Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Socher (* 1933)

• narozen 12. března 1933 v Praze

• během Pražského povstání stavěl barikády

• od května 1945 členem 16. vodního oddílu obnoveného Junáka

• později členem 33. chlapeckého oddílu pod skautským střediskem Dvojka Praha

• po komunistickém převratu působil v utajovaném 46. oddílu

• v roce 1952 46. oddíl prozrazen, Adolfa Sochera vyslýchala Státní bezpečnost, vedoucí oddílu Miroslav Pergler odsouzen

• po roce 1952 vedoucím kanoistického klubu Tělovýchovné jednoty Spoje Praha

• v roce 1968 se podílel na druhé obnově Junáka

• v roce 1969 připravoval Svojsíkův závod

• v roce 1989 zapojen do třetí obnovy Junáka

• v roce 2022 žil v Praze

Když ho v roce 1952 vyslýchalo kvůli skautingu několik příslušníků Státní bezpečnosti (StB), měl strach. Jeho blízký přítel a vedoucí 46. oddílu Miroslav Pergler tehdy skončil v jáchymovských uranových dolech. To vše kvůli udání člověka, který se s nimi účastnil všech výprav a táborů. Adolf Socher se ale nevzdal a skautskou myšlenku udržoval při životě i v dalších letech. Během tzv. pražského jara se podílel na obnově Junáku, a když ho komunistický režim znovu rozpustil, práci s dětmi se věnoval dál. Dívky a chlapce v kanoistickém oddíle vychovával ve skautském duchu a vedl je k čestnosti a lásce k přírodě.

Stavěli jsme barikády

Adolf Socher se narodil 12. března 1933 v Praze. Protože jeho rodiče neměli vlastní byt, první roky jeho života bydleli v Nuslích u babičky a dědečka z matčiny strany. Jeho první vzpomínky sahají do počátku druhé světové války, kdy nastoupil do první třídy. Školní výuku tehdy silně poznamenala německá okupace. „Moc mi nešla němčina, tak mámu zavolali do školy. Máma tam přišla a všechny děti ji zdravily árijským pozdravem, protože se to muselo. Ona z toho byla tak paf, že přišla do ředitelny a vůbec nevěděla, co chce,“ vypráví. Následující válečná léta rodina Socherových neprožívala šťastně. Otec Bedřich Socher měl čtyři sourozence, jeho bratr Alois Socher se v roce 1939 pokusil uprchnout do Francie. V Polsku ho ale chytili a vrátili zpátky do Protektorátu Čechy a Morava. Nějakou dobu strávil ve věznici na Pankráci, později prošel několika koncentračními tábory, nakonec skončil v Dachau. „Ve dvaačtyřicátém roce dostala teta telegram, že zemřel na zápal plic. Během dvou dnů u nás bylo gestapo. Vyhnali mě z postele, prohlédli celý byt. Když vypadli, tak táta si zamnul ruce a řekl: ‚Mrtví se nehledaj.‘ Po válce jsme se dozvěděli, že ještě s jedním člověkem utekli. Nevíme, jestli ho zastřelili na útěku, nebo prostě někde zahynul, nevíme,“ vzpomíná na strýce, se kterým se už nikdy neshledal.

Socherovi jezdili pravidelně do osady u Krňan jižně od Prahy, jenže místo brzy zabrali němečtí vojáci. Hledali tak jiné místo, kde by mohli aspoň na chvíli zapomenout na to, že kolem nich zuří válka. Začali si tedy stavět chatu v nedalekých Štěchovicích. Právě tam se setkali s nečekaným hostem. „Jednou se k nám přidal nějaký chlap, jestli nechceme pomoct. Táta říkal, že každá ruka je dobrá. Vylezlo z něj, že je to člověk, který utekl z koncentráku. Naši mu říkali: ‚Tak tady zůstaňte.‘ On: ‚Ne, máte malé děti, to by vás stálo krk.‘ Tak dostal akorát najíst, něco s sebou, nějaké oblečení a zmizel,“ vypráví. Válka se ale už pomalu chýlila ke konci. Adolf Socher se v květnu 1945 coby Pražan ocitl v centru dění. Na Pražské povstání, které vypuklo 5. května, má živé vzpomínky. „Koukali jsme z okna na to, jak vodí Němce do vyklizené školy, kde udělali arest. Pak se stavěly barikády na konci Svatoslavky [Svatoslavovy ulice]. Já jsem se ještě s jednou holkou sebral a šli jsme pomoct na barikády,“ popisuje. Nakonec moc dlouho s obranou města nepomáhal – když rodiče zjistili, co jejich dvanáctiletý syn dělá, ihned musel jít domů. Do ulic se vydal až po osvobození.

