Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radoslav Smetana (* 1934  †︎ 2021)

• narozen 3. srpna 1934 v Praze

• 14. září 1941 byl pamětníkův otec Antonín Smetana zatčen kvůli účasti ve stávce a odvezen do terezínské Malé pevnosti

• na rozdíl od svých devětapadesáti kolegů, které nacisté po dvou týdnech propustili, byl Antonín Smetana dále transportován do Mauthausenu

• v lednu 1942 rodina dostala zprávu o otcově smrti

• v únoru 1945 Radoslav Smetana zažil bombardování Jinonic, o dva měsíce později nálet na Vysočany

• v květnu 1945 byl svědkem Pražského povstání a osvobození Prahy

• na konci 40. let se stal členem Foglarova skautského oddílu

• po maturitě na gymnáziu (1953) se přihlásil ke studiu geologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze

• kvůli podílu na přípravě studentského majálesu mu nebylo umožněno dokončit druhý ročník, studium tedy přerušil a nastoupil základní vojenskou službu

• po vojenské službě pokračoval ve studiu geologie, školu absolvoval roku 1961

• na začátku 60. let pracoval jako podnikový geolog ve velkolomu Čertovy schody u Berouna, pak byl čtyři roky zaměstnán na generálním ředitelství československého kamenoprůmyslu

• v srpnu 1968 přešel do Geoindustrie a v tomto podniku působil s kratšími pauzami až do důchodu

• postupně se specializoval na prakticky-ekonomickou geologii, a to zejména v oblasti nerudných surovin

• v 70. letech v rámci pracovních cest pobýval téměř tři roky v Libyi, dále také v Jugoslávii, Německé demokratické republice či v Polsku

• za normalizace vedl krasový kroužek na přírodovědecké fakultě, byl členem krasové sekce Společnosti Národního muzea, pomáhal s mapováním nově objevených jeskyň a účastnil se sestupů do propastí v Jihoslovenském krasu

• ve svých šedesáti letech odešel do důchodu, v penzi dále pracoval a přibližně o deset let později začal vykonávat funkci správce areálu Tělovýchovné jednoty Radlice

„Jednou se k nám dostavili dva pánové v tyrolských kloboucích. Když vešli dovnitř, z hlavy je nesundali, začali se bavit s mámou, jestli ji někdo nenavštěvuje a tak dále. Jeden z nich kouřil, sedl si na pelest a popel klepal na postel. Máma se zvedla, přinesla mu popelník – a dostala facku, až upadla.“ Maminka Radoslava Smetany v té době již neměla zastání: 14. září 1941, ve výroční den úmrtí T. G. Masaryka, se její manžel totiž zúčastnil stávky v pražské Waltrovce a stal se jedním z devětašedesáti rukojmí německé tajné policie.

„Když se nám táta asi tři neděle neozýval,“ pokračuje ve vyprávění Radoslav Smetana, „do vězení jsme napsali znovu a zpátky přišel korespondenční lístek: ,V Terezíně se už nenachází.‘ Později jsme mu do koncentračního tábora poslali peníze a v lednu 1942 nám pošťák přinesl lístek, na kterém bylo napsáno ,verstorben‘ čili ,mrtev‘. Maminku to složilo, ležela celé odpoledne... A víc už se na to nepamatuju.“

Během války pamětník zažil několik domovních prohlídek, v únoru 1945 byl svědkem náletu na Radlice a o dva měsíce později viděl bombardování Vysočan. Po osvobození byl jeho otec Antonín Smetana posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939 i Medailí za statečnost a Milada Horáková, zastupující Českou stranu národně sociální, na jeho dům zasadila pamětní desku; avšak žádná z poct tatínkovi život nevrátila – a jeho syn jako by měl po zbytek života na paměti, že jedna plaketa stačí. Není tedy divu, že přestože komunistickou politiku odsuzoval, s výjimkou drobného aktu neposlušnosti, jenž ho stál dva roky vojenské služby, se do protirežimního hnutí nezapojil, na demonstracích v letech 1968, 1969 a 1989 chyběl a spíše než na společenské dění se soustředil na svou práci a rodinu.

Návrat nežádoucí

Odvážným postojem za války Antonín Smetana jen stvrdil své dosavadní směřování: stejně jako jeho manželka Božena byl sokolem tělem a duší. Spolu s ní založil za první republiky tenisový oddíl a angažoval se jako cvičitel. Na konci dvacátých let, kdy získal místo vedoucího leteckého mechanika u firmy Walter, stála jinonická továrna ještě uprostřed polí. Poté, co Antonín Smetana při zaměstnání dokončil dvouletou mistrovskou školu, byl povýšen, nastoupil do vývoje leteckých motorů a ve své funkci setrval i po 15. březnu 1939, kdy se výroba musela přizpůsobit potřebám německého válečného průmyslu.

