Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Smržová (* 1927)

• narodila se 5. února 1927 v Machovské Lhotě

• rodina matky vlastnila v Machově obchod se smíšeným zbožím

• za války nemohla dokončit studium rodinné školy v Hronově

• zažila poválečné přesuny kladských Čechů z území tzv. Českého koutku

• pracovala jako krejčová

• v době natáčení (2017) žila v Machovské Lhotě

Anna Smržová, rozená Ševců, se narodila 5. února 1927 v obci Machovská Lhota, která leží v česko-polském (tehdy ještě česko-německém) pohraničí. Její otec Rudolf se vyučil zahradníkem v nedalekém broumovském klášteře, kde přečkal období první světové války. Po návratu snil o tom, že ve Lhotě povede vlastní zahradnictví. Panovala však doba, kdy si každý pěstoval vlastní zeleninu a jeho podnikatelský záměr mu nevyšel. Za ženu si vzal Annu Rückerovou, která mu porodila tři dcery. Bohužel první dvě zemřely krátce po porodu a Anna, která na svět přišla jako poslední, nám líčí osobní vzpomínky na skromný život v pohraničí.

 

Po uhelných prázdninách dámskou krejčovou

I v odlehlé končině pod Broumovskými stěnami se utvářel společenský a kulturní život. Lidé chodívali hrát kuželky, tu a tam proběhlo ochotnické divadlo a vždy se řádně oslavovaly dožínky i jiné lidové slavnosti. Annin otec pocházel z muzikantské rodiny a hudba ho provázela celým jeho životem. S kapelou vyhrával po okolních vsích, na tancovačkách i na pohřbech. “Nebylo snad jediné tancovačky, aby se v Nouzíně neseprali. To už tu byla parta Čechů, kteří říkali, že se tam jdou vyloženě vyřádit. Nikdy to ale nebylo kvůli tomu, že by byl někdo Čech a někdo Němec. Spíš se poprali kvůli děvčatům,” vzpomíná na tehdejší poměry pamětnice. 

V září roku 1938 byl její otec mobilizován do československé armády, odkud se za několik málo týdnů vrátil nazpět domů. Její maminka se starala o smíšený obchod, který patřil Rückerovým, a z toho pro šestiletou Aničku plynuly i časté pracovní povinnosti. Docházela osm roků do školy v Machově a po jejím dokončení přestoupila do rodinné školy v Hronově. Když pak přišla zima a nastaly tuhé mrazy, ve škole byly vyhlášené uhelné prázdniny, které trvaly až do března nového roku. Následně pak došlo k náhlému uzavření školy. Československo i celý svět se už několik let prohýbal pod ranami druhé světové války. Anna nestihla dokončit ani druhý ročník studií a rozmýšlela se, kam dál. Rodiče její rozhodování urychlili a dopomohli jí k místu dámské krejčové v nedalekém Bezděkově nad Metují.

 

Hitlerjugend ze sousedního Nouzína

Machovská Lhota sousedila s vesnicí Nouzín, která v letech druhé světové války měla kolem padesáti stavení. Nouzín (dnes polsky Ostra Gora) byl jednou z jedenácti vesnic tzv. Českého koutku, spadajících pod území Kladska, které do roku 1945 patřilo německé Třetí říši. Většinu obyvatel Kladska tvořili Němci, ale stále tu žila ještě početná česká menšina hovořící jadrnou češtinou i úřední němčinou.

Muži z Nouzína se živili prací v lesích nebo v kamenných lomech u blízkého městečka Wünschelburg (česky Hrádek, dnes polský Radkow) a jejich drahé polovičky se mezitím staraly o domácnost. O nedělích rodiny z Nouzína docházely do filiálního kostela v Machově. Po mši se mnoho z nich zastavilo právě ve smíšeném obchodě u Rückerů, kde výhodněji nakoupili zboží. “Říkali jsme, že u babičky, u Rückerů, se prodávalo pořád. Imrvére. I když se většina z nich hlásila k Němcům, nedocházelo mezi námi k nepříjemnostem. Byli to obyčejní lidi, kteří měli starost o živobytí a zajištění rodiny, než aby se zabývali politikou. Jejich životní úroveň byla však vyšší než ta naše. Zatímco my jsme měli doškové střechy, ty jejich už byly plechové. Dokonce už od roku 1924 měli zavedené elektrické vedení,” porovnává pamětnice životní úroveň v obou obcích v době druhé světové války.

Annin tatínek Rudolf pracoval během německé okupace jako zahradník ve vedlejším Nouzíně. “Hitlerjugend, kteří měli základnu v Nouzíně, tudy chodili v podkolenkách v zimě i v létě. Chlapci ve věku dvanáct třináct let. Tím, že tam tatínek pracoval, mluvil o tvrdém režimu a šikaně chlapců, kteří nebyli z německých fašistických rodin. Jednoho si tatínek bral dokonce k sobě, jak ho litoval,“ vzpomíná pamětnice.

 

Utekli, protože nesnesli šikanu polských vojáků

Po osvobození Kladska Rudou armádou docházelo také k mnoha násilným excesům. Došlo k předání území, které po léta patřilo Německu, polské správě, s čímž Československo nesouhlasilo. Rozhořel se tak československo-polský spor o území Kladska, do kterého spadal i Český koutek, a tedy i sousední Nouzín. Kladští Češi dodnes vzpomínají na hrůzy polské repatriace, kdy museli často jen s peřinami prchat s celými rodinami. “Bylo tu tehdy hodně polských vojáků, kteří hlídali hranice. Češi začali utíkat i sem k nám. Každá sednička byla obsazena rodinami nejen z Nouzína, ale i z Kladska. Utekli, protože nesnesli šikanování polskými vojáky. Kdo mohl, zapřáhl naložený žebřiňák a přejel hranice. Barák tam nechali a víckrát se tam nevrátili. Když se tu zapojili do práce, nemůžu říct, že by tu proti nim někdo z místních něco měl. Oni se k nám chovali dobře za války a my jsme se k nim po válce chovali taky dobře.” Nouzín i další vesnice z Českého koutku byly pak Poláky často cíleně likvidovány. Spor byl oficiálně vyjednán až roku 1958 smlouvou o vzájemných hranicích, kdy Kladsko definitivně připadlo Polsku.

Po válce se Rudolf Ševců stal kameníkem, jelikož poptávka po zahradníkovi byla v pohraničí mizivá. Začal tak docházet za těžkou prací do pískovcových lomů, ale trpěl srdeční slabostí, na kterou v roce 1956 zemřel. Pamětnice v květnu 1945 přestala pracovat v Bezděkově a nastoupila v krejčovském závodě Františka Hály v Broumově, kde se seznámila s budoucím manželem Janem Smržem, za kterého se v říjnu 1947 provdala.

25. února 1948 došlo k politickému převratu, kdy komunisté v Československu zcela převzali vládní moc. Ani ne deset let poté vstoupil do komunistické strany i manžel Anny Smržové. “Na manžela tlačili, aby do strany vstoupil, a tak se stal řadovým straníkem. I nás v továrně přesvědčovali, ale já politiku nesnáším a nikdy jsem do žádné strany nevstoupila. Po listopadu 1989 pak vyrukovali na mého muže i někteří mladí. Vadilo mu to a nenesl to snadno,” vysvětluje v závěru vyprávění Anna Smržová, která několik dnů po natáčení oslavila 90. narozeniny.