Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Šmejkalová (* 1927)

• narozena 18. února 1927 v Orlově na Slovensku

• 1939 zábor části Slovenska Maďarskem – stěhování do Ivanky pri Nitre

• otec pomáhal partyzánům a utečencům z totálního nasazení

• 1943 totálně nasazená v železárnách v Novém Ransku

• 9. května 1945 bombardování Ždírce sovětskými letci

• 1947 povinná brigáda v zemědělství

• 1953 sňatek s Ladislavem Šmejkalem

• v roce 2016 žije v Neratovicích

V řeči paní Zdeny Šmejkalové není ani stopa po slovenském přízvuku, přestože se narodila na Slovensku. Její oba rodiče byli Češi a setkali se za okolností docela úsměvných.

Otec byl ruský legionář, který se vrátil přes Vladivostok lodí. Jeho kamarád z dětství a zároveň spolubojovník z legií jej pozval na svou svatbu. Tam se mu zalíbila sestřenice nevěsty. Po svatbě v něm uzrálo rozhodnutí se s Anežkou Měšťánkovou, jak se dívka jmenovala, sblížit. A tak se zakrátko konala další svatba.

Novomanžel Josef Hošek, který byl absolventem stavební průmyslovky, pracoval u dráhy jako stavař. Dostal místo v Orlově na Prešovsku. Roku 1925 se mu narodil syn Vladimír a o dva roky později, 18. února 1927, dcera Zdena.

Příchod války

Kvůli vzdělání dětí si otec vyjednal v roce 1933 přeložení na Velký Žitný ostrov do obce Komjatice. Tam však rodina nevydržela dlouho. Když byla v roce 1938 zabrána jižní část Slovenska horthyovským Maďarskem, potkal tento osud i Komjatici, ačkoli to byla obec čistě slovenská. Jako záminka pro zábor posloužila o pár kilometrů severnější obec Velký Kýr, v níž žilo obyvatelstvo maďarské.

„A tak jsme se museli přestěhovat. Otec jako nádražák dostal vagon. Nábytek jsme dali všechen na vagon a přestěhovali jsme se do Ivanky pri Nitre, jenom pár kilometrů. Ovšem nábytek jsme měli na vagoně a přespávali jsme u známých. Byl to vlastně zaměstnanec mého otce, také dělal u dráhy. Otec měl trať ze Šuran až do té Ivanky, tak nám poskytl azyl.“

V Ivance pri Nitre nakonec dostali byt. Ale rodiče se zcela pochopitelně rozhodli pro návrat do Čech. Proto se tam urychleně vydali na ministerstvo dopravy hledat místo u dráhy v Čechách. A tak se stalo, že když byl 14. března 1938 vyhlášen Slovenský štát a den nato německá vojska okupovala Čechy, zůstala mladičká Zdena sama na Slovensku. Otci se však podařilo získat místo u dráhy ve Ždírci nad Doubravou.

„Dali ho tam, protože se stavěla trať z Chotěboře… – u Chotěboře jsou velké vojenské muniční sklady, říkalo se tomu prachárna. Je to veliké, tři nebo čtyři kilometry, stavěla se tam trať. To muselo být velmi rychle, takže tam měl až tři sta lidí, které tam nahnali. Postavili to opravdu brzy.“

Šlo o velké nově vybudované muniční sklady v Sobiňově, které začala používat československá armáda až těsně před mnichovskými událostmi. Německá armáda sklady převzala již v roce 1939 a začala je využívat ke skladování munice, zejména té, která byla získána na Německem obsazených územích. Útvar byl znám jako Luftmunitionsanstalt. Zaměstnávala české skladové dělníky, střežení zajišťovala německá jednotka. V průběhu války Němci muniční sklad rozšířili, byly vystaveny další objekty, rozšířen místní komunikační systém, provedena elektrifikace a postavena vlaková vlečka z Chotěboře. V prostoru se prováděly také zkoušky munice.¹

Partyzánská činnost na Vysočině

Otec měl jako bývalý legionář velké vlastenecké cítění a ve vlasteneckém duchu vychovával i své děti. A neomezil se jen na výchovu verbální. Otec udržoval styky s dalšími legionáři v okolí, velmi úzké vztahy měl též s vrchním četníkem Holíkem z Krucemburka, který dělal odboji spojku. S přáteli poslouchali dychtivě vysílání z Londýna, což bylo krajně nebezpečné. Poslech zahraničního rozhlasu byl totiž v celé německé říši zakázán hned po zahájení války 1. září 1939. Za porušení zákazu hrozil trest smrti. Domácí přijímače musely být zbaveny součástek pro příjem krátkých vln.

