Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hynek Sobotka (* 1943)

• narozen 28. prosince 1943 v Černovicích u Brna

• na střední průmyslové škole založil se spolužáky bigbítovou kapela Antares

• roku 1962 musel na vojně nasluhovat kvůli karibské krizi

• pracoval jako konstruktér v Přerovských strojírnách

• v rámci služebních cest procestoval řadu zemí tehdejšího východního bloku

Prarodiče Hynka Sobotky přišli do Černovic z Vídně v roce 1918. V nově vzniklém Československu byla potřeba odborníků ve všech odvětvích a ti byli pozváni k přestěhování za hranice Rakouska. V roce 1936 si Hynkovi v Černovicích vystavěli pro svou rodinu dům. „Byl to tehdy nový dům, takže třeba ovocné stromy nám ještě nevyrostly.“

Hynek Sobotka se v Černovicích u Brna narodil 28. prosince 1943 a žije tam dodnes. „Prožíval jsem zde velice krásné dětství, ale hodně chudé.“ Mnoho sousedů Sobotkových bylo po válce odsunuto do Německa. „Ty domy zůstávaly prázdné a obsazovali je lidé, kteří přicházeli odjinud.“ Sobotkovi museli část svého domu poskytnout novým osídlencům.

Nám se věnovala ulice

Rodina měla za domem malé hospodářství, kde chovali zvířata a pěstovali zeleninu. To jim také pomáhalo přečkat chudá léta po válce. Hynek musel doma pomáhat, ale nejvíc času trávil hraním si s kamarády venku. „Rodiče neměli moc času se nám věnovat, nám se věnovala ulice.“

S kamarády objevoval Hynek okolí Černovic a po válce prožívali často i dost nebezpečná dobrodružství. „Bylo velké sucho a Svitava vyschla. Nacházeli jsme tam na dně obrovské množství patron po rumunských vojácích.“ Ředitel školy tak kluky vždy před výukou odzbrojoval, protože nalezené patrony a zbraně si nosili do školy. „Za židovským hřbitovem byly dlouhou dobu odstavené dvě děla. Klukům se tam podařilo odstřelit patrony, co našli.“ Po tomto incidentu byla děla z okolí odstraněna.

Hráli jsme bigbít, dokud to někdo nezakázal

Hynek byl od dětství veden k hudbě. Hrál na harmoniku a později na klarinet. Muzika ho bavila, ale raději než cvičením by trávil čas s kluky venku. Otec ho však důsledně vedl k pravidelnému hraní. Hynkův otec se také podílel na založení hudební školy v Černovicích. „Rodiče mě nutili cvičit na harmoniku, pro mě to byla ztráta času, ale zpětně jsem rád, že na mě byl otec tak tvrdý.“

Po měšťance nastoupil Hynek na střední průmyslovou školu, kde založil s kamarády svou první hudební skupinu Antares. Ta byla jednou z prvních bigbítových skupin na Brněnsku. „Byly nedělní zábavy a čaje, a když to skončilo, tak jsme hráli bigbít, dokud to někdo nezakázal.“ Hynek a jeho přátelé se v muzice inspirovali u západních kapel. V období komunistického režimu bylo však poměrně náročné se k západním nahrávkám dostat. „Z těch klasických poválečných písniček jsme se snažili vytvořit něco pro mladý.“ Poslouchali rádio Luxembourg, kde se občas daly zachytit písničky z druhé strany železné opony. „Západ pro nás byl obrovským vzorem, každý chtěl mít svoje rifle.“

Čekali jsme v plný polní

Po dokončení střední školy dostal Hynek umístěnku do Přerovských strojíren a zároveň musel nastoupit na dálkové studium vysoké školy. „To pro mě bylo hodně náročné, protože jsem v sobotu hrál a už jsem byl v tu dobu ženatý a měl jsem syna.“ Vysokou školu tedy Hynek nakonec nedostudoval.

Ještě před nástupem do práce byl povolán na vojenskou službu. Výcvik podstoupil v Ostrově nad Ohří a byl přiřazen k strážnímu a výsadkovému pluku. „Byli jsme připravováni na válečný stav, že bychom z Karlových Varů byli jako výsadkáři posláni do terénu.“ V roce 1962 vypukla karibská krize, jedno z nejvýraznějších vyostření studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Karibská krize ovlivnila i Hynkovu vojenskou službu. „V závěru jsme už měli jít do civilu, ale museli jsme tam zůstat o dva měsíce dýl v plný polní, kdy se čekalo, jestli se něco nestane.“

S Přerovskými strojírnami do světa

Po návratu z vojny se Hynek oženil se svou dívkou Marcelou, se kterou se znal od dětství, protože bydleli hned vedle sebe, a v roce 1967 se manželům narodil syn. V srpnu 1968 byl Hynek pracovně v Karlových Varech, když se dozvěděl o invazi armád Varšavské smlouvy. „Zjistili jsme, že letadlem se domů nedostaneme. Měl jsem o syna velký strach.“

Hynek působil u Přerovských strojíren jako projektant a konstruktér. Specializoval se na silikátový průmysl a navrhoval cihlárny, keramičky a jiné provozy, kde se zpracovávaly sloučeniny křemíku. Díky své práci jezdil na mnoho služebních cest po Československu i po světě. „Z každého roku jsem třeba sedm měsíců byl pryč.“ Navštívil především státy Sovětského svazu, jako jsou Ázerbájdžán, Uzbekistán, Ukrajina nebo Kazachstán. „Když jsem nebyl na cestách, tak jsem se snažil být se svým synem.“

V 80. letech projektoval Hynek i stavbu cihelny v běloruském Homelu. Cihelna se stihla uvést do zkušebního provozu, když vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu, který je od Homelu vzdálen několik desítek kilometrů. Nejdelší čas strávil Hynek na Cejlonu, kde stavěli výrobnu šamotu a magnezitu. Po necelých dvou letech se za ním na Cejlon dostala i manželka se synem.

Do důchodu odešel Hynek teprve v roce 2020, ale kolegové stále využívají jeho odborných znalostí. „Do posledního okamžiku jsem byl na služebních cestách.“ Zájem o hudbu Hynka také neopustil a hraje dnes v dechovém orchestru Královopolka. Kromě muziky a práce mu dělá radost jeho vnučka Michaela.