Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Snabl (* 1952)

• narozena 9. listopadu 1952 v Teplicích

• otec Hanuš Šnábl odjel v roce 1939 do Velké Británie s transportem Nicholase Wintona, do Československa se vrátil v létě 1945

• na přelomu 50. a 60. let bydlela rodina v Michelské synagoze

• Věřin nevlastní otec Bohuslav Musil spolupracoval s Pavlem Tigridem a poskytoval mu dokumenty pro Svědectví

• srpnovou okupaci roku 1968, kterou prožila v Rumunsku, ohlašoval z rádia BBC její otec

• Věra emigrovala za otcem do Anglie na podzim 1968

• maminka Dagmar a bratr Martin emigrovali nedlouho poté do Itálie

• v roce 1972 se přestěhovala do Itálie

• navštěvovala italské školy a vyprávěla příběh Nicholase Wintona

Věra Snabl se narodila do rodiny Hanuše Šnábla, Wintonova dítěte. Doma o tatínkových válečných zkušenostech nikdy nemluvili, až pár let před smrtí vyprávěl Hanuš své zážitky Věřinu manželovi. „Bylo to až po té slavné scéně v BBC, kam byl tatínek pozván,“ rozvzpomíná se Věra, „mohl to ale říct dřív, zajímala bych se více. A teď se pomalu dostávám do věku, kdy chci vědět víc, a pomalu a jistě se o to zajímám,“ dodává.

Tatínek mi nikdy neřekl: „Jdi se podívat do Pinkasovy synagogy“

Věra Snabl se narodila 9. listopadu 1952 v Teplicích. Její otec Hanuš Šnábl odjel v roce 1939 jako jedenáctiletý chlapec do Velké Británie v transportu organizovaném Nicolasem Wintonem. Věra Snabl považuje datum svého narození ve svém životě za významné, až osudové: 9. listopadu 1938 se v nacistickém Německu odehrála Křišťálová noc, která změnila životní osudy rodiny jejího otce, a o více než padesát let později, 9. listopadu 1989, došlo k pádu Berlínské zdi, což symbolizuje pro celý svět konec jedné epochy a pro rodinu Šnáblovu možnost návratu do Československa.

Maminka Dagmar Lavičková pocházela z Dolínku u Prahy a byla zubní techničkou. Byla také velkou obdivovatelkou židovské kultury. „Babička se jmenovala Böhmová, to je židovské příjmení, ale maminka zapírala, že by byla Židovka,“ dodává Věra Snabl. Pamětnice vzpomíná, že podle rodinných vyprávění dědeček Lavička schoval na pár dní v kůlně padáky výsadkářů spojených s operací Antrhopoid. „Bohužel více nevím, jako malá jsem se neptala, a pak již nebylo koho se zeptat,“ uzavírá Věra Snabl.

Rodiče tatínka pocházeli z Moravy, ale žili v Praze, kde dědeček Josef pracoval jako spoluředitel Anglo-československé banky, tzv. Anglobanky. Babička Greta byla v domácnosti, byla však vzdělaná a hovořila čtyřmi jazyky. Rodina Šnáblova ani prarodiče nebyli moc pobožní, doma jedli téměř všechno, neomezovali se na košer stravu. Jeden z mála příběhů, které tatínek Věře vyprávěl, se vztahoval k oslavě bar micva jeho bratra Františka. Na oslavu se sešla celá rodina, pozván byl i rabín. K jídlu byly připraveny všemožné delikatesy a lahůdky, malý Hanuš však poznamenal: „Co je to za oslavu, že tu není ani uherák!“ Uherák by se samozřejmě v košer kuchyni objevit neměl.

Hanuš Šnábl, tehdy ještě psaný po německy Schnabl, odjel posledním úspěšně vypraveným dětským transportem dne 2. srpna 1939. Jeho bratr František měl odjet ve vlaku vypraveném 1. září 1939, ten byl ale zastaven a děti poslány zpět, protože ve stejný den vypukla druhá světová válka. František i rodiče, Josef Schnabl a Greta Schnablová, byli v srpnu 1942 odvezeni transportem Ba do Terezína a o měsíc později, v září 1942, transportem Bk do Malého Trostince, kde všichni zahynuli. V Terezíně zůstala rodina matčiny sestry Stefi, jejíž manžel Arnošt Weiss byl architektem a v Terezíně se podílel na návrzích úprav ghetta.

