Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Smekalová roz. Polanská (* 1934)

• narozena 7. června 1934 v Praze

• do roku 1939 bydleli na Václavském náměstí v Paláci Lucerna

• otec Zdeněk Polanský působil v protinacistickém odboji, ukrýval zbraně

• v březnu 1942 byl zatčen gestapem

• vězněn v Terezíně v Malé pevnosti a v Buchenwaldu

• Marie Polanská byla též trestně stíhána, seděla v cele s Miladou Horákovou

• otec v Buchenwaldu působil v podzemní síti

• v roce 1943 byl díky zásahu podzemní sítě propuštěn na svobodu

• po půl roce ho ale gestapo znovu poslalo do Buchenwaldu

• po válce se celá rodina shledala

• Hana vystudovala Vyšší školu výživy a na pedagogické fakultě odborné učitelství

• pracovala jako provozní v podniku Restaurace a jídelny v Praze

• byla inspektorkou pro školní jídelny

• od roku 1974 učila na středních hotelových školách

Hana Smekalová, za svobodna Polanská, se narodila 7. června 1934 v Praze. Útlé dětství prožila se svými rodiči a starší sestrou Evou v láskyplném prostředí. Rodina bydlela na Václavském náměstí v prostorném bytě Paláce Lucerna, kde měla matka Marie Polanská modistickou dílnu se salonem navštěvovaným bohatší klientelou. Otec Zdeněk byl prokuristou Báňské a hutní společnosti. O dvě dcery pečovala také hospodyně Věra. 

Postavení rodičů přivedlo do blízkosti rodiny významné osobnosti, které navštěvovaly Polanských literárně-zábavné večery. Mezi hosty patřili Baťovi, Hana Benešová, Alice Masaryková či Svatopluk Machar. Eva i Hana byly často vytaženy z postele, aby společnost pobavily hrou na piano nebo baletním číslem. Machar věnoval otci svou knihu Kriminál, ve které líčí vlastní odsouzení za vlastizradu a činnost v odboji za první světové války. Rodinným přítelem byl také začínající spisovatel Eduard Kirchberger, později známý pod jménem Karel Fabián, který za války Polanské při výsleších na gestapu zradil. 

Ošklivé uniformy zlých vojáků

Dne 15. března 1939, kdy nacisté obsazovali republiku, rodina Polanských zděšeně sledovala z okna německé konvoje brázdící Václavské náměstí, když někdo zazvonil. Za dveřmi stál správce Lucerny Šupich a tři němečtí důstojníci. Šupich požádal otce, aby pustil důstojníky podívat se na tu slávu z oken jejich bytu. Nezbylo než vyhovět. Starší Hančina sestra vzpomíná na nablýskané vysoké holínky a vojenské rajtky. Na otázku Němců, jak se jí líbí uniformy, poznamenala plynně německy, že jsou to ošklivé uniformy zlých vojáků, a tatínek ji raději rychle odklidil do dětského pokoje k chůvě. 

Kufr plný zbraní

Polanští se zapojili do odboje v rámci Klapkovy skupiny, která šířila ilegální časopis V boj. Pochopili, že Lucerna je pro jejich aktivity nebezpečné místo, a koncem roku 1939 se přestěhovali do domu v Žitné ulici, kde Zdeněk Polanský získal služební byt. Zde rodina, především tedy Zdeněk, pokračovala v odboji. „Táta uzavíral tu vojenskou skupinu, jejímž úkolem bylo získávat finance, zbraně a falešné listiny pro převádění vojenských důstojníků a vyšších vojenských šarží přes naše hranice. Jedna skupina byla pod plukovníkem Bílým, který měl skupiny na starost,“ vypráví Evina sestra Hana.

Sestry Polanské vzpomínají z vyprávění rodičů, že tatínkovi jednou někdo zavolal, aby se dostavil do druhého patra jednoho domu v Lazarské ulici, kde ho čekal muž v klobouku s kufrem, který měl převzít a uklidit do bezpečí. Zdeněk Polanský jednal podle pokynů a těžký kufr s obavami z prozrazení odnesl do své kanceláře. Po jeho otevření zjistil, že je plný zbraní. Ukryl je tedy v archivu za ozdobnou lištou ve slepé horní polici skříní. Vzpomněl si, že má doma ještě pistoli od přítele Kirchbergra, a přidal ji do úkrytu k ostatním zbraním v archivu své kanceláře. 

