Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Šmolcnopová (* 1930)

• narozena 21. prosince 1930 v Kraslicích

• v letech 1931 až 1938 předána na výchovu k tetě do Chodova

• 1939 – uvěznění pěstounů pamětnice

• 1945 – odsun většiny rodiny

• 1946 – matčina smrt

• 1948 – nastoupila do podniku Amati Kraslice

• 1969 – spoluzakládající členkou kulturního sdružení Kulturverband

• 1989 – spoluzakládající členkou pěveckého sboru Heimatchor

• někdy v roce 1990 odchod do důchodu

• 2002 – partnerství s Walterem

„Narodila jsem se v Kraslicích, ale moje matka byla nemocná, takže si mě po třech měsících vzala do opatrovnictví teta do Chodova. Jezdili jsme na návštěvy za maminkou, ale já jsem říkala, že to není moje maminka.“ Rodiče, oba původem Němci, se vzali roku 1928 a bydleli na okraji Kraslic, směrem na Stříbrnou. Matka Emílie Weinhartová pracovala v podniku Ohara a měla podlomené zdraví, mnoho let proležela. Otec Richard Herketh pocházel z Kraslic.

Její pěstounkou se stala matčina starší sestra Luisa, která byla provdaná za Richarda a žili v Chodově v jedné skromné místnosti. Když se schylovalo k válce, pamětnici předali zpět rodičům, protože její pěstouni byli komunisté. Záhy je oba zavřeli a Richarda odvezli do Dachau. Po válce byli odsunuti do NDR a Aloisie Šmolcnopová je již nikdy nespatřila.

Po válce

„Když skončila válka, bylo mi patnáct let, byla jsem pitomá, neuměla jsem vařit, nic. Ve škole jsem se za války nic nenaučila, protože byla nepravidelně a ještě se přesouvala. Byly jsme se sestrou furt jen doma. Měli jsme co jíst, protože táta dělal po práci závozníka, vozil mlíko, chleba a tvaroh. Tak to jsme měli, ale jinak nic.“

Její otec byl jako odborník pro Amati vyreklamován fabrikou z odsunu, na který byl již přichystaný. Směla tu zůstat i jeho nejužší rodina. Členové širší rodiny však odešli s odsunem. 31. ledna zemřela matka pamětnice, takže zůstala v domácnosti se svou sestrou Alicí sama. Otec byl ve dne i v noci v práci. Jako Němky neměly státní občanství, právo studovat ani pracovat. Navíc neuměly česky.

Aloisie Šmolcnopová se chtěla bavit, dospívala a neměla možnost chodit do společnosti, což bylo Němcům zpočátku zakázáno, a ani na to neměla finance. Během pár let se však všechno ustálilo. Do hotelu Praha na kraslickém náměstí začali pouštět na plesy i Němce a otec občas pamětnici podstrčil desetikorunu, za kterou bylo vstupné a voda. Nakonec si vyprosila peníze i na odstřižení dlouhých copů, které mezi děvčaty již nosila jako jediná.

Když dosáhla plnoletosti, nastoupila do pouzdrárny Amati, kde s výjimkou šesti let strávených jako prodavačka v drogerii pracovala až do důchodu. Práce ji bavila a kolegy si oblíbila. Zkraje měla potíže se dorozumět, protože neuměla česky, ale práci i jazyk se postupně naučila.

Erich, kamarád z ulice

Otec pamětnice se po necelých pěti letech vdovství podruhé oženil. U macechy se ovšem Aloisie Šmolcnopová ocitla v nemilosti, takže situaci vyřešila po svém. „Bydlela jsem ve studeném baráčku po té tátově ženské a každý den jsme chodili ven s holkama a klukama. Erich mi řekl, že bysme se mohli vzít, tak jsem řekla, že jo.“ Novomanželé dostali jednu malou místnost, kde byli spokojení, ale Erich za půl roku narukoval.

V roce 1953 pamětnice automaticky získala československé státní občanství. Tou dobou již značně pokročila ve znalosti češtiny.

Pohraničník Jan

„Když jsem doprovázela sestru, která chodila za klukama ke kasárnám, jeden vojáček mě vždycky někam zval, ale já jsem odmítala. Jednou mi sousedka říká, že na mě dole čeká nějaký voják. Byl to Jan. Začali jsme se scházet. Prvně v životě jsem pila víno, přinesl lahev. A Erich si taky našel novou ženu.“

Jan Šmolcnop byl voják Pohraniční stráže, Čech, který pocházel z Berouna. Roku 1953 se jim narodila první dcera, v roce 1954 druhá a vzali se. Z žoldu museli přispívat ještě na Janovu dceru z prvního manželství, což rodinný rozpočet významně přiškrtilo. Situace se značně vylepšila, když Jan po absolvování služby nastoupil k práci na vrtech na Zelené hoře, pak se z něj stal úředník pro státní statky a nakonec na radnici v Kraslicích. Prožili spolu hezký čas. Jan Šmolcnop zemřel roku 1986.

Ze srpnových událostí měla pamětnice strach, ale brala je, jak přicházely. Byla pouze členkou ROH (Revolučního odborového hnutí).

Kulturverband a Heimatchor

Kulturverband byl produktem Pražského jara a česko-slovenské federalizace. I ostatní národy ČSSR získaly trochu prostoru a mohly se organizovat. Aloisie Šmolcnopová patřila k jeho zakládajícím členkám. Jejich programem bylo a dodnes je pořádání kulturních, osvětových a veřejně prospěšných akcí.

Lídrem spolku i jeho frakce – pěveckého souboru Heimatchor založeného v roce 1989 – byla Edita Rojíková, po její smrti se jím stala její dcera Soňa Šimánková a syn Petr Rojík. Sláva a repertoár sboru se opírají o německé lidové písně a jejich perfektní a nezkomolené provedení v klasické egerlandštině či „Erzgebirgisch“, čemuž aplaudují především němečtí rodáci. Druhým pólem tohoto faktu je, že většina nositelů těchto nářečí je již po smrti. V současném torze sboru kromě Aloisie Šmolcnopové účinkují ještě Liselotte Kropp, Lída Makovcová a příležitostně Anita Alblová.

Listopadové události roku 1989 pamětnice nijak neprožívala.

Znovuobjevení Waltera

„S Waltrem jsme jako malí běhali po ulicích. Šel za svědka na mojí první svatbě mýmu mužovi a on zase jemu. Léta jsme se pak nevídali. Jednou jsme se náhodou potkali a já mu prozradila, že dole v hospodě každou středu vaří dršťkovku. Když jsem na ni šla, seděl tam. Jeli jsme pak na kafe na Přebuz. A když jsem si rozbila koleno, staral se o mě a řekl: ‚Víš co, sbal si svých pět švestek a nastěhuj se ke mně, já sem nebudu furt lítat.‘ A už jsme spolu čtrnáct let.“

Díky jeho společnosti se Aloisie Šmolcnopová vrátila k běžnému užívání němčiny. Jestli se považuje za Češku, nebo za Němku, neví a neuvažuje o tom. Češtinu k hovoru používá běžně, ovšem její psaný projev vychází z fonetiky. Přemýšlí a počítá němčině.

Pamětnice je i nadále aktivní členkou Kulturverbandu i Heimatchoru. Ona ani Walter neprožívají žádná dobublávající rodová dramata, minulostí se příliš nezabývají, mnohé si z ní ani nepamatují, nemají na ni – pro živelnou současnost a kvapem se přibližující budoucnost – čas. Navíc mají mnoho vnoučat a pravnoučat.