Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Smolařová (* 1951)

• narozena 18. února 1951 v Chebu

• během vysokoškolských studií v Praze se dostávala k samizdatové literatuře

• jako učitelka se musela účastnit politických školení

• opakovaně odmítla vstoupit do KSČ

• z východního Německa si potají přivážela oblečení pro děti

• v roce 1995 založila soukromou základní školu Univerzum

Ke kvalitní literatuře jsem se dostala až na vysoké škole

Miloslava Smolařová se narodila 18. února 1951 v Chebu. „Tam jsem taky vyrůstala, chodila na základní školu a na gymnázium. Na vysokou školu jsem přešla do Prahy.“ Komunistická padesátá léta jako dítě příliš nevnímala. S maminkou chodila na šípky a ovoce, které pak prodávaly, na chebskou přehradu chodila na jachting, hrála tenis a hodně četla.

V roce 1968 bylo Miloslavě 17 let. „Pamatuju si na tu noc, kdy létala letadla. Bylo to strašně dramatické, vůbec jsme netušili, co se děje.“ Vybavuje si, jak po okupaci musela chodit přes celý Cheb i kolem kasáren. „Ti ruští vojáci k nám vybíhali a snažili se nás fotit. Měli jsme hrůzu z toho, že s nimi budeme spojováni.“

Vysokou školu studovala Miloslava v Praze a ráda vzpomíná na filmový klub diváků v Klimentské ulici. „Tam promítali filmy, které se mi strašně líbily, japonské filmy se mi hrozně líbily. Třeba jsem tam poprvé viděla Zvětšeninu. To byly kultovní filmy, které jsem měla ráda.“ Začala se také dostávat k zajímavějším knížkám. „Ke kvalitní literatuře jsem se dostala až na vysoké škole spíš neoficiální cestou. Sháněli jsme takové sešitky světové literatury a tam byly věci, které nevycházely knižně, takže jsem se dostala třeba k Hellerově Hlavě XXII nebo k všelijaké samizdatové literatuře.“

Všichni, kdo nastoupili do školství, byli přemlouváni, aby vstoupili do strany

Po studiu se vdala a narodil se jí syn. Obzvlášť kvůli němu se pak vydávala do východního Německa, aby pro něj přivezla nové oblečení. „V Německu byly strašně pěkné botičky, jezdily jsme tam s maminkou a říkaly jsme, že jedeme koupit potraviny.“ Nakoupené zboží pak schovávaly pod bundy, a to třeba i tatínkovi, který o tom vůbec nevěděl. „Celníci řekli, ať vylezeme, že nám budou prohlížet auto. A teď si táta chtěl vzít tu bundu, ale my jsme mu ji nechtěly dát, protože jsem věděla, že když si ji obleče, tak z toho vypadnou ty boty. Takže jsem se tam s ním dohadovala: ‚Ne, vždyť je teplo.‘ ‚Ne, vždyť je strašná zima, dej mi tu bundu!‘ Teď jsme se tam různě handrkovali, a on: ‚Dej mi tu bundu!‘ Já jsem říkala: ‚Ne, je teplo, to by ses zpotil a potom by ti tady v tom autě bylo špatně.‘ Táta mi to vyrval a strčil do toho ruku a vypadly jedny botičky, strčil druhou ruku, vypadla bundička. Já jsem se rozbrečela a táta se strašně rozčílil, vypadalo to, že nás na těch hranicích zabije.“ Když to celníci viděli, tak jim sice všechno sebrali, ale nechali je jet a naštěstí to pro ně nemělo žádné další následky.

Jako učitelka nastoupila na základní školu na Praze 9. „Všichni, kdo nastoupili do školství, byli přemlouváni, aby vstoupili do strany. Museli jsme do protokolu říkat proč ne a jaké máme důvody.“ Navíc každé první pondělí v měsíci se museli účastnit večerního politického školení. „Školil nás školník, takový primitivní typ člověka. […] Hustil do nás dějiny marxismu-leninismu a museli jsme být ticho. Na konci roku nás zkoušel, to bylo ponižující.“ Vynadáno dostala Miloslava také za to, že zastoupila korektora v Katolických novinách.

Listopad 1989 prožila v Chebu, kde byla na návštěvě u svých rodičů. „Byl to pátek a dozvěděla jsem se to z televize. V neděli jsme se vrátili a teprve potom jsme se dozvídali, co se tady děje. Pak se každý den konaly demonstrace, to už jsme se zúčastňovali.“

1. září 1995 jsem založila soukromou školu

Po listopadu 1989 Miloslava toužila založit soukromou školu, kde „bude každý svobodný, každý se bude rozvíjet podle svých představ a kde i učitelé budou učit podle pravdy, a ne podle povinných doktrín.“

Cesta k jejímu snu trvala téměř pět let. Nejdříve založila soukromou školu, jejímž zřizovatelem byl podnikatel, který ale, jak se později ukázalo, viděl ve škole jen výnosný byznys. „To pro mě bylo zklamání. Měla jsem jiné ideály, nechtěla jsem zbohatnout, ale naplňovat ambice, o kterých jsem si myslela, že jsou důležité a podstatné.“ Nakonec se jí ale podařilo školu Univerzum na Praze 9 založit. „1. září 1995 jsem založila soukromou školu a brala jsem jen kantory, o kterých jsem si myslela, že budou správní.“ A základní škola Univerzum funguje na Praze 9 dodnes.

Když se dnes ohlíží za svým životem, říká: „Když přišel rok 1989, tak mně bylo třicet osm let a mám pocit, že do té doby mi ten život ubíhal hrozně pomalu. A od té doby to uběhlo hrozně rychle, nabralo to strašně velké obrátky. Vám můžu jen popřát, abyste s životem naložili tak, abyste si dobře vybrali, co budete studovat, aby vás to bavilo a naplňovalo, a abyste byli v životě spokojení.“ A dodává, že život je boj, ale krásný boj, a stojí za to začínat stále znovu s chutí a radostí.