Věra vzpomíná, že tatínek vyprávěl o cestě vlakem přes Holandsko, kde dostali ke svačině sendvič z bílého chleba s banánem. Pro děti, které byly zvyklé na český žitný tmavý chleba a banán často v životě ani neviděly, to příliš velká pochoutka nebyla. „Pro ty děti to bylo dobrodružství, dlouhé, hezké prázdniny v Anglii. Těmi pravými hrdiny však byli rodiče, kteří děti na cestu poslali. Představte si, jak musela být odvážná maminka, která do vlaku posadila dvouletou holčičku. Dala tu holčičku jiné, větší holčičce a řekla, aby se o ni starala,“ dodává pamětnice.

Když vlak dorazil do Londýna, anglické rodiny si převzaly přidělené děti. Na Hanuše však nikdo nečekal. Organizátoři transportu nevěděli co s ním, tak ho odvedli do blízké pobočky Anglobanky, v níž v Praze pracoval Hanušův otec. Tam mu dali limonádu a poslali jej zpět na nádraží. Nakonec si jej spolu s dalšími dvěma chlapci vzala rodina venkovského učitele na malé vesnici, u níž zůstali pár měsíců. Když otce této rodiny povolali do námořnictva, odešel Hanuš do dětského domova pro uprchlíky v Rugby, který spravovalo křesťanské společenství Christadelphians. Poslední dva roky války studoval na československé škole ve Walesu. Když válka skončila, vrátil se do Československa. Do Prahy přiletěl společně s Hugo Maromem, dalším z Wintonových dětí, v létě roku 1945 ve střelecké věži bombardovacího letounu Halifax.

Hanuš odmaturoval a začal pracovat jako redaktor časopisu Svět motorů. Poté, co se negativně vyjádřil o takzvaném vítězném únoru, 1948 byl propuštěn a narukoval k pomocnému technickému praporu do hnědouhelných dolů v Teplicích, posléze v Litvínově. Koncem padesátých let získal pozici v redakci nově zakládaného časopisu Automobil, kde pracoval až do své emigrace do Velké Británie v roce 1964. „Tatínek neměl mnoho kamarádů, pamatuji si jedině na Bohdana Kopeckého, malíře. Dopisoval si však s kamarády z Anglie, toužil se tam vrátit,“ dodává Věra Snabl.

Maminka některé tóry spálila, abychom nezmrzli

Rodina Schnablova, tehdy již Šnáblova, protože to znělo míň židovsky, žila koncem 50. let v Michelské synagoze. „My jsme tam přijeli 1958, což mi bylo pět, šest let asi. Na to si taky pamatuju dobře, my jsme bydleli v prvním patře, byl to velký prostor. Pamatuju si, jak to tam maminka zařídila moc hezky, s přepážkama, takže z toho vytvořila pokoj pro mne, kde pak později byl se mnou také bratr. Pak takový obyvák, jídelnu a malou kuchyňku,“ vzpomíná pamětnice. V přízemí synagogy byla také koupelna s tekoucí vodou, na Vánoce měli dokonce kapra ve vaně.

Věra v synagoze prožila nejen krásné roky dětství a dospívání, kdy bruslili na zamrzlém Botiči nebo vykouřili první cigaretu z listů na zahrádce synagogy, ale i chvilky plné strachu, kdy lidé házeli kameny do oken a řvali: „Hnusní židi!“ „To jsem se opravdu bála, když jsem byla sama doma,“ dodává Věra Snabl.

Synagoga byla tehdy ještě plná desítek až stovek svitků tór zabavených za války nacisty a uložených po synagogách. „Tóry tam byly téměř naházeny, nikdo nikdy se o to nezajímal, prakticky to bylo naše. Maminka některé spálila na topení, abychom nezmrzli, protože jsme neměli dřevo,“ vzpomíná pamětnice, „ale hrát s nimi, to ne, to jsme si nesměli,“ dodává. Podobně tam byly na policích uloženy kresby dětí z terezínského ghetta. Bratr Martin, který se narodil v roce 1959, si prý pamatuje také na fotky z ghett.

