Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Směšný (* 1950)

• narozen 1. listopadu 1950 v Příkazech

• rodiče, původně podruzi, měli od padesátých let malé hospodářství v Příkazech

• otec Jan Směšný se vstupu do JZD bránil až do roku 1976

• roku 1970 maturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Olomouci, obor technik pro slaboproud

• v letech 1970 až 1986 pracoval na oddělení výstupní kontroly v Tesle Litovel

• roku 1973 se oženil, s manželkou Ludmilou vychovali dvě děti, Petra (1974) a Vladislavu (1977), později se rozvedli

• v letech 1993 až 2013 pracoval v Olterm Olomouc

• v letech 1990 až 2014 členem zastupitelstva obce Příkazy

• od roku 2012 správcem příkazské kapličky

Padesátá léta patřila k neveselým kapitolám v historii Československa. Komunistický režim se snažil upevnit svou moc systémem represí, lidé pár let po válce čelili znárodňování živností a kolektivizaci. Otec Josefa Směšného, bývalý podruh na jednom z příkazských statků, odmítal vstoupit do družstva až do roku 1976. Se svými třemi hektary půdy nepatřil k nejvíce stíhaným, přesto mu tehdejší předseda družstva neopomněl vyhrožovat, že pokud do jednotného zemědělského družstva (JZD) nevstoupí, „zdechne i s děckama na pangejtě“.

Lesk a bída první republiky

Josef Směšný se narodil 1. listopadu 1950 jako třetí z pěti dětí v hanácké obci Příkazy u Olomouce. Otec Jan Směšný pocházel z Příkaz, z devíti sourozenců, a v deseti letech mu zemřela matka. Matka Božena, rozená Zacpalová, se narodila v Hartinkově u Bouzova, byla také poloviční sirotek, zemřel jí otec. První republika nebyla pouze idylickou dobou, tak často vykreslovanou ve starých filmech. Josef Směšný vypráví, že lidé z nejnižších vrstev, jako byli jeho rodiče, museli bojovat o holé živobytí. Neexistence sociálních jistot, první světová válka i následná hospodářská krize lidem přinesly řadu útrap. Služba u sedláků byla náročná, pracovalo se pouze za stravu a střechu nad hlavou. Nemajetní neměli příliš možností, jak se z tohoto koloběhu vymanit. Rodiče se potkali v Příkazech, kde začali sloužit v brzkém věku na statcích, maminka u Hudců, otec u Vaců. V Příkazech se seznámili a roku 1942 se vzali. Bydleli pak, kde se dalo a kde byla ve vsi volná komůrka k pronájmu.

K čemu chlévy? Půjdete do JZD

Po skončení druhé světové války se o slovo začali hlásit komunisté. Dokázali zacílit na nejchudší vrstvu obyvatel, které zněly sliby o vlastní půdě jako rajská hudba. Rodiče Josefa Směšného dokonce na krátkou dobu vstoupili do strany. Asi za tři měsíce je však tehdejší předseda vyzval, aby stranu opustili, jelikož stejně nechodí na schůze. Směšní měli pět dětí, syn Václav, narozený roku 1949, záhy zemřel na zánět středního ucha.

Rodina byla věřící, hlavně maminka, děti chodily každou neděli do kostela v nedalekém Nákle. Otec byl uzavřený, tvrdý chlap, kterého život naučil starat se hlavně o živobytí. Přísný byl i na své děti. Doma se odmala muselo pomáhat. Neexistovalo, aby si odběhly někam hrát, pokud neměly hotovou uloženou práci. Rodina hospodařila sice jen na třech hektarech půdy, ale její členové byli na všechno sami, nenajímali si žádné pomocné síly.

Roku 1950 začal otec stavět vlastní dům, už tehdy ale narazil. Jeho snem bylo mít nejen vlastní střechu nad hlavou, ale i malé hospodářství. V domě, který stavěl, plánoval chlévy pro dobytek. To mu ale nebylo úřady povoleno – k čemu chlévy, když všichni stejně půjdou do družstva? Postavil tedy dům bez chlévů, přesto začal hospodařit. Krávy mu ustájili staří manželé Stratilovi v obci, jezdil se o ně každý den starat. Roku 1957 se mu naskytla možnost koupit dům po rodině Vlčkových. Manželé Vlčkovi zemřeli a jejich syn se z obce odstěhoval. Otci se s ním podařilo spojit a dům od něj koupit. V době, kdy jej kupoval, zde však byli zdarma ubytovaní nějací místní funkcionáři, které sem dosadil formou nuceného nájmu národní výbor. Protože měli Směšní děti, dům jim museli nakonec uvolnit a rodina jej mohla užívat celý. Tento dům už chlévy měl, a otci se tak splnil sen o vlastním bydlení. Rodina ale příliš klidné časy nezažívala.

