Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Sobíšek (* 1944)

• narodil se 1. října 1944 v Českém Brodě

• rodina se přestěhovala do Hynčic u Krnova a posléze do Ústí nad Labem

• po vychození základní školy se pamětník vyučil v Severočeské armaturce, ve které dál pracoval

• v prosinci 1966 nastoupil do Tlakové plynárny Úžín

• později zaměstnancem Chemických závodů, n. p. Záluží

• 19. srpna 1970 napsal v podniku dva nápisy připomínající druhé výročí sovětské okupace Československa

• následně byl zatčen

• v říjnu 1970 ho mostecký okresní soud odsoudil k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

• Krajský soud v Ústí nad Labem v listopadu 1970 v odvolacím řízení trest potvrdil

• pamětník si odpykával trest v Plzni na Borech

• koncem února 1971 ho propustili

• po přestěhování do Děčína pracoval na základní škole jako školník

• v roce 2021 žil v Boleticích nad Labem

Petr Sobíšek žil v mládí spokojeným životem dělníka a o politiku se příliš nezajímal. Proč také? Šedesátá léta byla v plném proudu a v Tlakové plynárně Úžín vydělával slušné peníze, díky čemuž si mohl koupit svůj první vůz, Mercedes-Benz 170 Cabriolet, ale hlavně mohl hrát a vystupovat se svojí kapelou. Pak ale přišel 21. srpen 1968, který zpřetrhal veškeré dosavadní reformní snahy. Přestože následovaly tvrdé represe s cílem „normalizace poměrů“, vytrhla tato událost mnohé lidi z jejich poklidu.

S postupem času začala velká část společnosti propadat letargii a rezignaci. Našli se však tací, kteří nechtěli zapomenout. „Říkal jsem si, že to není možný, že je potřeba něco udělat,“ říká Petr Sobíšek. Jako připomínku okupace proto napsal v předvečer druhého výročí ve svém tehdejším zaměstnání dva obrovské nápisy a jeho životní osud tím nabral zcela jiný směr. Prvního října 1970, v den svých šestadvacátých narozenin, si vyslechl rozsudek Okresního soudu v Mostě, který ho odsoudil k osmi měsícům nepodmíněně.

Doma se o politice nehovořilo

Petr Sobíšek se narodil 1. října 1944 v Českém Brodě a nedlouho poté se rodina přestěhovala do Hynčic u Krnova, kde byly k dispozici domy po vysídlených Němcích. „Bylo tam krásně, příroda je tam nádherná. S maminkou jsme rádi chodili na houby.“ Tatínek, který se vyučil zámečníkem, zde ale nemohl sehnat práci, a tak rodinu brzy čekalo další stěhování na opačný konec republiky. Spolek pro chemickou a hutní výrobu tehdy sháněl zaměstnance, a Sobíškovi se proto v roce 1950 usadili v Předlicích u Ústí nad Labem, kde se jim rok nato narodil druhý syn.

Poválečné Ústí svým průmyslovým charakterem i množstvím poničených budov vyvolávalo na rozdíl od krásných Jeseníků velmi stísněnou atmosféru. Petr Sobíšek si ze svého dětství vybavuje město, které dlouho zůstávalo vybombardované.

Rodiče, ač dělnického původu, do komunistické strany nikdy nevstoupili. Doma se o politice příliš nehovořilo, i když na tatínkovo rozčilení z měnové reformy v roce 1953 si Petr Sobíšek velmi dobře vzpomíná. Otcův bratr, který žil v malé obci Zderaz v okrese Rakovník, si však s režimem zažil své. Na konci padesátých let byl obviněn ze zapálení stohu a odsouzen k jedenácti rokům v Jáchymově. Po devíti letech ho sice propustili, ale uranové doly si vybraly svoji daň v podobě rakoviny hrtanu, na kterou pamětníkův strýc později zemřel.

Petr Sobíšek se tehdy o politiku, ale ani o stranické aktivity nezajímal. „V dětství jsem nebyl ani v žádném Pionýru. Ale v armaturce jsme samozřejmě všichni museli vstoupit do Revolučního odborového hnutí (ROH). Už na učilišti v patnácti letech nás tam automaticky přihlásili,“ uvádí pamětník.

Hudba se stala jeho celoživotní láskou

Během učení v Severočeské armaturce se začal věnovat také své největší životní zálibě, hudbě a hře na bicí. Když se doma zmínil, že by rád studoval konzervatoř, otec mu to rozmluvil. Přesto se své vášně nevzdal a začal hrát s kapelami v kavárnách, vinárnách a po zábavách.

Na vojně hrál často na svatbách. Jednou, když se zábava nečekaně protáhla, dostal za pozdní návrat do kasáren basu „jednadvacet vostrejch“, které pak musel nasluhovat. „Takže místo na Vánoce jsem přišel domů až 13. ledna 1966.“ To bylo jedinkrát, kdy mu hudba způsobila problémy.

Po příchodu z vojny nastoupil Petr Sobíšek do Tlakové plynárny Úžín a užíval si s kapelou a hudbou atmosféru konce šedesátých let. S absolvováním přehrávek před komisí neměli nikdy problém. Stačilo občas napsat místo anglického názvu český a všechno jim vždy prošlo. „Začínal jsem hrát, když byl všude rock’n’roll, takže uvolněná atmosféra byla, ale já jsem to tehdy nijak politicky nevnímal,“ podotýká pamětník.

Namířený samopal mluvil jasně: Iditě domoj!

I pro ty, kteří se do té doby o politiku nezajímali, se stal 21. srpen 1968 těžkou ranou, která se jim neodvratitelně vryla do paměti. „To byla tragédie. Otec tehdy říkal: ‚Vezmi tašky, jdeme nakoupit potraviny.‘“ Strach z toho, že bude válka, byl tehdy velký.