Slyšela jsem hlas mýho otce, jak říká: Dneska, 21. srpna, bylo Československo okupováno sovětskými bratry

První třídu začala Věra navštěvovat v Michli. V roce 1961 se rodiče rozvedli, ještě asi rok v synagoze bydleli, poté se tam nastěhovali maminčini rodiče. Děti s maminkou se přestěhovaly do Dejvic, kde Věra navštěvovala střední školu. Jejím spolužákem byl televizní moderátor Alexandr Hemala.

Hanuš Šnábl z Československa emigroval v roce 1964, když byl poslán do Birminghamu na automobilovou show. Odjel s věcmi na dva dny a se svým přenosným psaním strojem značky Olivetti. Tatínek Anglii miloval, ale nechtěl emigrovat hned po válce. „Byl zamilovaný do dcery majitele továrny Jawa, jen nevím, zda víc do těch motorek nebo do dcery,“ usmívá se Věra Snabl.

Hanuš Šnábl ve Velké Británii pracoval jako redaktor odborného časopisu o stacionárních motorech, v roce 1965 přešel do BBC. Překládal také pro královnu nebo třeba pro ministra obrany Velké Británie, se kterým ještě před rokem 1989 navštívil komunistické Československo. „Z PTP (pomocný technický prapor) v Československu se stal VRP (very reliable person, velmi spolehlivý člověk) v Anglii,“ směje se Věra Snabl.

Maminka se zanedlouho podruhé provdala za režiséra dokumentárních filmů Bohuslava Musila, se kterým v Dejvicích bydleli. „Pamatuji si, když psal na stroji ty scénáře. On hrozně rád pil červené víno a kouřil doutník. Občas mi říkal: ,Jdi mi pro kabernet,´“ vzpomíná s úsměvem Věra Snabl a dodává: „Musil byl režisér dokumentárních filmů, ale hrozně rád chodil do kina, a když asi maminka už z toho byla otrávená, už nechtěla, tak já jsem s ním chodila do kina, a když i já jsem byla otrávená, tak jsem si mohla kolikrát vzít s sebou i kamarádku. On chtěl vidět dva tři filmy za den, a když už mně se nechtělo a byla jsem tam s tou kamarádkou, tak nás posadil k Myšákovi, to byla tenkrát cukrárna, tak já s kamarádkou jsme seděly u Myšáka a cpaly jsme se sladkostmi a Musil pak zase pro nás šel.“

Bohuslav Musil úzce spolupracoval s disentem, mezi jeho kontakty v zahraničí patřil Miloš Forman či Pavel Tigrid. Právě jemu často posílal nejrůznější dokumenty, kterým říkal papíry. Ty pak Tigrid používal pro český exilový magazín Svědectví, jehož byl zakladatelem. V roce 1960 Tigrid se svou ženou a dětmi přesídlil do Paříže a vydával Svědectví právě odtud. Dokumenty Tigridovi vozila i Věřina maminka, která do Paříže nejednou jela. Byla zde i s Věrou krátce po tzv. Pařížských studentských nepokojích v květnu 1968, které vedly až k týdenní generální stávce, jež ochromila celou zemi. „Pamatuju si ty barikády, byly jsme tam asi týden, dva týdny na prázdninách. Pamatuju si z toho dost úzko, ti studenti byli opravdu dost rozzlobení. Barikády jsem nikdy předtím neviděla, nebylo to moc příjemný,“ vzpomíná pamětnice.

Díky Musilovým stykům byli poměrně privilegovaní a maminka mohla hodně cestovat, kromě cest do Paříže jezdila také do Vídně. „Maminka byla na Západě často a něco mi vozila, buď svetr nebo tak. Já, když to někomu vyprávím, tak je těžký pochopit to. Byly tu čtyři druhy svetrů a já jsem měla jinej, třeba s proužkama. Tak lidi byli závistiví. Jednou mi maminka přivezla z Vídně holínky, červený, a ve škole jsme se museli zouvat. Pamatuju si, že jsem je našla rozstříhaný na pásky,“ říká Věra Snabl.

