Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Šnelková (* 1930  †︎ 2020)

• narozena 28. května 1930 do učitelské rodiny v Polné

• otec Václav Kouklík byl legionářem v Rusku

• za války otec působil v řadách Obrany národa

• roku 1940 byl otec zatčen a vyslýchán, roku 1942 byl propuštěn

• pamětnice vystudovala obchodní akademii a přestěhovala se do Prahy

• pracovala v zahraničním obchodě

• působila v Sýrii a na Kubě

• zemřela 24. září 2020

Vlasta Šnelková, příběh

„Měla jsem to štěstí, že jsem prožila mládí s báječnými rodiči, velice charakterními lidmi a samozřejmě vlastenci.“ Tak začíná svoje vyprávění Vlasta Šnelková, rozená Kouklíková. Její rodiče byli učitelé v malém městě Polná na Vysočině, otec, národní socialista a sokol, se aktivně podílel na utváření a budování nově se formujícího českého státu a národního povědomí. Jeho práce a zapálení pro věc veřejnou byly obdivuhodné a můžou sloužit jako příklad toho, z jakých lidských kvalit se formovaly hodnoty masarykovské první republiky.

Dvě učitelské generace

Otec pamětnice Václav Kouklík, narozený 13. září 1894, byl jedním ze dvanácti dětí řídícího učitele Kouklíka v Mysletíně u Humpolce. Devět z nich se dožilo dospělosti, což nebylo na přelomu 19. a 20. století úplně běžné. Za první světové války čtyři ze synů narukovali do rakousko-uherské armády, přežili tu hrůzu všichni, ale jeden z bratrů, Ota, ze strašných zážitků zešílel. Dědeček pamětnice učil léta v blízkém Nížkově a na penzi se přestěhoval do Polné, do obecního činžovního domu. V přízemí bydleli babička s dědečkem, Vlasta s rodiči a bratrem v prvním patře.

Václav Kouklík  

Václav, otec pamětnice, byl stejně veselé povahy jako jeho straší bratr Míla. Všichni v rodině ho měli rádi. Po maturitě na učitelském ústavu v Kutné Hoře byl okamžitě v roce 1914 odvelen do války a spolu s celou rotou se 5. července 1916 ve městě Kolki nechal zajmout a přeběhl na ruskou stranu. Václavovi bylo tehdy dvacet let. Jeho přihláška do československých legií má datum 5. srpna 1916, místem je městečko Sofijevka. Jako legionář prošel čtyřletou anabází, od držení magistrály, občanskou válku, nalodění ve Vladivostoku a cestu kolem Japonska Indickým oceánem, Suezským průplavem do Terstu a nakonec domů. Z každého místa v Rusku posílal domů pohledy. Z legií se vrátil do vlasti až 8. června 1920. Jak se dozvídáme z dobových materiálů, během pobytu v legiích bylo četnictvo v Nížkově upozorněno, že syn místního učitele Václav je vyšším důstojníkem v české legii ve Francii, že byl i vyznamenán a rodičům o sobě nedává vědět. Jako rotmistr byl jmenován komandantem pro plavbu a pobyt ve Francii. Bohužel, jak vzpomíná Vlasta: „Nikdy o svém působení v legiích nemluvil.“ Václav sloužil u 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad pod generálem Vojtěchem Lužou. Byl jeho pobočník, ale také přítel. „Celý život jsem vyrůstala pod obrázkem Josefa Švece,“ říká pamětnice a myslí tím odkaz legendárního legionářského velitele.

