Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Smetana (* 1939  †︎ 2023)

• narozen 13. listopadu 1939 v Horažďovicích

• v dubnu 1945 se stal svědkem náletu hloubkaře na nádraží v Horažďovicích

• zažil osvobození Horažďovic americkou armádou v květnu roku 1945

• v roce 1955 nastoupil do učebního oboru automechanik v Klatovech

• v letech 1959 až 1960 absolvoval základní vojenskou službu u pohraniční stráže v Železné

• v roce 1971 začal pracovat v podniku Sport v Horažďovicích

• zemřel 3. března roku 2023

Jaroslav Smetana se narodil 13. listopadu 1939 v Horažďovicích Václavu Smetanovi a Marii Smitkové Smetanové jako starší ze dvou bratrů. Žili v malém domku u hlavní silnice poblíž nádraží. Obživu rodině dávalo malé hospodářství. Přes skrovné poměry dokázali Smetanovi spokojeně žít i ve válečných časech.

 

Nálet

„Odpoledne, v jednu z posledních dubnových nedělí roku 1945, nás maminka teple oblékla a vyšla si s námi na procházku. Vedla nás s bratrem každého za jednu ruku. Šli jsme vozovou cestou mezi poli. Od trati se ozývaly píšťaly parních lokomotiv. Varovaly před blížícími se americkými letadly. Maminka tomu nevěnovala velkou pozornost. V té době byly nálety na vlaky běžné. Asi se cítila bezpečně, když jsme se pohybovali v dostatečné vzdálenosti od trati. Houkání vlaků brzo přerušil zvuk vzdálené střelby. Šli jsme dál svojí cestou,“ vzpomíná pamětník na procházku poblíž horažďovického nádraží a vzápětí pokračuje ve vyprávění. „Najednou jsem uslyšel sílící vrčení blížícího se letadla. To se netýkalo mašiny. Útočil na nás! Maminka mne s bratrem strhla do příkopu u cesty a zakryla zeleným flaušovým kabátem. Jenom pár metrů vedle začaly dopadat střely z kulometů hloubkaře. Přelétl směrem na město. Než jsme se stačili vzpamatovat, vrátil se zpět a opět kolem do země bušily kulometné střely. Potom odletěl podle kolejí směrem na Strakonice. Maminka nás oprášila a spěchala s námi domů, abychom se vzpamatovali z té hrůzy. Dodnes jsem nepochopil, proč na nás tehdy střílel. Musel přece z malé výšky vidět, že nejsme vojáci,“ připomněl si Jaroslav Smetana jeden ze svých prvních dětských zážitků.

 

Osvobození a škola

Brzo po dramatickém setkání s hloubkařem měl Jaroslav možnost potkat Američany zblízka: “6. května 1945 jsme si hráli s mladším bratrem na dvorku. Upoutal nás neobvyklý hluk na silnici. Honem jsme vylezli na hromadu hlíny u zdi oddělující dvůr od hlavní silnice. Mně taktak koukala hlava přes okraj. Bratr Vladimír neviděl nic. Musel jsem mu popisovat všechna ta vozidla s bílými hvězdami, která projížděla kolem. Takhle jsme přivítali americkou armádu. Na louce hraničící s naším polem začala přistávat letadla. Vzniklo tam polní letiště. Každou chvíli při pojíždění vjeli s letadlem do našeho obilí. Tatínek mne vzal s sebou, když šel s vojáky spor řešit. Nakonec vše dobře dopadlo a na cestu zpět jsme dostali spoustu pamlsků, konzerv a potravin, které jsme dosud nemohli ochutnat. Časem jsme za konzervy začali nosit vojákům náš domácí chleba a vejce.“

V září 1945 Jaroslav nastoupil do obecné školy v Horažďovicích. Po komunistickém převratu v roce 1948 se začaly stupňovat nároky režimu na drobné zemědělce. Zvyšovaly se povinné odvody masa, vajec i obilovin. Potravinové lístky mnohdy nestačily ani na normální stravování rodiny: „Do školy jsem jezdíval s krajíčkem suchého chleba v kapse. Muselo mi to stačit na celý den. Trochu jsem si přilepšoval roznášením piva na nádraží. Podávali jsme pivo cestujícím do oken vagonů a oni nám peníze házeli často z rozjíždějícího se vlaku. Dokázal jsem si z toho i nějaké peníze ušetřit. V červnu 1953 přišla měnová reforma a já neměl z úspor zase skoro nic. Sbírali jsme v té době po loukách letáky, které z jedné strany vypadaly jako bankovka a na druhé měly posměšný text. Vysypaly se z balónů přilétajících ze západního Německa. “

 

Budování socialismu

Základní školu Jaroslav dokončil na jaře 1954. Po prázdninách nastoupil do učebního oboru automechanik na učiliště v Klatovech: „Bydlel jsem na internátu se skoro vojenským režimem. Domů nás pustili jednou za týden. Rodiče se v té době vyrovnávali se ztrátou hospodářství, které jim zabral státní statek. Tatínek začal pracovat jako dělník na dráze. Maminka zůstala v domácnosti. Nakonec jsme se měli o něco lépe než jako malorolníci předtím.“