Srpnovou okupaci roku 1968 rodina prožila v Rumunsku, kde byli na dovolené. Byla tam spousta Čechů, kteří se toho rána shromáždili v hotelové hale. „Uprostřed byly takový gauče dokola a bylo tam rádio a bylo to nahraný na BBC a já slyším hlas mýho otce, jak říká: ,Dneska, 21. srpna, bylo Československo okupováno sovětskými bratry…´ Hrozně emotivní to bylo,“ vzpomíná Věra Snabl. Z Rumunska odjeli autostopem s francouzskou dvojicí do Paříže, kde na ně měl čekat Bohuslav Musil. Ten měl přijet do Francie vlakem, ale nakonec si to rozmyslel. „Já to chápu, byl to jeho život filmovat takové věci, co se děly v Praze,“ dodává pamětnice. V Paříži na ně čekal Pavel Tigrid, pár dní zde zůstali, ale Bohuslav Musil nakonec maminku přemluvil k návratu do Československa s příslibem, že pokud se nezmění situace, emigrují všichni. Z Paříže letěli do Vídně, kam pro ně Bohuslav Musil přijel autem. „Pamatuji si, že nám na hranicích zabavili všechno, i časopisy s módou,“ říká Věra Snabl.

Namířili na mne kulomet a ptali se, jestli se bojím

Když se pak vrátili do Prahy, šla Věra navštívit kamarádku. Aby mohla vejít k jejímu domu, musela projít zahrádkou, kde seděli dva sovětští vojáci a měli nohy přes pěšinku. „Takhle na mne namířili kulomet a ptali se mne, jestli se bojím. A já jsem nevěděla, jestli jim mám přes ty nohy přejít, anebo obejít. Asi v tom momentě jsem se rozhodla, že v takových podmínkách se mi nelíbí žít,“ zdůvodňuje své rozhodnutí k emigraci pamětnice. 

Rodina byla s otcem Hanušem stále ve styku, psali si pohledy a posílali balíky. Tatínek psal své dopisy na psacím stoji a podepisoval se jen „táta“. Toho právě Věra využila, protože chtěla odjet co nejrychleji. Zvací dopis si napsala sama a vložila jej do staré obálky, co už měla. „Nechtělo to moc inteligence, bylo to jednoduché,“ usmívá se Věra Snabl. Dopis přiložila k žádosti o možnost jet studovat angličtinu do Velké Británie. K žádosti bylo potřeba přiložit také povolení ředitele školy. „Maminka za ním šla,“ vzpomíná Věra, „a on jí řekl: ,Já vám to povolení dám, ale vy víte, že už se nevrátí, že jo?´“ Tatínkovi pak jen poslala telegram, že přijede 30. listopadu.

Když si připravovala zavazadlo, přišel za ní Bohuslav Musil a dal jí jednu knihu, kterou, až bude v Londýně, měla poslat do Paříže Pavlu Tigridovi. „To nebyla opravdová kniha, to bylo plno stránek knihy, nebyla svázaná, měla černou desku. Bylo v tom plno fotografií, které dokumentovaly okupaci. Oni tomu říkali Černá kniha a bylo to jako odpověď na Bílou knihu, kterou napsali Rusové,“ vysvětluje Věra Snabl. Věře bylo šestnáct let, před odletem si však v baru dala whisku na kuráž. Na letišti kufr bez problémů prošel kontrolou, ale byla si vědoma toho, co by se stalo, kdyby bývali dokumenty našli. Po příletu do Londýna zamířila Věra rovnou na Trafalgar square, kde byla pošta otevřená 24 h denně, a poslala knihu do Paříže. „Tigrid se mi zanedlouho ozval, zda chci, aby mi tam dal poděkování, že jsem dokument vyvezla. Řekla jsem, že ne, absolutně ne. Kdo ví, co by to znamenalo pro maminku a Musila, kteří zůstali v Praze,“ vzpomíná Věra Snabl. Pamětnice také vyvezla kazetu s nahrávkami protisovětských písniček. Prodala ji Svobodné Evropě, která je pak hrála.

Ve Spojeném království Věra získala britskou státní příslušnost společně s tatínkem, který ji obdržel jakožto oběť komunistického pronásledování v Československu. V pase, který dostala, byla doložka, že když pojede do zahraničí, tak se o ni Spojené království v případě problémů postará, ne však, pokud pojede do zemí východního bloku.

