Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Šmotková, roz. Molíková (* 1933)

• narozena 17. října 1933 ve Zlíně

• v létě 1948 se seznámila s Ludvíkem Šmotkem

• 1949 – Ludvík Šmotek zatčen jako velitel odbojové skupiny Světlana-Jeseník

• svatba v zastoupení 6. února 1962

• 15. srpna 1963 – řádná svatba

• měli tři děti (dva syny a dceru)

• po roce 1968 se rozhodli zůstat ve vlasti

• po roce 1989 Ludvík Šmotek rehabilitován

• v roce Ludvík Šmotek 2002 zemřel

• Alice Šmotková je v důchodu a žije v Praze 5

Dětství a rodina

Alice Šmotková, rozená Molíková, se narodila 17. října 1933 ve Zlíně. Maminka jí vybrala jméno Alice po Alici Masarykové, která zrovna v té době byla ve Zlíně na návštěvě. Osm let po jejím narození se rodina rozrostla o bratra Jana Vlastimila. Dětství prožívala pamětnice za války. Z té doby si pamatuje na velkou chudobu, ve které její rodina musela žít. Maminka byla velký vlastenec, před válkou pracovala jako mistrová u Bati ve Zlíně, kde zastávala nejvyšší možný ženský post v té době. Před válkou ale o tuto práci přišla. Rodina se tedy rozhodla přestěhovat do Čech, v naději, že se tam rodičům podaří sehnat práci. Maminka, aby se mohla o děti postarat, musela rozprodávat rodinný majetek. Tatínek nejprve pracoval na Slovensku, ale během války se musel vrátit do Čech, rychle si udělal kurz a stal se řidičem a průvodčím tramvaje. Během války onemocněl tuberkulózou. 

Alice Šmotková si stále pamatuje na hrozný zážitek z války, kdy při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 dopadla puma do části Emauzského kláštera(1) právě ve chvíli, kdy s tatínkem procházeli okolo. Dále si vybavuje pocit nejistoty, který rodina každý den prožívala. Všude byla spousta konfidentů a člověk nevěděl, komu může důvěřovat, a komu nikoliv. 

Seznámení se s Ludvou

Dospívající Alice byla velmi živá a divoká dívka. Ve svých patnácti letech poprosila maminku, jestli by mohla jet na skautský tábor, ale ta měla o svou dceru obavu, a tak ji místo tábora poslala na prázdniny k tetě do Hanušovic. Tetina sestřenice, se kterou si teta Alice Šmotkové byla velmi blízká, bydlela ve vedlejším domě a za manžela měla Františka Šmotka. Přes prázdniny byl zrovna u Šmotkových Františkův mladší bratr Ludvík. Pamětnice o něm hodně slyšela z vyprávění od tetiny sestřenky: „Nejen že je teda pěknej a že za ním šílej všechny holky, ale že byl partyzán, že pořád funguje. Zrovna se vrátil z akce na banderovce. No já byla samozřejmě na něho zvědavá, bylo mi patnáct roků. I když jsem měla spoustu kamarádů a kamarádek, jak říkám, byla jsem divoká. Každou chvilku pod oknem někdo zapískal, mamka z toho byla na větvi, protože samí kluci s motorkama. Ale nikoho jsem neměla opravdově ráda. Pak jsem ho uviděla, pak mě seznámili s krásným ogarou valašským, krásnej byl! Ramena takovýhle, pas takovýhle, nádherný černý oči, kudrnatý vlasy blonďatý. No a měl mě! Byla jsem prostě vedle a vydrželo nám to potom celý život. Jenom ta mezihra mezitím byla hrozná. Takže dva měsíce prázdnin, kouzlo, první zamilování, nádhera. A on byl úžasnej!“

Čtrnáct let čekání

Po prázdninách se Alice Šmotková musela vrátit do Prahy, kde nastoupila na ekonomickou školu, ale s Ludvou zůstala v kontaktu a dopisovala si s ním. Pak z ničeho nic dopisy chodit přestaly. „No já jsem byla nešťastná a zničená. Protože jsem si říkala, že to pro něho byla jen epizoda, že na mě zapomněl. Tak jsem byla otrávená a pořád jsem se jen učila.“ Když se blížil konec školního roku, přišel za ní její tatínek, zeptal se jí, jestli už má hotové všechny zkoušky, a pak se vedle ní posadil, vzal ji do náruče a povídá: „Tak co, mámo, už jí to řekneme? Abys věděla, on na tebe nezapomněl! On je zavřenej!“ 