Nohy v trepkách, v zádech gestapácký revolver

Obavy z prozrazení ho pronásledovaly do 17. března 1942. Tehdy do bytu v půl sedmé ráno vtrhli tři příslušníci gestapa: Hartel, Müller a Wollner. Zdeněk Polanský pochopil, že je v pasti. 

„Jen si vzpomínám, že tatínek býval takový smutný, zamyšlený, maminka také, byli v napětí. Když ráno v půl sedmé v březnu 1942 přišlo gestapo, tatínek byl v noční košili, měl bosé nohy, jen trepky, vidím to doteď. Mezi lopatkami měl pistoli a Wollner ho vedl do pánského pokoje. Tam se hrabali ve věcech a něco hledali. Byli dohromady tři. Řvali, maminka se tam někde, chudák, točila. Rozházeli nám celý byt. Rozřezali i matrace a pořád hledali zbraně. Nic nenašli, ale tatínka odvedli,“ vzpomíná Eva. Muže, který otce odváděl, už nikdy nevymaže z paměti. Byl to Wilhelm Wollner, kolaborant gestapa nejhrubšího ražení. 

V den, kdy byl otec zatčen, zemřel rodinný přítel Josef Svatopluk Machar. Marii Polanské volala jeho dcera Jiřina, že našla otce mrtvého. „A mně právě gestapo odvedlo Zdeňka,“ řekla Marie Polanská. „Jiřina seznala, že to je mnohem horší, všeho nechala a přijela za maminkou. Ten den si maminka sbalila kufr a čekala, kdy přijde gestapo pro ni,“ vzpomínají sestry Polanské. 

Jsi starší, musíš se postarat o Hanu

Pro Marii Polanskou si gestapo přišlo za dva dny. Důstojně zvedla kufr. „Když ji vyváděli dveřmi, tak se ještě takhle otočila a řekla mi, že jsem starší, a kdyby se s tatínkem nevrátili, musím se o Hanu postarat. Tenkrát jsem snad zestárla. Bylo to tak vážné, že na to do smrti nezapomenu,“ vzpomíná Eva, které tehdy bylo deset let. Zůstala sama, jen se svou sedmiletou sestrou a hospodyní Věrou. V následujících dnech je Wollner opakovaně navštívil. Při jedné z návštěv řekl Evě: „Tatínek chodí k výslechu v košili se zmačkaným límečkem, vypadá strašně. Kde má nějaké pěkné košile? Já mu je odnesu.“ Eva vybrala pro tatínka ty nejkrásnější s vyšitým monogramem. Když po nějakém čase sestry čekaly v úřadovně pražského gestapa na krátké setkání s tatínkem, všimla si, že Wollner má na stole tatínkovo rádio a na sobě košili s monogramem „ZP“.

Z bytu v Žitné se musely děti vystěhovat k otcovu bratrovi na Zlíchov a později se musely rozdělit. Příbuzní se k nim ale nechovali dobře. Poprvé poznaly hlad a žily v trvalé nejistotě, co s nimi bude. 

Konfrontace s Kirchbergrem na gestapu

Rodiče byli v sídle gestapa, Petschkově paláci, vyslýcháni Wollnerem každý zvlášť. Jinak Marii drželi ve vazbě na Karlově náměstí a Zdeňka na Pankráci. Při jednom z výslechů konfrontoval gestapák Wollner Marii Polanskou s rodinným přítelem Eduardem Kirchbergrem. Wollner ho nechal přivést, aby Marii usvědčil z převzetí zbraně pro jejího manžela. Sestry si z matčina vyprávění vzpomínají, že Kirchberger klečel ve Wollnerově kanceláři a říkal: „Paní Polanská, tady jsme na gestapu, tady se nesmí lhát. Vždyť si vzpomínáte, jak jsem vám přinesl revolver pro vašeho manžela. V mém románu je i jeho číslo.“ Marie Polanská pochopila, že Kirchberger vyzradil všechno. Jestli gestapo najde zbraně ukryté v archivu jejího muže, je s nimi konec. Sestry vyprávějí, že jejich maminka vsadila všechno na jednu kartu. Přistoupila prý ke Kirchbergrovi, před gestapáky mu nafackovala a všechno rázně popřela.