V Příkazech vzniklo JZD roku 1950. Jako všude jinde v republice, i zde probíhalo přesvědčování lidí, aby do družstva vstoupili. Toto období si Josef Směšný příliš nevybavuje, byl malý kluk a měl jiné starosti. Ví ale, že otec do JZD vstoupit nikdy nechtěl. Tehdy mu předseda JZD Zbořil řekl, že i s dětmi umře „na pangejtě“, ačkoliv nebyl vlastníkem velkého množství půdy. Otec však měl svou hlavu, hospodářství pro něj bylo vším. Přesvědčit se nenechal. Sám pracoval u s. p. Silnice jako cestář, hospodářství bylo psané na maminku. Rodinu trápily vysoké dodávky, které někdy bylo možné splnit pouze s pomocí dobrých lidí z obce. Josef Směšný si vzpomíná, že nikdy nebyli schopni dodat požadované množství vajec. Vždy jim pomáhala sousedka, paní Bečáková, která rodinu podporovala už v době, kdy stavěli dům. Vybavuje si také, jak otec koupil mlátičku, sloužila pak i sousedům, kteří u nich mlátili obilí. Lidé v obci drželi pospolu.

Maminka brečela, že bude válka

Roku 1957 nastoupil Josef do první třídy základní školy v Příkazech. Žáci sem docházeli do páté třídy, druhý stupeň školní docházky absolvovali v Nákle. Dětství bylo, bez ohledu na dobu, ve které vyrůstal, krásné. S kluky si hráli na četníky a na zloděje, vedli proti sobě války, v zimě stavěli iglú, které jim vydrželo až do jara. „Dělali jsme střelnej prach jako klučiska. Černej, střelnej prach, pálili jsme si černé uhlí, pak jsme tam dávali travex – oxidant, kterej to aktivoval, a myslím, že ještě hliník nebo něco takovýho. Dělali jsme lumpárny. Taky jsme si dělali takový kolty, někdo nám tam zavařil hlaveň a stříleli jsme tím. Bratranec vystřelil, chytlo mu to zpětnej náraz a prorazilo pusu,“ vzpomíná.

Roku 1966 nastoupil na elektrotechnickou průmyslovou školu v Olomouci, obor technik pro slaboproud. Na střední škole zažíval nadějeplné období pražského jara, na jehož počátku stálo zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa. Stalo se tak 5. ledna 1968. Reformy pražského jara byly pokusem režim uvolnit a urychlit proces demokratizace. Mezi nejvýznamnější patřilo uvolnění cenzury v únoru 1968 a její úplné zrušení 4. března téhož roku. Mezi vzpomínky Josefa Směšného na toto období patří i ta, jak se lidé skládali na „poklad národa“ (Fond republiky) – když se v roce 1968 naplno projevily změny pražského jara, tisíce obyvatel se rozhodly pomoci státu dobrovolnými příspěvky. Sbírka byla jedním z projevů naděje v politiku „socialismu s lidskou tváří“. Veškeré naděje však uhasly o pár měsíců později. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy pod záminkou potlačení hrozící kontrarevoluce na naše území. Tento akt, jenž měli občané nazývat bratrskou pomocí, změnil situaci na dlouhá léta. „Já, táta, brácha a švagr jsme jeli síct ráno otavu, to je ta druhá seč sena, na vojnickou silnici. Když jsme ráno vyjížděli, už jezdily do Olomouce tanky. To nebyli Rusi, to byli myslím Poláci, tenkrát. Přijel jsem domů, maminka brečela, celá nešťastná: ‚Bude válka, bude válka!‘“

Třídní učitel musel po srpnu 1968 ze školy odejít

Uvolněná šedesátá léta vystřídala tvrdá normalizace. Po srpnu 1968 se rozběhly prověrky v zaměstnání, lidé na vedoucích pozicích museli prohlašovat, že souhlasí se vstupem vojsk na naše území a že jde o bratrskou pomoc. Pokud tak neučinili, mnohdy přišli o práci. Na jejich místo byl pak zpravidla dosazen člověk se stranickou příslušností, ale bez požadovaných znalostí. Vládnout měla dělnická třída. Tyto změny pociťoval Josef Směšný i ve škole, odejít musel například jejich oblíbený třídní učitel Evžen Wichterle. „Byl pak v Lipníku na učňovské škole, ale brzy zemřel, měl něco přes čtyřicet let. Tím, jak byl neustále masírovanej a ze všech stran měl problémy,“ vzpomíná Josef Směšný.