Po této rozmluvě se celá rodina snažila zjistit o Ludvovi nějaké informace. Od jeho sourozenců se dozvěděli, že Ludvík je zavřený v Uherském Hradišti a čeká na soud. Pamětnice s tatínkem poslouchala vysílání z Londýna a z Ameriky, kde se hodně mluvilo o odbojářské skupině Světlana, jejímž byl Ludvík členem. Z jednoho hlášení se dozvěděli: „Sedmadvacet chlapců, které vyjmenovali, dostalo tresty ve výši tolik a tolik a další čtyři, že dostali trest smrti, a ty nejmenovali. A Ludvu mezi těma sedmadvaceti nejmenovali.“ Úzkost a bezmoc, kterou tenkrát Alice Šmotková pocítila, je v jejím hlase cítit i po šestašedesáti letech. Dívka se nehodlala své lásky vzdát a vytrvale sledovala proces dál. Během soudu Ludvík na otázku, jestli lituje svých činů, pronesl: „Nelituji ničeho. Já jen lituji těch chlapců, kteří zemřeli pod mým velením za takovou republiku.“ A touto větou si podepsal ortel smrti. Alice Šmotková těžce vzpomíná, jak čekal na rozsudek v cele smrti. Naštěstí se za něj postavili lidi z národního výboru a prosili o změnu trestu. To se nakonec stalo, trest byl zmírněn na doživotí. Na to Ludva reagoval: „Než na doživotí, to už bych snad radši zemřel.“ Ale pamětnice byla za tuto změnu šťastná, pořád mohla žít s nadějí, že jednou se jí Ludva vrátí.

Po ukončení ekonomické školy pracovala jako sekretářka, ale nebavilo ji to. Chtěla pomáhat lidem. Proto se rozhodla udělat si kurz a stala se zdravotní sestrou. Nejprve pracovala na infekčním oddělení na Bulovce. Později si po večerech dodělala zdravotní školu a pak pracovala na neonatologickém a na plicním oddělení.

Věznice Leopoldov

Ludvík byl převezen do kriminálu pro nejtěžší zločince. Nejprve z Uherského Hradiště na Mírov a pak do Leopoldova. Odtud mu dovolili napsat dopis, zval v něm pamětnici, aby za ním přijela. „První návštěva po hrozně letech. Po třech nebo po čtyřech letech sem za ním poprvé jela. Co to se mnou dělalo, to si nedovedete představit. Já jsem ho pořád milovala!“ Na Velikonoce se Alice Šmotková vypravila za Ludvou, jela za ním celou noc, celé dopoledne čekala na mrazu před Leopoldovem, a když se šla zeptat, jestli na ni nezapomněli, že má povolenku k návštěvě Ludvíka Šmotka, tak jí bachař odbyl se slovy, že její dnešní návštěva byla zrušena.

Pamětice vypráví, v jakých hrozných podmínkách vězni v Leopoldově žili. Ludvík během pobytu v Leopoldově vážil při svých 180 centimetrech pouhých 48 kilogramů. Byl natolik zesláblý, že už skoro nemohl vstát z postele. Alice Šmotková vypráví, na co Ludva často vzpomínal: „Jednou se otevřelo okénko a stál tam hoch, kterého Ludva poznal. Toho hocha v Uherském Hradišti ošetřoval a snažil se ho dát do pořádku, když celý v krvi přišel po výsleších. Zavolal na něho jménem. On ho nepoznal. Ludvík mu řekl své jméno. V tu chvíli klaplo okénko a za chvíli se zase otevřelo a chodbař mu tam hodil chleba. A ten chleba Ludvíkovi pravděpodobně zachránil život.“

Vězeňský tábor v jáchymovských uranových dolech

Později byl Ludvík z Leopoldova přeložen do Jáchymova, kde musel pracovat v uranových dolech. Trest mu byl změněn z doživotí na pětadvacet let a pamětnice vytrvale každý rok žádala prezidenta o milost. V Jáchymově mohl mít Ludvík jednou za čtvrt roku návštěvu a jednou měsíčně mohl napsat dopis. Takže Alice Šmotková své mládí strávila psaním odpovědí a návštěvami ve vězení. Změna trestu na pětadvacet let ale obnovila její naději na společný život.