Na Pankráci skočil z okna, ale zachránila ho síť

Zdeněk Polanský zažíval ve vyšetřovací vazbě těžké chvíle. Při jednom výslechu stál na gestapu s čelem přitisknutým ke zdi vedle Julia Fučíka. Pochopil, že promluvil také jeho přítel Kirchberger, a litoval svého nápadu přidat revolver k ostatním ukrytým zbraním. Umíral hrůzou, že gestapo skrýš odhalí nebo že sám už dlouho nevydrží mlčet. Když ho vedli chodbou na Pankráci, vysmekl se a skočil z okna ve druhém patře. Nevěděl však o záchranné síti. Roztrhl si bradu a zlomil si ruku. Za trest ho nahého uvrhli na několik neděl do tzv. kobky. Když se v zuboženém stavu vrátil na normální celu, sám sebe nepoznal.

Podzemní síť v Buchenwaldu

V zimě na přelomu let 1942–1943 ho uvěznili v terezínské Malé pevnosti, kde byl nucen kácet stromy, na které museli lézt Židé jako závaží. Při pádu stromu umírali. Z Terezína ho poslali do koncentračního tábora Buchenwald. Stále byl ve vyšetřovací vazbě, ale ve spisu měl od Wollnera značku RU („Rückkehr unerwünscht“), „návrat nežádoucí“. Byl to de facto rozsudek smrti bez soudu.

V Buchenwaldu se zapojil do podzemní sítě. Ti, kteří měli přístup ke spisům, je tajně vnášeli do tábora, kde z nich jiní odstraňovali závadné dokumenty. Tím, kdo spisy z úřadovny vynášel, byl právě Zdeněk Polanský, kterého Němci pro jeho dobrou němčinu využívali pro práci v kanceláři za branami tábora. 

„To podzemní hnutí bylo tak důkladné, že si ho tam de facto nějak dostali, aby jim byl užitečný. V kanceláři prý byl úplně blbej Němec a táta tam za něj všechno zařizoval. Jinak přes hlavní bránu musel čas od času přenášet spisy člověka, kterého jeho spoluvězni z podzemního hnutí označili. Oni si je přebrali a o něco ztenčené spisy musel tatínek zase vrátit. Říkal, že musel vždycky požádat toho úředníka po vojensku o vstup do archivu. Všechno muselo být podle předpisů. Ta stráž z brány už otce znala a vždycky ho bez kontroly pustila. Jednou se mu ale stalo, že zase přenášel nějaké spisy, ale tentokrát mu strážce řekl: ‚Halt!‘ a chtěl ho prohlédnout. Táta říkal, že by se v něm krve nedořezal, protože věděl, že to je konec. Vtom ale jelo nějaké auto, ten strážce ho musel přijmout, a tak tátovi řekl, aby pokračoval v cestě. Když nám tohle táta vyprávěl, tak jsme mu říkaly, že byl hrdina. On ale řekl: ‚Děti, nebyl, já jsem se po…‘“ vypráví Eva. 

Tak jsem se vám, děti, vrátil

Tak jako on pomohl jiným vězňům, někdo pomohl jemu. Když byl 31. března 1943 převezen do Prahy ke zvláštnímu soudu, ve složce již značku RU neměl. A protože neprozradil další články v distribučním řetězci odbojové organizace, zvláštní soud neměl kromě Wollnerova a Kirchbergrova svědectví žádný přímý důkaz a překvapivě ho 1. dubna 1943 propustil. Toho dne přišel tatínek domů a řekl: „Tak jsem se vám, děti, vrátil aprílem.“ Všechno vypadalo na šťastný konec.

Zdeněk Polanský se držel v ústraní na Hluboké, po půl roce však jeho ostražitost opadla. Měl vymlácené zuby, trpěl bolestmi, potřeboval zubaře, a proto se vrátil do Prahy k rodině. Když se v doprovodu manželky jednoho listopadového dne na Václavském náměstí střetl s gestapákem Wollnerem, věděl, že je zle. Důkladný Wollner byl přesvědčen, že jeho značka RU ve spise již vykonala své, a setkání s Polanskými ho proto šokovalo. Rozhodl se konat. Sestry nikdy později v životě neviděly nikoho tak plakat jako ten večer tatínka. Druhý den putoval v poutech zpátky do Buchenwaldu.

