Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Smolek (* 1928  †︎ 2022)

• 1928 – narozen v Tušti

• bilingvní rodina usazená v pohraniční oblasti Vitorazska

• 1938 – rodiče se přihlásili k německé národnosti

• 1943 – ukončil školní docházku

• květen 1945 – otec a teta internováni a odsouzeni lidovým soudem pro údajnou kolaboraci

• 24. května 1945 – oba zastřeleni v Tušti ve skupině čtrnácti osob

• květen 1945 – Karel Smolek s matkou a mladší sestrou vyhnáni do Rakouska

• 1946 – návrat do Tušti, život občanů druhé kategorie

• 1949–1953 – studium na střední zemědělské škole

• 1953–1958 – nástup na Vysokou zemědělskou školu v Praze, pár dní před státnicemi ze školy vyhozen

• od začátku 60. let do odchodu do penze práce strojního technika na Třeboňsku

• inženýrský titul získává po roce 1989 na vlastní žádost

• zabývá se dokumentací tušťského masakru a jeho připomínáním

• zemřel 21. února 2022 v Třeboni

Německo-české dětství

Karel Smolek se narodil v roce 1928 v jihočeské obci Tušť na hranicích s Rakouskem. Jeho rodiče byli učitelé a v mládí navštěvovali rakouské školy. V oněch dobách totiž obec, tehdy zvaná Schwarzbach, územně spadala pod Dolní Rakousy. K Československu byla připojena až po první světové válce stejně jako další obce Vitorazska, příhraniční oblasti nazvané podle pevnosti Weitra na území dnešního Rakouska. Když se v roce 1920 ze Schwarzbachu stala Tušť, Smolkovi získali stejně jako další obyvatelé obce československé občanství. Pamětníkovi rodiče byli stejně jako další místní lidé bilingvní. Doma se mluvilo česky, ale když potřebovali něco napsat, psali německy nebo německo-česky. Také Karel Smolek se učil ve škole už od druhé třídy němčinu. Kromě učitelského povolání se rodiče věnovali malému hospodářství. Rodina zaměstnávala dvě služky, které pomáhaly v domácnosti. V roce 1943, když pamětník ukončil povinnou školní docházku, zůstal doma, aby rodičům s hospodářstvím pomáhal.

Tušťský masakr

Protože se Smolkovi za války přihlásili k německé národnosti, byl v květnu 1945 otec Karla Smolka spolu s několika dalšími obyvateli Tuště zadržen. Československé úřady internovaly všechny obyvatele, především statkáře, kteří se za války hlásili k německé národnosti, kromě žen, které mohly zůstat doma. Poslaly je na práci na nedalekou pilu. Přespávali pod dozorem v místní škole. Právě tam se 24. května 1945 sešel tzv. lidový soud, vyšetřované zbil a vynesl nad nimi rozsudek. Podle samozvaných soudců se místní provinili kolaborací, protože si během války vybrali německou národnost. Čtrnáct lidí včetně dvou žen nechali postavit u okraje vykopané jámy a zastřelili je ranou do týla. Poslední oběť, mladou ženu, zabili kolektivně ranami do hýždí.

Mezi zavražděnými při tušťském masakru byli i pamětníkův otec a teta. Na popravě se podíleli místní občané a skupina asi dvaceti partyzánů pod vedením plukovníka Hobzy, která se od konce války pohybovala v příhraniční oblasti. Ti také poskytli potřebné zbraně. Nikdy se neprokázalo, že by kdokoli z popravených patřil mezi aktivní nacisty.

Kdo držel zbraň?

Iniciátorem lidového soudu, který trval jen pár hodin a skončil popravou, byl komunista Václav Maxa, s jehož dcerou chodil Karel Smolek do třídy. Maxa se na konci války vrátil z koncentračního tábora. Jeho žena byla židovského původu a sama v koncentračním táboře zahynula. Vykonavatelem rozsudku nad čtrnácti občany Tuště byl podle svědectví místních a také historika Jána Mlynárika František Říha. V obou případech šlo o tušťské občany, kteří se navíc v malé obci všichni navzájem znali. Maminka Františka Říhy i otec Karla Smolka byli spolužáci. Za války, ale i předtím jí Smolek několikrát pomohl. Jeho syn líčí, jak to na venkově chodilo: „Tatínek rozhodně neměl nepřátele. Naopak platilo, že když někdo potřeboval nějakou pomoc, tak přišel za ním, ať byl jakéhokoli postavení. Tatínek rozuměl zvířatům. Při telení krav nebo když si třeba prase zlomilo nohu, tak lidé přišli k tatínkovi pro radu nebo ho volali, aby jim šel pomoct.“ Kvůli podílu na masakru v Tušti byl František Říha po válce vyšetřován, ale nikdy nebyl souzen, možná i díky přímluvě z vyšších míst, byl totiž zaměstnancem ministerstva vnitra a pracoval pro Státní bezpečnost.