Vzpomíná na velkou podporu svých rodičů, kteří s ní jezdili na návštěvy, trpěli s ní a pomáhali jí v nejtěžších chvílích. Její kamarádka Hanka Vrbíková také čekala na svého snoubence Josefa Plocka, který byl zavřený v Jáchymově s Ludvou. Spolu se navzájem podporovaly a vymýšlely spoustu bláznivých nápadů, jak by mohly alespoň na chvilku své milé zahlédnout.

Jednou přišla Alice Šmotková domů z noční služby. V té době pracovala jako zdravotní sestra na infekčním oddělení v nemocnici na Bulovce. Chvíli potom, co si šla lehnout, ji probudil zvonek, šla otevřít a tam stála policie. Oznámili jí, že musí jít s nimi. Odvezli ji do vazební věznice v Bartolomějské ulici. Začali se jí vyptávat na černé dopisy, které byly posílány vězňům do Jáchymova. Několik hodin pamětnici vyslýchali, snažili se ji vystrašit a vyhrožovali jí, že si ji tam nechají. Alice Šmotková co mohla, tak zapřela. Pak uslyšela z chodby křik své maminky, která tam na všechny křičela, ať jí koukají vrátit její dceru. V půl dvanácté v noci ji tedy propustili.

Velká amnestie a svatba v zastoupení

V roce 1960 byla velká amnestie, kdy mělo být propuštěno mnoho politických vězňů. „Hanka mi zavolala: ‚Hele, hned jedeme prvním autobusem do Příbrami na Tábor.‘ Takže samozřejmě, šaty oni neměli, takže jsem vzala nejlepší šaty, co tam tatínek měl. Boty, košili atd. Hanka taky a jely jsme do Příbrami, jely jsme na Tábor. To mám jako jedinou vzpomínku, kdy na mě byli hodný. Kdy ten bachař, a ten se jmenoval Košulič, ten velitel toho Bytízu, povídal: ‚Á, první vlaštovky amnestie jsou tady.‘ My obě rozzářený, že jo. My jsme si snad myslely, že nám je hned pustěj. A oni říkali: ‚Tak se podíváme, kdy vám je pustíme.‘ No a Hančin Josef bydlel v Praze a byl zatčenej v Praze, tak ho hned našli a povídá: ‚Ano, nechte tady šaty, do dvou dnů přijde doktor Plocek.‘ No a teď Ludvík Šmotek. V Praze nebyl. Teď to byly takovýdle bichle, takhle velký. A oni tam hledali, protože tam bylo hrozně politických vězňů. A pak řekli: ‚No jo, a nebyl zatčenej na Moravě?‘ A já říkala: ‚No byl.‘ Tak vzali tu bichli Moravy. Ani tam nebyl. Tak přinesli tu, kde byli ti, co do toho nespadali, a tam byl Ludva. A on říkal: ‚No jo, nejtěžší paragrafy, velezrada, špionáž.‘ Nanesli na něj kdeco možnýho. ‚Tak bohužel, na něj amnestie nespadá.‘ Bylo to šílený. Bylo to hrozný. Já už jsem byla přesvědčená, že když řekli, že Josef během dvou dnů přijde, že on taky. Bylo to strašný. Šly jsme s Hankou spolu a Hanka měla nápad, že se zastavíme na Svatý Hoře poděkovat. No já jsem na ni vyletěla jako saň: ‚Ty si běž poděkovat, já nemám za co.‘ A letěla jsem od ní, tam je takový lesík, práskla jsem tam sebou, brečela jsem. V dálce houkal vlak. (povzdech) Já to říkám, protože jsem se toho nikdy nezbavila. Toho pocitu, že život nemá cenu, že on tam zůstane.“