Maminka v cele s Miladou Horákovou

I Marie Polanská se musela vrátit do vězení a odsedět si svůj několikaměsíční trest za neoznámení aktivit svého manžela. V ženské věznici v Řepích se setkala s Miladou Horákovou, s níž sdílela celu i kavalec. „Maminka měla dlouhé tmavé vlasy až pod pas, které jí kupodivu neostříhali. Ve vlasech pronesla kříž Ježíše Krista, a tak se k němu s Miladou Horákovu tajně modlily. Milada Horáková maminku povzbuzovala. Říkala: ‚Nebreč, ty máš doma dvě holky, já jednu, ale musíme to vydržet.‘ Maminka říkala, že Milada byla statečná a silná osobnost a ona se vedle ní cítila jako mravenec. Přátelství přetrvalo i po válce, kdy Milada navštěvovala maminku i jako zákaznice. Maminka říkala, že komunistům vadila proto, že je tak chytrá a nedá se zlomit,“ vypráví Evina sestra Hana.

Dcery se bály pustit otce domů

Marii Polanskou propustili 12. listopadu 1944, načež se společně s dcerami znovu shledaly u babičky na Vinohradech. O otci však rodina neměla zprávy a ani v květnu 1945, kdy válka skončila, se s žádným transportem z koncentračního tábora nevracel. 

Až na konci května, když byly sestry Hana a Eva samy doma, někdo zazvonil. Zdeňka Polanského, který vážil 45 kilogramů, ani jedna z nich nepoznala a bály se ho pustit domů, dokud se nevrátila maminka, která našla svého muže sedět na schodech. Tak pozdě se vrátil proto, že díky své dobré znalosti němčiny pomáhal po osvobození s likvidací tábora.

Krátce po válce vzal Zdeněk Polanský své kolegy z Báňské a hutní do archivu. Odmontoval ozdobnou lištu a vytáhl nejprve revolver zn. Mauser-Werke A.G. číslo 400240 a pak všechny ostatní zbraně. „Tahle skrýš mě a celou rodinu zachránila před jistou smrtí,“ vysvětlil s úsměvem.

Wollner popraven

Wollner byl dopaden v Bavorsku a v dubnu 1947 stanul v Praze před soudem, který ho uznal vinným jako příslušníka gestapa a SS a z těžkého ublížení na zdraví při výsleších. Poprava se konala 23. dubna na dvoře pankrácké věznice. Veřejná poprava rozhodně nebyla něčím, co by Polanští vyhledávali, ale tohle byl výjimečný případ. Oba seděli v první řadě. Když se kat zeptal Wollnera na poslední přání, střetl se s Polanskými pohledem. Pak sklopil hlavu a řekl, že žádné nemá.

Eduarda Kirchbergra, známého později pod pseudonymem Karel Fabián, otec po válce potkal, ale ten se setkání vyhnul tím, že naskočil do jedoucí tramvaje. Rodiče se s ním pak už nikdy nesetkali.

Po roce 1948

Marie Polanská své podnikání v modistice už nevzkřísila do takových rozměrů jako před válkou a po roce 1948 toto odvětví převzaly státní podniky. Hana si splnila svůj dětský sen pracovat jako kuchařka a v roce 1953 maturovala na Vyšší škole výživy. Odmaturovat mohla i přes tzv. buržoazní původ rodičů, dílem snad i proto, že otec v roce 1945 pod vlivem svých přátel z odboje v Buchenwaldu vstoupil do KSČ, ale nijak toho nevyužíval. Se stranou se vnitřně rozloučil v době politických procesů, které ho vyváděly z míry, z politiky se zcela stáhl a pracoval v archivu.

Hana začínala v hotelech na Václavském náměstí, v roce 1956 se vdala za Otakara Smekala, muže z oboru, a doplnila si vzdělání jako odborná učitelka. V roce 1968 odjela za manželem do Rakouska, kde pracoval. Možnosti emigrace však nevyužili kvůli rodičům. Hana poté byla zaměstnána ve školství, na začátku sedmdesátých let byla inspektorkou školního stravování v Praze 5 a 10 a s kolegou rozvážela po školách letáky s pokyny pro zaměstnance, jak se chovat, aby při politických čistkách nebyli odvoláni ze svých pracovních pozic. Od roku 1974 učila na středních hotelových školách v Praze v Podskalské a v Praze 9 - Klánovicích. Do důchodu odešla v roce 1999 ve svých 65 letech. 

Redakční poznámka: Text příběhu částečně vychází z původního textu Tomáše Reitera z roku 2017.