Ačkoli řada sokolů byla za své členství v protinacistickém odboji tvrdě stíhána, pamětníkovy rodiny se až do září 1941 perzekuce nedotkly. Jednoho dne se ale tatínek z práce nevrátil: proti stávce hlásící se k odkazu T. G. Masaryka se okupanti rozhodli tvrdě zakročit a Antonín Smetana byl spolu s dalšími členy stávkového výboru okamžitě odeslán do Terezína. Policie rodině předala veškeré oblečení, které měl během stávky na sobě, jeho snubní i pečetní prsten. V následujících týdnech bylo mezi terezínskou Malou pevností a pražskými Radlicemi doručeno několik korespondenčních lístků, s jejichž překladem z němčiny a do němčiny pamětníkově mamince pomáhal její nevlastní otec. Rodina pro Antonína Smetanu opatřovala peníze i různé další věci, ale nikdo netušil, že veškerá snaha je marná: zakrátko byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen a jeho spis nesl poznámku: „Návrat nežádoucí.“

Smrt Antonína Smetany jeho ženu zasáhla, v neštěstí jí však byl velkou oporou její nevlastní otec a řada známých i neznámých lidí jí projevovala solidaritu – v tramvaji jí občas někdo nepozorovaně podstrčil obálku s penězi nebo přídělové lístky, jejímu synovi lékař ochotně předepsal přídavkové lístky na potraviny a také díky této pomoci se Božena i její syn v pořádku dočkali konce války.

Život zasvěcený geologii

Přibližně v době komunistického puče docházel Radoslav Smetana na schůzky Foglarova oddílu v domě U Grošáka a zažil poslední měsíce svobodného fungování Skauta. Když byl Junák zakázán, skupina formálně zanikla a transformovala se v druhý oddíl mladých turistů Autorenovy Radlice. Ačkoli děti již nemohly nosit kroje, obsah hnutí zůstal nezměněný a Jaroslav Foglar dál s pomocí dvou tří starších chlapců vedl tábory pro tři desítky skautů. Třebaže dnes se pamětník za Skauta nepovažuje, ve svých čtrnácti patnácti letech hltal Rychlé šípy i všechny ostatní foglarovky, zkušenost z Junáka ho provázela životem a později z ní čerpal i jako vedoucí Pionýra.

Kromě Skauta a čtení se Radoslav Smetana věnoval i mnoha dalším koníčkům: závodně plaval a běhal na lyžích, hrál basketbal i volejbal, nad jinými aktivitami však postupem času získávala navrch geologie. Už jako malý kluk chodil hledat zkameněliny na Dívčí hrady a v sextě či septimě se rozhodl, že geologii se chce věnovat profesionálně. Po maturitě na smíchovském Drtinově gymnáziu, kde se setkal s dcerou Milady Horákové, pokračoval ve studiu na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; na této škole tehdy ještě působili akademici Koutek, Novák či Hejtman, geologové s bohatou praxí a světovým renomé.

Během pouhých tří semestrů na vysoké škole Radoslav Smetana získal uznání starších spolupracovníků, přivydělával si jako brigádník v Nerudném průzkumu, kde působili i jeho učitelé, a se studiem neměl nejmenší problém; dostudovat přesto nemohl. V polovině druhého ročníku se totiž podílel na přípravách majálesu, který komunistické úřady oficiálně nepovolily, a kvůli svému vytížení promeškal první termín jedné ze zkoušek. Zjistil, že už ji z politických důvodů nebude moci opakovat, a aby předešel vyloučení, na radu děkana raději přerušil studium – stejný osud prý potkal i dalších jedenáct studentů.

Všech dvanáct organizátorů majálesu pak čekala základní vojenská služba. Odvody probíhaly v říjnu. Radoslav Smetana se proto dal na pět měsíců zaměstnat v Nerudném průzkumu a předpokládal, že na podzim přejde jako kolektor do vojenského projekčního průzkumu. K tomu mu také chtěli dopomoci jeho nadřízení a pamětník dostal do té míry skvělý kádrový posudek, že namísto do průzkumu jej armáda paradoxně zařadila jako kádrovou rezervu k těžkému dělostřelectvu. Po dvou letech strávených na vojně se mu podařilo znovu složit přijímací zkoušky, na fakultě si nechal uznat atesty z prvního ročníku a v roce 1961 školu úspěšně absolvoval.

Na začátku šedesátých let Radoslav Smetana pracoval nejdříve jako podnikový geolog ve velkolomu Čertovy schody u Berouna a později byl čtyři roky zaměstnán na generálním ředitelství československého kamenoprůmyslu; v srpnu 1968 přešel do Geoindustrie a v tomto podniku působil s kratšími přestávkami až do důchodu. Postupně se specializoval na prakticky-ekonomickou geologii, tedy na vyhledávání, vyhodnocování průzkumu a výpočty zásob ložisek nerostných surovin, a to zejména v oblasti nerudných surovin. V sedmdesátých letech v rámci pracovních cest Radoslav Smetana pobýval téměř tři roky v Libyi, kde československý tým vypracovával základní geologické mapy, dále také v Jugoslávii, Německé demokratické republice či v Polsku. Kromě toho vedl krasový kroužek na přírodovědecké fakultě, byl členem krasové sekce Společnosti Národního muzea, mapoval nově objevené jeskyně a účastnil se sestupů do propastí v Jihoslovenském krasu.

Ve svých šedesáti letech Radoslav Smetana odešel do důchodu, v penzi však dále pracoval a přibližně o deset let později začal vykonávat funkci správce areálu Tělovýchovné jednoty Radlice.