To byla další velká zkouška, kterou musela Alice Šmotková zvládnout. Později jí jeden rodinný známý poradil, že nemá cenu žádat o milost pro snoubence, že má zkusit požádat o možnost svatby na dálku a dále žádat o milost pro manžela. V té době ale už byla možnost svatby v zastoupení rok zrušena. „Přesto i mezi těma bolševikama byli vopravdu dobrý lidi. Ten jeden se za mě vzal a antedatoval moji žádost a prostě se uskutečnila ta svatba na dálku. Měla jsem ji tady na Staroměstský radnici, Hanka byla za svědka. Josef Plocek, její manžel, oni už byli sezdaní, dělal zastupujícího ženicha. Ale víte, bylo to hrozný, protože pro každou holku je svatba něco úžasného. A teď když slyšíte: ‚Slečno Alice Molíková, berete si Ludvíka Šmotka plnou mocí zastoupeného panem doktorem Plockem za manžela?‘ No já jsem to ano ani moc nemohla říct. Jenže Josef do mě šťouchl a řekl: ‚Hele, co kdybych řekl já ne, to by byla sranda, viď?‘ Já jsem se začala smát.“

Alice Šmotková ihned po svatbě odjela do věznice na Bytíz s cukrovím a zprávou pro Ludvíka, že jsou svoji. „Tam jsem prosila toho bachaře, jmenoval se Čínský kuře, oni měli přezdívky a on byl přes Čínu a přes kuřata. Tak jsem ho prosila, aby to dal Ludvovi a aby mu řekl, že ten sňatek prošel, že je ženatej. On všechno slíbil a já jsem za čtrnáct dní potom dostala dopis, kde Ludva znovu psal, on v každém dopise psal: Alenko, prosím tě, napiš mi datum, kdy to bude. Já aspoň v duchu budu s váma a budu v duchu stát vedle tebe. No a já za čtrnáct dní znovu dostala v dopise, napiš datum.“

Propuštění

14. června 1963, díky další žádosti o milost, byl Ludvík po čtrnácti letech vězení propuštěn na svobodu s desetiletou podmínkou. Což bylo stále velmi nebezpečné, protože kdyby v té podmínce cokoliv udělal, šel by okamžitě znovu do vězení. Měl zakázáno pracovat v Praze. Po propuštění z vězení musel každý měsíc platit 300 Kčs, aby splatil dluh za to, že mohl pobývat v nápravném zařízení.

Ludvík s pamětnicí 15. srpna 1963 uspořádali další, opravdovou svatbu, kde mohli stát po svém boku a říct si do očí své ano. Když se při této svatbě mluvilo o lásce, nikdo se nemusel ptát, jak pravá láska vypadá, protože pravá láska stála před nimi, pravá láska byli Ludva a Alice.

Svatby se účastnilo mnoho přátel z řad muklů, byl tam například i doktor Antonín Suma, bývalý sekretář Jana Masaryka,(2) který samozřejmě nemohl pracovat jako právník, a tak se stal kominíkem. Na svatbu přišel v kominickém, aby zajistil rodině Šmotkových co nejvíce štěstí.

Rodina Šmotkových

První syn se manželům Alici a Ludvovi Šmotkovým narodil přesně rok po Ludvíkově návratu z vězení. Ludvík byl velmi šťastný, že se jim podařilo zplodit potomka, protože hodně jeho přátel z Jáchymova, se kterými pracoval v uranových dolech, bylo v důsledku záření neplodných. Pamětnice byla během těhotenství ve velkém stresu, protože Ludvík měl velmi často noční můry, ve kterých se mu zdálo, že se vrací do kriminálu a svou ženu a dítě nechává opuštěné. Asi i proto se syn narodil předčasně, v šestém měsíci. Po porodu si pan docent zavolal Ludvíka a řekl mu, že dítě pravděpodobně nepřežije a že nejlepší způsob, jak se s tím jeho žena vyrovná, bude ten, když rovnou po šestinedělí znovu otěhotní. Alice Šmotková jako zdravotní sestra pracovala na novorozeneckém oddělení, takže se o svého nedonošeného syna Petra velmi dobře postarala a on zůstal naživu. Ludvík se držel pokynů docenta a jeho žena za dalších devět měsíců porodila syna Luďka. V roce 1973 se manželům Šmotkovým narodila ještě dcera Alice. 