Nevědělo se, co se bude dít

Už v dubnu 1945 navštěvoval v Nuslích tamní sokolovnu, kde se pravidelně setkávala skupina jeho vrstevníků pod hlavičkou Klubu českých turistů. Jen co skončila válka, všechny děti dostaly od vedoucího nášivku s nápisem Junák, a tak se ocitl v 16. vodním oddíle obnoveného Junáka. Hned v červenci toho roku se vypravili na tábor do Orlických hor, nedaleko vesnice Kunvald, odkud se předčasně musel vrátit domů. Jak vzpomíná, po válce byl jídla stále nedostatek, a tak museli na táboře vyžít z mála. Navíc se údajně v okolí pohybovaly různé ozbrojené skupiny. „Když máma přijela na návštěvu a viděla, jak to vypadá, tak mě a mého kamaráda Pavla Tůmu odvezla domů,“ vypráví. Následující dva roky už prožil se skautskými přáteli jako příjemnou dobu plnou dobrodružství a zábavy v 33. chlapeckém oddíle pod skautským střediskem Dvojka Praha. Jenže přišel rok 1948 a s ním komunistický převrat. Novému režimu se organizace, jako byl Junák a Sokol, nezamlouvaly, komunisté chtěli potlačit jakoukoliv možnost odporu a tu mezi svobodomyslnými a odvážnými členy viděli. Nedlouho po únoru 1948 proto komunisté Junák začlenili do Svazu československé mládeže. V té době už vedl Adolf Socher v oddílu nejmladší děti – vlčata. Od roku 1949 už v činnosti dál nemohl pokračovat, byl ale odhodlaný věnovat se svému milovanému koníčku dál. „Navázal jsem [kontakt] s Jirkou Fialou, který mi řekl, že existuje 46. oddíl, který je v ilegalitě. On ho právě tenkrát vedl Mirek Pergler, přezdívkou Dany. Byl to tak vynikající oddíl! Už v padesátém roce jsme byli v Jeseníkách na táboře a já už jsem tam vedl vlčata, což byli většinou bráchové těch starších kluků,“ říká.

Ve 46. oddílu si rychle našel nové přátele. Nemohli ovšem působit jako skauti, proto působili jako tábornický oddíl pod hlavičkou nuselského Sokola. Už v roce 1949 se vyučil u železářské obchodní společnosti a pracoval jako vedoucí oddělení nástrojů. Na počátku padesátých let začal mít zdravotní komplikace, kvůli kterým skončil na čas v nemocnici. Bylo to zrovna v létě, kdy byli chlapci z šestačtyřicítky na táboře. Netrvalo to dlouho a dozvěděl se, co se událo. „21. srpna 1952, když byli na táboře, tak tam přišli nějací chlapi jako na kontrolu, byli strašně srdeční. Oni to ale byli estébáci,“ vypráví. Státní bezpečnost se údajně o jejich skupinu začala zajímat na popud udání jednoho z nich. Tím odpadlíkem měl být prý jistý mladík, přezdívaný Gaučík, který studoval na lékařské fakultě. „Maminka ho přinutila, aby udal oddíl, protože měla strach, že na nás estébáci stejně jednou přijdou a on by nedostudoval. Byl ve třetím nebo ve čtvrtém ročníku. Jinak to byl zpočátku velmi dobrý člověk, kytarista a lyžař,“ říká Adolf Socher.

