Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sněhotová (* 1938)

• narodila se 30. srpna 1938 v Ostravě - Hrabové

• komunisté znemožnili jejímu otci, který byl švec, provozovat živnost

• vyučila se laborantkou

• celý život vyhodnocovala kvalitu oceli ve Vítkovických železárnách

• znala řadu lidí odsouzených v politických procesech 50. let

• nikdy za totality neskrývala, že je věřící

• byla svědkyní požáru dřevěného kostela v Hrabové v roce 2002

• v roce 2022 žila v Ostravě - Hrabové

Zatčený, odsouzený, ve vězení. Tato slova slýchala v mládí téměř každý den. V její rodné Hrabové komunisté v padesátých letech tvrdě účtovali s každým, kdo s nimi nesouhlasil. Přesto se jich Marie Sněhotová nebála a po celou dobu totality chodila do kostela.

Narodila se 30. srpna 1938 v ostravské části Hrabová. Její rodné jméno je Balušková. Maminka byla v domácnosti a chodila si přivydělávat prací u sedláka. To v době protektorátu znamenalo, že rodina se nemusela spoléhat jen na potravinové lístky, ale měla přísun mléka. „Nehladověli jsme. Měli jsme prasátko, kozu, slepice. Ale psychicky to bylo špatné, protože ke konci války byly velké nálety. Bratranci pracovali ve Vítkovických železárnách, které byly bombardované. Báli jsme se o ně. V posledních třech měsících války jsme pak ani nechodili kvůli náletům do školy. Prý v ní byla schována munice,“ vybavuje si ze svého dětství.

Horší časy začali Baluškovi prožívat po válce. V Hrabové a okolí žilo několik sedláckých rodin. Její obyvatelé byli vesměs věřící, hrdí na to, že v jejich obci stojí unikátní dřevěný kostel. Zároveň se tam objevilo několik lidí oddaných komunistickým myšlenkám. Marie Sněhotová si vzpomíná, že politika tehdy začala zasahovat i do atmosféry v rodině. Její otec Bohumil Balušek byl švec.

„Pan Kaloč ho přemluvil, aby po válce volil komunisty. Říkal, že v socialismu bude vše dobré, že se budeme mít. Otec se nechal zviklat. Slyšela jsem, jak se rodiče dohadovali mezi sebou a nebylo to nic příjemného. Maminka totiž byla silně věřící a komunisty neměla ráda. Pak přišel únor 1948 a tatínek vystřízlivěl, když viděl, co se děje. No a pak z něj udělali kapitalistu. Byl švec, tak byl kapitalista, přestože jsme žili skromně. Tatínek měl na dvoře dílnu, maminku mu pomáhala, ale i to komunistům vadilo,“ vypráví.

Její otec ještě směl nějaký čas pracovat jako soukromník, ale pak se musel stát zaměstnancem podniku Obnova, který sdružoval ševce a drobné opraváře. Tam nakonec pracoval až do penze.

Mluvilo se o procesu s Buchalem

Obyvatelé Hrabové měli v živé paměti, jak tam zatýkali nacisté. Někteří se vrátili z koncentračních táborů. Ale po roce 1948 v obci znovu zavládl strach. Opět se mluvilo především o tom, kdo byl zatčen, kdo je právě souzen. V Hrabové totiž bydlel Jan Buchal, který se otevřeně stavěl proti komunistickému režimu. Státní bezpečnost ho zatkla a zařadila mezi obviněné v procesu s Miladou Horákovou. Poté zatkla Státní bezpečnost několik dalších osob z Hrabové, což mělo vyvolat dojem, že nepřátelé režimu z Prahy mají spojence i v jiných částech země.

„Pamatuji si, jak se mluvilo o procesu s Buchalem. Chodila jsem do školy s Ivou Vašíčkovou. Její rodina tím byla postižena. Měli to těžké za protektorátu i za komunismu. Rodiče Ivy zatkli nacisté, přežili koncentráky a v roce 1945 se vrátili. Pana Vašíčka pak zavřeli komunisté za protistátní činnost. Odtrpěl si ve vězení dlouhé roky. Bylo to otřesné. Na vesnici se ví všechno, tak jsme měli přehled, jak těžce se paní Vašíčkové žilo. To se pak s člověkem táhne celý život. Za tatínkem tehdy chodilo hodně lidí, tak se u nás často mluvilo o tom, koho zase zatkli, kdo je ve vězení,“ říká Marie Sněhotová.

Komunisté byli prospěcháři

Přestože mnohé lidi v Hrabové ovládal strach, Marie tvrdí, že se komunistů nebála. Nevystupovala proti nim, ale zároveň nedělala nic, co by bylo proti jejímu přesvědčení. „Mně vadili. Věděla jsem, kolik lidí kvůli nim trpělo,“ vysvětluje.

Vyučila se laborantkou a nastoupila do Vítkovických železáren. Když jí v práci nadřízení naznačovali, že by bylo vhodné vstoupit do Československého svazu mládeže, odmítla. Nadále chodila do kostela. Stejně jako většina obyvatel Hrabové pociťovala hrdost na to, že se v obci nacházel unikátní dřevěný kostel z šestnáctého století. „V padesátých letech byly mše svaté, pohřby a křtiny, vše ostatní se omezovalo na minimum. Pan farář Horák to těžce nesl. Byl už starý a z toho všeho vyděšený. Pamatuji se, že si stěžoval mamince,“ vzpomíná.

