byli jsme tady tři kamarádi v České Lípě a vzali jsme si tři zdravotní sestry z nemocnice. Já jsem mířil nejvýš a vzal jsem si staniční sestru.“ Na vlastní děti už měli s manželkou vysoký věk, ale Ladislav se velmi sblížil s manželčinými dětmi z prvního manželství. Od nich mají dnes již pět vnoučat.
Svatbu s manželkou Libuší považuje pamětník za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života. Kromě lásky a vzdělání je pro něj velmi podstatná i víra v Boha. „Nejdůležitější je udržet si naději. Naděje, víra a láska jsou hlavní motivy života.“
Celý život se Ladislav věnuje vzdělávání a snaží se najít společnou řeč s o několik generací mladšími lidmi. „S mladými lidmi je potřeba mluvit na rovinu, ne tónem, že my něco víme a oni jsou ještě cucáci... Nesmí nastávat generační přehrady. Lidé si musí být blízcí napříč generacemi.“
Sametovou revoluci v roce 1989 přivítal Ladislav s nadšením. „Otevřely se příležitosti. Čekal jsem, že budu moct svobodně přednášet a psát a že lidé se budou zajímat o historii.“ Na období devadesátých let vzpomíná Ladislav jako na velmi náročnou dobu, kdy bylo potřeba začít pracovat jiným stylem a udržet krok s dobou.
Ač pamětník z České Lípy nepochází, brzy se stal místním patriotem a znalcem regionální historie. Za to byl v roce 2006 oceněn čestným občanstvím. „Mojí hlavní hodnotou je láska ke vzdělávání. Vzdělávat sebe i ostatní.“ V České Lípě je v současnosti Ladislav Smejkal významnou osobností, napsal řadu publikací o městě a kraji a vede vlastivědný spolek. „Lepší je být prvním v České Lípě než druhým v Praze.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)