Nejstarší z bratrů Kouklíkových, Míla, bojoval jako legionář u Zborova. Po válce byl československými úřady vyznamenán a jako plukovník se stal velitelem kasáren v Praze 6 Na Pohořelci. V padesátých letech minulého století, když umíral, kladl rodině na srdce: „Až budu mít pohřeb, ne abyste brečeli.“ A Vlasta říká: „To prý bylo tak hezký setkání, že si nechali ujet tři rychlíky.“

Herálec na Vysočině

Václav Kouklík se ženil poměrně pozdě, ve věku dvaatřiceti let. Měl dost času věnovat se cizím jazykům – rusky a francouzsky se naučil v legiích (ruštinu také v Polné vyučoval, což mu za protektorátu u německých úřadů přitížilo), o angličtinu měl vždycky zájem a němčinu pochytil během protektorátu a na práci v Německu. Po maturitě na učitelském ústavu v Kutné Hoře vystoupil z římskokatolické církve a byl celý život bez vyznání. Ve svém prvním učitelském působišti, v Herálci, vyučoval matematiku, přírodopis a fyziku. Jeho kolegyně Vlasta Austová učila češtinu, dějepis a zeměpis. Zamilovali se do sebe a rok po svatbě (1927) odešli do Polné, kde oba dostali učitelská místa na chlapecké škole. Od té doby téměř celý jejich aktivní a profesní život byl spjatý s tímto malebným městečkem v srdci Vysočiny.

Duch hilsneriády

Rodinný život se dvěma dětmi, ve šťastném manželství, i profesní úspěchy ve škole (v roce 1936 se Václav stal ředitelem školy) netrvaly dlouho. Už 10. ledna 1937 byl štábní kapitán v záloze Václav Kouklík zvolen náčelníkem Národní gardy v Polné, organizace zaměřené na obranu státu. Je zřejmé, že s nástupem kancléře Hitlera k moci v Německu narůstaly i u nás oprávněné obavy. Václav byl také předsedou polenské pobočky Svazu československého důstojnictva v záloze. Více než padesát místních mužů pořádalo různé akce pro veřejnost, často společně se Sokolem, včetně praktických cvičení – přípravy na horší časy. Dne 25. února 1940 byl Václav zvolen starostou dobrovolného sboru hasičů, stejně tak v červenci 1945 a i v důchodovém věku v roce 1961 ve Šlapanově.

Polná vešla neblaze do povědomí české historie na samém sklonku 19. století, kdy místního židovského mladíka Leopolda Hilsnera obvinili z rituální vraždy dívky Anežky Hrůzové. Cejch antisemitismu a středověkých lidových pověr se Polné jen obtížně dařilo setřást. Vlasta znala dr. Václava Michálka, který byl u pitvy Anežky Hrůzové, a také Vincence Zelingera z místního chudobince, jednoho z podezřelých, metaře a opilce, o kterém se povídalo, že pil denaturovaný líh. V roce 1938, ještě před příchodem Němců, se v Polné objevily protižidovské letáky vyzývající činovníky místního Sokola, aby se zbavili svých sedmi židovských bratří a sester. Polenský výbor Sokola se dokázal vzepřít a jejich vyloučení neodsouhlasil. Autorem antisemitských letáků byl odborný učitel chlapecké školy Josef Prouza, později přední činitel Vlajky a kolaborant, který se posléze za svoje „zásluhy“ stal ředitelem školy v Polné.

Propuštěn dva dny před atentátem na Heydricha

S příchodem Němců se Václav Kouklík okamžitě zapojil do odbojové činnosti na Německobrodsku (dnes Havlíčkův Brod). Skupina odbojářů byla rozsáhlá, pokrývala velkou část Vysočiny. Po jejím odhalení na konci roku 1940 byl Václav zatčen a vyslýchán, nejprve v Německém Brodě. Rodina o něm neměla dlouhou dobu žádné zprávy. Dochovala se obálka dopisu paní Kouklíkové, plná poštovních razítek, tak jak dopis  putoval z Českých Budějovic do Görlitzu, posléze do Bautzenu a nakonec do Drážďan. Bylo zadrženo mnoho odbojářů, dva nejvýznamnější z nich byli popraveni. Václava propustili dva dny před atentátem na Heydricha. Vážil 48 kilogramů. V Polné už pro něj úřady připravily suspendační dekret, nesměl znovu učit. Vlasta upřesňuje oficiální důvod zákazu: „Že není hoden učit české děti a že je nepřítelem Říše.“ Václav se stal pomocným dělníkem v polenské mlékárně. Když vedení podniku zjistilo, že je mezi zaměstnanci člověk spojený s odbojem, který byl vyslýchán gestapem, okamžitě ho dalo k dispozici na práci do Říše. Václava poslali do Merseburgu u Lipska do továrny, která vyráběla benzin z hnědého uhlí. Měl ale štěstí. V roce 1943 jeho bratranec, který vlastnil továrnu ve Vamberku, zařídil, že byl vyměněn za člověka, který v jeho továrně okrádal ostatní zaměstnance, „což Němci neměli rádi“, dodává Vlasta.