Marie začala na vlastní kůži pociťovat, jak komunisté čím dál více ovládali společnost. Její starší sestra stejně jako ona pracovala ve Vítkovických železárnách, ale protože odmítla vstoupit do komunistické strany, přeřadili ji na horší pozici. „Komunisté v práci byli prospěcháři. Vadilo mi, jak se společnost měnila. Manželství se rozpadala, lidé mluvili vulgárně, na nočních směnách se pilo. Já nesnáším alkohol, opilé lidi. Někteří komunisté ale byli hodní. Měla jsem štěstí, že na mém pracovišti takoví byli. Neměla jsem tam problém s tím, že jsem věřící, i když se to vědělo. Ostatně, vedoucí sice přednášel marxismus – leninismus, ale zároveň jsem ho potkala v kostele v Čeladné. Taková divná doba to byla,“ vypráví.

Hrabovou projel zbloudilý tank

Když manželé Sněhotovi dostavěli nový domek, poprvé v něm přespali v noci na 21. srpna 1968. Ráno se Marie vydala do obchodu a divila se, proč je chodník zničený nějakým velkým vozidlem. V obchodě se dozvěděla, že Hrabovou projel sovětský tank. „Prý to byl nějaký zbloudilý tank, další Hrabovou neprojely. Nikdy na ten šok nezapomenu. Bojovat se proti tomu nijak nedalo. Nedalo se dělat nic. Já jsem byla přesvědčená, že už tu ruští vojáci budou navždy,“ tvrdí.

Vliv Sovětského svazu cítila i v práci. Jejím úkolem bylo dělat rozbory vzorků z ocelárny. „Ve staré ocelárně se dělala ocel pro tanky. Výsledky rozborů byly přísně tajné a pak jsme je nosili na ředitelství. Analýzu poté dostávala armáda,“ vysvětluje.

Středobodem jejího světa se stala rodina a víra. „Myslela jsem si, že už stále budeme ruská gubernie. V sedmdesátých letech už proti tomu lidé přestali protestovat. Také jsem nic proti nedělala. Vytvořila jsem si svůj svět. Ten tvořily děti, rodina, zahrádka, chatička v Beskydech. A moje víra,“ říká. Stýkala se rovněž s řádovými sestrami. Měla mezi nimi příbuznou, a tak ji Marie několikrát navštívila v Bílé Vodě, v klášteře v pohraničí, kam komunisté řeholnice internovali.

Moje víra se prohloubila

V roce 1972 nastoupil do kostela v Hrabové farář Vítězslav Schneiderka. Stal se rodinným přítelem Sněhotových. Marie se od něj dozvěděla, jak těžký život kněží za komunismu měli. Vítězslav Schneiderka skončil jako totálně nasazený na práci v Německu v továrně na munici, v roce 1947 ho vysvětili na kněze a krátce poté musel nastoupit na vojnu k pomocným technickým praporům. Zažil také komunistický kriminál.

„Popisoval nám tu šikanu, tyranii, poplachy. Říkal, že bylo lepší, když byl zavřený a chodil na výslechy, protože aspoň měl čas se modlit. Byl skromný a humorný. Přišel o státní souhlas, tak pracoval ve sběrných dvorech a jako topič v domově pro staré řádové sestry. Pak vstoupil do Pacem in terris, bylo to na popud jeho sestry, která byla komunistka,“ vzpomíná. Stejně jako většina věřících věděla, že do této organizace vstupovali kněží, kteří se obávali ztráty státního souhlasu a dávali tak najevo loajalitu ke komunistickému režimu.

Marie Sněhotová tvrdí, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se její víra v Boha silně prohloubila. Spolu s dalšími obyvateli Hrabové se scházela nad Písmem svatým a vyměňovali si tehdy nedostupnou literaturu. Velmi ji trápilo, že přes veškeré úsilí obyvatel obce se nedalo zabránit krádežím v tamním kostele, ze kterého zmizela řada cenných předmětů. Velkým povzbuzením pro ni bylo, když se stal papežem Jan Pavel II. Postupně začala cítit, že síla komunistů slábne. „Ale přesto by mě nikdy nenapadlo, že ruští vojáci odejdou, tomu jsem nevěřila,“ podotýká.

Revoluci v listopadu 1989 přivítala. Její poklidný rodinný život se pak sice výrazně nezměnil, ale podstatné pro ni bylo, že se mohla začít svobodně vyjadřovat.

Požár kostela v Hrabové byl šok

Její život byl nadále spjatý s děním kolem kostela v Hrabové, v jehož blízkosti bydlí. Spolu s ostatními farníky o něj pečovala, přispívala do sbírky, díky které zůstával zachován.

V roce 2002 zažila šok. Probudil ji hluk, houkání hasičských aut. Unikátní památku zachvátil požár. „Jezdilo tam jedno požární auto za druhým, ale nešlo to uhasit. Požár se pořád šířil. Až kolem páté ráno to dohořívalo. Věž spadla, všechno se úplně zbortilo. V šest ráno přijel pan biskup Lobkowicz. Byli jsme rádi, že je s námi. Slíbil, že se postará, aby byl kostel vybudovaný. Manžel byl už v důchodu, tak pak strávil na stavbě hodně dnů,“ vypráví.

Církev kostel znovu otevřela v roce 2004. Vznikla replika toho původního a do Hrabové za touto památkou míří řada turistů a poutníků. „Kostel je náš život. Tam jsme se brali, křtili děti, loučili se s těmi, kteří nás opustili. Díky němu jsme i za socialismu měli vnitřní svobodu. Byli tu Rusi, ano, ale my jsme měli Pána Boha. Někteří lidé se za totality víry zřekli nebo ji tajili. Já ne. Nebála jsem se. Proč? Co si na mně kdo mohl vzít, vždyť jsme s manželem byli obyčejní dělníci,“ shrnuje.