Roku 1970 pamětník maturoval a nastoupil do svého prvního zaměstnání v Tesle Litovel. Brzy obdržel povolávací rozkaz na Slovensko, do Liptovského Mikuláše. „Rok jsem tam byl na školení Vozduch. Protože jsem měl slaboproud, průmyslovku, to bylo vlastně automatický předávání radiolokační informace od roty tam někde, od lokátoru až na divizi,“ popisuje. Následovalo převelení k prvnímu stíhacímu leteckému pluku do Českých Budějovic. „Dělal jsem technika na těch mašinách a rozuměl jsem tomu. Takže jsem tam měl, řekl bych, zlatou vojnu. V Liptovským Mikuláši nás drtili a honili po těch kaňonech, ale tam už byla vojna dobrá. Pak už jsem měl hodnost četař absolvent a posledního půl roku podporučík, takže jsem se mohl flákat, kde jsem chtěl,“ vzpomíná. Postupným povyšováním se pamětník dopracoval k hodnosti majora v záloze.

Z vojny se vrátil k zaměstnání v Tesle Litovel. Vzpomíná, že musel jako vedoucí kontroly sdělovat při prověrkách svůj postoj k srpnu 1968. Napsal, že v osmnácti letech nebyl natolik politicky uvědomělý, aby mohl situaci posoudit. Lákali jej i do KSČ, ale vždy se vymluvil, že není dostatečně zralý, a nakonec mu dali pokoj.

Soud se zaměstnavatelem nevyhrál, i když pravda byla na jeho straně

Roku 1973 se pamětník oženil a s manželkou Ludmilou vychovali dvě děti, Petra (1974) a Vladislavu (1976). Manželství se rozpadlo v roce 1993. V Tesle Litovel pracoval do roku 1986, kdy podniku byla reklamována zakázka gramofonů z Ameriky. Vedení se snažilo najít viníka. Ačkoliv Josef Směšný neměl možnost pochybení při výrobě zabránit, byl obviněn, že za škodu zodpovídá, a celá věc skončila u soudu. V této záležitosti pomáhal Josefovi Směšnému jeho kamarád, právník JZD v Haňovicích, Jaroslav Doležal. V prvním stání dala soudkyně za pravdu Josefu Směšnému, podnik se však odvolal. Když se příště dostavili k soudu, celý senát byl vyměněn a rozsudek zněl: vinen. Měl uhradit pokutu ve výši měsíčního platu, tehdy asi 3000 Kčs. Nešlo o peníze, ale o princip, a proto se rozhodl, že se odvolá ke krajskému soudu, kde všechno probíhalo úplně stejně. Jeho známému, právníkovi, v zaměstnání vyhrožovali vyhazovem, pokud se bude v případu i nadále angažovat. Nakonec tedy pokutu musel zaplatit a z podniku raději odešel. Tři roky pak pracoval v nákelské pískovně jako elektrikář. Poté byl zaměstnán v Horce nad Moravou, v podniku Donbas, kde jej zastihl i přelomový rok 1989. „Vím, že v tom devětaosmdesátém kolikrát nejvíc aktivní byli takoví ti největší prospěcháři, bych řekl, co se to snažili hlavně využít. Jak se člověk pohyboval po těch fabrikách, těch poctivejch lidí, co se do toho zapojili, bylo míň.“ Pádu režimu se bohužel nedožil otec Josefa Směšného, který si ho velmi přál. Zemřel v lednu 1989.

V Příkazech se ustanovilo Občanské fórum, u jehož počátku byl pamětník přítomen, bylo mu dokonce nabízeno místo starosty. Josef Směšný odmítl, působil pak ale v obecní radě. V zastupitelstvu obce setrval až do roku 2014. V roce 1993 naposledy změnil zaměstnání a nastoupil v olomoucké firmě Olterm, spravující kotelny na území města. Roku 2011 odešel do důchodu. Příležitostně provádí návštěvníky Hanáckého skanzenu, kde předává vzpomínky na dobu soukromého hospodaření na Hané. Od roku 2012 mu přibyla ještě jedna veřejná funkce. Souhlasil se správcovstvím v místní kapličce, které vykonává dosud. Mnoha příkazským občanům v těchto krásných prostorách uspořádal poslední rozloučení či svatbu. „Beru to jako poděkování Příkazákům za těch sedmdesát tři let společnýho života, co jsem s nima prožil.“ V roce 2023, v době natáčení, žil Josef Směšný v Příkazech.