21. srpna 1968, když došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, byla rodina Šmotkových na dovolené u Baltu. Všichni jim radili, aby se domů nevraceli, ale pamětnice se rozhodla kvůli rodičům pro návrat do vlasti. Její bratr okamžitě emigroval do Německa. Spousta jejich dalších přátel odešla a všichni Ludvovi radili, ať odejde, nebo ho znovu zavřou. Ze Švýcarska jim volali jejich přátelé, kteří jim tam zajistili bydlení, našli Ludvovi práci a nabídli jim pomoc. Ludvík ale neměl pas a trvalo dlouhou dobu, než ho dostal. Alice Šmotková v pochybnostech, jestli je správné nechat doma stárnoucí rodiče, vložila štěstí své rodiny do rukou osudu a řekla: „Buď do týdne dostaneme pas a odjedeme. Pokud ne, tak tu zůstaneme.“ Pas přišel po osmi dnech a rodina se rozhodla zůstat.

Tatínek pamětnice zemřel na rakovinu plic a za dva roky odešla i její maminka, která podlehla rakovině střev. Alice Šmotková se během nemoci o oba starala až do poslední minuty.

Během sametové revoluce nesla pamětnice z plicního oddělení léky Václavu Havlovi. Ze sametové revoluce byla nadšená, ale od nové demokracie čekala mnohem víc. Absurdní jí přišlo, když po roce 1989 žádala o rehabilitaci pro svého muže a případ měl posoudit stejný soudce, který Ludvíka v roce 1949 soudil v Uherském Hradišti.

Ludvík Šmotek

Ludvík Šmotek byl za války aktivním členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, partyzánská skupina byla pod vedením generála Dajana Bajanoviče Murzina.(3)

Ludvík měl na starost partyzánskou skupinu. Alice Šmotková nám převyprávěla jednu z historek svého manžela, která může přiblížit něco z partyzánské historie. Jednotka mladých partyzánů, převážně Valachů, přišla na Pasekách k jedné rodině, která je velmi vřele přijala. Hoši dostali najíst, uložili se ke spánku, ale po chvíli se začalo střílet. Hodně hochů tam tenkrát zemřelo a Ludvík se s pár dalšími prostřílel do lesa. Později se partyzáni do domu vrátili a jeho majitele, který byl konfident, pověsili.

Další Ludvíkova vzpomínka byla na situaci, kdy zachránil dva chlapce, kteří utíkali z Německa. Protože mezi utíkajícími Němci bylo hodně konfidentů, měli partyzáni jasný příkaz všechny postřílet. Ale Ludvík si s chlapci chvíli povídal a poznal, že jsou to kluci, kteří utíkají před bombardováním, a tak se rozhodl, že je nezabije, a zaručil se za ně u velitele svým životem.

Ludvík se měl stát vedoucím protikomunistické odbojové skupiny Světlana-Jeseník.(4) I když k jejímu vytvoření nikdy nedošlo, byl Ludvík Šmotek 30. května 1949 s ostatními osmi odbojáři zatčen. Nejprve byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako Alois Šimara, Karel Zámečník a Timofej Simulenko. Bylo usneseno, „aby trest smrti byl vynesen a skutečně vykonán u Aloise Šimary, Ludvíka Šmotka, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka, a to ve veřejném zájmu, neboť jde o osoby za peníze všeho schopné“.[1] Alois Šimara a Karel Zámečník byli popraveni 27. dubna 1951 v Uherském Hradišti, výkon trestu pro Timofeje Simulenka byl odložen a v roce 1953 mu byla udělena milost. U Ludvíka Šmotka došlo ke změně na trest doživotního žaláře. Později byl trest znovu změněn na pětadvacet let vězení, z celkového trestu si Ludvík Šmotek odseděl čtrnáct let. Roku 1963 byl z vězení propuštěn.         

Ludvík Šmotek zemřel v listopadu 2002.

Citace:

[1] ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1/Bezpečnostní komise ÚV KSČ, s. 132–134.

Odkazy:

(1) http://www.emauzy.cz/cz/index.php?id=5&h=2

(2) http://www.praha7.cz/(me1olq552p3zxb45euxavt45)/default.aspx?ido=1074&sh=2114756827

(3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Dajan_Bajanovi%C4%8D_Murzin

(4) http://is.muni.cz/th/341711/ff_b/Bakalarska_diplomova_prace.pdf 

Prameny:

http://www.ustrcr.cz/cs/alois-simara

http://rodinnivalecnici.webnode.cz/vojenske-utvary-nasich-valecniku/partyzanska-brigada-jana-zizky/