Velitelem povstalců v Polné

Bylo jaro 1945 a fronta se blížila. Václav se už do vamberecké továrny nevrátil. Jako jinde v protektorátu se i v Polné vytvořil Revoluční národní výbor. Mezi členy ustavující schůze konané 24. dubna najdeme také jméno Václava Kouklíka. Stal se vojenským velitelem města, velitelem ozbrojených složek – zadával úkoly Revolučnímu národnímu výboru: sbíraly se stavy vojsk, jejich počty, rozložení. Dne 5. května odešel z domu a vrátil se až po třech dnech. Děti Vlasta a Ivo, v té době už studenti, se v oněch dramatických dnech ukrývali s maminkou ve sklepě. Na jedné z dobových fotografií vidíme Václava Kouklíka, jak promlouvá z valníku na náměstí před radnicí – převzal správu města od dosavadního starosty. Jelikož Václav ovládal několik cizích jazyků, v těch dnech překládal zahraniční vysílání rozhlasu pro místní občany. Němci utíkali z Polné. Dne 10. května bylo město osvobozeno vojsky Rudé armády, ale také rumunskými vojáky. V polenské kronice je uveden kritický záznam štábního kapitána Kouklíka o tom, že rumunská armáda působí na Vysočině nezměrné hospodářské škody.

Po válce

Vlastin otec se opět vrátil na své ředitelské a učitelské místo. Mohlo se zdát, že život bude pokračovat tam, kde byl válkou přerušen. Nicméně po únoru 1948 se všechno změnilo. Po dvou letech školské služby Václava Kouklíka nečekaně přeložili do nedalekých Štoků na Jihlavsku, do oblasti známé jako tzv. německý ostrov. Před válkou původní německé obyvatelstvo se oblékalo a běžně nosilo německé kroje a mluvilo regionální variantou němčiny. Václav říkával: „Jejich němčině by nerozuměl ani Hitler.“

Václav, hudebně nadaný syn z učitelské rodiny, odmalička hrál v kostele na varhany. V padesátých letech po převzetí moci komunisty mu bylo vyhrožováno, že ztratí penzi, jestli bude i nadále hrát v kostele. Pronásledování režimu pokračovalo – po dvou letech byli Kouklíkovi opět přeloženi. Tentokrát do nové školy do Šlapanova. Tam už zůstali a svůj život dožili. Maminka zemřela v roce 1966, tatínek později, v roce 1976. 

Dvě kachny vyměněné za kočárek

„Byly to báječné doby,“ říká Vlasta o svém dětství v Polné. Jako dítě měla kočárek a panenku. Za války je maminka vyměnila za dvě kachny a jednu poslala tátovi do Říše. Stejně tak pecen chleba, ten maminka zabalila do bílého ubrusu, odeslala a tatínek ten ubrus zase poslal zpátky. Samozřejmě, než se chleba k tatínkovi dostal, byl tvrdý. Vyzvedávání chleba byl úkol pro děti. Vlasta vzpomíná, jak chodila s bratrem z Dobroutova lesem, aby je s chlebem Němci na silnici nepotkali. Posílat balíky do Říše během války problém nebyl. „Pošta chodila,“ říká pamětnice.