Brzy poté, co tábor skončil, začalo vyšetřování. StB se zajímala i o Adolfa Sochera, vyslýchali ho přímo v nemocničním pokoji. Zajímala je hlavně jedna věc: vedoucí oddílu Miroslav Pergler, přezdívaný Dany, měl pistoli, kterou vozil kvůli bezpečnosti na výpravy a tábory. Zbraň měl schovanou u Adolfa Sochera na jejich rodinné chatě. Tajní policisté se o tom dozvěděli a vydali se na místo, aby ji našli. „Měli jsme ji uloženou pod podlahou v prvním patře. Zaplaťpánbůh tam dva hoši – hned, jak se to stalo –, dojeli a bouchačku vytáhli a otec od někoho z oddílu ji odvezl pryč do Krkonoš,“ popisuje pamětník. Příslušníci StB nic nenašli, ale nepřestali na Adolfa Sochera naléhat. Řekl jim tedy, že pistoli zahodil do Vltavy. Nakonec z vyšetřování vyvázl. Vedoucího Miroslava Perglera podle vyprávění Adolfa Sochera odsoudili na pět let za sdružování proti republice a strávil dva a půl roku v jáchymovských uranových dolech.

Věděli, že jsme skauti, ale nikdo nikoho neudal

Ani po uvěznění svého přítele se nechtěl vzdát skautování, bylo ale jasné, že musí být opatrný. Jeho útočištěm se stal kanoistický klub Tělovýchovné jednoty Spoje Praha. Na vodě trávil svůj veškerý volný čas a bylo to také to, co je spojovalo s jeho budoucí manželkou Miladou Kopeckou. V padesátých letech pracoval ve firmě Plastimat, později našel místo v plynárnách v odboru zásobování, kde pracoval až do důchodu. Ačkoliv kanoistický klub byl oficiálně pouze sportovním oddílem, vedoucí vychovávali děti a mládež ve skautském duchu. „V tělovýchovné jednotě věděli, že jsme skauti, ale nikdo z party nikoho neudal. Dělali jsme puťáky po českých řekách a třítýdenní tábory. Kroje jsme uložili do skříně, měli jsme bílá trička a červené trenýrky,“ vzpomíná. Aby předešli problémům, většina dětí nevěděla, že jsou v podstatě skauty. Jejich vedoucí to ale tak brali a učili je hodnotám, které skauti vyznávají. Svěřenci Adolfa Sochera v následujících letech dosáhli v kanoistice řady úspěchů. V roce 1956 si večerním studiem dokončil maturitu na gymnáziu. Roku 1964 se oženil s Miladou Kopeckou. O rok později se manželům narodila dcera Jitka.

Uvolněná politická a společenská atmosféra tzv. pražského jara roku 1968 umožnila řadu změn, které byly do té doby nemyslitelné. Dne 29. března oživil Junák svou činnost, k čemuž přispěl i Adolf Socher. „Přihlásili jsme se jako oldskauti Prahy 2, tenkrát ve středisku Psohlavci, já jsem byl zástupcem okresního zpravodaje, to byl tenkrát Eda Marek. Hned v devětašedesátém roce jsme pomáhali při Svojsíkově závodě. Dany byl hlavním zpravodajem a prakticky organizátorem,“ popisuje. Spolu s Miroslavem Perglerem se tak vrátili do starých časů, kdy s 46. oddílem zažívali radostné chvíle v přírodě. Svojsíkův závod, tedy akce, na které mladí skauti porovnávají své dovednosti v různých disciplínách, se konal v květnu 1969. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, která se uskutečnila v reakci na emancipační procesy československé společnosti, začal režim opět utahovat šrouby. Začínalo to být jasné i Adolfu Socherovi a jeho přátelům. „Na závodě spadla československá vlajka a všichni jsme říkali: ‚Už to zase spadlo, už zas půjdeme do ilegality.‘ A byla to pravda.“

Komunistický režim skauting znovu potlačil, Adolf Socher se vrátil zpátky do kanoistického klubu a navázal tam, kde v roce 1968 skončil. Šeď normalizačních let rozsvítilo v roce 1972 narození syna Jiřího. Věnoval se rodině a volný čas trávil u řeky. Každý rok pořádal se svými kolegy tábor, působil také ve výboru kanoistického oddílu. Od té doby, co ho v roce 1952 vyslýchala StB, se o něj režim už přestal zajímat. Když v roce 1989 padl komunistický režim, znovu se mu otevřely dveře v Junáku. Ihned se zapojil do jeho obnovy. „Přihlásili jsme se na ústředí, dostali jsme legitimace a jeli jsme dál. Vytáhli jsme staré košile, šátky a tak,“ vzpomíná. Ještě v roce 2022 se scházel se svými přáteli z 46. klubu oldskautů ze střediska Dvojka v Praze. V roce 2022 žil v Praze.