Věra začala v Anglii navštěvovat Pitman secretary school – školu pro sekretářky. Začátky jejího samostatného života byly těžké, neměla peníze a hostila ji iránská spolužačka z bohaté rodiny, která byla podporována rodiči. Jednou byl nějaký problém s bankou, už téměř dva měsíce peníze nepřišly. „V Anglii nebylo ústřední topení, to neexistovalo, byly tam elektrický krby. A kdo byl v podnájmu, tak do toho elektrického krbu musel dát peníze. Tak těch málo peněz, co jsme měly, jsme daly občas do toho. Když ale člověk byl blízko, tak se spálil zepředu a zmrznul vzadu, tak jsme se musely občas otočit,“ směje se Věra. Na Vánoce si koupily půlku kuřete, prostřely si, místo ubrousků měly toaletní papír, místo světla svíčky. „Začaly jsme jíst a někdo zazvonil. My jsme se tak bály, že je to některý z jejích kamarádů a že bude taky asi hladový, tak jsme vzaly to kuře a zavřely jsme ho do skříně, všechno jsme daly pryč,“ vzpomíná s úsměvem Věra Snabl.

Věřino první zaměstnání bylo pro BBC, psala na psacím stroji seznam písniček, které se vysílaly. Poté začala pracovat jako modelka v showroomu pro švédskou firmu. Za první vydělané peníze si zaplatila školu pro manekýnky a začala jako skutečná manekýnka. Nebyla to práce, která by se jí příliš líbila, ale poznala řadu zajímavých stylistů, jako Karla Lagerfelda či Zandru Rhodes. „To je hodně barevná paní, asi to mám po ní trochu,“ naráží na svou barvu vlasů Věra.

Měla jsi mi to říct dřív, já bych si bejval vzal s sebou i ten vláček

Maminka Dagmar byla mezitím zklamaná z toho, že Bohuslav Musil nedodržel slib a neodjeli z Československa. Dagmar Šnáblová v Praze potkala Itala jménem Avio Sansoni, se kterým se dohodla, že uteče. Maminka s bratrem Martinem odjeli se zájezdem do Jugoslávie, kde měli sraz se Sansonim, který pro ně přijel. Až když nasedli do auta, řekla maminka Martinovi, že už se do Prahy nevrátí: „To jsi mi měla říct dřív, já bych si bejval vzal s sebou i ten můj vláček,“ komentoval emigraci naštvaně devítiletý Martin.

Po příjezdu do Itálie museli být v táboře pro uprchlíky, kde však panovaly hrozné podmínky. Maminčin nový partner jim nakonec platil hotel, aby nemuseli žít v táboře, později se přestěhovali k němu do Ravenny. Pár let spolu žili, posléze se rozešli a maminka se odstěhovala do nedaleké Ceseny, kde pracovala jako zubní technička. Bratr Martin vystudoval stomatologii.

Věra do Itálie přijela v roce 1972 jako manekýnka. Poznala zde svého manžela, se kterým žila více než dvacet let v Boloni. Narodila se jim dcera Federica. Po smrti manžela našla náhodou na internetu jméno svého dávného známého z Anglie, Aldy Sofia, se kterým se více než tři dekády neviděla. Aldu poznala jako mladíka krátce po svém příjezdu do Londýna na začátku roku 1969. Studoval v Londýně angličtinu a přivydělával si rozdáváním vizitek diskotéky. Toho dne stál před Švýcarským centrem na Leicester Square. Z dálky viděl, jak Věru zastavili dva muži. „Já s nima nechtěla mluvit, nelíbilo se mi hovořit s někým na ulici. On viděl tu scénu a přišel ke mně, vzal mne pod paži a řekl: ,You are always late!´ Tak mne zachránil. A hned mne pozval na kávu a dort,“ vypráví o prvním setkání se svým druhým manželem Věra.