Od dětství milovala divadlo. Čtyři roky hrála s nadšením v loutkovém divadle – mluvila Kašpárka. Loutky vodila paní Vencelidesová, se kterou ji maminka pouštěla večer na zkoušky, samotná by jít ven nesměla. Hrálo se pro děti, pravidelně každou neděli dvakrát. Ve čtrnácti letech skončila Vlastě základní škola a hrozilo, že bude poslána na práci do Říše. „Maminka to celou válku táhla sama,“ říká pamětnice. Byla zoufalá, bála se, že když bude Vlasta poslána na práci do vojenské továrny u Jihlavy, budou ji Spojenci bombardovat. Ing. Karel Sázavský, předválečný činovník Sokola zapojený také do Obrany národa a blízký kamarád Václava Kouklíka, v Polné vlastnil továrnu na kovové zboží, která jako jediná ve městě pracovala pro válečné účely. Fiktivně zaměstnával lidi, kteří by jinak museli na práci do Říše. Vlasta vzpomíná na jeho „plíškárnu“. „Zaměstnal všechny mladé, kteří vyšli školu, vystavil plechy na déšť, aby zrezavěly, my jsme je šmirglovali a on nás platil.“ Po únoru 1948 mu továrnu znárodnili, byl obviněn z kolaborace a jeho ženě odmítli vydávat lístky na jídlo pro děti. Nakonec se rodině Sázavských postupně podařilo emigrovat do USA.

Vlasta vystudovala Obchodní akademii v Třebíči a ráda vzpomíná na divadelní představení Horáckého divadla z Jihlavy, které pohostinsky v Třebíči vystupovalo, na Kamilu Moučkovou a ostatní herce, kteří v padesátých letech přešli do pražského Divadla S. K. Neumanna v Libni.

Jsem vděčná, že jsem zažila rok 1968

Vlasta se přestěhovala do Prahy, do bytu, ve kterém žije dodnes. Jako účetní Zahraničního obchodu se na krátkou dobu dostala pracovně do Sýrie. Podnik, kde pracovala, tam stavěl rafinerii a ona měla na starost technické překlady. Později celé čtyři roky pracovala s manželem v Havaně, pracovali společně na obchodním oddělení Technoexportu, firmy, která na Kubě v rámci socialistické spolupráce mimo jiné stavěla cukrovary. Od roku 1986 je v důchodu. Mimo jiné dlouhá léta pracovala v občerstvení Národního divadla a přes padesát let je členkou Jonáš klubu při divadle Semafor.

„Jsem vděčná, že jsem zažila osmašedesátý rok, chodila jsem po Václaváku a byla jsem nadšená. A za rok to Husák všechno utne. Mizera,“ říká pamětnice. „Ale v srpnu nás Rusáci obsadili a za rok bylo ticho po pěšině. Prostě nás převálcovali,“ dodává. „Jedenadvacátého srpna jsem byla na dovolené u Třebíče. Když jsem přijela do Prahy až za týden, tanky stály tady v Hybernské ulici připravené,“ říká Vlasta. „Před disidenty mám hlubokou úctu, to pronásledování, já bych to nebyla schopna dělat. Nikdo nemohl nic dělat. Devadesát devět procent lidí nebylo schopno do toho jít, vystavovat se takovému pronásledování a zavírání,“ dodává pamětnice. 

Náš nacionalismus zůstal láskou

Vlasta se zajímá o historii své rodiny, opatruje tatínkovy doklady z doby jeho působení v legiích. Byla nápomocná polenskému historikovi Janu Prchalovi, která editoval obsáhlou publikaci o Polné pod názvem „Polensko, střípky z historie i současnosti“. Kniha vyšla ve výpravném provedení s množstvím fotografií a obrazového materiálu v roce 2019. Obsahuje i text proslovu Václava Kouklíka k legionářům 2. pluku Jiřího z Poděbrad pronesený v roce 1947:

„Nás, kteří jsme plně prožili válku drceni úzkostí a nadějemi, nás, kterým šlo o osud národa krvavě vážně, nás nemusí nikdo učit nacionalismu. Děkujeme uctivě za všechny přesné tóny vlasteneckého kázání. Pro nás mnohé zůstal nacionalismus hlasem krve. Nezdegeneroval v partajnictví. Zůstal láskou, nezvrhl se ve fandění. Je to samozřejmá víra. Ta se nenosí na kabátě ani v hubě.“