V té době se Petr Sobíšek začal zajímat o společenské dění. Každý den při cestě do práce poslouchal v malém tranzistorovém rádiu, které s sebou vozil v autě, zprávy o tom, jak se vyvíjí jednání Dubčekovy vlády v Moskvě. Účastnil se také protestních jízd. Vypráví: „Jezdili jsme tehdy Fučíkovou ulicí nahoru a dolů a houkali jsme klaksony. Padesát sto aut společně.“ Vzpomíná také, jak je přijely rozehnat tanky, když měli shromáždění ve Vaníčkově ulici. Projížděl pak po okolí a zjišťoval, jaké škody okupanti napáchali. Když mu ruský voják řekl: „Iditě domoj!“ odvětil: „Já jsem tady doma. Vy běžte domů!“ Namířený samopal ho ovšem donutil odjet. Přesto pamětník stále věřil, že se nastalá situace vyřeší a vojska brzy odejdou.

Z práce k výslechu a pak rovnou do vazby

Při prvním výročí sovětské okupace v srpnu 1969, kdy československá společnost ještě výrazně vzdorovala, se pamětník zapojil do tiché protestní akce, při které šli lidé pěšky do práce, nechodili do obchodů nebo nosili trikolory. Občas také hrávali s kapelou píseň: „Běž domů, Ivane!“

Postupně ale vývoj v zemi směřoval k definitivnímu nastolení normalizace a zdálo se, že druhé výročí již proběhne téměř bez povšimnutí. To však přišlo pamětníkovi nemyslitelné. V Chemických závodech, kde začal rok předtím pracovat, vzal proto 19. srpna 1970 mastek a napsal na fenolový tank půlmetrovými písmeny dva nápisy: „Vzpomeňte na 2. výročí okupace SSSR v ČSSR 21. 8. 1968“ a „Nechť je nám tichou vzpomínkou, nikdy nezapomeneme křivdu v srpnu 1968.“

Hned druhý den ho spolu s několika kolegy zatkli a odvezli k výslechu do Mostu příslušníci Státní bezpečnosti (StB). K autorství nápisů se pamětník přiznal a vyšetřujícím  sdělil, že chtěl, „aby lidé, kterým bylo ukřivděno, šlápnuto na hlavu, si toto připomněli“. Ihned po výslechu ho převezli do vyšetřovací vazby v Litoměřicích, kde strávil tři a půl měsíce. Stále ale věřil, že se celá věc rychle vyřeší. Na to, že by mohl být odsouzen, ani nepomyslel. „Říkal jsem si, že za nějaký nápis mě přeci nemůžou zavřít. Myslel jsem, že mi po výslechu jen pohrozí, abych to smazal,“ vzpomíná Petr Sobíšek. Přesto ho 1. října 1970, v den jeho narozenin, odsoudil Okresní soud v Mostě k osmi měsícům nepodmíněně a v listopadu tento rozsudek potvrdil i odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem. Pro rodiče to byla velmi těžká doba, protože krátce před touto událostí zemřel za tragických okolností pamětníkův bratr.

Vězni hráli vězňům

Trest si Petr Sobíšek odpykával v plzeňské věznici na Borech. Oproti vazbě, kde bylo čtrnáct vězňů na jedné cele, zde byly poměry o něco lepší. Přes den jezdili se spoluvězni autobusem do práce do nedaleké Škodovky.

Ode dne, kdy ho z práce ještě v montérkách odvedli k výslechu, se pamětník až do propuštění v únoru roku 1971 neviděl s nikým z rodiny. S přítelkyní si mohli psát alespoň dopisy. Celý pobyt ve vězení mu ulehčovala znovu muzika. Spolu s vězeňskou kapelou a Antonínem Gondolánem, který si zde také odpykával trest, hráli na silvestra v tamním kinosále. „Vězni hráli vězňům,“ s úsměvem vzpomíná Petr Sobíšek.

Pamětník se nakonec dočkal podmínečného propuštění a ještě téhož roku se oženil. Přesto měl ale jeho čin i další následky. Zakázali mu pobyt v okrese Most, a protože již ve vazbě obdržel od chemických závodů okamžitou výpověď pro hrubé porušení socialistického pořádku, musel si hledat jiné zaměstnání. Vrátil se tak do Tlakové plynárny Úžín, ale i tady byl upozorněn, že si nepřejí žádné problémy. Když se později rodina kvůli žalostnému životnímu prostředí musela přestěhovat, našel si Petr Sobíšek místo školníka na základní škole. Zmiňuje ale: „Řediteli jsem samozřejmě raději zatajil, že jsem byl politicky trestaný.“

Změnilo mi to celý život

Přestože po celou dobu normalizace odmítal vyvěšovat ruské vlajky a poslouchal vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, vždy už byl opatrnější. Rehabilitace se dočkal teprve po roce 1989, kdy se jako člen Konfederace politických vězňů domohl zrušení rozsudku. Zároveň se pokusil získat osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunistickému režimu, což mu ovšem ministerstvo obrany v roce 2012 zamítlo, jelikož údajně nešlo, jak se uvádí v rozhodnutí, o „aktivní činnost směřující proti komunistickému režimu s úmyslem jej odstranit, výrazně oslabit, narušit nebo jinak poškodit“.

V roce 2021 žil Petr Sobíšek v Boleticích nad Labem, s manželkou vychovali čtyři dcery a hudba ho provázela celým životem. Přesto dodává: „I když je to pár měsíců, tak tu nesvobodu ti nikdo nezaplatí. Naruší ti to celý život. Mohl jsem být na zahraniční montáži a můj život se mohl vyvíjet úplně jinak, jak finančně, tak morálně. Sklouzlo to ale takhle a byl to jiný život.“