„Moderátorka Esther Rantzenová měla takový pořad, že většinou součástí toho bylo nějaké překvapení. Pozvala ho do pořadu pod záminkou jeho současné charitativní činnosti. Neměl ponětí o nás, nevěděl, že tam budeme. Sehnali nás asi 22 jeho ‚dětí‘, jak dnes říkáme. Rozsadili nás kolem něho a během toho pořadu vyšlo najevo, že je tam kvůli tomu: ‚Teď kdybyste se, pane Wintone, otočil, tak zvednou ruku všichni přítomní, které jste zachránil.‘
Bylo to velice dojemné první setkání. Od té doby jsme s ním všichni ve styku. On říká, že jeho rodina teď čítá přes 5000 lidí, v tom jsou potomkové a prapotomkové, a jsme po celém světě. Já tam za ním jezdím velice často, on bydlí asi 40 kilometrů od Londýna. Bydlí sám, stará se o zahrádku, ale hlavně se stará o charitativní spolky. Žena mu umřela asi před deseti lety. Ta mu byla velkou oporou, ta skutečně nevěděla vůbec nic o nás. Dokud jí to někdo neřekl. Lepší pomník už nikdo mít nemůže.“
„I ti velitelé byli různí, někteří tím také trpěli, dali je tam, protože byli neschopní. Jiní byli plni ideologie a snažili se nás převychovat, ale na to jsme měli metodu. Vždy se našla nějaká slabina, většinou to byl alkohol, takže se několikrát ožrali a potom jsme je měli v hrsti. Celkem to nebyl pěkný poměr, jak si dovedete asi představit. Honili nás tam hodně. Pracovali jsme osm hodin na šachtě a před šichtou nebo po šichtě nás honili na cvičišti, takže ten život byl těžký. Rozhodně těžší než vězňů, které jsme na té šachtě vystřídali. Ti se nám vysmívali, že oni aspoň po práci mají volno, že oni nemusí pěšky pochodovat do práce, že oni jezdí autobusem a že oni vědí, jak dlouho budou sedět. My jsme to nevěděli, kdy nám to skončí. Tehdy vojenská služba byla teoreticky na dva roky, ale byla tam nějaká klauzule, že si nás mohou nechat, jak dlouho chtějí. Mně to prodloužili asi o dva měsíce. Pak jsem to podepsal, když jsem viděl, že jiná možnost nezbývá. Zůstal jsem na šachtě jako civil, za této podmínky mne propustili z vojny, ale dostal jsem mnohem horší zaměstnání na šachtě.“
„Naštěstí pro mne to nebyla taková moc srdcervoucí událost, protože jsem byl vychován k velké samostatnosti už jako malý kluk. Jako kdyby to předvídali. Říkali mi, že jedu do Anglie, že každý kluk by měl v mládí cestovat. Pro mne to bylo velké dobrodružství. Říkali, že za mnou za několik měsíců přijedou, jen jak to bude možné. Nebylo to tak loučení navždy, ale jen na pár měsíců.
Možná, že v podvědomí měli, že to nebude za pár měsíců, protože měl jsem s sebou další oblečení asi na dva roky. Mně bylo tehdy jedenáct let, v tom věku se rychle roste, měl jsem v kufru oblek na většího kluka než jedenáctiletého, asi s tím počítali. Bohužel se ven nedostali a to zapečetilo jejich osud.“
„Já jsem se dostal do rodiny venkovského učitele na malé vesnici. Po pražském bytě se mi ten domek zdál velice primitivní, nebyla tam koupelna, záchod byl na zahradě. Byli to hrozně hodní lidé, dali mi pokojík, ve kterém byl jejich syn, a jeho vystěhovali dolů na gauč. Byl jsem tam celkem devět měsíců, začal jsem tam chodit do anglické školy. Anglicky jsem trochu uměl, zbytek jsem se velmi rychle naučil. Není žádný lepší způsob, jak se naučit řeči, než být jako dítě v rodině, kde se jinak nemluví. S nikým jsem nemohl mluvit česky, měl jsem české knížky, ale jinak jen anglicky. Během čtyř pěti měsíců jsem v anglické škole měl normální prospěch, nikdo na mne nemusel brát zvláštní ohled.“
„Byl rok 1939, přišla německá okupace a já jsem měl to štěstí, že jsem byl jedním z těch asi sedmi set dětí, které zachránila britská organizace, kterou vedl Nicolas Winton. Dostal jsem se do Británie bez rodičů, kteří doufali, že za několik měsíců přijedou. Ovšem to se však neuskutečnilo, vypukla válka. V Británii se o mne starali cizí lidé. Pro mne nebylo předem nic připraveno, ač mělo být. Wintonova organizace se však starala i o děti, které neměly v Británii zajištěnou budoucnost, to totiž vyžadoval britský předpis. Podařilo se jim některé děti dostat jen tak, nahonem, aby je zachránili, ostatní se vyřídí potom. Ve zpětném pohledu s tímto postupem velice nadšeně souhlasím.“
„Sháněli elektrikáře, tak jsem se zcela podvodně přihlásil jako elektrikář, věděl jsem, že řemeslníci mají lepší pracovní podmínky než obyčejní havíři, myslím pracovní podmínky. Brzy jsem si to však zkazil svým ‚diplomatickým‘ jednáním. Nebyl jsem zvyklý vstávat ráno ve čtyři, takže jsem v práci usnul. To nebylo nic zvláštního, ale člověk musel vědět, kde usnout. To jsem já ještě nevěděl. Nosil jsem nějaké kabely, v osmém revíru jsem je složil, sedl si na ně a usnul. Probudilo mne, že mne někdo tahal za nos a svítil mi do očí takzvanou blitzkou. Tyto světla měli ‚štajgři‘ – mistři nebo naddůlní, v tomto případě to byl hlavní inženýr. Probudil mne a řekl: ‚Člověče, co tu děláte?‘ Já jsem mu na to ‚diplomaticky‘ odpověděl: ‚Vole, nevidíš, já pucuju okna.‘ Tím pádem jsem přišel o místo elektrikáře a dali mne do podrubání, nejhoršího místa na celé šachtě, kde jsem dost dřel. Měl jsem tam dost protivné kolegy, havíře, kteří na mě byli sprostí.“
Hanuš Šnábl se narodil v židovské měšťanské rodině v pražských Dejvicích. V jedenácti letech ho rodiče přihlásili do dětského transportu z Prahy, organizovaného britským obchodníkem Nicolasem Wintonem. Devět měsíců byl u rodiny na anglickém venkově, poté v chlapeckém penzionu ve městě Rugby. Studoval na anglických školách, poslední dva roky války studoval i na československé škole ve Walesu. Do Prahy přiletěl v létě roku 1945 ve střelecké věži bombardovacího letounu. V roce 1947 v Praze odmaturoval. Po maturitě byl přijat jako redaktor-elév do časopisu Svět motorů. Na jedné redakční poradě se však negativně vyjádřil o únoru 1948, to způsobilo jeho propuštění a místo vojny musel narukovat k PTP. Narukoval do hnědouhelných dolů. Na sklonku padesátých let pracoval opět jako redaktor, zakládal v Praze časopis Automobil. V redakci časopisu Automobil pracoval Hanuš Šnábl až do roku 1964, kdy se rozhodl k emigraci do Velké Británie. Po krátké době nastoupil do redakce českého vysílání BBC, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Hanuš Šnábl žil na severním předměstí Londýna, do Prahy jezdil jen jako turista. Zemřel 5. února 2007.