V době Jaroslavova nástupu na učiliště už běžely naplno přípravy na první celostátní spartakiádu. Spartakiáda měla navázat na předchozí všesokolské slety. Ve všech školních, pracovních i vojenských kolektivech se od roku 1953 nacvičovaly sestavy pro finální vystoupení na pražském Strahově. Velké premiéře předcházela okresní a krajská spartakiádní vystoupení. Nácviky se konaly ve volném čase a ne vždy za optimálních podmínek: „Napřed jsme hodně nadávali, že při práci a učení ještě musíme cvičit. Mnohdy jsme trénovali i ve špatném počasí. Na nejhorší zimní období přesunuli cvičení do klatovské jízdárny, která byla v kasárnách bývalého dragounského pluku. Teprve na jaře, když jsme úspěšně absolvovali okresní spartakiádu, nás začalo cvičení opravdu bavit. Začali jsme se těšit na Strahov, kam se nám povedlo nakonec probojovat. Vystoupili jsme 23. června 1955 jako učňovská mládež, tehdy nazývaná pracovní zálohy. Naši sestavu, ve které jsme znázorňovali ozubená kola, vyhodnotili jako nejlepší. Velké pocty se nám dostalo, když nás nechali cvičit poslední den při slavnostním ukončení spartakiády.“

 

Pohraničníkem

Po vyučení v roce 1956 Jaroslav nastoupil do zaměstnání jako automechanik v ČSAD Horažďovice. Začátkem roku 1959 obdržel povolávací rozkaz, ve kterém stálo, že má 12. ledna nastoupit k jednotce Pohraniční stráže v Železné nedaleko Bělé nad Radbuzou. „V té době už nebyla situace na hranicích tak vypjatá jako na počátku padesátých let. Politruk nám ve slabé chvilce řekl, že špioni jezdí luxusními auty až na Václavské náměstí a přes nás se asi nebudou snažit projít. Jediné zadržení narušitele se odehrálo u sousední roty. Chytili tam dva Němce, kteří omylem přešli hranici,“ vypráví pamětník a pokračuje vzpomínáním na službu u Pohraniční stráže. „Chodili jsme vždy ve dvou. Hlídka se skládala ze služebně staršího ,mazáka‘ a mladšího ,bažanta‘. Na zábavu jsme si našli také čas. Velitel přimhouřil oči a my jsme si mohli přivézt soudek piva do stájí. Říkali jsme tomu Konibar. Občas, když jsme leželi s hlídkou na stráni nad hranicí, k nám z nedalekého Schönsee doléhaly zvuky taneční hudby z hostince. Přitom jsme vždy trpěli velkým steskem po domově a normálním životě. Jednou jsem zažil takzvanou demarkační hlídku. Šli jsme dva vojáci s velitelem a psovodem přímo po hraniční čáře. Proti nám šla hlídka bavorské Grenzpolizei. Velitelé si zasalutovali, podali si ruce a šlo se dál.“

Osmého března 1960 se Jaroslav Smetana při nočním poplachu zranil. Zakopl o pařez. „Zlomil jsem si nohu v kotníku. Odvezli mne do nemocnice v Domažlicích, kde mne operovali. Rekonvalescenci jsem strávil pohodlným životem ve vojenské léčebně ve Františkových Lázních. Po třech měsících lázeňského pobytu mne na vlastní žádost poslali zpět k mé rotě na hranicích. Po zbytek služby mne nezařazovali do hlídek. Měl jsem povolenu jen lehkou obuv. Mohl jsem vykonávat jen práci na rotě. Domů jsem se vrátil 30. prosince 1960,“ připomněl si Jaroslav svoji základní vojenskou službu.

 

Šedesátá léta a všední dny

Po vojně se Jaroslav vrátil k práci automechanika v ČSAD. Seznámil se s Marií, kterou si 26. ledna 1963 vzal za ženu. Ve šťastném manželství spolu měli dvě dcery a syna.

21. srpen 1968 nebyl v Horažďovicích příliš dramatický. Městem projelo několik sovětských tanků, které zde ani nezastavily. Napjatou atmosféru po okupaci vojsky Varšavské smlouvy sledoval s rodinou poslechem rozhlasu.

Společně s dalšími zaměstnanci ČSAD se pamětník zúčastnil oslavy 50. výročí založení republiky 28. října 1968: „Výsadbu pamětní lípy provázel projev plný různých jinotajů a odkazů na nedávné události. Bylo to tam mezi řádky. Všichni už tehdy měli strach. Do jámy vložili zaletované pouzdro s dobovými dokumenty, novinami a podnikovými odznáčky. Také jsem symbolicky přihodil lopatku hlíny ke kořenům.“

Během normalizace v sedmdesátých letech nebyl Jaroslav Smetana nijak perzekvován. Držel se stranou od politiky a žil rodinným životem. Od roku 1971 pracoval v podniku Sport Horažďovice, kde se mimo jiné vyráběly hokejky na export. V listopadu 1989 se s dětmi zúčastnil jedné demonstrace na horažďovickém náměstí. Následné události přijímal spíš s nevolí vyvolanou zhoršenou ekonomickou situací jeho rodiny. V roce 2020 bydlel Jaroslav Smetana stále ve svém domku v Horažďovicích.