Nic jsem neudělal

Karel Smolek si dobře pamatuje na svůj poslední rozhovor s otcem: „Vím, že jsem s tatínkem mluvil naposledy, když jsme šli do vsi. Říkal jsem mu, že se proslýchá, že budeme vyhnáni. Tatínek namítal: ‚Vždyť jsem nikomu nic neudělal, akorát jsem byl jiného názoru, tak co bych se bál.‘ Pouze jsme si slíbili, že kdyby nás vyhnali, tak se pak sejdeme u příbuzných v Rakousku.“ Za nějakou dobu skutečně přišli revoluční gardisté a začali vyhánět lidi. Pamětník s maminkou a pětiletou sestrou museli téhož dne k večeru opustit domov a odešli do nedaleké vesnice Brand, která ležela v Rakousku.

S sebou měli jenom trakař, na něm peřinu a nějaké šaty. Do Brandu přišlo tenkrát mnoho dalších lidí vyhnaných z okolních vesnic. Spali všude, kde se dalo – na faře, v domech místních lidí i ve stodolách. Další den se k nim doneslo, že pozdě večer po jejich odchodu bylo zastřeleno čtrnáct obyvatel Tuště, včetně pamětníkova tatínka a tety. Na několik následujících dní po masakru se zbytek rodiny Smolkových uchýlil k příbuzným do nedalekého Gmündu. Brzy nato odjela maminka Karla Smolka ke své sestře a vzala s sebou i pětiletou dceru, pamětníkovu sestru. Ten zůstal v Gmündu sám, ale snažil se sledovat, co se v jeho rodišti děje. Aby se uživil, nastoupil k místnímu kováři jako kočí.

Co dál?

V březnu 1946 se Smolkovi vrátili do Tuště, nejdříve maminka se sestrou a pár dní nato je následoval Karel Smolek. Pamětník vysvětluje: „Kdyby se maminka nebyla vrátila, já bych to sotva sám udělal. Věděl jsem ale, že bude potřebovat pomoci.“ Smolkovi museli znovu požádat o československé občanství. Do svého bývalého domova se vrátit nemohli, protože na jejich statku hospodařil národní správce. Nějaký čas tedy bydleli u příbuzných v Tušti a Rapšachu a potom poslali pamětníka na práci na pilu, kde rok předtím pracoval nuceně jeho tatínek. Dostal tam přidělený malý pokoj, kde bydleli všichni tři s maminkou a sestrou. Na pile, kde měl na starost koně, zůstal Karel Smolek do srpna roku 1949. Potom nastoupil na střední zemědělskou školu v Táboře, kde v roce 1953 odmaturoval. Zkušenosti kočího se mu hodily a zachránily ho před vyloučením ze školy, jak popisuje: „Ve třetím ročníku propukla čistka a část spolužáků vyhnali. Byl jsem v Budějovicích na pohovoru, a protože maminka pracovala jako dělnice, já jsem jezdil s koňmi a při studiu chodil na brigády, tak mě nechali dojít až k maturitě.“

Nikdy nepochopil

Po maturitě Karla Smolka dokonce přijali na Vysokou zemědělskou školu do Prahy. Tam studoval pět let, ale několik dní před státnicemi byl z politických důvodů v roce 1958 vyhozen. Po povinné dvouleté vojně se ucházel o práci ve strojní stanici v Třeboni, kam ho ale nevzali kvůli rodinnému původu. Poté krátce pracoval jako strojní technik v Českých Budějovicích a po čase nastoupil jako technik na Třeboňsku, kde zůstal až do důchodu. Jeho maminka dále bydlela na pile v Tušti, kde časem dostala přidělené ještě další dvě místnosti. Inženýrský titul z vysoké zemědělské školy získal Karel Smolek až po roce 1989, když si o něj sám zažádal.

Během života se snažil připomínat památku čtrnácti obětí poválečného řádění, mezi kterými byl i jeho otec. Až do stáří si nevěděl rady při hledání odpovědi na některé otázky. „Ani tehdy, ani teď si nedovedu vysvětlit, čím se vlastně Vitorazané provinili,“ říkal v roce 2009 Karel Smolek.

Zemřel 21. února 2022 v Třeboni.