U ilegálního poslechu rozhlasu ovšem nezůstalo. V okolní lesnaté krajině se nejen ukrývali uprchlíci z totálního nasazení, ale operovali tam i partyzáni. Těm všem poskytoval otec spolu s ostatními vlastenci pomoc. Důležité bylo zásobování potravinami, které sami produkovali či sháněli různými způsoby. „Lesním mužům“ přišly velice vhod také cigarety, jež byly samozřejmě na příděl, který otec paní Zdeny a jeho kolegové nevyužili.  

„Otec vzal peníze a vyrazil do okolních vesnic. Přinesl čtvrtku prasete, maminka vyškvařila sádlo a dala je do dvou sklenic: jedna sklenice šla do lesa a druhou jsme měli my. A otec choval včely, takže med…“ 

Náhle však přišla komplikace: „Tak najednou otci tu kancelář – měli jsme ještě takový přístěnek u baráku, tam měl tu svoji kancelář jako traťmistr – nevím, už se nepamatuju přesně, vystěhovali ho, ale nevím kam. Jestli šel na nádraží, do té nádražní budovy, to už se nepamatuju přesně, a dali nám tam sedm německých vojáků. Ale byli to všecko takoví vojáci ani ne druhá kategorie, ale třetí, už jako vyléčení po zranění. A ti už jen hlídali. Neboť tam, na té Českomoravské vysočině, tam už každou chvíli vyhazovali vlaky. A nevím jak, ale otec už vždycky věděl, který vlak půjde. Ale dopadlo to tak, že ti vojáci, bylo jich tam šest či sedm nastěhovaných, už se přesně nepamatuju, ale oni k nám chodili zase poslouchat to jejich (vysílání – pozn. ed.) z Londýna. No, my jsme žili v takovém presu, oni byli zranění, vyléčení a už měli té války dost. Takže chodili taky.“

Otec byl skutečně informován o chystaných sabotážích. Syn jeho podřízeného, traťového obchůzkáře Starého, utekl z totálního nasazení a přidal se k partyzánům. Jeho otec pak při své práci, která předpokládala pěší kontrolu traťového úseku, fungoval zcela nenápadně jako spojka s partyzány. Sdělil jim, kdy pojede důležitý vlak, a partyzáni pak na vhodném místě odšroubovali koleje.

Totální nasazení

V roce 1943 byla mladá Zdena totálně nasazená v železárnách v Novém Ransku, kde probíhala za války zbrojní výroba.

„To jsem chodila do Skutče do školy, to byla tříletá škola pro ženská povolání. Ale po dvou letech to náhle zavřeli, to vůbec zavřeli všechny školy, i gymnázia, a všechny nás totálně nasadili. U Ždírce byla taková továrnička, tedy poměrně velká, sloužila Němcům. Tak nás tam nasadili. Bylo nám šestnáct sedmnáct let, a dělali jsme dvanáctky, to znamená noční nebo denní. ... Dělaly se takové malé bombičky, ani nevím, jestli to byly ruční granáty, mělo to nahoře takovou jako vrtulku, a ta se tam vyráběla. A pak tam u Ždírce, u Chotěboře, jak tam byly ty prachárny, tam se to posílalo a tam to plnili tím prachem.“ Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že se jednalo o minometné střely, na něž se lisovaly stabilizátory – ony „vrtulky“.

Oproti dřívějším ročníkům, které musely do Německa, to byla velká výhoda. V té době byl válečný průmysl v Německu natolik paralyzován, že již nemělo smysl tam posílat lidi do totálního nasazení. „Bratr Vladimír odmaturoval, tak ho nasadili v Chotěboři, tam byla ‚eckhardtka‘ – teď to jsou chotěbořské strojírny, velká továrna. A pak ke konci války tento pětadvacátý ročník poslali kopat zákopy. Tak bratr šel kopat zákopy před frontou někam k Olomouci. Vykopali zákopy a pak měli co dělat, aby utekli, aby je nechytla fronta.“

Tragické události koncem války

Paní Šmejkalová vzpomíná i na další událost: „A teď, ke konci války, zatkli pana Holíka, toho vrchního četníka. Někde ho chytili a teď ho vyslýchali, v Pardubicích na Zámečku. To byla známá služebna gestapa. No, tak my všichni jsme trnuli. Dříve pan Holík vždycky říkal: ‚Manželka o ničem neví.‘ Měli ještě syna, asi o rok staršího než můj brácha. Říkali jsme si: Jestli promluví, tak jdeme taky. To už u nás byl pohřeb. Ale neřekl ani slovo. Zahynul při mučení, jeho paní taky. Syna poslali někam do koncentráku, nevím už kterého, ale ten se vrátil.“