Československo Šnáblovi navštívili až po pádu Berlínské zdi, v zimě roku 1990. Věra vzpomíná, že když přijeli na hranice, báli se, aby náhodou nechtěli zadržet Martina, aby splnil povinnou základní vojenskou službu. „Pamatuju si ten moment, když jsme se blížili k hranicím a já jsem takhle něco hledala, měla jsem tašku přede mnou na zemi toho auta, takže jsem neviděla kolem, a najednou můj bratr mi říká: ,Už jsme v tom, už jsme tady.´ A v tom momentě jsem cítila jako nějakou elektriku ve mně a v tom momentě mi na rtu vypukl herpes. Je to zajímavý, jak člověk reaguje,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že porevoluční Československo vnímali všichni jako velmi smutné. „Táta mi vyprávěl, že když sem v polovině devadesátých let přijeli se svojí druhou ženou Táňou, tak šli po ulici, kde stálo lešení, a říkali si, jak je hezký, že to tady opravují. Byla tam nějaká starší paní, která je slyšela, a říkala: ,Nemyslete si, to lešení je tu už asi třicet let.´ Tak to byl táta moc zklamaný,“ uzavírá Věra Snabl.

Hanuš Šnábl zemřel v roce 2007 během dovolené na Kanárských ostrovech. „Měl problémy se srdcem a dýcháním, prakticky se udusil,“ vzpomíná Věra. V Londýně žije jeho druhá manželka, Slovenka Táňa, která byla v roce 1968 ve Velké Británii a po srpnových událostech tam již zůstala. V jejich londýnském bytě také visí obraz poslední večeře Kristovy některého z Caravaggistů, stylistických následovníků italského barokního malíře Caravaggia. Během války byl obraz schován u prarodičů, pak jej poslali do Jižní Ameriky. Poté, co Hanuš emigroval do Velké Británie, si jej vyžádal od příbuzných a nechal dovézt do Londýna.

It’s not time to cry, not anymore, řekl mi Winton

Hanuš Šnábl o svých válečných zážitcích v Anglii doma nemluvil, o tom, že odjel do Anglie s Wintonovým transportem, se proto Věra dozvěděla až začátkem 90. let. „Dozvěděla jsem se to až od jeho druhé ženy. A také to pár let před smrtí vyprávěl Aldovi, mému muži, on je novinář, a tak táta vlastně mluvil s novinářem. Já jsem tam tehdy byla, ale na mne se nedíval. Říkal vše mému manželovi. Bylo to vlastně pro mě, ale nedíval se na mne,“ popisuje pamětnice. Věra se domnívá, že tatínek se bál, aby jí svými vzpomínkami nezasahoval do jejího života, aby jí život nenarušoval.

Šnáblovi se pravidelně účastnili setkání Wintonových dětí a jejich rodin s Nicholasem Wintonem, několikrát se s ním potkali, Winton byl totiž velký přítel Hanuše. „Na oslavě Wintonových stých narozenin jsme mu celá rodina šli poděkovat, byli jsme dojatí a trochu nám i slzely oči. On se na nás tak podíval a řekl , It’s not time to cry, not anymore,´ (Už není třeba plakat),“ vzpomíná Věra Snabl, „byl to výjimečný člověk,“ dodává.

V únoru 2024 se do českých kin chystá nový film Jamese Hawese v hlavní roli s Anthony Hopkinsem, který ztvárnil roli Nicholase Wintona. Věře a bratrovi Martinovi přišel email s pozváním do Londýna zúčastnit se natáčení oné slavné scény z BBC. „Samozřejmě jsme z toho byli hrozně nadšení,“ vypráví Věra, „měli jsme dělat ty lidi, kteří jsou v té BBC, v té scéně, kdy vstanou, když jsou za Wintonem, když se moderátorka zeptá, zda je tu někdo, kdo byl zachráněn. Bylo to moc emotivní, moc hezký,“ vzpomíná Věra. „Přijeli jsme do těch Pinewood studií, kde se dělali všichni ti 007, James Bond. Měli jsme se převlékat v takových malých domečcích a na jednom bylo napsaný Hanuš Snabl a tam se měl převlíkat ten herec, co hrál mého otce, a Věra Gissing a samozřejmě Winton a tak. A tam jsme potkali Anthony Hopkinse, moc příjemný člověk. Pokaždý, když jsme šli na tu scénu, tak on děkoval nám, že jsme přijeli zdaleka,“ popisuje natáčení filmu Věra Snabl.

Věra Snabl před několika lety začala navštěvovat italské školy, kde vypráví příběh svého otce. V Itálii je záchranná akce Nicholase Wintona téměř neznámá. Ozývají se jí školy z celé Itálie a Věra říká, že vyprávění o tom, jak Winton děti zachránil, je to nejmenší, co ona může pro Wintona udělat.