Zbytek války rodina přečkala bez dalších hrůz, ale první den osvobození byl pro mnoho obyvatel Ždírce tragický. „Byl devátý květen, rádio ráno hrálo, Praha jásala, to jsme všechno slyšeli, a najednou, bylo za pět minut jedna – letadla – a Ždírec byl z osmdesáti procent vybombardován. Nevěděli jsme nic. To byla ta Schörnerova armáda, která byla ve Velichovkách a táhla přes Ždírec na Havlíčkův Brod, a všechno chtělo jít k Američanům. A Ždírec je v takové kotlině, je to velká křižovatka pěti silnic: z Hradce do Chotěboře, na Jihlavu, nahoru do Svratky a dál, na pět stran. Takže tam bylo plno tanků, aut, a co nejvíc, tam bylo moc koní, zásobovací vozy… To všechno bylo rozbombardováno… Nádraží to nezasáhlo, ale my jsme bydleli kousek vedle nádraží a naproti byla pila. Ta je tam dodneška. Zasáhlo to její komín. Teď přiběhli lidé z vesnice, nešel telefon, tak volali o pomoc drážním telefonem.“

Traťmistrovský domek přečkal bombardování celkem bez úhony, jen jedna střepina z bomby proletěla střechou. Zničující účinek náletu na německá vojska byl dle paní Šmejkalové značně zesílen tím, že partyzáni vytvořili na výpadových trasách četné záseky.

V poválečné době se dlouho prosazoval výklad, že nálet byl dílem amerických letců. Ve skutečnosti ho provedli letci sovětští v amerických bombardérech, které dostali v rámci „lend and lease“ – smlouvy o půjčce a pronájmu. Místní obyvatelé sice jasně viděli rudé hvězdy na křídlech, ale oficiální verzi nemohli veřejně odporovat.

Život v míru

Po válce se Zdena rozhodla dokončit středoškolské studium ve Skutči. „Hned v září jsem nastoupila, abych si ten chybějící ročník dodělala. A protože ty prachárny a to všechno už bylo postaveno a pak zase rozbito, otec dostal místo ve Světlé nad Sázavou. Tam dělal také traťmistra. Tak jsem dochodila tu školu, ten třetí ročník, naši se odstěhovali do Světlé nad Sázavou a v září, že bych měla jít do zaměstnání. Bratr hned v červnu (1945 – pozn. ed.) jel do Prahy, přihlásil se na vysokou školu (filozofii – pozn. ed.), dostal ubytování na Hlávkově koleji a naši říkali, ty musíš jít do zaměstnání, dva bychom na vysoké škole neudrželi.“

Otec měl v té době malý plat, menší než jemu podřízení dělníci. Tím bylo dáno, že Zdena již dále studovat nemohla. „Jenže než jsem vůbec do zaměstnání nastoupila, vyhlásili pracovní povinnost pro ročník dvacet sedm a dvacet osm, jestli se na to pamatujete, to jsme byli dva ročníky, kteří jsme říkali: ‚Tak, za Hitlera jsme byli nasazení a pracovali jsme. Teď máme po válce a zase jsme nasazení. Kam jsme to přišli?‘ Museli jsme jít do pohraničí, odkud odsunuli Němce, a neměl tam kdo sklízet. … Přímo určili, kam kdo má jít. Ale já, protože jsem byla ve Světlé, tam byl velkostatek, který byl německý, tak nás z okolí nasadili na ten statek. A já jsem šest neděl dennodenně sbírala brambory. Už bylo bílo, brambory mrzly, ale v Havlíčkově Brodě byly škrobárny, tak nám říkali, to nevadí, to půjde do škrobáren. … Nejdřív jsme dělali i na poli, stavěli snopy, mlátilo se, ale posledních šest neděl, každý den, sobota, neděle – brambory, brambory, brambory…“

Po povinné brigádě prošla několika zaměstnáními v Praze, Karlových Varech a Poděbradech. Poslední z těch „štací“ byla nejzajímavější. Její bratranec Jaroslav si vzal dceru pekaře a obchodníka smíšeným zbožím Slavíka a do rodinného podniku přinesl inovaci: zavedl výrobu oplatek. Také dělali poděbradské tyčinky, jakési slané preclíky balené po čtyřech.

Do podniku přizval i sestřenici Zdenu. Ta tam vykonávala hlavně administrativní práce a bylo jí potěšením sledovat úspěšný rozvoj společnosti. V roce 1948 však idyla skončila, podnik byl znárodněn. Zdena zůstala jako zaměstnankyně národního podniku Středočeské mlýny a pekárny.

V roce 1950 vstoupila do ROH a při jedné odborářské akci se seznámila s Ladislavem Šmejkalem, za kterého se provdala. Její manžel byl zaměstnancem zdravotní pojišťovny, měl na starosti lázeňská zařízení, patřící pojišťovně. A tak manželé prošli řadou lázní, naposledy v Bělohradě.

Dnes žije paní Šmejkalová v Neratovicích a těší se hlavně z vnoučat Evy a Aleše, což jsou děti dcery Ivy.

1 – http://www.sobinov.info/s-58_municni-sklady